Rihatama přečtené 751

Černý dům 2003, Stephen King

Podobně jako v Talismanu King (& Straub) poznenáhlu připravuje hororovou scénu, vpravdě strašidelný příběh, pro který mu za inspiraci poslouží skutečná postava amerických kriminálních dějin – neslavně proslulý sériový vrah Albert Fisch. Ten se v Černém domě transformuje nikoliv v rybu, ale v rybáře, který do svých krvavých sítí loví ty nejzranitelnější z lidských bytostí. Nepohrdne však ani chutným soustem z leckteré všetečné osoby dospělé. King opět exceluje při práci s odvrácenou stranou lidské mysli a povahy, která tak snadno podléhá davové psychóze, nebo se v ní skrývá, která však také dává vyniknout té straně ozářené sluncem. Hrdinný David proti Goliáši lynčujícího davu. Každým svým dílem King varuje před temnými stránkami lidské duše, jejichž destrukční síla může být ničivá. Nebo očistná. Ale existuje i šedá zóna – v povaze lidí i na hranicích mezi světy, mezi Amerikou a Teritorii. A právě tam King umístil svůj černý dům, dům koncentrovaného zla, z nějž zlo prýští do všech stran. Jack Soyer opět vstupuje na scénu a společně s ním i staří známí. Zlo je potřeba porazit. Vypálit do kořenů. King tady nezapomene ani na své věrné průvodce – pistolníky z Gilleadu a Ka. King svůj svět a své hrdiny nikdy neopouští. King ve svých dílech vlastně vůbec neopouští hranice Ameriky. I všechny jeho postavy a reálie v nichž žijí, jsou ryze americké. Jenže King pohybující se v horizontále času objevuje pro svá díla dokonalý únikový prostor obsažený ve čtvrté dimenzi. A tak se naplno může projevit jeho fantazie naplněná člověčinou, tou dobrou i zlou. A přesto, že Kingovo hrací pole je výhradně to obklopené Atlantikem a Pacifikem, objeví se na jeho hřišti nakonec každý, protože Amerika je národ přistěhovalců, národ bílých, černých a jiných barev, národ všech národů. Kingův svět je kompletní. Svou literární tvorbou oslavuje Ameriku a Američany, byť po svém, a vším tím říká Long live America! A já dodávám, Long live the King of America!... celý text

Babičky 1999, Petr Šabach

Na motivy povídek či knih Petra Šabacha jsem viděla nejeden film. Přesto jsem po Šabachově knize sáhla poprvé. Babičky mě zaujaly samotným názvem, aniž bych věděla, o čem novela vlastně je. A zaujala mě i samotná kniha, která na obyčejném životě obyčejných lidí vykresluje svou dobu. A přece ve mně vzbuzuje mix pocitů, stejně jako samotné hlavní postavy Matěj a Alenka. Minimálně jejich bezproblémové vycestování do Anglie v době po Pražském jaru mi samo o sobě není úplně srozumitelné. Vlastně je to spíše o nich a jejich vztahu - doma i v Anglii - než o politické situaci, když odhlédnu od protiněmeckého intermezza. Mí rodiče, když žádali a nakonec dostali výjezdní doložku, aby mohli vycestovat do sousedního Rakouska, dostali podmínku, že nesmí s sebou vzít nás, tři děti. A přesně stanovený termín odjezdu a příjezdu, žádné svévolné prodlužování. U mladých lidí je to zvláštní, zejm. když Matěj, který se sám a dobrovolně vrátil do Československa, zjevně vycestoval na dobu neurčitou. Šabach nicméně v knize příhodně trousí semo tamo poznámky osvětlující dobu, kdy se příběh odehrává, typu "Opravdu se chceš vrátit?" od cizinecké policie na Matěje při návratu zpátky domů. Četla jsem, že Šabach aktivně proti režimu nevystupoval. Taky mu bylo umožněno vystudovat vysokou, i když dálkově, a pracovat v kulturní oblasti. Na druhou stranu, někdy stačí, že sem tam kápne, než když neprší vůbec. Babičky - Marie přívrženkyně a Daniela odpůrkyně komunistů a Sovětů - nabízí úsměvné čtení. A připomínají okamžiky z doby Šabatová dospívání, normalizace, na které bychom neměli zapomínat. I charaktery postav knihy Šabach pěkně využil k vykreslení atmosféry a povahy československého člověka v tehdejším Československu, když k nám vjely tanky spojeneckých armád... "Идите домой!". Jistěže se nikdo "nelekl", neposlechl a neodjel. Jenže my se nepřestali divit. Stěžujeme si na tohleto a támhleto, ale už nedoceňujeme spousty věcí, jako třeba že se dnes můžeme sebrat a svobodně jet do sousední země atp. Tedy pokud nás tam oni ovšem chtějí. Tři a půl hvězdy, hlavně za zmíněné nejasnosti.... celý text

