Rihatama přečtené 754

Hrabě Monte Cristo 2015, Alexandre Dumas, st.

Edmond Dantes, Mercedes, lodní účetní Danglars, krejčí Caderousse, bratránek Fernand Mondego, královský prokurátor Villefort a v neposlední řadě Abbé Faria, sedm proslulých hlavních postav jednoho z nejznámějších děl Alexandra Dumase st. z poloviny 19. století. Navázala jsem shodou okolností na jiné dílo z téže doby, nedávno přečtenou Bílou velrybu od Hermana Melvilla, jenže Dumas je jen jeden a výsledek srovnání je neúprosný... Ani jeho vlastní syn jej nepředčil. Famózní dílo, s jehož postavami jsem strávila téměř 3 úžasné týdny. I tady se čtenář potkává s námořníky, životem na moři nebo obchodem realizovaným námořními cestami. Příběh je však mnohem propracovanější než Bílá velryba, nádavkem pak obsahuje věrohodný historický otisk doby po pádu císaře Napoleona. Vlastně jsem se nemohla dočkat, až v příběhu nastane čas msty Monte Crista. I když minimálně Caderousse byl původně jen obětí své vlastní chamtivosti, a nikoliv nenávisti k mladému, úspěšnému Edmondovi. Dumas pak mj. precizně vykreslil povahy Italů a Francouzů. Je tak krásně vidět, že ani staletí s jejich mentalitou nic neudělala. Dumas stvořil poutavý, dramatický příběh postavený na námořníku Dantesovi, vězni pevnosti If, alias Lordu Wilmoreovi, Sindibádu námořníkovi, hraběti Monte Christo nebo Abbé Busonim. Příběh strašné pomsty však není samoúčelný. Dumas nám odkázal hluboké filozofické pojednání o zločinu, vině a morálce postavené na přesvědčení v boží spravedlnost. Tu na zemi reprezentuje anděl zla, vyzbrojený hlubokými znalostmi, vědomostmi a pohádkovým bohatstvím, to vše díky abbé Fariovi, který je současně zbaven naděje a víry v lidskou lásku a dobrotu. A tak Edmont Dantes zemřel, aby se mohl narodit hrabě Monte Cristo. Opět jedno z mála děl, jehož hrdiny jsem nechtěla opustit. A mnohem, mnohem lepší než filmové zpracování. Jediná vada na kráse tohoto nádherného díla jde za českým překladem, resp. komolením italských jmen a názvů římských ulic a památek.... celý text

Bílá velryba 1956, Herman Melville

Příběh vorvaně Mobi Dicka vnímám jako námořnickou elegii dokonale odrážející dobu svého vzniku, polovinu 19. století, a to jak mluvou, tak charaktery hlavních postav, které dnes působí nepřirozeně až naivně. Samotná cesta k proslulé bílé velrybě je velmi pozvolná, přičemž na samotné finále, proslulé drama známé z filmu, si čtenář musí trpělivě počkat. A tak se seznamuje s každodenním životem rybářů a je mu průběžně servírována kapitánova posedlost bílou velrybou. Vzhledem k předobrazu Mobi Dicka a s ním související námořní tragédie román musel ve své době vyvolat velký zájem, a to i s ohledem na tehdy ještě asi málo informací o mořském světě. Dnes ale působí poměrně archaicky, vč. onoho závěrečného dramatu – souboje člověka s živlem a živočišným monstrem – pro čtenáře zkaženého thrillery naplněnými krvavými orgiemi, a jako selanka. Sama neprahnu po krvi a násilí, jenže tady mou věčně hladovou dušičku neuspokojila ani literární nebo myšlenková stránka díla. Myslím, že Hermana Melvilla už nechám odpočívat v pokoji.... celý text

