Rihatama komentáře u knih

"Vyjí psi
V rozlámaném ránu
Pláče měsíc"

Dojemný, laskavý a vysoce osobní příběh. Pohled dítěte – vypravěče – které bylo posláno s rodinou na Sibiř pro svou (litevskou) národnost, nevinností ducha a přímočarostí řeči o to více zvyšuje váhu a dramatičnost osudu jeho, rodiny a přátel, o to více vyčnívá úchylnost sovětského režimu a šílenost války. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi komiks mohl vehnat slzy do očí. To tím spíš, když si myslíte, že o hrůzách války 20. století již víte dost a nic moc vás nepřekvapí.

Haiku v titulu leží spíše v rovině zájmu jedné z postav Algisova příběhu – tety Petronely – než coby ústřední téma knihy. A přece právě na to jsem se nechala zlákat. Nebýt zvoleného titulu, nepochybně bych si tento komiks navíc určený primárně dětem – stejně jako doposud všechny ostatní komiksy – nechala ujít. A to by byla velká škoda. Mimochodem, v knize je krom mnoha jiných zajímavá vsuvka k origami a o tom, jak si z papíru složit např. jeřába / čápa (ori/skládat gami/papír). O hloubce a kvalitě Sibiřského haiku nakonec svědčí i celá řada cen, a to nejen litevských. V Litvě jsem nějaký čas žila, a právě absence zloby a nenávisti vůči ruskému/sovětskému člověku, která je cítit i z tohoto příběhu, mě nepřestávala ohromovat.

"Podél stěn dali dvoupatrové dřevěné pryčny. Pro všechny nestačí, o místo se musíme dělit. Od teď se naučíme dělit o všechno."

22 17.05.2024

Vince Flynn tentokrát poslal Mitche Rappa do souboje s atomovými zbraněmi. A terčem džihádistického útoku není nikdo jiný než americký prezident, navíc na Memorial Day. Je to ryze oddechová akční záležitost. Rapp musí bojovat nejen s nepřítelem, ale i s tlaky v administrativě. Flynn (a Mitch Rapp) jsou na straně silových "nestandardních" řešení, současně probíhá klasický souboj ozbrojených složek FBI, CIA, armády a různých speciálních protiteroristických týmů. Nic, co bychom neznali. Závěr knihy a vlastně ani průběh řešení zápletek tak v zásadě nemůže překvapit. A přece mě superhrdina Mitch Rapp nepřestává bavit, jen to chce dát si menší pauzu mezi jednotlivými díly.

26 14.05.2024

Co zpočátku působí jako apoteóza arabské civilizace a kultury vyústí v pestrý ideový, kulturně náboženský střet islámu, judaismu a křesťanství umístěný příhodně na pomezí křesťansko-arabského světa 12. století, do Španělska, do Al Andalus... Feuchwangera jsem vzala do ruky vůbec poprvé a rozhodně ne naposledy. I když dojmu jisté šablonovitosti ze strany autora se ubránit nemohu. Křesťané dostávají docela na frak za své křižácké války a nevybíravé šíření křesťanství a Židům je neustále připomínám jejich nejtěžší hřích, ukřižování Krista, jejich počtářství a absence emocí. Jen Arabové, jak ostatně vyplývá z úvodu komentáře, z příběhu vycházejí jako nositelé kultury, jemnosti, a krásy, a jako ti, jež ctí úmluvy. Je proto asi logické, kdo musí nakonec přinést nejvyšší oběť. Milostný příběh kastilského krále Alfonsa a krásné dívky Raquel, dcery králova židovské ministra Ibrahima vychovávané v arabském prostředí, je mimořádné drama. V jihošpanělské Seville jsem před lety strávila pár týdnů a nešlo nenavštívit Cordobu či Granadu, kde nejnavštěvovanější a vskutku nejkrásnější jsou právě původní arabské památky. Zejména jsem ocenila čas, který se při četbě Židovky z Toleda zpomaluje a odnáší čtenáře do cizokrajných míst. Neubrala bych jediné písmeno z tohoto epického milostného románu.

36 11.05.2024

Po váhavém začátku Rekulak rozjel mysteriózní drama s kriminální zápletkou prodchnuté drogovými závislostmi a završené problémy či spíše machinacemi s osobnostní identitou. Chyběly tam snad jen problémy s klimatickou změnou. Vlastně jde o poměrně obehrané ústřední duchařské téma, zpracování je nicméně velmi dobré a ilustrace/uhlové kresby více než to. Rekulak dokázal vytvořit napětí a vyvolat tajemno promlouvající ze záhrobí se současně skvěle zpracovanou psychologickou i lékařskou oporou pro různé podivnosti v chování jednotlivých postav. Trochu zarážející mi právě proto přišlo v závěru chování chůvy Mallory, jako by jí někdo vypnul tlačítko zdravý rozum. Rekulak zjevně potřeboval oslí můstek vedoucí k závěrečnému vyvrcholení a odhalení, což se mu taky podařilo. V tomto místě mě opravdu překvapil. Přes drobné nelogičnosti mě Skryté obrázky bavily a Rekulaka ještě vyhledám.