Emil Běžec 00:10 2015, Pavel Kosatík

Běžecký řeholník. Geniální shrnutí všeho, co Emila Zátopka představovalo. Toto lapidární označení povahy a osobnosti nejznámějšího československého běžce EZ se jeví přiléhavé nejen pro samotného EZ, ale i jeho život. Klobouk dolů před Pavlem Kosatíkem, že se pustil do tohoto životopisné úkolu. Protože život EZ není poutavý nebo příliš dobrodružný. Je především o síle ducha a vytrvalosti. O běhání. O běžci, který na běh trénuje tím, že běhá, běhá a běhá. Běžecký řeholník a v 50. letech nejlepší vytrvalostní běžec světa. Je ale jinak nesmírně zajímavé nahlédnout do duše takové osobnosti našich sportovních dějin. Nečekejte převratný životopis naplněný skandály nebo zvraty. Spíše jen samým odříkáním. Doba, kdy začal naplno běhat, byla těžká. Nebylo maso ani většina dalších potravin. Ale EZ přece běhal. A dokonce i vystudoval s vyznamenáním. Baťa byla jeho značka. Než si EZ pod svou značku znárodnil režim. EZ sám však coby člověk z chudých poměrů novému uspořádání po válce věřil a proti tomu, že se stal Tváří režimu, štábním kapitánem Zátopkem, vlastně nic nenamítal. Pořád to ale byl duší i tělem sportovec, který po léta nenašel ve vytrvalostních bezích konkurenta. A který se, ve chvíli snah o očividnou nespravedlnost, dokázal režimu postavit. Protože on se nechtěl primárně zalíbit režimu, ale udělat radost svými úspěchy Čechoslovákům. I když v tomto svém posledním běhu nakonec nevytrval. S Danou Zátopkovou - oba narození ve stejný den - vytvořil EZ pozoruhodný pár, který pro Československo v 50. letech získal ve sportovním světě nebývalé renomé.... celý text

Mizející dívky 2020, Lisa Regan

Detektivka s nastupující ženou - komisařkou a s výrazným ženským rukopisem. Mizející dívky - doslova - pokládám za velmi povedené úvodní seznámení s detektivem Josie Quinnovou a budoucí komisařkou Dantonského kriminálního oddělení. On Danton vlastně není žádné malé městečko, což byl můj dojem z knihy, vyjdu-li z reálií skutečného texaského města Danton s cca 120 000 obyvateli. Nabízí tak ale dostatečný prostor pro zločinné podhoubí. Reganová nicméně nenabízí hromady mrtvol, bezuzdné násilí a potoky krve. Poukazuje na celosvětově rozšířený zločin, jehož oběťmi jsou převážně ženy a dívky. Reganová má svůj příběh hned o celé řadě postav dobře promyšlený a nepostrádá potřebnou míru napětí ani moment překvapení. Vystavěla jej na postavě detektiva Quinnové, která sice nesplňuje ideální policejní předpoklady, má však mimořádný smysl pro spravedlnost, který z ní dělá v jejím profesním okruhu výjimečnou osobnost, stejně jako její umanutost a tvrdohlavost. Vůbec to nebylo špatné uvedení do série.... celý text

Rybář 2021, John Langan

Rybář symbolizuje děsivá, temná zákoutí lidské duše. Samotná hlavní dějová linka sama přitom jakoby ustupuje do pozadí před strašidelným příběhem dávno zapomenutého rybáře z 19. století a německého profesora, který přijede do Ameriky budovat přehradu. Příběhem, pověrou, mýtem... který má odradit případné současné zájemce/rybáře od hledání tajemného místa, Dutchman`s Creek. Až na to, že, že ten děsuplný příběh si v onom bistru nevyslechne ta správná osoba, ten správný pozůstalý, zastrašovací metoda se tak jaksi míjí účinkem, protože past sklapne nad úplně jiným návštěvníkem... Počátek tohoto příběhu přibližující život dvou mužů ve fázi života, kdy tragicky přišli o svou rodinu, mě přes veškeré autorovo úsilí příliš nevtáhl. To spíš onen strašidelný, hororový příběh rybáře zahalený do metafyzična, zdá se představuje vzhledem ke svému rozsahu těžiště příběhu. Posun v čase a volné navázání v době současně pak osvětluje řadu otázek, které Rybář v oné mysteriózní fikci nadhazuje. Langan nabízí atraktivní souboj křesťanské racionality, pohanství a prastarého čarodějnického umění. Jenom jeho vyprávěcí schopnosti by potřebovaly vylepšit. Obálka je ovšem bez chybičky.... celý text

Harry Potter a Kameň mudrcov 2000, J. K. Rowling (p)