Apollo 13: Boj o přežití 2018, Tod Olson

Program Apollo měl v roce 1970 raketu Apollo 13 ze svého projektu a priori vyřadit. Do vínku dostala dva protichůdné osudové signály - šťastnou sedmičku (7. let programu Apollo) a nešťastnou 13 :-). Nebyli by to ale Američané, aby tento neúspěšný let Apolla 13 na Měsíc, který se po velkém úsilí samotné osádky raketoplánu i odborníků NASA vrátil po 6 dnech na Zemi, neoznačili za jeden velký úspěch. Ano, americká vláda tehdy vzkázala všem Američanům, že záleží na lidech, a to na lidech na celém světě (důvod, proč USA vojensky zasahuje všude, kde to pokládá za nutné, zpravidla však ne primárně z důvodu humánních ale strategických), nezáleží na astronomicky nákladné technice stamilionech dolarů pro cesty do vesmíru, ne na vesmírných objevech, ani na geopolitickém válčení, kdo dřív odhalí tajemství vesmíru. Možná že to není pravda, ale v rozhodující chvíli to tak alespoň vypadá. Ukončen byl i samotný program Apollo, přestože měl v plánu ještě dalších 7 letů. Říká se, že Rusové a Američané jsou jedni za 18 a druzí bez dvou za 20. Ale upřímně, kde byste raději žili...? Film s Tomem Hanksem je samozřejmě jedinečný, ale ani Olsonova kniha mě nezklamala. Autor poměrně vyváženým přístupem zkombinoval osobní život astronautů, zejm. kapitána Lovella, přípravu na start raketoplánu i průběh jeho letu, dramatické momenty samotného výbuchu i projekci katastrofických vizí, obtíže astronautů s nedostatek energie, kyslíku a potažmo jídla. Pro mě tam bylo možná příliš málo informací odborné povahy, vesmír, kosmonautika, lety do vesmíru.. to vše je přece tak zajímavé a tady se navíc odehrálo skutečné drama. Ale k tomu si budu asi muset sehnat Lovellovu knihu. P.S.: Jim Lovell, pilot Apolla 13, má po matce české kořeny, a příští měsíc již dosáhne na 96. rok svého života.... celý text

Zimní lidé 2017, Jennifer McMahon

McMahon stvořila dílo plné mýtů, tajemství a legend, v jejichž centru stojí statek ve West Hallu v americkém Vermontu. Příběhy hlavních postav autorka umístila do dvou různých časových rovin vzdálených téměř 1000 let. To je opravdu hodně dlouhá doba pro propojení dvou linií, k protnutí nicméně dochází a ve finále do sebe zuby kola času spolehlivě zapadnou a dva světy se potkají. Přeci jenom je však s podivem, že celou tuto dobu beze změny přestál onen statek. Právě tam se totiž sbíhají všechny dějové linky, tam se propojí osudy všech postav. Přesuny v čase a přeskakování z příběhu do příběhu mě zpočátku mátly, stejně jako střídané role vypravěčů. Když se s postavami dostatečně sblížíte, je pak již snadné nechat se vtáhnout do hlubin duchařského a nutno podotknout že taky nápaditého příběhu. Zimní lidé neboli náměsíčníci představují tu kategorii nemrtvých, s nimiž se nechcete potkat, natož je vyvolat/stvořit. Kdo ví, zdali McMahon chtěla napsat "pouze" napínavý, temný duchařský příběh – což se jí povedlo, nebo třeba i vyslat varovný signál. Varovný ve smyslu dávejte si pozor, co si přejete. Nikdy nevíte, co vám ve skutečnosti vaše splněné přání může přinést. A za jakou cenu. Ono vůbec s černou magií si lépe nezahrávat, ať už je záměr sebebohulibější.... celý text