32 08.05.2024

"Kvantový doktor je lékař, který si je vědom bludné povahy deterministického světového názoru založeného na newtonovské klasické fyzice, pojetí které fyzika opustila již před mnoha desítkami let. Základem světového názoru kvantového doktora je nová fyzika nazývající se kvantovou fyzikou...."

Chápu, jestli volba pojmů a zejména skladba vět odrazuje leckterého čtenáře. Amit Goswami propagující léčbu pro lidi (a nikoliv pro "stroje" v klasické medicíně) by určitě býval mohl své poselství formulovat lidštěji. Nadto i vlastní obsah úvodních autorových slov v předmluvě mě málem odradil od čtení jeho apologetiky metod alternativní medicíny. A to, když na jednom experimentálním příkladu typu "jedna paní povídala" dokládal sílu a význam placebo efektu. Nešťastnou shodou okolností zvolil příklad, jaký jsem si měla možnost ověřit sama na sobě a podotýkám, že nevědomky. Účinek daného prostředku tedy neměl být negativní, ale přinejmenším neutrální, ne-li pozitivní. A ono ne e. Díky tomu jsem si alespoň uvědomila svou chybu v jeho aplikaci, takže nakonec to dopadlo dobře, ale ne tak úplně ve prospěch Goswamim propagované teorie. Po tomto úvodním, pro mě poněkud nešťastném dojmu umocněném přílišnou defétistickou rétorikou, a nikoliv pozitivním pojetím, které by čtenáře naladilo na alternativní uvažování, jsem se přece jenom ponořila do Goswamiho myšlenek. A začíná zeširoka srovnáváním s alopatií - protikladem homeopatie - a jejími neblahými důsledky, resp. její nedostatečnosti při léčení člověka.

Čtenář je konfrontován s dualitou lidského těla, těla fyzického a kvantového/vitálního/mentálního či supramentálního, jehož/jejichž existenci podporuje teorie karmy, kteroužto existenci pak Goswami "dokládá" vědeckými důkazy. Moje uvozovky nezpochybňují karmickou filozofii (to nechávám na každém z nás), jen onu "vědeckost" důkazů. Tady více obstojí víra člověka než absolutní přesvědčivost těchto důkazů. V každém případě Goswami pracuje s oběma/všemi těly a rovněž nemoci je potřeba řešit uzdravením obou těl prostřednictvím tzv. integrální (holistické) medicíny neboli ajurvédy, v případě kvantového těla např. bylinnými směsmi směřujíc ke znovuzískání rovnováhy. Jenže takhle jednoduché to přece jenom není. Záleží taky např. na tom, jaký jste tělesný typ, resp. jaké nerovnováhy těla u vás převažují. Zprvu jsem nabyla dojmu, že jsem tělesný typ pitta, další čtení mě přivedlo k závěru, že jsem taky váta a v určitých ohledech kapha... takže kombinace všech tří dóš. Bezva. K tomu Goswami, aby to bylo ještě o něco "zajímavější", srovnává ajurvédu a čínskou medicínu, které sledují stejný cíl, postupují však jinými cestami.

Při čtení je třeba mít na paměti, že jde o literaturu naučnou, nikoliv populárně naučnou, odbornou terminologií proto kniha nešetří. I když na mě to trochu působí tak, že vědeckým přístupem se autor snaží dodat alternativní léčbě na významu a přispět k jejímu vidění a akceptaci coby vědecké disciplíny. Nejde však o tematiku, kterou by čtenář laik nemohl pochopit. Je však třeba více se soustředit a nepřistupovat ke sdělovanému s a priori nedůvěrou v alternativní formy léčby.

Docela mě Goswami pobavil svým konstatováním, že "Osvícený náhled nemusí být zcela srozumitelný, posuzujeme-li jej z perspektivy některé z nižších úrovní." Teze odkazuje na smrt spirituálně osvícených mystiků na chorobu jako rakovina a nejasnosti ohledně toho, proč se samy nevyléčili, pokud to umí... Goswami prakticky říká, že vše, co se děje, je správné. Osvícený člověk by se totiž měl zbavit emociálních preferencí (vitálního ega), což znamená zbavit se strachu ze smrti. Tak není třeba léčit rakovinu. Prostě je potřeba to vidět ze správného - celistvého - úhlu. Ne rakovina, ale mé vitální ego se svými emocemi je nemocí. Tomuhle říkám pozitivní vidění a přijímání světa.