Série s Harry Potterem začala vycházet v době, kdy jsem v knihkupectvích o regály s dětskými knihami ani okem nezavadila. A přece si ke mně příběh malého kouzelníka našel cestou prostřednictvím filmového zpracování. Obávám se, že jsem jeho osudu propadla stejně, jako mnoho milionů dalších diváků a čtenářů. Konečně jsem taky sama sáhla i po knižní předloze, i když jen do ucha. Právě Lábus tak docela otestoval mou toleranci na vypravěčský hlas Jů/a od Hele/ho, naštěstí mě neodradil. Přece je to jen ale pohádka a u té se dá udělat spousta věcí, nadto s dobrým pocitem, že práce je vlastně hrozně fajn, když jste ve společnosti HP a jeho kamarádů. Z filmu jsem věděla, že tohle je ta nejnevinnější úvodní část života mladého kouzelníka, ta nejpohádkovější, po které budou následovat fantasy s kvázi hororovými prvky. A tak jsem si příběh HP užívala a před očima se mi odvíjely filmové scény. Kámen mudrců a první setkání s pánem zla Voldemortem, přátelství s Ronem Weasleym, Hermionou, Hagridem, Albusem Brumbálem, nebo střety s nepřístupným profesorem Severusem Snapem, kterému autorka přisoudila mix velmi silných emočních stránek počínaje nenávistí a statečností konče. Rowlingová má jednoduše velké zásluhy. Podařilo se jí vytvořit propracovaný, tajemný svět fantazie, v jehož středu stojí Bradavická škola plná nejrůznějších bytostí. A taky famfrpál, kde spolu na hřišti, přesněji ve vzduchu, hrají 3 útočníci, 2 odrážeči, 1 brankář a 1 chytač. HP, pochopitelně. Ono lítat na koštěti, hrát a bránit se před podlými útoky nejen protihráčů, ale ještě potlouků, přitom není vůbec nic snadného :-).... celý text

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování 2015, Haruki Murakami

Murakami vypráví příběh o tom, jaké podvědomé vzorce chování vůči druhým lidem zaujímá člověk, který je někým blízkým hluboce zklamán a zraněn, nadto zbaven možnosti proniknout pod příkrov mlčení, a tak ponechán v nevědomosti. Pro mladého člověka třaskavá směs se smrtícím potenciálem. Současně je však podceňována schopnost čtenáře tuto zjevnou souvislost pochopit, a tak se Murakami v určité fázi příběhu uchyluje k naivním a repetitivním návodným dialogům mezi hlavním hrdinou bezbarvým Cukuru a jeho starší (jak jinak) partnerkou (kdo jiný by mu to tak krásně vysvětlil). Cukuru sám sebe vnímá téměř coby antihrdinu, prázdnou formu bez obsahu a bez barvy. A je mi tím nadmíru nesympatický, v 35 se Murakamiho postava chová jako nevyzrálý ňouma, který je veden svou přítelkyní, jež se v této roli chová panovačně a vševědoucně. A ten ňouma poslouchá jak malé děcko. Uvědomuji si ale, že je to japonský román. Hlavní hrdina je mladý Japonec, který má práci svých snů, je finančně zajištěný a samostatný, a přece není schopen navázat plnohodnotný vztah neřkuli založit rodinu. Mladý japonský muž své doby? Na druhou stranu se mi líbilo mysteriózní intermezzo s klavíristou Midorikavou v roli jakéhosi Chárona, který vnímá lidi skrze jejich barvy... a tak jsem s napětím čekala, jak se vybarví bezbarvý Cukuru. Murakami postavil Cukurovi do cesty několik kritických momentů, objasnění jejichž příčin pohánělo nejen Cukuru v jeho konání, ale i mě ve čtení. Vysvětlení jsou přitom nakonec téměř lakonická. Murakami neopomene (jako obvykle) zakomponovat do roviny mystických prožitků ani sexuální projekce. Murakami umí velmi dobře psát, přece mě některá jeho díla navýsost iritují. Existenciální román o Cukuru Tazakim, jeho 4 přátelích, potažmo japonské společnosti, kde jedinec i v davu vypadá a cítí se sám, sem do určité míry patří taky. Je to nicméně, přese všechny tyto iritanty, zajímavé čtení. I ten otevřený konec ponechává (japonskému) čtenáři naději.... celý text

Agent bez minulosti 2002, Robert Ludlum

Jason Bourne ve filmovém zpracování si mě získal. A co v knižním? Ludlum zjevně napsal skvělý krimi thriller coby předlohu k napínavému, komplexnímu špionážnímu filmu. Knižní Jason Bourne však trpí přílišnou mírou detailu a repetic, kde jeden opakuje to, co jiný řekne (nedoslýchavost, nepochopení, nevíra... ať je to cokoliv, bylo to vzhledem k množství únavné), čímž autor úspěšně knihu rozmnožil o desítky zbytných stránek. Rozsah knihy tak nejde na úkor hloubky myšlenek a vnitřních pochodů knižních postav, ale téměř výhradně na tlachání. Atmosféře to z mého pohledu nepřispělo, naopak to akci uměle zpomalilo a místo nárůstu napětí u čtenáře přispělo k jeho frustraci. Teda alespoň u mě. Agent Bourne, který díky své amnézii upadne nejen do životní nejistoty, ale především do hlubokého morálního dilematu, jakmile zjistí, k čemu má instinktivní vlohy, jaké má bojové schopnosti a jací lidé se kolem něj pohybují, nicméně zůstává můj oblíbenec. Moje afinita se však týká filmového zpracování. Pokračování v knižní podobě už možná nezvládnu, jsem nicméně autorovi vděčná za knihy o Jasonovi Bourneovi coby inspirace k vynikající sérii.... celý text

