Rihatama komentáře u knih

Neproniknutelná, záhadná, hustá mlha zahalí ostrovní území - kde jinde než v Kingově rodném státe Maine - která zažene lidi do děr jako krysy při povodních. Jednu takovou díru King vyprojektoval do maloměstského supermarketu, kam se před neznámým, smrtícím nebezpečím číhajícím v podivné mlze uchýlila nesourodá skupinka lidí. King ve svém kultovním hororovém sci-fi neřeší kdo, proč, jak, odkud ani kam. Soustředí se na člověka a jeho mysl, jeho přirozené pudy, a prověřuje jeho morální integritu, sílu i to, jakou cenu je odhodlaný zaplatit za své přežití. Nebo nepřežití. Nebezpečí tak nakonec nečíhá jen za skleněnými dveřmi supermarketu... King ví, jak člověk přemýšlí, jaká jsou jeho skrytá přání i jak pracuje jeho podvědomí. A tak v Mlze vás horor a děs obklopí zvenku a prostoupí zevnitř. Vynikající sonda do duše (amerického) člověka.

I dalším povídkám vévodí člověk, jeho pocity, naděje, strachy, paranoie. Babička a její k smrti vyděšený vnuk nabídli Kingovi dobře využitý potenciál k popisu dětských strachů. Řada povídek je vlastně ultrakrátkých, ale i tak dokáže King v nepatrném náznaku odkrýt temné stránky lidské. Málo mě zaujala Úžina, na druhou stranu potěšily projevy básnického Kingova nadání v baladické básni Paranoia: Zaklínadlo, o kterém jsem zatím neměla potuchy. Na duši mě naopak pohladila Zkratka paní Toddové. Můj největší zájem si nicméně získala úvodní a nejdelší povídka Mlha.

39 26.12.2023

Burgess stvořil jakýsi esperantský hantec na základě angličtiny prokládaný kontrastní slovanskou ruštinou a semo tamo drobně osvěžený německým slangem. Myslela jsem si. Jenže ono prosím nikoliv. Česká podoba románu jde na vrub překladatele Ladislava Šenkyříka, který tím stoupnul v mých očích. Ano, přiznám se, dílo jsem vzala do ruky poprvé. A to jej mám doma už nevím jak dlouho. Ale všechno má zjevně svůj čas a román taky evidentně potřebuje "celého" čtenáře; nevím, jestli by mé mladší já bylo schopno náležitě ocenit jak specifickou formu, tak vstřebat ideu násilí coby ústřední téma románu i neoddělitelnou součást společnosti. Otázkou nicméně zůstává míra násilí a postoj společnosti a státu k násilí. Jenže Burgess se jistě jen tak nevyžívá v násilných scénách. Je to politický systém a pořádek v zemi, který se tím bere takříkajíc na paškál. Pořádek, který opomíjí práva jednotlivců, aby systém mohl fungovat. A ano, i práva zločinců. Trest smrti nicméně udělá všem právům v Americe konec. A závěr Alexova příběhu v knize je taky takový americký :-).

Po přečtení první poloviny románu jsem neodolala a sehnala jsem se anglickou verzi, protože jsem si neuměla představit, jak může text vypadat vzhledem k tomu, jakými novotvary (přesněji originálními lexémy) se román hemží. A velké díky za spoluautorský český překlad! Protože anglický originál nabízí slang londýnský a ruské lexémy (např. "glazzies" alias anglická počeštěná "ajka"), jenže Šenkyřík se nebrání ani němčině ("cán" alias "Zahn" nebo "šlága" - "Shläger" či "taštúk" - "Taschentucher). Je proto docela užitečné, aby čtenář českého překladu měl aspoň základní jazykové znalosti a dokázal tak nejen pochopit sdělované, ale zejména ocenit zajímavou práci s jazykem. Původní americké vydání mělo dokonce obsahovat slovníček. Jeho absence v českém vydání sice zpočátku ztížila mou orientaci v příběhu, ale po krátké chvíli jsem vstřebala tu přehršli lingvistických novotvarů tak, že jsem přestala přemýšlet o jejich významu a začala se bavit víc a víc. Například drogy v Burgessově podání jako vellocet, synthemesc a drencrom se v Šenkyříkově překladu objevují jako syňága, tolda a hňápec. Skutečnému anglickému jazykovému fajnšmekrovi možná překlad úplně nevyhovuje, už proto, že ztrácí původní melodičnost, já jsem však byla nadmíru spokojená. Od zprvu kostrbatého čtení jsem se dopracovala k čisté radosti z jazyka a vnímání sdělovaného se změnilo na ocenění nesporné originality jazykové stránky příběhu, a tím i jeho obsahu, i když ten není veselý ani trochu.