Dokonalý policejní stát 2022, Geoffrey Cain

"Miluj prezidenta Si Ťin-pchinga" Tento nápis stojí na průčelí vstupu do jedné z budov tzv. převýchovného zařízení pro nařízenou intenzivní výuku občanských povinnosti. První a poslední "laskavá" slova a projev v tomto koncentračním táboře hrubě násilné "převýchovy". Vítejte v Sin-ťiangu! Čínská tzv. autonomní oblast, kde všichni mají podle prezidenta vysokou životní úroveň. Jenže. Jste-li žena, tak pravidelně každý den musíte brát antikoncepční pilulku. Ale to máte vlastně štěstí, protože jinak taky musíte podstoupit sterilizaci, protože počet menšin je potřeba zredukovat. Po četných denních policejních kontrolách a dozorem kolegů (prásknutím svého kolegy si lze vysloužit vyšší hodnocení) pak doma nesmíte zpochybňovat slova svých dětí. Opakují třeba jen svého učitele, který jim taky řekl, že své rodiče musí nahlásit, když s nimi nebudou souhlasit. A když už si chtějí v klidu posedět u TV, tak to je možné pouze pod slídivým okem kamery nainstalované úřady do rohu obývacího pokoje. Jo a v posteli na ženu čeká cizí muž - ten její byl někam odeslán, zmizel. Cizí muž dohlíží na správné chování. Nejen to. Takhle nějak vypadá den v životě Ujgurů a jiných členů národnostních menšin v Sin-ťiangu. Teda já věděla už dost, ale tohle mě stejně mírně řečeno znechutilo. Autor přitom úvodem obšírně vysvětluje, jakým způsobem si ověřoval veškeré informace, které získal. Tři kroky k vytvoření dokonalého policejního státu: 1. určit nepřátele (příslušníky menšin, přistěhovalce, židy, muslimy) a obvinit je z vašich problémů, 2. ovládnout technické prostředky (kamery vč. k rozpoznávání obličejů, sociální sítě) ke sledování "nepřátel" a 3. vytvořit ze země panoptikon (vězení uspořádané na kruhovém půdorysu, kde dozorce vše sleduje ze strážní věže, ale vězni jej nevidí). Každý si tak myslí, že je sledován, ale nikdo přesně neví kdy nebo kde. A co s těmi, byť jen domněle neposlušnými? Třeba za to, žen šli na večeři se sociálně nevhodnou osobou? Šup s nimi do převýchovných táborů. Korunu tomu daly nadnárodní společnosti jako Microsoft, Google nebo Yahoo, které na počátku tisíciletí podepsaly s čínskou vládu dohodu o filtrování informací ve svých programech a platformách. Velkou čínskou zeď nahradila jiná, velký čínský firewall. Vítejte v zemi George Orwella. Jenže jak lze žít, když nevíte, kdo je váš přítel nebo nepřítel? Je možné mít vůbec přítele v takovém systému? Ujgurská muslimská menšina, přesněji její mužská část, se po násilném potlačení policií jejich úsilí za osamostatnění a vznik samostatného ujgurského státu začala učit v Afghánistánu nebo Uzbekistánu teroristickým metodám, jak škodit vládě. Tím si podepsali ortel smrti. Nejenom sobě, ale i svým rodinám, ženám a dětem. Ujguři přišli o veškeré svobody a práva, počínaje svobodou vyznání své muslimské víry a svobodou a právem na soukromí konče. Čínská komunistická strana snahy o samostatnou existenci a vlastní uvažování nejenom nedopouští, ale taky neodpouští. Kniha svou výpovědní hodnotu dokládá tím, že nevytváří paranoidní teorie, nešíří emocionální děs (což s oblibou činí čínská garnitura, ale ani ta nemá na severokorejskou), fakta jsou ověřitelná. A v závěru knihy je extenzivní rejstřík.... celý text

Zákeřná Ebola 1996, Richard Preston

"Ebola je vůbec nejnebezpečnějším organismem mezi viry. Zabíjí lidi s neúprosnou účinností a ničivým rozsahem důsledků. Jak se Ebola šíří uvnitř lidského těla, začíná se hroutit celý imunitní systém. Ebola zvládne za deset dní to, k čemu AIDS potřebuje deset let." Přírodovědec Richard Preston sepsal působivou výpověď k vysoce nakažlivému viru Ebola (Ebola Zaire, Súdán nebo Ebola Reston), která je děsivá dnes, natož v roce 1994, v době téměř informačního vakua ve srovnání s dneškem. Je zřejmé, že Preston ví, o čem mluví. Jeho barvité, dramatické popisy degradace opičí nebo lidské tkáně napadané filovirem snese srovnání s nejbrutálnějšími thrillery. Jenže tady je řeč o literatuře faktu, tentokrát ale napsané jako populárně naučný text, quasi fact-fiction, vzhledem k tomu, jak osobitě jsou popsány příběhy jednotlivých postav, ať již lékařů, chovatelů nebo vojenských expertů. Co začne v domorodých chatrčích Africké džungle, se záhy přenese do rozvinutých civilizací za oceánem. Ebola, stejně jako jiné filoviry a viry, totiž umí úžasně cestovat, nejdříve po silnici (Kinshasa highway) a posléze letecky se svými nositeli. Chce to dle mého hodně, ale opravdu hodně osobní odvahy pracovat s infekčními materiály, zvířaty nebo lidmi. Kupodivu ne každý vir se ve svém nositeli usadí, ne každý zabije. Ale spoléhejte na to. Matka příroda projevila potměšilý smysl pro humor při stvoření člověka a jeho povahy, který až velmi často a rád hraje ruletu. Tak proč si nezahrát ruletu s životy lidí? Nikdo nikdy proto neví, kdy mu padne červená. "Jakmile se biologická aktivita buňky jednou zastaví, její činnost se již nikdy neobnoví. Kaskádovitý úpadek jednotlivých funkci vede k rozpadu její celistvosti. S viry je tomu ale jinak. Dokážou se "vypnout" a přestanou pracovat. Když se ale poté dostanou do kontaktu s jiným živoucím systémem, znovu se "zapnou" a začnou se množit.... celý text