Nechci zlehčovat a vysmívat se alternativním formám léčby, chraň Bůh. Integrální medicínu naopak vnímám jako lepší přístup k léčbě člověka, jeho mysli a těla než výhradně medicínu klasickou. Jen mám v této knize chvílemi pocit, že účel světí jakékoliv prostředky, a že na jakýkoliv problém lze najít vysvětlení, proč se vlastně o žádný problém nemusí jednat. Nejvíce mě oslovily poslední kapitoly knihy, které nastiňují, co by člověk měl v případě té či oné nemoci nebo stavu duše dělat, a jaký náhled zaujmout. Goswami sám klasickou léčbu fyzického těla nezatracuje, právě naopak. Někdy to jinak nejde. Kvantový doktor tak nabízí řadu možností, jen je potřeba k nim přistupovat s otevřenou myslí. Konec konců, mnohdy člověk stejně nemá co ztratit.

31 07.05.2024

"Podle mě má tahle válka něco z toho příběhu o Oidipovi. Kyjevské jednotky chtějí zabít ruského otce, proruští vzbouřenci bojují za to, aby se připojili zpátky k sovětské vlasti, své matce. A kvůli tomu se vesele vraždí členové jednou rodiny."

Atraktivní kombinace černobylské jaderné katastrofy a současných konfliktů na východní ukrajinsko-ruské hranici Donbase, promísená vzpomínkami na éru Sovětského svazu a geopolitickými souvislostmi a třenicemi, tvoří pozadí tohoto detektivního románu umístěného do Pripiati, opuštěného města v Kyjevské oblasti Ukrajiny. Je to dle mého právě titul českého překladu původního názvu "De bonnes raisons de mourir", který vedle nemalé propagace zapůsobil na čtenost tohoto románu, vůbec prvního od Audica přeloženého do češtiny. A přece mě tato kniha středoškolského učitele dějepisu a zeměpisu Audica oproti očekávání zklamala. Ony kulisy vražedného řádění jsou sice poměrně dobře zachycené, působí však na mě lehce školácky, zjednodušeně. Audic do zvoleného kontextu komponuje základní fakta bez snahy o využití silného potenciálu zvoleného prostředí i času. Řekněme mnoho kontextových drobných zápletek, přičemž každá z nich volá po větším prostoru a hloubce. Jakoby Audic psal pro své studenty, které se bojí zahltit přílišnými informacemi z komplikovaného regionu východní Evropy, přitom jim jej chce přiblížit, aby pobrali alespoň základní fakta. A aby po knize sáhli, dá zvoleným kulisám detektivní formu. To samo o sobě není nic špatného, ale ke kvalitnímu románu tomu trochu chybí. Hlavně zamrzí ten promrhaný potenciál. Samotná detektivní linka není špatná. Zejména její závěr, tak říkajíc ve francouzském stylu, je překvapivý.

33 05.05.2024

Nikdo není schopen podávat stále stejně špičkový výkon a není toho schopen ani Chris Carter. Při psaní již devátého pokračování své série si Carter po Hovoru se smrtí vzal zdá se takový malý time out. Případ "galeristy" kolem - opět naštěstí - originální zápletky postavil již bohužel na méně šťastně zvoleném šablonovitém postupu (nejenom vydíratelnost detektivů), který případ nese samospádem kupředu a činí jej v kritických momentech až příliš předvídatelný. Rovněž z agentů FBI, kteří mají být ti nejlepší z nejlepších, udělal soutěživé, arogantní naboby, které neudrží nervy na uzdě. Nebýt Roberta Huntera, byli by nahraní a sériový vrah by běhal pěkně na svobodě až do smrti... Závěr mě ale opět zaujal, ten byl určitě nečekaný ;-). Takže s Carterem se neloučím, i když tentokrát to je jen za 3,5 *.

33 02.05.2024

Kniha naplněná vzpomínkami, nostalgií a melancholií. Kniha, která člověka odpoutá od rychlých výměn krátkých zpráv na sociálních sítích, e-mailů a od přelétání očima po úderných headlinech bombastických internetových zpráv. Kniha, která zvolní současný uspěchaný rytmus a naplní duši laskavou poetikou vůbec ne tak dávných časů. Kroutvor nás provádí svým životem na pozadí důležitých historických událostí. Jeho osobními vzpomínkami se protne celá řada zajímavých osobností filozofického a literárního světa. Kroutvorův ptáček poletuje mezi plakáty a fotografií, mezi poezií a esejem, dotýká se grafiky, nahlédne do kulis malířství a architektury. Čtenář se tak s filozofem, výtvarníkem, básníkem aj. aj. Kroutvorem noří do fascinující četby o životě na Šumavě, kde horskou chalupu prosvěcuje petrolejová lampa, zavítá s ním do Benátek, a především pak do Francie prosycené duchy básníků jako Apollinaire, kam tíhlo/tíhne Kroutvorovo srdce nejvíce. Je z těch, kdo doma na stroji píše samizdaty a je to ten, kdo nikdy nezůstal za hranicemi, jakkoli k tomu měl nejednu příležitost. Poutavý životopis výjimečné osobnosti bez nabubřelých póz a potřeby sebeprezentace.