Život Alexe, který se totiž se svou partou pod vlivem drog oddává násilným "zábavám" a mluví mezi sebou oním esperantským hantecem, který má evokovat atmosféru městských zlosynů a povalečů (neboli jazyk týnů alias teenagerů), prochází třemi zásadními životními etapami, tak trochu podobně jako alkoholik. Burgess proto vymyslel originální způsob, jak z násilníka udělat andílka, něco, co chápu jako psychologický antabus. Jenže násilí má vždy dvě strany - násilníka a násilím bitého, mučeného a zabíjeného. Alex se tak stává objektem neprověřeného experimentu.

Mechanický pomeranč je mnohovrstevnatý román, který pracuje s psychologií a sociologií vrstev a politickým vedením státu na pozadí příběhu o násilí, ultranásilí a potěšení z nesmyslného násilí. Pro mě je román ale taky o jazyku, který v Burgessově pojetí - vzhledem k jeho absolutnímu hudebnímu sluchu - představuje (pro anglické uši) něco jako jazykový fonetický koncert. Název Mechanický pomeranč mě odedávna dráždil. Člověk jej ale musí přečíst, aby pochopil. Že s názvem knihy souvisí jak Burgessův slavný lingvistický experiment, tak experiment sociopsychologický s Alexem. Sám totiž jednou uvedl, že nápis "As queer as a clockwork orange" zahlédl v londýnské hospodě v roce 1945. A queer je dle mého více než výstižné pojmenování pro obojí. Teď mě čeká Kubrick.

„„Ach, my nepředpokládáme žádné potíže. Budeme přátelé, že ano? A usmál se těma ajkama a velikejma pěknejma lipsama, za kterýma se blýskaly zářivě bílý cány, takže sem k tomuhle hjumaníkovi hned tak trochu přilnul."

45 23.12.2023

Napsat dnes špionážní thriller, aby se jeden neopakoval, musí být docela obtížné. Gilman coby dnes již profesionální spisovatel ukazuje, že své řemeslo ovládá a příběh Angličana Dana Raglana je plný napětí, honiček, vražd, mučení, soubojů o život a nezapomíná ani na staré známé "bond-girls", aniž by upadal do patosu (což se např. děje posledním bondovkám). Román se tak čte dobře a já se s postavami uměla ztotožnit. Trochu mě ale uváděla v úžas ruská část případu, resp. zde vykreslený souboj ruské FSB, soudnictví a ruské policie. To mi přišlo poněkud nerealistické, jakkoliv právě tímto Gilman umožnil operaci Raglana na území RF. Na druhou stranu, vyjma samotného Raglana, kterému Gilman přichystal hotové peklo na zemi, vč. v ruské věznici se zvýšenou ostrahou, už další postavy nejeví žádné výrazné bondovské rysy, a naopak se autor zaměřil právě na realistickou stránku soubojů ruské mafie s policií, potažmo bývalými legionáři a žoldnéry. Neumím posoudit, jestli jde opravdu o špionážní román roku (2020), ale s Gilmanem se nejspíš ještě setkám.

34 20.12.2023

JAO v třetím případu své série oddělení Q pro zapomenuté nebo odložené případy doslova exceluje. Kdysi jsem viděla film, věděla jsem tak do čeho jdu a obávala jsem se hlavně chybějícího momentu překvapení. Jenže způsob zpracování, střídání dějových linek i osoby vyprávění, nepolevující napětí a skvělý humor, který se úplně nepovedlo přenést na filmové plátno, mě jednoduše vtáhly do děje a já se nemohla od knihy odpoutat. Krom toho třeba ocenit skvěle zpracovaný nápad s lahví vhozenou do moře nesoucí obtížně rozluštitelný vzkaz, ale s jasným voláním o pomoc. Vzkaz v láhvi čtenáře přivádí do prostředí uzavřených náboženských sekt, které představují ideální revír pro masového vraha. Vrah je současně pro svou vražednou kariéru mimořádně nadaný. Tím se taky JAO podaří vytvořit napětí plynoucí ze střetu různých náboženských kultur. Carl Mørck tady nepředvádí supermanovské výkony, je spíše obětí své vedoucí pozice a asertivity svých dvou poměrně neobvyklých podřízených a parťáků. To Assad je ten, kdo tady přes všechny své tzv. handicapy odhaluje ve vyšetřování další a další stopy. Rose je pak kapitola sama pro sebe. Je to vlastně docela kouzelný tým. Tato detektivka je z toho (mála), co jsem od JAO zatím přečetla, nejlepší.