Vetřelec: Probuzení 2015, Tim Lebbon

Po Lebbonově Vetřelci jsem sáhla s nemalými obavami. Ridley Scott se společně se Sigourney Weaver nesmazatelně vryli do mé paměti, resp. vzpomínky na tento film si začaly žít svým životem, a proto právě sentiment stál za touto dnešní volbou. Jenže chyba lávky. Tim Lebbon navázal na Scottův příběh s lehkostí tanečního kroku a já s napětím sledovala novou linku příběhu Ripleyové po desítkách let hibernace vedoucí její kroky na těžební loď Marion. Naštěstí nejenom Vetřelec je takřka nezničitelný. S kým by taky koneckonců bojoval? Trochu mě zamrzela ta další smršť lidských obětí, přeci jen by si Ripleyová zasloužila jinou budoucnost. Lebbon však zjevně nechtěl filmového velikána nijak přepisovat, pouze mu tak nějak složit poklonu. Naštěstí zdaleka neřekl poslední slovo a já se můžu těšit na další setkání s tímto vesmírným parazitem.... celý text

Stín noci 2013, Deborah Harkness

Čarodějnice, upíři, démoni, faráři a teplokrevníci... historička Deborah Harknessová svou milovanou historii opentlila tajuplnými bytostmi. Tentokrát Dianu a Mathewa provází časem napříč dějinami mytologické Evropy a na pěknou chvíli se příběh pátrání po knize života odehrává i v Rudolfově době, v Praze magické a alchymické. Harknessová umí psát, o tom není pochyb. I tento příběh byl zajímavý a dobrodružný, počínaje setkáním Mathewa s dávno mrtvým otcem Filipem a dalšími členy rodiny de Clermontů. Rovněž Diana prochází procesem proměny vedoucí k uvědomění si vlastních čarodějných sil a objevení v sobě tkadleny čarokouzel. Autorka se tentokrát výrazněji soustředí na hlavní dvojici a Stín noci tak postrádá onen silný náboj překvapení, napětí a mytických tajemství jako v první knize, ale stále je to ten dobrý příběh, do které jsem se začetla poprvé. Navíc kniha se čte úplně sama.... celý text

Hovor se smrtí 2017, Chris Carter

Carter má široké pole inspirace, protože zločin je věčný, Carter je navíc dobrý pozorovatel a spisovatel. Sociální sítě a smartphony tady sehrají klíčovou roli a přiznávám, že i titul je přiléhavý. Carter přibližuje zajímavý fenomén trestu a viny, přičemž čerpá z běžné lidské přirozenosti a lidských slabostí. Civilizace člověku život usnadňuje, ale taky urychluje a svým způsobem otupuje. Carter přitom rozvíjí více rovin tohoto případu. Závěr je moc povedený. Pan "Džej" není jen tak samoúčelná boční postava... a Robert Hunter je stále stejně skvělý policajt a psycholog. I tentokrát musím dát Carterovi plný počet hvězd, protože mě k příběhu tohoto masového vraha spolehlivě přišpendlil. A ukázal, že i vrah může někdy, přes veškeré pečlivé plány, při volbě své oběti tzv. narazit. Mimochodem, kolika svých přátel nebo rodinných příslušníků znáte zpaměti telefonní číslo?... celý text

Sto roků samoty 2006, Gabriel García Márquez

Sto roků samoty mě uvrhlo do stavu nikoli osamocenosti či melancholie, ale beznaděje. Magický realismus, kterému právě Latinská Amerika je připisována coby místo zrodu, je můj oblíbený umělecký směr. Jenže sám o sobě zjevně nestačí. Márquez vytvořil smyšlené městečko Macondo, aby si mohl sepsat rodinnou pseudokroniku. Členy rodiny Buendiů zdá se však stíhá takřka pohroma za pohromou, ať životní, pracovní nebo válečná, nadto jsou provázání incestními vztahy, dále pak zatíženi jmény svých předků. Márquez ale nezatížil jen osudy nositelů jmen, ale i čtenáře tohoto jeho osobního opus magnum, protože odlišit jednoho Buendiu od druhého Buendia bylo nad mé síly. Sedmi generací bych se dopočítala těžko. V představách (vzpomínkách) Márqueze přitom dominuje sexuální soužití, sexuální hrátky či naopak jejich absence a z toho plynoucí sexuální frustrace či úchylky v rodině Buendiů. Márquez se nadto vyhýbá pohledu do hlav a srdcí svých postav, a soustředí se na popisy jejich jednání a průběh životů. A důsledky. Prasečí ocásky, válka, samota, smrt.... celý text

