Rihatama komentáře u knih

Leine své proroky a Grónsko 18. st. popsal úžasně surrealisticky, uvěřitelně (víme, že tento norský Dán v Grónsku nějakých 10 let žil), fascinujícím a současně nechutně odpudivým způsobem. V Dánsku jsem žila a Grónsko jsem několikrát navštívila. Grónsko už vypadá jinak a Dánové jsou také jiní. A přesto to tam někde je stále cítit, jako hluboká, zasunutá vzpomínka. Věřím proto, že takhle to opravdu mohlo být. Bohužel pro Dány. Bohužel pro Gróňany. Je to ta z knih, kdy mnohokrát už nechci, ale musím. Dokonce se jí nemůžu dočkat. Je totiž geniálně napsaná a nabízí fascinující příběh. Hnus, bída a násilí většinou člověka samy o sobě normálně nepřitahují. Vážně skvělé dílo. Nebýt toho závěru, byla by dokonalá. Ovšem skvělá mi úplně stačí.

34 23.01.2018

Norské dřevo byla moje první Murakamiho kniha, byť v knihovně už pár let mám řadu dalších. Ovšem teď si vůbec nejsem jistá, kdy je otevřu... Murakami píše s rozmyslem, člověk se ocitá v japonských reáliích doby hippies a vše do sebe zapadá, vč. zvolené beatlesovské písně Norwegian Wood, a to až do téměř samého konce. Četla jsem, že jde o nejaponský román od japonského autora. A já tom vidím právě japonskou mentalitu. U spisovatele i čtenářské obce, které byl román primárně, předpokládám, určen. Odpovídá tomu přehnaný důraz na sexualitu a afektované chování některých jednotlivců, ve snaze vybřednout z tradiční japonské loajality kolektivismu a z uniformity, které (ne zřídkakdy) končí sebevraždou. Murakami je zjevně dobrý spisovatel, psychologicky laděné romány mi více než imponují a smutek a smrt pokládám za přirozenou součást života. U japonské společnosti tento román ve své době nejspíš vyvolal docela bouřlivou reakci a myslím, že to chtělo odvahu jej napsat a publikovat. A přesto všechno mě Norské dřevo neoslovilo, přesněji mě jeho hlavní postavy mnohem častěji iritovaly, víc než cokoli jiného.

Balanc na pomezí banalit a bizarností. Fuksův svět je mi tak důvěrně povědomý a přece cizí zároveň. Paní Natálie Mooshabrová, budete mi chybět.

38 11.01.2018

Už je to dávno, co jsem poprvé přečetla všechny základní pilíře Tolkienovy tvorby spojené s legendou světa Středozemě, kterou stvořil. Začala jsem prvním vydáním Hobita v roce 1991, pokračovala temnými příběhy Společenstva prstenu a zakončila Silmarillionem, který, ač objasňuje samotné prvopočátky Středozemě, vyšel až dlouho po Hobbitovi a Společenstvu prstenu, a to po Tolkienově smrti, když jej dokončil jeho syn. Na počátku 90. let ještě v Česku Tolkienovy příběhy téměř nikdo neznal, tak jsem s úžasem mohla sledovat, jak se, zcela oprávněně, začíná vytvářet kult Společenstva prstenu. Tolkien vytvořil úžasný, dokonale svébytný svět, kterému jsem od té doby propadla a k jehož příběhům se stále vracím.

56 10.11.2017

Dílo je napsáno velice poutavě a člověka se musí tyto strašlivé příběhy židovského národa i jednotlivců znovu a zase dotknout, jakkoli je zná z mnoha zdrojů. A i když milostným linkám v takových příbězích obvykle moc nefandím, nelze přece jednoduše říci, že život židů je pouze o boji, jenom se kolem něj téměř všechno točí. Kniha je pozoruhodná a sdělná ve svém dějepisném zpracování a současně románově vykresluje hrdost, vytrvalost a nezměrné vlastenectví židů předznamenané staletími utrpení jejich národa. Exodus mi věnoval jeden izraelský velvyslanec. Autora Leona Urise si tento vzdělaný izraelský diplomat v důchodovém věku velmi váží a kniha dle něj předkládá věrný obraz života židů a izraelitů.