49 17.12.2023

45letý George Bowling, obchodník s pojištěním a otec dvou dětí s manželkou indického původu, se v předvečer druhé světové války pokouší znovu si připomenout již zapomenutou a idylickou dětskou nevinnost. Unikne však návratem do svého rodiště onomu bezútěšnému životu, do něhož se po letech stejně bezútěšného manželství dostal? Bowling je ale víc než jen průměrný obyvatel středoanglického předměstí. V mnoha ohledech je to tragická postavička s velmi úzce vymezeným polem představivosti, která však na sebe pohlíží se zdravou mírou sebeironie a poznání. Poznání, kam se dostal jeho život a kam se dostal život jako takový. A jako takový se potřebuje nadechnout...

Román se nese, podobně jako Orwellovo dřívější dílo Na dně v Paříži a Londýně, v autobiografickém duchu. V románu se promítne nejenom Orwellova svázanost s britskou Indií, ale i jeho socialistické postoje vyvolané tehdejšími katastrofálními sociálními podmínkami v Indii i Evropě, když se pojišťovací agent Bowling rozjede po cestě do své minulosti. Proti svému očekávání je konfrontován se zcela novou realitou, za kterou stojí "spekulativní stavitelé, komercialismus a kapitalismus", kteří "zabíjejí to nejlepší z venkova Anglie". Orwellovu projekci pak doplňuje motiv rybaření, Bowlingova představa splnění dětského snu. Román Orwell sepsal v letech po 1937, kdy bojoval ve španělské občanské válce a dokončil krátce před 2. světovou válkou. Není divu, že Orwellovy romány jsou neveselé a burcující, současně však jsou naplněny poetikou, melancholií a touhou po lepší budoucnosti. Velice čtivý román nabízející kritický pohled na svou dobu, ale i zrcadlo pro dobu budoucí.

38 14.12.2023

Na počátku stál... transistor. Vlastně na úplném počátku stála v první polovině 19. století žena se svou převratnou teorií o multifunkčním stroji - hraběnka Ada Lovelaceová (1816-1852), dcera matematičky a známého anglického básníka Byrona. Isaacson čtenáře provádí digitálními dějinami srozumitelně členěnými kapitolami od programování, tranzistoru, mikročipu, videoher, internetu, osobního počítače, softwaru až po online připojení a vývoj webu. Čtenář se vrací až do doby před 150 lety a nabízí se mu úctyhodné penzum informací o životech a práci desítek osobností, o roli a významu velkých firem i start-upů. Dějiny digitální revoluce tvořila desítka výjimečných, inteligentních a zapálených jedinců, vizionářů a snílků. I když se to jeví jako protimluv k chladnému světu počítačů, nevznikly by bez vášně, sporů, soudních tahanic či osobních obětí. Zpočátku šlo o téměř undergroundové hnutí, kdy vědecké práce na vývoji digitálních technologií probíhaly v garážích atp., a sdílely se zdarma s dalšími nadšenci vynálezci. Dokud nezačal boj o intelektuální vlastnictví, a nakonec o peníze, za což se podstatně zasloužil Steve Jobs. Díky tomu ale taky nakonec vybudoval firmu Apple. Sama jsem měla na škole v rámci všeobecného vzdělání programování. Dnes člověku stačí kurz uživatele počítačových programů, aniž si uvědomuje, jaký to byl průlom, když se podařilo dosáhnout toho, že na klávesnici se napsalo písmeno, a to se objevilo na monitoru. A co teprve vytvoření grafického uživatelského rozhraní. Vzpomínám si na svůj první laptop z konce 90. let - IBM s pamětí 3 MB.... Isaacsonovi se podařilo napsat pro laika velmi čtivou a současně informacemi napěchovanou knihu. Doporučuji.