Vražedná pomsta 2010, Suzanne Collins

Katniss Everdeenová, dívka v plamenech, zažehne spalující požár Vražedná pomsta Suzanne Collins je založena na emocích. Románu dominují snad až příliš. Oproti minulému dílu, kdy si člověk zvykl na akční reality show a neustálý boj o život v Aréně smrti, se Collins ponoří hluboko do nitra Katniss, která tak přespříliš rozebírá své nitro a postoje ke svým hned dvěma partnerům. Peeta coby partner „herecký“ přitom nijak nezaostává za Hurikánem, partnerem srdečním, který naopak ustupuje ze scény. Katniss to fakt nemá lehké. A čtenář taky ne. Dlouho očekávaného dramatu Vražedné pomsty se dočká až v závěru knihy. Mám však na paměti, že jde o YA literaturu, nejsem tedy primární adresát a čtenáři YA možná právě takové zpracování příběhu vítají. A přece jsem se ráda vrátila do Panem a Dvanáctého kraje v období postapo v Severní Americe ovládané krutovládou Kapitolu. Navíc jsem teď zvědavá, co bude dál s Kapitolem a jestli někde existuje Třináctý kraj.... celý text

Český bůh: Hovory o historii, víře a ateismu 2023, Stanislav Balík

Víra, nevíra, ateismus, něcismus českého člověk... to vše v kontextu dějinného vývoje nebo spíš milníků české historie jako husitství, jezuitství, světové války, osmašedesátý, devadesátky nebo válka na Ukrajině, která vedla k nebývalému rozšíření české populace o pár set tisíc lidí. Určujícím faktorem je, že rozhovor, který formuje obsah knihy, vedou tři vzdělaní katolíci - salesián a dva laici & historici. Rozhovor tak není zcela nestranný a objektivní z hlediska víry jako takové, nadto se odvíjí od informovanosti a sečtělosti jeho účastníků. Sami tak vylučují obsah svého rozhovoru z okruhu zájmu jak běžného věřícího, tak běžného ateisty nebo onoho něcisty. Zajímavých myšlenek zazní nicméně celá řada, byť některé jen letem světem. Diskutující potvrzují, že právě Evropa je tou ateismem, vzdorem vůči Bohu a v lepším případě něcismem "nejpostiženější" částí světa. Ve srovnání s tzv. "svatými" válkami - ta poslední nesoucí toto označení od ruského patriarchy Kirilla se nám odehrává za zády - mám ale jasno v tom, čemu dát přednost. Nikterak to nicméně nesnižuje vinu komunistů a jejich přisluhovačů, kteří svým typicky brutálně silovým, agresivním, povýšeneckým a dehonestujícím způsobem přispěli k oné vysoké míře ateismu v Česku provázené bohužel i hlubokou devastací morálky. Složitý a ne právě dobře zvládnutý úkol pak čekal na katolickou církev - která se sama dostala v době komunismu do role područího a přisluhovače režimu - po jeho pádu pak propásla svou jedinečnou příležitost. Hledajících se totiž objevilo v éře českého národa snad nejvíce v jeho historii. A tak se vyvinul široce rozšířený něcismus. Závěr knihy, jak ostatně poukazuje níže Atanone, je možná tím nejčtenějším neb nejosobnějším, co autoři mohli nabídnout. "Něcismus. Je to prý víra v něco nadpřirozeného, co však není křesťanským, ani jiným bohem.... Něcista věří, že je "něco" nad námi, ale nehlásí se k žádné církvi, ani se nezúčastní bohoslužeb."... celý text