34 29.04.2024

Odvěký rozpor skrývající se v americkém pojetí práva a spravedlnosti. Už jsem to u některé Kingovy knihy psala a příběh Williama Summerse mi opět připomněl, že King spisovatel je v bledě modrém to, co Tarantino režisér. Billyho nelze nemít rád, nelze jej odsuzovat a nelze mu nefandit. I když je to vlastně masový vrah. Dobro a zlo jsou ústředními motivy jednání, s jejich chápáním se čtenář většinově může jen ztotožnit, nadto opentlenými romantickou mašlí. V Temné věži King nejednou prokázal, že by mohl bez váhání psát veleúspěšné romantické romány. Billy je sázka na jistotu, k tomu se přičte Kingova spisovatelská erudice, mimořádná fantazie a další bestseller je na světě. Já se na Billyho Summerse hodně těšila a King ve finále nezklamal. Jenom jsem neměla procházet komentáře, kde řada z nich říká, jak to skončí... do čtení se mi pak chtělo mnohem, mnohem míň, a čtení knihy jsem odkládala. Naštěstí King nepíše podle jednoduchých šablon. A nakonec vlastně není důležité, k jakému konci člověk dojde, ale jak.

41 26.04.2024

Román z doby mexické revoluce prostoupený závojem magického realismu přináší pozoruhodný příběh Francisca a Beatriz Moralesových, statkářské rodiny v časech pozemkové reformy. Pozoruhodný nejenom silou jejich osobností a ducha, ale i díky za zvláštních okolností nalezenému, znetvořenému chlapci, jehož celé tělíčko pokrývají včely a chrání ho před mrazem. A nejen před mrazem... Velmi dobře zvolený základ pro román přibližující čtenáři jednu část mexické historie zatížené nejenom válkou, ale třeba španělskou chřipkou.

Obsahu z mého pohledu však škodí zvolená forma a styl. Charaktery postav jsou jednoznačné a popisy všeho (osob i jejich konání) pak úmorné. Čtenáři je nesčetněkrát různými příměry vysvětlován každý jeden jednoduchý jev a při četbě popisu čehokoliv je zahlcován nekončící kaskádou osobitých dramatických výrazů. „Jak se šepot snažil provrtat si průchod k jeho sluchu, Simonopio znovu porozuměl jazyku, který musel dočasně zapomenout, aby dal odpočinout éteru své mysli, rébusu svého srdce, tekutině svých kostí, semeni svých očí, srdci svého sluchu, filtru svého čichu, pergamenu své kůže.“ Jako by se autorka nemohla rozhodnout, který příměr použít. Nebo se nepochlubit, jak rozsáhlou má svou imaginaci a slovní zásobu.

Autorka nadto sklouzává do patosu, který tento jinak silný příběh sráží do hlubin zmíněného verbálního exhibicionismu. Málem jsem v mnoha momentech knihu nedočetla, jak mě iritoval autorčin styl, stejně jako zarputilá snaha vyjevit podstatu třeba i jen namazaného chleba (potřeba jíst, potřeba péče o rodinu, role pečující matky, význam pro dobře živené děti atd atd... to pouze k chlebu). Nikoliv, toto téma v knize nenajdete, ale spoustu, spoustu jiných tímto způsobem uchopených. I závěr byl tak rozvleklý, že samotná idea konce knihy i života rozbředla. Knihu jsem dočetla jenom díky silnému příběhu, zejména pak díky postavě Simonopia.

31 24.04.2024

"Rozhodně byste nikdy v životě neměli zapomenout na nikoho, komu dlužíte laskavost."

Limonádový Joe v sexy-military sci-fi provedení, to je plukovník Michálek v Kotletově postapo tetralogii, která nenabízí košatý příběh ani hlubokou filozofii, ale baví. Pouť "Hrdiny z Istanbulu" na záchranu světa, resp. toho mála, co ze světa ještě zbylo, a co se měnitelé rozhodli spálit na popel a prach, vede skrze společenství silných mužů, zotročených žen - čubek a hromady mučených a vražděných bídných bezvěrců. Ne každý ale touží po nukleární zimě. Ke slovu tak přichází česká bojová jednotka, která se osvědčila, když vyhnala z Brna japonské okupanty. Češi prostě umí ;-).

Kotleta se jeví rutinérem béčkových krváků naplněných černým humorem, akcí, sexem i romantickými vsuvkami, tady zarámováno citáty z Knihy samuraje - Hagakure. Vzhledem k míře sarkasmu jsem tak trochu čekala, že citace jsou součástí Kotletovy fabulace. Jenže Hagakure existuje a je to vážně zajímavé čtení, jak jsem si následně ověřila.

"Pán Naošige pravil: "Cesta samuraje spočívá v beznaději. Zoufalého člověka nepřemůže ani deset nebo více mužů. Rozumný člověk ničeho velkého nedosáhne. Raději se staňte šílenými a zoufalými. Kdo na Cestě samuraje používá svůj úsudek, neuspěje. Věrnost ani oddanost nejsou zapotřebí, stačí, když se na Cestě stanete zoufalými. Věrnost a oddanost jsou v zoufalství obsaženy."