32 11.12.2023

První poválečné období vedlo v Evropě k neuvěřitelně hlubokým sociálním a společenským rozdílům a tlakům. Zweig coby výborný pozorovatel a mistrný komentátor a glosátor zachytil pod rádoby jednoduchým, pygmalionsky lehce zavádějícím titulem mnohem hlubší problémy doby a nevyhýbá se ani tématu dobrovolného odchodu ze světa. Právě proměna Kristiny vygradovaná setkáním s Ferdinandem však vytváří onen katalyzátor existenčních úvah, obav, zloby, nenávisti... smutku. Není kouře bez ohýnku, napsala Zweigova generační souputnice Agatha Christie. A přece jde ještě o něco víc než "jen" společenské rozdíly. Zweig žije v době dvou světových válek. Ti, jež prožili válku a hlavně ti, kteří zabíjeli ve jménu své vlády a svého národa, ztratili schopnost rozlišovat míru spravedlnosti a nespravedlnosti, práva a bezpráví, a posoudit, co je ještě únosné a morální, a co nikoliv. Člověk musí Zweigův román vnímat v kontextu doby jeho vzniku, aby docenil všechna sdělení, které do něj autor vložil.

37 08.12.2023

Vince Flynn opětovně vysílá svého hrdinu Mitche Rappa do smrtícího izraelsko-palestinského soukolí; tahle část blízkovýchodní zahraniční politiky USA Flynna vůbec hodně zajímá. Možná se příště pustí čínským nebo indickým směrem :-). O napětí a zvraty však není v amerických vztazích nouze ani ve vztahu k ostatním zemím světa, vč. evropských (odposlechy aj.). Vince Flynn ve Výkonné moci, která v jeho pojetí společně s diplomatickým personálem, zpravidla stojí v cestě rychlého a úspěšného (rozuměj silového) vyřešení bezpečnostních problémů Ameriky a světa, nechává na scénu vstoupit OSN, její rezoluce, a řekněme bílé evropské koně Palestinců. S určitým povědomím o problematice se nemohu ubránit dojmu přeceňování významu rezolucí OSN, byť autor správně rozlišil, kdo na čí straně stojí, když se v příběhu vrší mrtvoly a oběti atentátů. Zápletka je to nicméně poměrně věrohodná. Mitch Rapp v každém případě nezklamal a Flynn dokonce projevil v této části vítaný smysl pro humor, když nechá Rappa dostihnout lehce úsměvnými důsledky jeho činů.

31 06.12.2023

Deník vyléčené alkoholičky nabízí vhled do duše ženy, která se pomalu ale jistě propadá do závislosti na alkoholu. Michaela Dufková nabízí otevřenou zpověď, která nešetří ani sebe ani své nejbližší. Nejde o knihu vysokých literárních kvalit, je zde dost zbytných repetic, což nejspíš vyplývá z jednotvárnosti života alkoholičky. Za mě by bylo by lepší takový úsek života stáhnout do kratšího textového úseku. Taky mi není blízká povaha Michaely, která poté, co v žalobní lamentaci usvědčí svého manžela z doslova psychického týrání prostřednictvím SMS zpráv, když jej ona sama 2x zapudí, tak ve chvíli další životní zkoušky - rozhodně to holka neměla snadné - neusiluje o nic jiného, než aby se k ní vrátil. Takové vztahy mi jsou cizí, vlastně nepochopitelné. Nechtěla bych ani být na místě jejího manžela, kdybych si o sobě ve zveřejněné knize přečetla, jak nestydatě a neurvale se ke své partnerce chovám... Hotová reality show. V principu je však kniha velmi přínosná pro poměrně široký okruh čtenářů. Nejen lidí, kteří s alkoholem bojují, nebo třeba již dobojovali, protože to vzdali, ale uvítají ji i přátelé, kolegové a blízcí těchto jedinců. Pro mě to byla možnost nahlédnout do té části lidské duše, která mi není moc blízká, osvěta v tomto směru je proto vždycky dobrá.