Argentine Nights 2018, Marek Vácha

Marek Orko Vácha je nejspíš pro málokoho neznámou osobou z řad duchovenstva, i když možná méně známou než Zbigniew Czendlik, kněz původem z Polska. Oba vystupují v roli popularizátorů katolické víry, jen každý po svém. Vácha působí prostřednictvím akademické sféry, Czendlik pak umělecko-populární. Oba rovněž publikují, a to opět v duchu svého duchovně-kulturního zaměření. Vácha, který mj. hovoří o evangeliích coby sbírce paragrafů, je mi svým podáním duchovních myšlenek podstatně bližší než Czendlik, i když moc knih jsem od obou kněží zatím nečetla. Nespadám totiž úplně do kategorie hledajících, čímž se vylučuji ze skupiny primárních adresátů. Ráda si nicméně přečtu různá zamyšlení, které inspirují k zamyšlení a rozšiřování obzorů. Člověk se přece neustále vyvíjí, i když už třeba nehledá kudy a kam se ubírat na duchovní cestě. Sám Vácha nicméně toto hledání a jeho smysl relativizuje tím, že jedinec (moderní "psychonaut") vlastně nehledá duchovní cestu, ale okamžitý a silný duchovní zážitek, který se nicméně obvykle nedostaví a hledající se pouští na cestu dalšího duchovního experimentu s různými lákavými obaly tu buddhismu, tu mistra Osho nebo doktora Steinera ("christologie"). A tak se Vácha dostává k novotvaru fast-religion nabízející paralelu s fast-food/em. Vácha se v této své publikaci odráží od ztichlé noční argentinské oblohy. Vlastně by mohl být v celé řadě jiných končin světa. Podstatou je nebát se být sám se sebou, v odlehlých koutech přírody, a umět si nejen poradit s noclehem ve stanu pod stromem nebo rozděláním ohně, ale dle mého také odolat svodům celosvětového informačního networkingu. Pouze tak se myšlenky v hlavě mohou zklidnit a člověk se může ponořit do ticha svého nitra, duše i hlavy. Andské hory jsou však jen počátkem byť právě v horách se dle Váchy duše setkává s Bohem a Váchovi slouží coby odrazový můstek pro celou řadu úvah o náboženství, víře, ateismu, hříšnosti... a jejich roli v lidské společnosti. Váchova argumentace pro váhající, pochybující a chybující je zábavně přesvědčivá, když říká, že sv. Petr, první budoucí papež, který umřel mučednickou smrtí, v Novém zákoně selhal vždy, když o něco šlo. Jidáš se po svém selhání oběsil, Petr pak hořce rozplakal. A tak oheň Krista i jeho apoštolů nakonec mohl zachvátit celý svět. Takže hříšníci, není nikdy pozdě, resp. nic (a žádný hřích) by vám nemělo bránit obrátit se k Bohu a víře, říká tímto Vácha. No jo, je to tedy na vlastním svědomí, jak říkám já. Váchova apologetika katolické víry je vskutku obdivuhodná vzhledem ke vzneseným argumentům. Věřím taky, že je i účinná, už i proto, že samotnou víru v Bohu tak trochu odbožšťuje, resp. zlidšťuje. K dávnému uctívání Slunce dnes: "Ze školy víme, že slunce je směsí vodíku a helia, gravitací se hroutící do tvaru koule, kde probíhají proton-protonové reakce. Hořící kouli plynu není důvod mávat."... celý text

Tma 2015, Jozef Karika

(Tak trochu SPOILER) Horor? Thriller? Vzhledem k daným atributům ano, ale já se taky bavila, i když finále mi úsměv z tváře konečně vymazalo. Hlavně jsem ale tentokrát Karikovi všechno věřila. Kdyby se býval oprostil od průvodních sarkastických komentářů, možná by vyvolal výrazně hororovější atmosféru. Já totiž měla pocit, že čtu humorný žánr. Jenže já mám humorné příběhy ráda, takže pro mě nakonec dobře zvolená forma. Vtipné byly i hlášky, kdy se chudák hlavní hrdina - scénárista unikající z manželské krize, která je možná něčím víc, než jenom krizí - ocitá v mrazivých podmínkách odlehlé drevenice na samotě. Dobrý plán, jak prožít svátky vánoční a Boží hod. Jenže, člověk míní, a kdosi mění Karikův popis strádání ústřední postavy u mě budil pochopení a kupodivu i onen úsměv na tváři. Krom hlavní zrakové potíže jsem první část jeho potíží zažila (bolesti zlomeniny, u mě holeně na dlouho opuštěné sjezdovce, nebo omrzání vs. rozmrzání končetin, ale já měla nakonec lepší prostředky), takže vím, že takhle šílené to prostě může být. Závěr je ovšem docela originální a silný, ale i takové věci se můžou stát. Karika mi tentokrát sednul, jen štítky, pod kterými jsou jeho knihy zařazovány, bych trochu rozšířila.... celý text

Snídaně šampiónů 1981, Kurt Vonnegut Jr.