Zulejka otevírá oči 2017, Guzel Jachina

Pozoruhodné zpracování děsivé doby kolektivizace a rozkulačení v 30. a 40. letech minulého století v krásném, novém světě Sovětského impéria, kde se nový sovětský člověk naučil přežít tak, že donášel na své sousedy, kolegy, rodinu, obešel se jídla, bez postele, bez oblečení, naučil se nevnímat bolest a utrpení. Jachina přitom obsadila svůj román celou řadou pozoruhodných postav na obou stranách barikád. Vedle Zulejky "Zelenooké", které mateřství dalo důvod k přežití, to je komisař Ignatov, správný sovětský občan bojující s nepřáteli státu, které lze okrást, zotročit i zabít, malíř Ikkonikov vtipně si utahujíc z ignorance svých věznitelů a mučitelů, profesor lékař Volf Karlovič, kterému starý známý trik - udám ho a zaberu si jeho dům - nakonec prokáže nevídanou službu, nebo čarodějnice - sobecká mrcha a matka bezohledného rolníka/kulaka Murtazy. Se všemi postavami čtenář prožije několik dlouhých let a velmi dlouhou cestu na Sibiř, přihlíží zoufalým snahám o přežití ve zcela nedůstojných podmínkách a zacházení, a nemůže nevidět paralely s vlastní historií. Nechápu, jak to mohli českoslovenští komunisti nevidět. Nebo hůř, viděli a líbilo se jim to. Působivé beletristické uchopení života v jedné ze smutných dějinných epoch sovětského člověka. Mimochodem pěkně si autorka pohrála se jmény hlavních protagonistů.... celý text

Restaurant na konci vesmíru 2008, Douglas Adams

Pokračování Stopařova průvodce Galaxií představuje něco jako druhou epizodu vesmírného dobrodružství Zafoda Bíblbroxe a jeho společníků vesmírného stopaře Ford Prefecta, pozemšťana Arthura Denta a dívky Trillian, kteří jen o vlásek unikají jisté smrti z pracek tupých Vogonů. A cesty vedou až na konec vesmíru... Je logické, že v průvodci člověk najde doporučená místa k návštěvě, vč. restaurací. Umím si představit, že se některý podnikatel nechal Adamsovým průvodcem zlákat a někde na konci světa – když už ne vesmíru - si takový restaurant postavil. Věřím, že jsou místa, kam se člověk podívá jen jednou za život, pokud vůbec. Podobnost se zánikem vesmíru by pak byla o to výmluvnější... třeba sever Grónska? Já bych do takového restaurantu, nadto luxusního, rozhodně vyrazila. Alespoň na sklonku svého života, abych na vlastní oči viděla totální konec celého vesmíru :-). Douglas Adams, radikální ateista a obdivovatel moderních technologií a taky cestovatel/turista se měl nechat inspirovat knihou Stopařův průvodce Evropou, když ležel opilý a hleděl na hvězdy. Kéž by opilství u vícero konzumentů alkoholu vedlo k podobným výsledkům.... celý text