"Vlastenectví je ctností krutých." (Oscar Wilde)

Sladká pomsta dokládá, že JJ má proč a co psát. Humor jemu vlastní, kterým se mě získal od první přečtené knihy, se knihou táhne jako tlustá červená čára. Současně však volí jiný přístup ve zpracování svého dalšího úsměvného příběhu, který současně nabízí nemálo zamyšlení. Místní reálie pak skýtají JJ dostatek inspirace - masajský šaman ve Švédsku? Proč ne? Švédsko je multikulturní tavicí kotel a žádná ze zápletek nestojí na hliněných nohou, jakkoli jsou dovedeny do absurdna. Tím JJ taky trefně poukazuje na trendy a postoje ve švédské/severské společnosti, ale i té obecně lidské, současně se jim však lehce vysmívá. A tak prostor dostává touha po bohatství, lenost, obřízka, předsudky/diskriminace, závist či vražda. Sladká pomsta s.r.o.? Moc pěkný nápad, jakkoli není původní. Jenom pěkně po právu zoficializovaný. Moc ráda bych se dozvěděla, jak to dopadne s budoucí šamankou a masajskou válečnicí. Ale jak už tak trochu znám JJ, nejspíš by nebyla ani jedním z toho. Úsměvný, absurdní, laskavý a taky poučný příběh, ačkoliv se to na první pohled nezdá. Jednoznačně doporučuji, i když vím, že humor je věc osobního vkusu.

40 29.11.2023

S pokračujícím příběhem dalajlámovy kočky Jesky nebo taky Sněžné lvice ke čtenáři skrze její prožitky a promluvy prýští moudrost, laskavost, láska a pochopení. Nejsem buddhistka, ne v pravém slova smyslu, takže nedokážu posoudit, jestli předmětné čtyři hlavní pilíře moudrosti jsou opravdu ty nejdůležitější. Jenže kdo jsem já, abych to zpochybňovala :-). A tak ve mě při čtení Michieho příběhů rostlo poznání a pochopení. Nadto mě bavil způsob vyprávění. Michie má literární nadání a jeho kočičí pouť životem s dalajlámou v jeho sídle v Dharamsale v indické Himáčalpradéši tak není určená výhradně příznivcům buddhismu.

Tuším nicméně, že tak jako tak je mezi námi spousta tak trochu buddhistů, i když pro dané projevy chování a stavy mysli neužíváme pojmy jako bódhičitta nebo šúnjata :-). Obecně např. dle mého platí to, co zde Michie přičítá buddhismu, jako např. definice lásky coby přání rozdávat druhým štěstí. Protože tím, že dáváme, sami dostáváme. Ať už si to uvědomujeme nebo ne. Nebo mě zaujala, či spíše pobavila, jiná teze/moudrost, a to že máš předstírat, dokud to, co děláš/říkáš, nebude pravda. :-). Pravdou taky je, že to, jak člověk prožívá určitou událost, závisí víc na mysli prožívajícího než na samotné události. Změnit prožívání události tak lze změnou mysli (příčina našeho utrpení je v našem srdci a naší mysli). Michie mi taky docela naboural mou představu o mém vnitřním já, na které lze v principu svést všechny osobní špatné, nadto často i špatně skrývané pocity, postoje, pohnutky nebo vyjádření. Veskrze zajímavá kočičí škol(k)a buddhismu.

A pro úplnost ještě ony čtyři klíčové složky tibetského buddhismu:
- zřeknutí se připoutanosti - vzdát se skutečné příčiny neštěstí
- soucit osvícené mysli (bódhičitta)
- prázdnota - vzdát se falešného vnitřního já - světlo moudrosti - spočinout v míru (šúnjata)
- guru jóga - úcta k vlastní schopnosti osvícení.

34 27.11.2023

Isaac Asimov uzavírá kruh... Staletí plynou a Seldonův plán se zdá se stává hříčkou osudových náhod, místo osou řízených, statistických událostí v galaxii. Mezek je vskutku pěkné pojmenování pro ony pověstné vidle. A přitom jde od počátku stále o totéž, tedy nalezení a vzájemnou anihilaci dvou Nadací. S Asimovem se rozhodně ani chvíli nenudím. Nápad s pozměněnou myslí představuje velmi užitečný nástroj, jak pracovat s postavami, stavět je na tu či onu stranu jak šachové figurky. Nejvíce zaujme postava dívky Arkadie Darellové, která je příslibem velmi zajímavého pokračování psychohistorického plánu Harryho Seldona. Netroufnu si říct, zdali jde po zásluze o nejčtenější sci-fi všech dob, rozhodně však nelze Asimovovi upřít kreativitu a představivost. Vynikající, nadčasové sci-fi.