40 21.04.2024

Lidská tragédie opředená lží, zlou vůlí i nevšímavostí. Ano, zneužívání dětí je tragické, zavrženíhodné, úchylné. A přece se to děje. Mornštajnová přitom nenabízí cestu ani způsob, jak se s takovými hanebnými skutky vypořádat. Vytáhne vás do kina do nejvyššího patra multikina a odtud vás už jen stahuje příkrým srázem dolů. A přece ji nutno vnímat coby světlonoše. Mornštajnová v románu zachytila jeden smutný osud, osud dítěte, které se zahalilo (jako mnohé v takové situaci) do beztvarosti, bezvýraznosti, neviditelnosti a snahy nevyčnívat, což mu mělo v dětství a mládí zajistit klid od vnějšího světa. Bohužel pro něj do vnějšího světa spadal nejen život za zdmi domu, tedy ve škole atp., ale i život v domě. V domě, v němž by dítě mělo být v bezpečí. Před lesem…

Mornštajnová mě málem přesvědčila, že tentokrát to přece jen přehnala. Kombinace tolika negativních faktorů snad není možná ani ve fiktivních příbězích. Zlobily mě všechny postavy do jedné. I ta milá paní učitelka nakonec jen strčila hlavu do písku. Jenže pak jsem zjistila, že ona fikce nemá zas tak daleko ke skutečném zločinu. To život sám umí nakreslit čáry života takových Cácor. Co jsem ale přece jen těžce rozdýchávala bylo nelogické a vůči dítěti kriticky nesprávné a taky vysoce neprofesionální chování sociální pracovnice, která v jedné fázi života cácory jedná tzv. v zájmu práva dítěte, v další fázi pak jen přebírá rétoriku protistrany. A tak je to cácora, ta zlá a nesmírně prolhaná. Tím to končí. Podivný obrat. Vlastně ne tak docela, ještě pořád lze napáchat škody. Hodně škod. Příšerný příběh, neveselý román. Burcuje? Ano. Krom pachatele, tuším, protože tady je vidět, že za vhodných podmínek může téměř cokoliv. Takže zbývá okolí, aby nebylo slepé...

"Byla jsem odraz v zrcadle. Měnila jsem se podle očekávání člověka, který se na mě díval, protože jsem toužila všem vyhovět. Myslela jsem si, že když budu taková, jakou si mě lidé přejí mít, když budu říkat, co chtějí slyšet, přijmou mě mezi sebe."

Jaroslav Mostecký promlouvá skrze hrdiny svého post mortem románu Bastard doslova i přeneseně ze záhrobí. Poslední (současně pro mě první) Mosteckého román ve mně vyvolal celou řadu pocitů a dojmů, nepochybně pak uznání a respekt. Na poměrně krátkém časovém úseku příběhu z bretaňského pobřeží na území zeměpána Judaëla s rovněž poměrně jednoduchou zápletkou boje o moc Keltů, Franků, Sasů a Vikingů v temném období středověku, dokázal vytvořit strhující drama okořeněné fantazijními prvky. S téměř potměšilou systematičností Mostecký na svých hrdinech do důsledku vykresluje osudovost jejich přání. Nejenom se má člověk bát obtíží svého života, v Bastardu i toho, že jeho přání bude splněno. Ušetřen není nikdo. Podobnost s R.R.Martinem mi nejednou vytanula na mysli. Závěr ve stylu dovršené osudovosti lehce vyděsí, a tak je vlastně jedno, kdo se na tomto kousku země dostane nakonec dostane k moci, jestli Frankové nebo Vikingové... Kdyby se býval Jaroslav Mostecký neodebral do Valhally, tipla bych si, že, Bastard mohl mít pokračování.

37 15.04.2024

Bernard Minier tentokrát nenapsal pouze kriminální thriller. Lov nese silný otisk jednoho z největších socioekonomických problémů Francie, který úzce souvisí s její koloniální minulostí. Na rozdíl od Houellebecqa se však nesoustředí na kritiku obtížně přizpůsobivé francouzské muslimské (zatím ještě) menšiny, ale na popis všech negativních průvodních jevů do většinové společnosti nezačleněné, hrubě nespokojené mladé generace muslimských přistěhovalců. Vzhledem k nálepkám rasismus, diskriminace, nadřazenost, nenávist atp. dochází k paradoxním projevům typicky spojeným s pocity viny, kolektivní viny. Francie tak platí za své hříchy minulosti, ale i současnosti, protože snášet urážky a obviňování ze strany nespokojené mládeže bez ohledu na příčinu a situaci vyvolává jen další a další neadekvátní reakce. A to na obou stranách. Policie je pak ideálním fackovacím panákem. A to vše v aktuálním kontextu pandemie kovidu, roušek a všudypřítomných zákazů a omezení vycházení, které následně vyvolaly epidemie násilí a ve Francii - jako obvykle - taky spoustu automobilových pochodní.