Pozoruhodné dílko, které mj. vzdává hold bratrům Karlovi a Josefovi Čapkovým. Robot totiž je a vždycky bude ve verbální rovině českým vynálezem. Ale Čapci tady stojí spíše na okraji, i když je milé, že je Vonegut připomněl, a to prosím bez sarkasmu a ironie. Tady jde totiž o roboty samotné, přesněji utkvělou představu světa zaplněného roboty Dwayne Hoovera, kterou získá po přečtení knihy jinak neúspěšného sci-fi spisovatele Kilgore Trouta. Autora dobře znám, Snídani šampionů jsem nicméně dala poprvé. A jsem tomu ráda, protože před nějakými 20 lety bych té změti postřehů, myšlenek, dějových střípků a výkřiků hlavních postav, vč. samotného autora, zahalených do kritické satiry asi velkou šanci nedala. I teď mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala v postavách a s kým, proč právě takhle ta či ona postava mluví. Chtělo to maximální soustředění, protože Vonegut to čtenáři ani trochu neulehčuje. I ty textem poměrně často prostupující pornoúvahy a pornopopisy dostaly z pera Voneguta mladšího nádech kriticky sociální spíš než sexuální. Protože právě sex, či posedlost jejími atributy a jejich komercializace spadaly podle Voneguta do kontextu sociálně-kulturního úpadku americké (naší?) společnosti sedmdesátých let. Díky svému umu satiry a vtipu pak čtenáři odlehčenou formou servíruje své glosy, přičemž si bere na paškál další problémy doby jako latentní rasismus, honba za penězi, zaprodané umění, ekologie a další témata, která nelze odmávnout rukou, jako čas, kdy byla kniha napsaná. Aktuálnost tohoto 60 let starého díla je zarážející... celý text

Prodavači ostatků 2005, Vlastimil Vondruška

Historická, lechtivá románová freska. Nebo fraška? Žánr, ve kterém se VV stal velmistrem. Historická fakta nejsou podstatná, pro Vondruškovy příběhy tvoří pouze čtenářsky atraktivní kulisu, vč. středověké mluvy. Právě středověk pro něj představuje lákavou bažinatou lagunou, z níž loví jak králíky z klobouku všechny své ingredience. Čtenáře pak vodí po nevěstincích, kde se potkávají, krom počestných žen, snad úplně všichni, počínaje svými ženami neuspokojení měšťané, studenti či obchodníci a zkaženými preláty konče. Vondruška si vůbec bere na paškál katolický klérus, inkvizici a všechny následovníky Kristovy. Hlavní postava románu Martin ze Stvolna, ctnostný syn chudého českého rytíře a původně student teologie, nakonec sám kupčí s ostatky, za což mimochodem hrozila exkomunikace, což ale VV nevyužil. Martin ze Stvolna je konfrontován se všemi uvedenými fenomény, jen coby muž není zneužíván duchovními potentáty, ale potentátkami. Co vyprojektoval VV do takové abatyše, kvůli tomu by leckterá šlapka závistí ani spát nemohla. Ale čtenář není jen baven, je taky patřičně zhrozen, a jsou to opět křesťanští "zachránci" lidských duší (ne tak těl), kdo v pojetí VV předvádí brutální, mučící metody, jak je přimět postavit se na stranu pravé víry. Člověk si rychle vybere, kudy vede pravá cesta k Bohu, pokud mu hrozí ukřižování, umučení nebo upálení. Ano, středověk byla doba temná, brutální, tíživá, plná dřiny, hladu a nemocí, doba, v níž nešlo o žití, ale přežití, doba, kdy se ženy mnohdy mohly živit právě jen prostitucí. Jenže VV se ve svých fraškách ničím jiným zdá se nezaobírá, a navíc s velkou, lascivní chutí. VV nabízí vysoce oddechovou literaturu a docela zajímavé příběhy, kvůli nimž po ní člověk občas sáhne.... celý text