38 24.11.2023

Čtenář se ocitá v době relativně nedávno minulé. V době československého hlubokého temna, kdy člověku s osobní odvahou hrozilo vedle zničení jakékoliv životní perspektivy pro všechny členy rodiny napříč generacemi taky zbaveni občanství, majetku i života. Komunisti nelítostně, často s potěšením, likvidovali ty, jež s nimi bez výhrad nesouhlasili. A pokud člověka neumlčeli / neumučili / nezabili a nenaplnili tak svůj raison d'etre, tak mu alespoň vzali duši, obrali jej o osobnostní identitu a srazili do morálního a intelektuálního bahna. Komunista nebyl (není?) propagátor rovnosti a naplněného života, ale samozvaný soudce, žalobce a kat. Nepovznášel k vyšším cílům, ale srážel na kolena. Vlastní/jiný názor byl nepřípustný, a vzdělanost pouhý buržoazní výstřelek. Období komunismu byla pokryteckou šarádou s jevištěm zaplněným hromadami mrtvol.

V Ratajském lese tak ožívá naše dějinné peklo. Netrápí mě míra historické přesnosti, jde přece o román, a ne literaturu faktu. Palán osciluje na rozhraní historického, politického thrilleru a detektivky odehrávající se v českém pomezí, a čtenáře vede přes tři časová období. Ani v tomto případě nejde z mého pohledu o rušivý nebo matoucí přístup. Čtenář se postupně noří do spleti 2-3 příběhů a sleduje napínavé osudy hlavních postav, a to až do samého závěru, který prostý průsečík osvětlí logiku autorova záměru. Není to jenom příběh zapomenutých a nikdy nepotrestaných komunistických zločinů z 50. let 20. století, kdy justiční vraždy tvořili jenom pomyslný vrchol komunistické zvůle. Zoufalství, které generacemi prostupuje komunisty postižené rodiny, plodí zoufalé činy a roztáčí se kolo vendety. Spravedlnost zůstává nedostatečná nebo absentuje zcela. Je to ale taky ukázka vynikajících literárních schopností Aleše Palána popsat, zachytit a přiblížit spletité vazby a jejich posun v čase, schopností zprostředkovat jejich pocity, citlivě pracovat s jazykem nebo zachytit onu ironii osudů, která je v lidském životě zcela běžná. Zasloužená Magnesia litera 2017.

35 19.11.2023

Povídkový formát, ač se v mé knihovně často neobjevuje, skýtá autorům jedinečnou možnost vypointovat na pár stránkách vybraný fenomén, jev, vztah, postoj, životní situaci... Bellová, jestli se nemýlím, vydala tímto svou první povídkovou knihu a nevedla si vůbec špatně. BB každou jednou povídkou spolehlivě určí zásadní moment její hlavní postavy či postav. Současně má člověk pocit, že tohle je přece normální život, situace. Já si snad ani tentokrát neumím zvolit pro sebe tu, která mě zaujala nejvíc. Řeklo by se všednodennosti v krajních, existenciálních polohách. Čtenář se tak ocitá téměř v důvěrně známém prostředí, současně však v zásadním momentu života, není přitom ale fixován na jeden žánr, stejně jako život. Prolínají se tak thrillerové scény s erotickou tematikou, historickými rozhodnutími či přehmaty, chcete-li. Možná bych jmenovala povídku "Samozřejmě že se podívala" nebo "Hrázný", které se více prolnuly do mé paměti. Jen některé faktické přehmaty bych byla ráda, kdyby si autorka bývala odpustila. Třeba ten týkající se syndromu suchého oka, který použije autorka coby příčinu toho, že nepláče ("Čestný profesor"). Přitom by bývala stačila malá rešerše. A najdou se další. Jinak oceňuji nenápadné poukázání na známé lidské nešvary obyvatel kdysi chudého národa (Čechů atp.), kterým se náhle otevřou dveře do vnějšího světa.

"Nechceš zmrzlinu, když máme to all-inclusive?"