S Martinem Servazem se tak čtenář posouvá do doby zcela nedávné, doby kovidu s vyčerpanými zdravotními i bezpečnostními službami a zcela frustrovaným obyvatelstvem. Naplno se přitom státní aparát musí potýkat s kriminalitou, jejíž podhoubí se rozrostlo zejména v okrajových čtvrtích, tady Toulouse, obydlených ze společnosti vyčleněnou skupinou přistěhovaleckých klanů. A nejen s kriminalitou, ale i nezměrnou nenávistí, namířenou proti francouzské policii. Ta se nemůže zavděčit všem, natož spravedlivě prošetřovat kriminální aktivity muslimských spoluobčanů, kteří policii obratem obviní z rasismu nebo společnost např. z toho, že upřednostňuje právo na majetek před právem na bydlení. A tak se legitimizuje nejen násilí, ale třeba squaty. Není přitom moci, která by squattery z obsazených domů vypudila.
Problémy se tak vrší jeden na druhý. Francouz/ka např. nemůže veřejně prohlásit, že je hrdá/ý na to, že je Francouz/ka. Může tím vyvolat reakce rozhořčení, že se hlásí k neokolonialismu, k nadřazené rase. Specifickou skupinou jsou francouzští učitelé, kteří u svých muslimských studentů omlouvají i ty nejhorší zločiny a de facto legitimizují násilí jako prostředek poukazování na nespravedlnost, které jsou tito mladí přistěhovalci vystavováni, protože vyrůstají v těchto čtvrtích, a protože nejsou bílí. Rasistická Francie má podle nich dluh vůči potomkům otroků, nebo lidem z kolonií, který je nesplatitelný... A tak se mění francouzská kultura, kdy muž odmítá respektovat, prodat ruku a mluvit se ženou, natož aby mu žena říkala, jak se má ve škole chovat jeho syn.

Minier sepsal poměrně děsivý politický thriller (otázkou je, kde se láme realita a fikce), kde dochází ve světle výše popsaného fenoménu k protestům uvnitř francouzské společnosti, tady ze strany otloukané policie a všudypřítomné nespravedlnosti. Ve stávajícím systému se tak nedosažitelná spravedlnost stává hnacím motorem pro vzpouru a vzetí spravedlnosti do vlastních rukou. Minier však nenabízí dvoubarevný obraz. Vina, právo a spravedlnost jsou málokdy jednoznačně na jedné straně. Musím říct, že se autor s tímto nelehkým dědictvím Francie na případu hledání spravedlnosti, zcela však mimo zákonné limity, vypořádal dobře. Není snadné v takovém případě určit, co je správné a co nikoliv. Minier tady stojí na straně policie. Ale které její části? Je spravedlnost totéž, co právo? Je padouch ten, co chce spravedlnosti zabránit? No ano, asi to nebude tak složité vzhledem k použitým prostředkům, ale problém Minier zajímavě rozkrývá. Přes výraznou politickou linku - pro mě další rozměr autorovy literární tvorby - si nemůžu stěžovat na upozadění klasické kriminalistické práce nebo nedostatek napětí. Za mě vzhůru na lov!

37 12.04.2024

"Kdo zachraňuje, bývá zachráněn."

"Češi jsou možná nevychovaný, ale přeci jen laskavý národ."

Přiznám se, že jsem se do Cílka začetla až na podruhé. Při prvním pokusu jsem se totiž začala obávat, že se mi do ruky dostala ideologická propaganda na záchranu planety. A já nemám ráda ideology ani ideologie. Moje negativní očekávání však byla mylná. Dostalo se mi porce zdravého rozumu z pera mimořádně sečtělého a zcestovalého člověka. Chvílemi jsem sice měla pocit, že čtu rejstřík jmen za knihou bez hlubších průřezů, ale ne vše musí být analyzováno. Čtenář má přece vlastní rozum a prostředky jak si rozšířit povědomí. Cílek v každém případě nabízí širokospektrální pojetí vývoje moderního člověka od antropomorfismu po planetární ekologii (kam se vejde i Greta) a ekonomickou, politickou a sociologickou drobnoanalýzu států, vč. hudebního vkusu nebo náboženského vlivu. Neopomíná ani Řecko a krizi eura, kontextově zmíní problém migrace, glosuje roli a způsob fungování českých médií, vč. paradoxní cesty politiků k moci, nebo na příkladu Keni ukazuje, jak lze s pomocí informací z Facebooku zmanipulovat volby. Fakt krása. Samé horké kaštany.