Babišovo Palermo I 2021, Jaroslav Kmenta

Dle svého názoru jsem projevila již dostatek masochismu, když jsem si přečetla Kmentova Boss Babiš, přesto asi nazrál čas na další pokračování. Babiš totiž sice svou absurdní prezidentskou kandidaturu prohrál, a ta naše česká kotlina alias "firma" mu snad na pár let unikla, ale válcují mě občasné těžko uvěřitelné výsledky nedávných politických preferencí. A tak jsem sáhla po dalších vzpomínkách na Babiše, abych oživila svou paměť a mohla informovaně nahlížet na téma Babišovy sekty ANO, a neupadla po všech těch letech do letargie. Jenže on to dnes už není jen kmotr Babiš, ale celá řada dalších politických veřejných i zákulisních figur a figurek, které nám Kmenta připomíná, ať již člena představenstva Agrofertu a dlouholetého politického Babišova parťáka a komplice Faltýnka, Jermanovou, která si vysloužila přezdívku Babiš v sukních nebo kdysi primátorku Prahy Krnáčovou, která sama sebe občas titulovala Krnda. Ale připomíná ještě mnoho, mnoho dalších známých jmen a v politice stále aktivních členů ANO, ať již ve sněmovně nebo v senátu, počínaje Taťánou Malou, známou to plagiátorkou, nebo sympatickou, diplomatickou a výmluvnou Alenou Schillerovou. Oligarcha a kmotr Babiš, se svou estébáckou minulostí, "genitálním" slovníkem, kmotrovskými praktikami, neurvalým chováním nebo kastováním lidí kolem sebe (sluhové Faltýnek na prvním místě; osoby na jedno použití; nepřátelé nejpočetnější skupina), ale pochopitelně vévodí. Jenže sám by nebyl nic, a tak potřebuje své slouhy a podržtašky. Jak všichni tuší, bylo to trudné čtení, místy až neuvěřitelné, ale už teď si umiňuji, že si budu muset dát v dohledné době repete. I když ještě mě čeká II. Jistě, kdo se chce špinit politickým bahnem, v němž čeští politici plavou bravurního kraula? Vždyť je venku krásné babí léto, mám skvělou práci i rodinu, na živobytí si vydělám a ke čtení je tolik krásných knih. Tak proč si kazit žaludek četbou o Babišovi & spol.? Protože si nesmíme naši zemi tedy co z ní zbylo nechat rozkrást a zprivatizovat tlupou ambiciózních, bezskrupulózních lotrů, jejichž mantrou je korupce, klientelismus a nepotismus, jakkoli líbivá slova používají, či jakkoli přátelské a úsměvné pózy předvádějí. Tady totiž nejde o zájem náš a naší republiky, ale výhradně o zájem jejich. A když už nechci do politiky vstupovat aktivně a denně, můžu aspoň informovaně volit, a tak minimálně participovat na věcech veřejných. A doufat, že se Jaroslav Kmenta nemusí bát (příliš) o život. "Podoj daně Podoj mámu, podoj tátu, podoj vše, co patří státu, ovce, kozy, krávy, laně, podoj právo, podoj daně, dotace i dluhopisy, imunitu, trestní spisy, pravdu, lásku, naději, jen to podoj, Andreji." (Sarkastický veršík na skutečný slogan Babišovy společnosti Farmtec.cz, která se specializuje na investice a žádosti o dotace. Zmíněný slogan zněl: Podojíme každého, pravidelně, rychle a bezpečně.)... celý text

Ragtime 2005, E. L. Doctorow

Edgar Lawrence Doctorow mi vnesl do uší klavírní melodie Scotta Joplina, neodolatelné něco jako marš-polky, jejíž synkopy člověku roztancují nohy i celé tělo. Vědec a spisovatel doktor Doctorow sepsal inteligentní prózu zachycující dobu a atmosféru sociálních a společenských změn v Americe na počátku 20. století. Na své románové šachovnici rozestavěl skutečné figury americké historie, a tak sledujeme eskamotérské kousky Harry Houdiniho, nahlédneme do hlavy a stále platných myšlenek slavné anarchistky a bojovnice za práva žen Emmy Goldmanové, setkáme se s bankéřem J.P.Morganem nebo s tehdejší díky Emmě emancipovanou kráskou Evelyn Nesbitovou, a dalšími a dalšími. Zásadní prostor Doctorow věnuje sociálním nerovnoprávnostem a rasové diskriminaci v přelomové době snah černé americké populace o dosažení rovnosti s bílými. A že jsme v Americe, tak beze zbraní a bomb se to nemohlo obejít. Doctorow své dílko napěchoval celou řadu událostí, jen se jeden někdy ztrácí v rychlém sledu a rytmu jejich střídání a návratů. To je z mého pohledu jedna z mála vad na kráse Ragtimu, velká hloubka díla je mírně srážena neuspořádanou formou, krom občasného neukočírování dějových synkop. Jinak ale vřele doporučuji ponořit se do hektických časů civilizačních změn americké společnosti a jejich neopakovatelné atmosféry.... celý text

Centurion 2013, Simon Scarrow

Centurioni Macro a Cato prochází dalším vývojem. Macro stárne a Cato dělá kariéru. Za chvíli to bude nejspíš Cato, kdo bude Macronovi velet, a ne naopak. Přitom jsou to však pořád ti staří známí. Cato coby směsice superlativních kvalit a ač stále mlád, tady již dosáhl funkce zastupujícího prefekta. Macron pak zůstává tím bojovným, nezkorumpovaným, přitom řádně obroublým pilířem, o který se lze za každé situace opřít. O tomhle ale tyto klasické dobrodružné příběhy přece jsou. I když Scarrow nenabízí pouze černobílé postavy, což jej činí věrohodnějším více než méně. Nadto volí historické momenty, které si lze dohledat a jejichž existenci si lze ověřit. Postavy pak už žijí svým životem a stojí na autorově fantazii, někdy docela divoké. Centurion by se možná měl jmenovat Prefekt, ale jinak mě Macro ani Cato nezklamali. Souboje Palmýřanů s vyzývatelskými Parthy a římskými legionáři byly zajímavé a dobrodružné a páreček centurionů je opět v plném nasazení za Římskou říši a její državy. Příjemná, odpočinková literatura.... celý text