Soudné sestry 1995, Terry Pratchett

Mechanický pomeranč 2002, Anthony Burgess

Burgess stvořil jakýsi esperantský hantec na základě angličtiny prokládaný kontrastní slovanskou ruštinou a semo tamo drobně osvěžený německým slangem. Myslela jsem si. Jenže ono prosím nikoliv. Česká podoba románu jde na vrub překladatele Ladislava Šenkyříka, který tím stoupnul v mých očích. Ano, přiznám se, dílo jsem vzala do ruky poprvé. A to jej mám doma už nevím jak dlouho. Ale všechno má zjevně svůj čas a román taky evidentně potřebuje "celého" čtenáře; nevím, jestli by mé mladší já bylo schopno náležitě ocenit jak specifickou formu, tak vstřebat ideu násilí coby ústřední téma románu i neoddělitelnou součást společnosti. Otázkou nicméně zůstává míra násilí a postoj společnosti a státu k násilí. Jenže Burgess se jistě jen tak nevyžívá v násilných scénách. Je to politický systém a pořádek v zemi, který se tím bere takříkajíc na paškál. Pořádek, který opomíjí práva jednotlivců, aby systém mohl fungovat. A ano, i práva zločinců. Trest smrti nicméně udělá všem právům v Americe konec. A závěr Alexova příběhu v knize je taky takový americký :-). Po přečtení první poloviny románu jsem neodolala a sehnala jsem se anglickou verzi, protože jsem si neuměla představit, jak může text vypadat vzhledem k tomu, jakými novotvary (přesněji originálními lexémy) se román hemží. A velké díky za spoluautorský český překlad! Protože anglický originál nabízí slang londýnský a ruské lexémy (např. "glazzies" alias anglická počeštěná "ajka"), jenže Šenkyřík se nebrání ani němčině ("cán" alias "Zahn" nebo "šlága" - "Shläger" či "taštúk" - "Taschentucher). Je proto docela užitečné, aby čtenář českého překladu měl aspoň základní jazykové znalosti a dokázal tak nejen pochopit sdělované, ale zejména ocenit zajímavou práci s jazykem. Původní americké vydání mělo dokonce obsahovat slovníček. Jeho absence v českém vydání sice zpočátku ztížila mou orientaci v příběhu, ale po krátké chvíli jsem vstřebala tu přehršli lingvistických novotvarů tak, že jsem přestala přemýšlet o jejich významu a začala se bavit víc a víc. Například drogy v Burgessově podání jako vellocet, synthemesc a drencrom se v Šenkyříkově překladu objevují jako syňága, tolda a hňápec. Skutečnému anglickému jazykovému fajnšmekrovi možná překlad úplně nevyhovuje, už proto, že ztrácí původní melodičnost, já jsem však byla nadmíru spokojená. Od zprvu kostrbatého čtení jsem se dopracovala k čisté radosti z jazyka a vnímání sdělovaného se změnilo na ocenění nesporné originality jazykové stránky příběhu, a tím i jeho obsahu, i když ten není veselý ani trochu. Život Alexe, který se totiž se svou partou pod vlivem drog oddává násilným "zábavám" a mluví mezi sebou oním esperantským hantecem, který má evokovat atmosféru městských zlosynů a povalečů (neboli jazyk týnů alias teenagerů), prochází třemi zásadními životními etapami, tak trochu podobně jako alkoholik. Burgess proto vymyslel originální způsob, jak z násilníka udělat andílka, něco, co chápu jako psychologický antabus. Jenže násilí má vždy dvě strany - násilníka a násilím bitého, mučeného a zabíjeného. Alex se tak stává objektem neprověřeného experimentu. Mechanický pomeranč je mnohovrstevnatý román, který pracuje s psychologií a sociologií vrstev a politickým vedením státu na pozadí příběhu o násilí, ultranásilí a potěšení z nesmyslného násilí. Pro mě je román ale taky o jazyku, který v Burgessově pojetí - vzhledem k jeho absolutnímu hudebnímu sluchu - představuje (pro anglické uši) něco jako jazykový fonetický koncert. Název Mechanický pomeranč mě odedávna dráždil. Člověk jej ale musí přečíst, aby pochopil. Že s názvem knihy souvisí jak Burgessův slavný lingvistický experiment, tak experiment sociopsychologický s Alexem. Sám totiž jednou uvedl, že nápis "As queer as a clockwork orange" zahlédl v londýnské hospodě v roce 1945. A queer je dle mého více než výstižné pojmenování pro obojí. Teď mě čeká Kubrick. „„Ach, my nepředpokládáme žádné potíže. Budeme přátelé, že ano? A usmál se těma ajkama a velikejma pěknejma lipsama, za kterýma se blýskaly zářivě bílý cány, takže sem k tomuhle hjumaníkovi hned tak trochu přilnul."... celý text

Ruce houslisty 2021, Alena Ježková

Ježková nabízí rychlý průlet našimi válečnými dějinami 20. století, které stojí vždy za to si připomínat. Touto volbou však Ježková vstoupila na poměrně nebezpečnou půdu, kde lze uspět buď novým uchopením, což je obtížné, nebo nabídkou nových/jiných informací nebo aspoň podané z neobvyklého úhlu pohledu. Nedostalo se mi ani jednoho. Pouze klasické zpracování, které ničím nevyniká. Právě naopak, klouže po povrchu, nadto podané jednoduchým jazykem, korunované úpornými překlady v knize použitých notoricky známých německých termínů. Osud Schillerových přitom nepostrádá potenciál. Jejich příběhy a životy, jakkoliv nelehké vzhledem k tíživým dějinným událostem doby počínaje 1. sv. válkou, jsou zploštělé, zkratkovité, polopatistické, naivní. Působí jako výstřižky z novin. Pasáž z Terezína je obzvlášť nepovedená a nebude to jen dětskou vypravěčkou. Autorka jako by podcenila základní orientaci čtenáře v tématu, nebo je to možná literatura zamýšlená pro mladé čtenáře pro nahlédnutí do našich moderních dějin, ale obávám se, že nikoliv. Jenže knihu nelze ocenit jen pro zvolené téma. Byla jsem zklamaná, vzhledem k tématu i očekáváním, která kniha kvůli svému superlativnímu hodnocení vzbuzuje. A musím se ohradit i proti srovnání s Lednickou.... celý text