Václav Cílek se přitom vůbec nemusí uchylovat k názorově podbarveným soudům (dokonce i místo známého pojmu "populista" preferuje korektnější označení "politický outsider", který ještě neví, který ze svých slibů nebude schopen splnit. Jakkoliv to neplatí o některých jedincích typu Babiš), pouze řadu ověřených informací spojuje do logických řetězců a historického kontextu. Jako třeba ona tak často česká / středoevropská (údajná) xenofobie. Nečekaná pro mě byla exkurze či spíše apoteóza amerického Detroitu, kdysi sídlo automobilového průmyslu, který mi viděno Cílkovým prizmatem připomínka ptáka Fénixe, dle Cílka doklad velikosti, a nikoliv degradace amerického ducha. Jeho volba mezi kulturou původních Indiánů a bílých Američanů je přitom jasná. Závěrečnou úvahu pak Cílek věnuje pandemii kovidu a faktoru resilience fyzické i psychologické. Jeden ze způsobů, jak posilovat svou duševní resilienci, cituje jednoho psychologa Cílek, je vybavit si tři pěkné věci, které vás během dne potkaly :-). Nenechte se prosím mým výčtem zmýlit, zmiňuji pouze zlomek toho, čeho se Václav Cílek tak či onak dotkne. Všechno totiž souvisí se vším. ale kdo to dohlédne v době krátkozrakosti a roztříštěnosti dnešního světa X-manů a Insta(ntních)-gra(fo)m(an)ů?

"Ani jižní ani severní ekonomika není morálně nadřazená. Vyvinuly se z místních poměrů a odpovídají národním povahám. Němci žijí, aby pracovali a Francouzi, Italové nebo Řekové pracují, aby žili." Němci pak mívají pocit, že Řekové jsou líní... a zkorumpovaní."

39 09.04.2024

Bioinformatik, matematik, logik a především autista, pro něhož je empatie totéž, co pro mě stechiometrický vzorec. Na druhou stranu disponuje vysokými morálními hodnotami a pro ochranu života kohokoliv je ochoten riskovat život svůj. Nejsem odborník na aspergera, ale tady mi to trochu neštymuje. Postava doktora Thea Craye je mi nicméně velmi sympatická, tím spíše, že, oběti případů, kterými je nucen vzhledem ke své povaze se zabývat, se nekoupou v potocích krve ani nejsou vystaveny nelidskému mučení a trápení. Prostě taková intelektuální, instinktivní, a tak trochu sebedestruktivní detektivní záležitost. Za mě velmi dobré čtení, ač si nejsem jistá (doufám, že ne), že jde o reálné případy ze života. A když tak jenom z toho amerického. I když i naše zdravotnictví posledních 20 let postihuje úpadek spíše než rostoucí rozkvět pokud jde o nemocniční péči o pacienty.

42 06.04.2024

(SPOILER) „Jidáše Iškariotského, na kterého také vylili kýble špíny, protože bez něj by nevznikla církev ani křesťanství.“

Postava Jidáše Iškariotského symbolizující zradu v očích všech křesťanů, podobně jako románová postava Šaltiela Abravanela, jenž se zde jako jeden z předních izraelských Židů rodiny Abravanelů v roce 1948 vyslovil proti vyhlášení izraelského státu na palestinském území a zemřel jako zrádce vyobcovaný z komunity, tvoří páteř díla. Oz zde rozvíjí pro mnohé kacířskou myšlenku, která zpochybňuje negativní historickou roli Jidáše, jehož zradou Ježíš skončil na kříži, a přisuzuje mu roli oběti, hned po Ježíšovi. Nemenší pozornost je pak věnována třetí hlavní románové postavě, zprostředkovateli této ideje, Šmuelu Ašovi, chudému studentovi, jeho životu, úvahám, láskám, smutkům. Velikost dějinná na pozadí zdánlivých banalit lidského života. Oz vtahuje čtenáře do svého díla pozvolna a způsobem tak nenápadným, že jej rozvíjející se hloubka díla a úvahy o nárocích izraelského lidu na svůj vlastní stát, potažmo lidu palestinského, stejně jako možnosti či spíše nemožnosti společného soužití, zasáhne téměř nepřipraveného. To vše se odehraje v pouhých třech měsících života Šmuela v domě chromého starce Geršoma Waldema a jeho tajemné snachy. Román jsem začala číst na Velký pátek, protože právě v pašijovém týdnu ke mně připutoval, doslova... díky, kámoško! Byl to mimořádný zážitek sám o sobě, nadto umocněný časem připomínky posledních dnů Krista na tomto světě.

„Blažení jsou snílci a běda tomu, kdo jim otevře oči. Snílci ani jejich následovníci nás sice nespasí, ale bez snů a snílků by bylo naše prokletí sedmkrát těžší. Díky nim jsme i my, střízliví pragmatici, o trochu méně vyděšení a zoufalí, než bychom byli bez nich. [] Ježíš by také snílek, možná největší, jaký kdy žil. O jeho žácích to však neplatilo. Ti bažili po moci, a nakonec dělali to, co dělají všichni, co po ní touží – prolévali krev.“

„Židé tu teď tvoří jeden velký uprchlický tábor a Arabové druhý. Arabové musí den co den žít s tragickým vědomím své porážky, a Židé se zase každou noc třesou strachy před arabskou odvetou.“