40 05.10.2017

Škola malého stromu je pozoruhodná kniha. Autorův životopis jsem si přečetla před přečtením knihy. Ani znalost faktu, že Carter vyznával a přispíval k naplňování segregační politiky v Americe v 50. a 60. letech však nikterak neumenšila ani neohrozila můj bezprostřední prožitek čteného. V závěru se člověku řinou slzy z očí, ať chce nebo ne. První polovina až 2/3 knihy jsou poutavé vzhledem k tomu, jak Carter popisuje uvažování a chování Indiánů a do kontrastu staví chování bílých. Ve většině situací se člověk musí jednoznačně postavit na stranu Indiánů, tak ponižovaných a utlačovaných bílým, zlým člověkem. Jak chytré. Poslední třetina je v podstatě o umírání všech hlavních protagonistů a do prázdna vyzněným koncem života Malého stromu na několika málo řádcích. Pochopila jsem, že právě tady se už autor vyčerpal a o téma "ztratil zájem". Proto jednoduše nechal Malý strom, aby se vrátil domů, kam patří. A to je přesně pointa příběhu.

Carter vlastně po celou knihu vysílá jasný signál, že bílí a ti druzí spolu nemají nic společného a že segregace je jediný způsob, jak mohou žít každý po svém. Pro prosazení a ztvárnění této své myšlenky v literární podobě spodobnil bělocha jako kruťase a Indiána jako oběť. Takto vlastně velmi úspěšně zmátl hodně/většinu čtenářů. Na jeho dílo drtivá většina nahlíží jako na sondu do života Indiánů a poloindiánského chlapce a na jejich poetický život spjatý s přírodou. Dokládá to právě poslední třetina knihy a poslední v knize zaznamenané kroky Malého stromu. Smrt všech blízkých jej "vyhnala" hledat nový život mezi bílými, tam se však neuchytil a tak mu nezbylo, než se vrátit do "svého prostředí".

Ač jsem tedy knihu - jako mnozí další - přečetla jedním dechem, závěr mě udivil a utvrdil v původním záměru spisovatele. Tedy ne nabídnout příběh poloindiánského chlapce, ale především ukázat, že Indiáni a bílí spolu nemohou a nemají žít. Kniha je takový malý-velký trojský kůň, který se tváří jinak, než kým ve skutečnosti je. Ovšem literární talent Carter bezpochyby měl.

Skvěle rozehraná tragikomedie na pozadí každodenních rituálů. Ve spolčení hlupců nezůstává nikdo opomenut, bohatý-chudý-bílý-černý-bisex-homosex-vzdělanec-nevzdělanec-vykuk-poctivec-párkař-obchodník... neuvěřitelná, paradoxní, komická fraška. Na určitou dobu vstoupíme do životů "hlupců", sledujeme jejich osudy a myšlenkové pochody. A najednou kniha končí (překvapení i úleva) a hrdinové knihy si dále žijí své životy. Žádné vyvrcholení a zdánlivě žádná pointa. Dokud si neuvědomíme, že to jsou naše vlastní stereotypy, předsudky a vykonstruované představy, které dělají z každého z nás svým způsobem hlupce. Nikdo z nás si to ale nechce, ani nesmí nepřipustit... Mimochodem, výborný překlad.

44 13.04.2017

Osvěžující dílko, ocení mnohý a nejen kavárenský povaleč, jako já. Jiří Slíva nachází humor tam, kde jej druzí nevidí.

27 12.04.2017

Absurdní, satirický, politický thriller. Přitažlivá kombinace... Občas jsem knihu odložila, ale bezpečně po ní sáhla znovu. Aktuální téma brexitu, které nakonec samo o sobě není tím nejzajímavějším na celé knize. Pouze poskytlo prostor pro rozkrývání úřednických a politických praktik v Downing Street 10. Ovšem dovedených ad absurdum, a to zcela v duchu tradic britského humoru.

29 08.02.2017

Mimořádný počet hlavních postav vykreslených do nejmenších detailů, mimořádná psychologická sonda a vhled do charakterů a myšlení všech zúčastněných, mimořádný rozměr příběhu postaveného na jediném fenoménu, který neodlučitelně provází dnešního člověka, na nerespektu života druhých bytostí. Příběh brutální, jako člověk sám, a neméně uvěřitelný.

38 03.02.2017