Království 2020, Jo Nesbø

"Udělej, co je třeba, a udělej to teď." Za vším hledej DNA. Snad jediná Nesbova úvaha v této knize, se kterou nemohu souhlasit. Ale asi taky jediná z mého pohledu droboučká kaňka na jinak vynikajícím románu. A já objevila někoho, s kým bych si moc ráda popovídala o životě. Moje první setkání s tímto již notoricky známým norským spisovatelem se pro mě vyvinulo v nečekaně příjemný čtenářský zážitek. A nebýt onoho tak trochu zavádějícího titulu, pro který jsem si knihu vybrala, asi bych se mu cíleně vyhýbala i nadále. Přece se nepustím do další nekonečné série detektivek... Jenže Království mě nadchlo. A to se stále jedná o typicky seversky brutální příběh, tady dvou sourozenců Roye a Carla. Sympaťák je jen jeden z nich, svatoušek však ani jeden. On tady totiž žádná postava není černobílá, ať vrah, žhář, policajt nebo máma s tátou. I když u nich to bolí asi nejvíc. A tomu odpovídá i závěr knihy. Život jde přece dál. Co mě především bavilo, byly myšlenkové pochody hlavního hrdiny a vypravěče příběhu, i když je to jen vedoucí zaměstnance benzinky. Nesbo jej obdařil mimořádnými psychologickými znalostmi, pozorovatelským talentem, rancem vědomostí a zajímavým morálním nadhledem. Už přemýšlím, kterou Nesbovu knihu vezmu do ruky teď.... celý text

Vše, co jsme si nikdy neřekli 2016, Celeste Ng

Neměla nic, co by jí dalo zapomenout na díru v maminčině tvaru, která zela v jejím světě." Kombinace silného příběhu a krásného jazyka jde za úspěšnou americkou autorkou hongkongských rodičů, která v tomto románu maximálně využila prožívané kulturní, národnostní a sociální odlišnosti. Příběh nadto zasadila do doby minulého století, která uvedené odlišnosti vnímala téměř coby stigmata. James Lee tak nechce víc, než zapadnout a nebýt viděn ve své odlišnosti, na rozdíl od Marylin, která chce naopak z průměrné šedi stepfordských ženušek vybřednout a odlišit se. Míra úspěchu, resp. neúspěchu, stejně jako složitost vzájemné ne/komunikace se pak spolehlivě podepíše na výchově a životě dětí. Jakkoli komplikovaný, právě proto a kvůli její vlastní životní zkušenosti, je příběh se silnými osudy každého jednotlivého člena rodiny Leeů uvěřitelný. Ng pak v knize zúročí i další odlišnosti, které napětí celého příběhu ještě dále stupňuje... Lapidárně řečeno, strhující drama!... celý text

Síla psa 2021, Thomas Savage

Počátek 20. století na americkém severozápadě je charakterizován tíživými sociálními a společenskými poměry doby, do nějž zapadá sic krátké, ale výmluvné indiánské intermezzo. Život již tak nesnadný pak Savage svým postavám dále zkomplikoval osobnostními předpoklady, které zvolená doba dále umocňuje. Síla psa by možná měla nést (pod)titul Tíha osudu. Jakkoli sympaticky nebo naopak nesympaticky postavy působí, člověk je přikován ke knize a nemůže přestat číst. Savage se v díle vyvaruje plochých charakterů. Není mezi hlavními postavami jasných ničemů ani jasných klaďasů. Ani ničemnost není bezúčelná, spíše je zdeformovaným projevem vlastní ochrany. Nebo nezdravým způsobem přežití v době, která se nevybírá, stejně jako si člověk nevybírá, jestli se narodí v bohatství, v míru, zdravý nebo se kterými chromozomy. A ani dobrota není bezbřehá, ale plná slabostí, podvůdků či zbabělosti. Jeden neví, z čeho vyroste síla, která nakonec zvítězí. Nadto lidské slabosti jsou mnohem rozšířenější než lidská odvaha. Doslova mě pak přikovala jazyková barevnost a vytříbenost nebo schopnost autora skrze skutky a popisy chování přiblížit i ty nejniternější pohnutky hlavních postav. S každou postavou jsem se bezděky sžívala, aniž bych měla potřebu soudit, byť odsudky se samy nabízely. A i když jsem tušila, kam autor směřuje, v tomto třígeneračním románu mě v závěru nakonec překvapili staří rodiče Phila a Georgeho. Vynikající sociopsychologický román na pozadí nedávných amerických dějin. Savage napsal několik desítek knih, snad se na český trh dostanou i další, než jen tato skvělá ochutnávka jeho tvorby.... celý text