37 03.04.2024

Prostou formou vyprávěný příběh submisivních žen jedné rodiny z počátku 20. století pokoušejících se v rozhodující fázi svého života o odpor vůči společenskému a rodinnému tlaku, či spíše jen doufajících, a to jen velmi krátce, v něco jako odpor. Štítek románu pro ženy je vcelku odrazující, jsou nicméně romány s tímto označeným, které bez jakýchkoliv pochybností patří ke kvalitní literární tvorbě. Právě Körnerová mě nalákala svým příběhem Anna z Heřmánkového údolí. Hlas kukačky - pěkný a přiléhavý název - přes svůj potenciál zůstává příběhem odevzdaných ženských postav, kterým na životnosti a dramatu přidávají především historické dramatické okolnosti. Připomíná to pohádku naruby, aneb jak bohatá nebo alespoň průměrně situovaná dívka do neštěstí spadla, když ji zneužil bohatý floutek, chci říct krásný, oduševnělý muž hýřící penězi. Zdá se, že v kukačce jde o rodinné prokletí, kdy ženy pod tlakem okolností a svých otců, manželů a milenců (přesněji bláhově očekávaných budoucích manželů) pěkně trpí a trpí a čekají na zázrak. Nic pro mě. Ani v románu ani v životě.

38 31.03.2024

Clavellova sága čtenáře přivádí do moderních dějin 20. století, přesněji do Hongkongu 60. let, kdy byl ještě pod správou britské vlády. Zdaleka ne však pod jejím vlivem v takové míře, jak si snad Britové mysleli, nebo se domnívali. Pro Číňany zůstali Britové a vůbec všichni cizinci (ať zelenoocí ďábli nebo ti se studenýma rybíma očima) jenom prostředek k vlastnímu živobytí a zbohatnutí. Clavell krásně vylíčil povahu čínského člověka - tady z Hongkongu - jeho obchodní a podnikatelské nutkání, nejenom jednání. Peníze jsou tady alfou a omegou. Ne nadarmo byla Čína první zemí, kde se začaly používat papírové bankovky. A tak banky hrají v celém příběhu tchajpana Iana Dunrosse z rodu Struenů (téměř jediná, nicméně zásadní linka sahající do počátku Clavellovy ságy).

Strašidelná délka románu mě neodradila, její předchozí části byly totiž skvělé. Tentokrát ale musím přiznat, že by Ianův příběh o udržení vznešeného domu Struenů mohl být klidně o třetinu kratší. Clavell se hluboce vyžíval v opakovaných popisech událostí, pocitů a vztahů, aniž by nutně vnášel nové elementy. Na druhou stranu, každá jednotlivá postava - ať Číňan/Hongkonžan, Brit, Američan, Rus nebo euroasijka a euroasijec - se mi důkladně vryla do paměti a já po těch týdnech čtení prožívala a vnímala čtené coby skutečné příběhy. Clavell nadto přisoudil velkou roli špionům, zrádcům, přeběhlíkům a zaprodancům, protože doba tomu nahrávala. Až jsem nejednou knihu odložila, jak mě většinově všechny postavy štvaly, vč. samotného Struena. Clavell rozhodně nenabízí černobílé charaktery a čtenář má obtíže se identifikovat s některým z nich. Není bez zajímavosti, že epizodní role v románu sehrají i Československo nebo Praha. Tentokrát bez ambivalencí :-).

"Jak se vám líbila Praha? Velmi. Nelíbila se mi však vaše nadřazená přítomnost tam všude. Suslev se zasmál. Jsme tam vítání. Rádi pomáháme přátelům. Je fakt, že se děje moc věcí, která já sám moc taky neschvaluju. A dokonce i v matičce Rusi.".

33 28.03.2024

Stephen King je návykový, a protože počet nepřečtených knih se snižuje, dávkuji si je se stále větším odstupem. Ani příběh Gwendy nezklamal, King opět a zase vede člověka k zamyšlení. A i když tentokrát jde o spoluautorský počin, čtenář se opětovně vrací do fiktivního městečka Castle Rock ve státě Maine, kam poprvé zavítal v Mrtvé zóně. A opětovně King prověřuje integritu člověka a jeho schopnost ev. neschopnost odolat moci, která mu nečekaně spadne do klína. Gwendy představuje Kingům pověstný lakmusový papírek. Unese spolužáky vysmívaná Gwendy velkou odpovědnost, která souvisí s nenadálým darem? Jak bych se zachovala já, kdybych měla příležitost a možnost ovlivňovat dění kolem sebe, zejména kdybych trpěla komplexy znemožňující normální zařazení do kolektivu? Kniha je tak, jako obvykle, víc než jen (tady kraťoučkým) příběhem holčičky Gwendy a neznámého dárce.

"Vyhodila bys do povětří nějaké místo, kdybys měla tu moc? Nebo... zbavila by ses někoho? ... Ještěže takové tlačítko neexistuje, oddechne si slečna Chilesová. Ale existuje, namítá Gwendy. Nixon ho má. A Brežněv taky. I pár dalších lidí."

38 25.03.2024