Černý led 2000, Michael Connelly

Michael Connelly má mé velké sympatie. Krom toho, že ústřední postava detektiva Hieronyma alias Harryho Bosche je mimořádný a neúplatný sympaťák, tak si Connelly vyhrál s osobitými aspekty jinak tradičních zápletek - zločin již jinak vymyslel asi úplně všechno. Tady příběh stojí na nijak neobvyklém případu zaprodaného detektiva. Connelly si však dal práci nejen např. s vymýšlením originální drogy (černý led), která nás zavádí z pulzujícího města Andělů do Mexika, ale Bosche tady nechá tančit o život před toreadorským býkem. Že by tohle byl vrah, resp. vrahův nástroj? Harry je nespoutaný, nekonvenční policajt, který má nejen skvělý policajtský instinkt, ale i dostatek odvahy jít vždy a za každé situace za vyřešením případu, ale ne nutně bezhlavě.... celý text

Růže bílá, černý les 2019, Eoin Dempsey

Kinder, Kirche, Küche. Rok 1943 a ženy v Německu mají pouze právo plodit děti, vařit a chodit do kostela. Žádná kariéra, žádná osobní životní volba, žádný životní cíl. Paleta Hitlerových zločinů byla bez hranic... Dempsey, na Ira, dobře zachytil na vývoji několika postav atmosféru předválečného a válečného Německa. Současně dal nahlédnout do temných, zrádných a krvavých koutů Říše, ač hlavní hrdinkou je vlastně krásná světlovlasá, křehká dívka, zcela v linii s árijskou rasovou představou. Právě tato Franka prochází procesem hluboké deziluze, i když to s ohledem na okolnosti není zas tak těžké. Tedy pokud není kariéristka a vypočítavá mrcha, což nebyla. Dokonce se projevila jako nesmírně statečná žena, možná trochu moc statečná na to, jak ji do té doby vykreslil autor. Je to nicméně skutečně poutavý příběh o záchraně spojeneckého pilota a ukradení budoucí velesmrtící zbraně Němcům pod nosem. Bohužel příběhu na můj vkus moc čouhala z bot snaha o pohádkový příběh a místy jsem si taky říkala, jak je možné, že ta či ona postava se chová jako pitomec, když tomu zcela neodpovídaly ani její charakter ani situace. Dempsey na dnes již klasický válečný motiv napsal pěkný příběh, který nepostrádá určité napětí ani vyvrcholení. Zůstává však přece jen v kategorii prvoplánovosti.... celý text

Den Trifidů 1972, John Wyndham (p)

Wyndhamův Den Trifidů nepochybně spadá do povinné literatury fanoušků sci-fi a i můj výtisk je někdy z 90. let. S určitou nostalgií, i když tentokrát v e-formátu, jsem knihu opět "vzala do ruky". Postapo v klasickém hávu, kdy hlavním viníkem svého konce výjimečně není výhradně člověk. Dvojí katastrofa a k zamyšlení jsou obě. Je to nakonec přece jenom člověk, který k následnému obtížnému vývoji přispěl svou pýchou, nadřazeností a nevědomostí. Příroda už totiž díky jeho zásahům není jen tak ledajaká příroda. A tak se s nastalou situací musí vypořádat a Wyndham přitom neopomněl snad na žádnou lidskou slabost a nešvar. Jen málokdo totiž odolá pocitu moci a výjimečnosti, když z hrstky přeživších zůstane jen pár jedinců zdravých a schopných nejen bojovat s rostlinnými trifidy, aby jednal pro blaho těch, kteří zůstanou naživu, ale se zásadním hendikepem, a nepokusil se podmanit si je, i nový svět. Wyndham se mi jeví jako vizionář, protože objevy GMO se datují až někdy do konce 60. let, jiný zdroj mluví o počátku 70. let 20. století. Bohužel nebyl asi dost varovný ani burcující, protože záhy po rostlinách následoval první GM živočich v myším kožíšku. Takže můj pocit, když jsem víkend strávila na zahrádce a na vinici s pocitem, že jsem tam pár trifidů zahlédla, nemusí být vůbec lichý. I když význam Dne trifidů dnes člověk už asi nevnímá jako zamýšlený vztyčený prst.... celý text