33 15.11.2023

Carter nemůže zklamat. S každou knihou je vynalézavější, barvitější a přesvědčivější, pokud jde o formy násilí, brutality či způsoby týrání obětí, stejně jako o popisy emocí hrůzy a paniky, vnímání stupňů bolesti a reakcí lidského těla. Přesto bych uvítala, kdyby se autor víc zaměřil na dopadení pachatele než se nadmíru vyžíval v jeho perverzích stupňovaných za hranice běžné představivosti. Malá jazyková hříčka, intelekt, nápaditost a nezměrné ego či spíše drzost pachatele přeci jenom přinesly případům tohoto Carterova masového vraha - racionálně uvažujícího psychopata alias "Já jsem smrt" - nápaditý podtext. Hunterovi a Garciovi pak zbyla ta tradičně dobrá detektivní práce.

41 12.11.2023

„Je to příběh o lásce, o nenávisti a snech, které žijí ve stínu větru“.


Kterého knihofila by tento podtitul nechal chladným... A tak jsem se ponořila do tajemství zapomenutých knih, především pak knihy záhadného Juliana Caraxe Stín větru. Předlouhou dobu jsem měla pocit, že mě někdo láká na ten největší, nejsladší a nejchutnější meloun jaký kdy vyrostl a popisuje mi jej do nejmenších podrobností, stejně jako pocity, jaké ve mně vyvolá, vlastního melounu mi však ochutnat nechce dát. A tak jsem v očekávání toho, co mi Stín větru - tato tajemstvími v knize opředená kniha - a její autor vyjeví, jsem četla a četla a četla. Jenže Stín mi unikal dál a dál. Kdo kdy taky mohl spatřit stín větru? Pomalu jsem se propadala do spleti životů Juliana Caraxe, Daniela Sempere, Beatriz, Fermína... životů členů jejich rodin a přátel, životů složitě propletených a střetávajících se v nečekaných odbočkách a dramatech. Doba nenahrává svobodnému člověku ani lásce, sebemenší poklesek je ukrýván či se svým nositelem ubit a umírá v nevětraných místnostech starobylých domů poválečné Barcelony. Město přitom ovládá bezbřehá a nekontrolovaná policejní zvůle, zejména životy těch, jež se snaží na světlo boží přinášet radost a lásku, které svádí nerovný souboj s nenávistí a zlobou. Autor pak, jakoby jej dějová kombinatorika příliš unavila, čtenáři v závěrečné části díla orientaci v labyrintu všech těch tajemství až příliš usnadní v podobě předlouhého, všeobjasňujícího monologu Nurie Monfortové. Pokračování se ale tak jako tak nemohu nechat ujít. A doufám, že v něm bude více prostoru pro samotné pohřebiště zapomenutých knih, které tady sehrálo takřka epizodní roli.

"Žádné náhody neexistují. Jsme loutkami vlastního nevědomí."

47 09.11.2023

Kde novelu a beletrii čtenář hledá, nachází baladickou filozofii přetékající symbolikou sázející na čtenářův důvtip. Samotné Durychovy postavy jako by z románů psychologických, filozofických či teologických disputací vzešly. Snadné jsou paralely starý a mladý, vinen - nevinen, svědomí - bezcitnost. Ještě snadnější je skrýt je do aktů napůl vyslovených či vůbec nevyslovených. A tak já nepoučený čtenář - knihu si vybírám dle anotace - čtu však za tak dlouho, že její obsah ani náznakem už v paměti neuchovám - vstupuji do labyrintu úvah Durychových postav. Jen zlé skutky a neskrývaný strach napovídají. Nečetla jsem (zatím) jiné Durychy, a tak jsem byla bez přípravy vhozena do proudu jeho myšlenek. Dodatečně si přečtu, že novela byla napsána v letech 1945-1955. Aha! Čas i místo dostaly zřetelnější tvary, pokud by snad čtenář přece jen tápal. Pak již zůstává jen On a Ona. A smysl bytí v hrůze nebytí. Nepochybuji, že Boží duha si pro svou univerzální platnost musí svého čtenáře dnešní doby najít.