Objevení Tróje 1962, Vojtech Zamarovský

Velké objevy archeologické nejsou na rozdíl od velkých zámořských nebo technických objevů limitovány časem. Nejsem archeolog, ale taky tuším, že dnes jsou snahy o velké objevy více regulovány a omezovány. Schliemannovi "stačilo" obrovské odhodlání, zápal a manažerské a podnikatelské/výdělečné schopnosti, neb všechno a všechny musel hradit a uplácet ze soukromého rozpočtu. Ku prospěchu mu nepochybně bylo jeho jazykové nadání (naučit se jakýkoliv jazyk za 3 měsíce?) a vysoké IQ. A láska k Homérovi. Na samém počátku celoživotní cesty Heinricha Schliemanna v 2. polovině 19. století totiž stála Homérova Iliada a Odysseia. Kdo by dnes hledal vodítka k největším archeologickým památkám v básních? Možná ještě Brownův Robert Langdon. A Schliemann. Pouť Heinricha Schliemanna k objevení Tróje byla dlouhá, ale stálo při něm i potřebné štěstí. Proti němu pak spousta závisti a nepřejícnosti. Lidská přirozenost. A tak, i když se ze zapáleného a informovaného laika a snílka v průběhu času vypracoval na odborníka s doktorským titulem, právě vědečtí kolegové stáli za zpochybňováním výsledků a metod jeho práce. Buď, jak buď, byl to taky, jak vyplývá ze Zamarovských popisů, kromobyčejně nesobecký člověk, který své objevy Hisarliku, Tróje, pohřbených pokladů a dalších architektonických památek z doby Mykénské věnoval tuhle Řecku, tuhle Německu. V případě této publikace jdou stejnou měrou zásluhy za autorem. Zamarovský literaturu faktu, aniž slevuje z historické přesnosti, podává mimořádně zajímavým, poutavým jazykem, okořeněno Homérovými básněmi. Moje hodiny dějepisu opět dostaly na frak. Hnedle jsem si ale taky vybavila svou návštěvu Kréty a mykénských památek. Žasla jsem nad cca 3000 let starou nádherou plnou mramoru a slunečního žáru. Dokud jsem při své toulce v zadních končinách bývalého palácového komplexu ve Faistu nezahlédla dělníky s kolečky s maltou vedle hromady stavebního materiálu. Tohle nevypadalo na vykopávky, ale spíš jejich rekonstrukci ;-).... celý text

Válka nemá ženskou tvář 1986, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Válka nemá ženskou tvář představuje vůbec první ze série knih označovaných autorkou za Autobiografii jedné Utopie, neboli Historii rudého člověka, za kterou Alexejevič dostala Nobelovu cenu za literaturu. Po přečtení dvou následných svědeckých děl Světlany Alexandrovny Alexijevič už jsem byla připravená čelit koncentraci bolesti, smutku a zoufalství. A přece mě opět zasáhla přímo do duše. Alexijevič přitom nehraje na emocionální strunu čtenáře. Nemá to zapotřebí. Příběhy žen a dívek, které šly či dokonce dobrovolně utíkaly na frontu, resp. jejich nezkreslené a autorkou dále nekomentované a neanalyzované výpovědi na člověka samy o sobě působí jako ostré čepele nože. Alexijevič opětovně předestřela povahu homo sovieticus, tady v sukních a dlouhými copy v době válečné, což je ale v Sovětském svaze prakticky neustále. Sověti, ale i dnešní Rusové bojují za matičku vlast, není větší cti než umírat na frontě. Sama autorka přiznává, že jsou lidmi války, že válka tvoří podstatu jejich kultury. Sovětské vedení úspěšně vymývalo lidem mozky. Ruský establishment se rovněž snaží, ale v době otevřených hranic i myslí to má přece jen o něco těžší. Ženy nadto v boji oceňované, ať již ve zdravotních službách, v řadách vojsk či coby spojovatelky nejenom že přišly během 4 let o mládí, své zdraví či rodiny, ale i o možnost zapojit se plnohodnotně po válce do civilního života. Který muž by chtěl ženu, která se umí ohánět samopalem lépe než leckterý ostřelovač. Který muž by chtěl ženu, která je odvážnější než většina mužů, protože ti se do válečné zóny pro své zraněné kamarády neodvážili, ony však ano. Který muž by si vzal svou (válečnou) sestru... Cejch v podobě válečných medailí, válečných zranění a zmrzačené duše, v horším případě i těla. Sovětské ženy ale při vší té hrůze nezapomněly na svou ženskost a po válce většinově nerezignovaly na svou roli manželky a matky. Alexijevič je nepochybně výjimečná osobnost, která sama patří do kategorie homo sovieticus. A jako taková dokázala věrně zprostředkovat to nejsyrovější z válečných dějin Sovětského svazu. Alexijevič připravuje (konečně) novou knihu. A že má o čem psát poté, co Rusko s pomocí Běloruska rozpoutalo válku na Ukrajině, a poté, co ruští vojáci měsíce bez vyplacených žoldů od kremelského vedení začali s jejich tichým souhlasem drancovat dobytá území a znásilňovat a zabíjet ženy, děti a další civilisty. Sama se nechala slyšet: "They often tell me, Svetlana, you need to write a book. I must write this book. But this book shouldnt be about our suffering only. This book should be more profound: about human nature, about human imperfections, about us somehow being too small for the word freedom, too unprepared for the word freedom, because we have never been free and have never had such an experience in our lives. The only experience we have is shooting each other..." Alexijevičové knihy stojí na rozhovorech se skutečnými lidmi, proto jsou tak mrazivé a plné smutku. Tentokrát ale neobstojí rétorika týkající se vlastenectví. Rusko se pasovalo do role okupanta, násilníka a válečného zločince. I když částečně nepochybně na lid zapůsobila Putinova protinacistická rétorika, protože jestli něco dokázalo sovětského a zjevně i ruského člověka vybudit, je kolektivní nenávist k fašistům, proti kterým bojoval ve 2. sv. válce. Je to zřejmé i z této knihy o ženách na frontě. Jsem zvědavá, na čem a čích svědectvích Alexijevič svou příští knihu postaví. S koncem éry Sovětského svazu totiž historie rudého člověka bohužel neskončila. Jen si teď říká člověk ruský.... celý text