38 06.11.2023

Investigativní novinář Marek Vráz vyzrál a nenaplnil tak mé obavy z dalšího uchování souhry přílišného naivismu a štěstěny vedoucí u Vráze alias Terence k odhalení pachatelů jeho případů. Muž z chatrče nese rysy znalosti skutečné policejní práce (potažmo novinářské), a tak je příběh nejen věrohodný připomínajíce kauzy lehkých topných olejů dosahujících škod ve výši 100 miliard korun, tehdejší olejářské mafiánské praktiky, ale i neveselý popisem úlohy policejních složek počátku 90. let raného Česka. Goffa mě příjemně překvapil i schopností věrohodného popisu pocitů všech zúčastněných. Kniha mě tak zaujala i přes ne příliš hluboké šetření všech okolností, které bych očekávala. Policie z tohoto v příběhu například vyvázla až příliš rychle a bez bolesti, což by investigativního novináře mělo zajímat stejně tak, jako odkrytí pozadí a hlavních aktérů samotné kauzy, na jejímž počátku stojí muž z chatrče bez vlastní identity.

45 03.11.2023

V rámci svých studijních eskapád jsem absolvovala i obor speciální pedagogiky. Výchovu dětí s řadou sociálních, mentálních nebo behaviorálních problémů ale mohu jen obdivovat, stejně jako nadání a nezměrnou trpělivost, která je k tomu ze strany pedagogů potřeba. Autorka v díle překračuje jeho žánrové hranice svou dramatickou, sociální, a hlavně lidskou rovinou. Dílo je jak inspirací a motivací, tak odstrašením. Děti, ať se projevují jakkoliv, jsou uvnitř i navenek stále jenom dětmi, i když rozum se tomu někdy vzpírá uvěřit. Právě tady nachází Malý princ naslouchající, otevřenou dětskou duši, stejně jako dospělou bytost oddanou otevřít zkoušeným dětem dveře do života většinové společnosti.

Haydenová se vrací do doby tělesných trestů v 80. letech minulého století, čímž vedle této praxe poukazuje nejen na tuto "výchovnou" metodu, ale zejména na tehdejší postoj k dětem a výchově ze strany rodiny i vzdělávacích a sociálních pracovníků. Vlastně v tomto ohledu žijeme v nejlepší možné době, chtělo by se říct. Neměli bychom však zapomínat. Úroveň současné institucionální a vzdělávací péče je nesporně významný krok vpřed, lidé jsou také ale mnohem méně všímaví a děti zůstávají zranitelné dnes jako tehdy. I když si uvědomuji, že snáz se o tom čte a píše, než prožívá.

Síla Sheilyna příběhu spočívá v jeho autenticitě, syrovosti a souhře okolností, které jej provázely. Příběh nadto není jen o životě nemilované, opuštěné a zanedbané Sheily, ale rovněž o životě její učitelky a přítelkyně Torey. Jedna by bez druhé možná vyzrála jiným způsobem, pravděpodobně k újmě obou. Pozoruhodná je přitom jejich síla, přičemž Torey nabízí inspiraci a Sheila naději. Poslední věta tak trochu napovídá možný směr, ale určitě se taky seznámím s Tygřicí, abych zjistila, zdali obě v dalším životě dosáhly na své štěstí. Mimochodem, musím pochválit překladatele za titul knihy, protože v originále je dost neatraktivní (One child).

49 31.10.2023

Rollins a Cantrellová svou literární spolupráci zdokonalili a vytvořili sehranou dvojici. Jak mě u Krvavého evangelia zlobila nesourodost akční a romantické linky, tak tady už jsem nabyla dojmu, že románové partie mnohem lépe souzní. Právě proto jsem se k Erin, Jordanovi, Rhunovi, kněžně Báthoryové, Rasputinovi a dalším vrátila až po roce. Ale teď vidím, že nebylo proč váhat. Tuto upířinu jsem si užila. Autoři nabízí důkladně namíchaný mix dobrodružství, napětí, nadpřirozených tajemství sahajících do dob zrození a smrti Ježíše Krista, apokalyptických proroctví dramatických soubojů a konečně taky oněch milostných vztahů :-). Nechala jsem se stáhnout do světa démonických stínů a andělského světla, nalákat vidinou božské spásy a obávala se věčného zatracení. Souboj pozemských a nadpozemských sil může rozhodnout jedině nevinná krve. Ač možná mírně překombinovaný a rádoby maximálně šokující, tento vpravdě krvavý román doporučuji. Výborné oddychové čtení. A že to člověk občas potřebuje.

38 23.10.2023