Rihatama komentáře u knih

Jaroslav Mostecký promlouvá skrze hrdiny svého post mortem románu Bastard doslova i přeneseně ze záhrobí. Poslední (současně pro mě první) Mosteckého román ve mně vyvolal celou řadu pocitů a dojmů, nepochybně pak uznání a respekt. Na poměrně krátkém časovém úseku příběhu z bretaňského pobřeží na území zeměpána Judaëla s rovněž poměrně jednoduchou zápletkou boje o moc Keltů, Franků, Sasů a Vikingů v temném období středověku, dokázal vytvořit strhující drama okořeněné fantazijními prvky. S téměř potměšilou systematičností Mostecký na svých hrdinech do důsledku vykresluje osudovost jejich přání. Nejenom se má člověk bát obtíží svého života, v Bastardu i toho, že jeho přání bude splněno. Ušetřen není nikdo. Podobnost s R.R.Martinem mi nejednou vytanula na mysli. Závěr ve stylu dovršené osudovosti lehce vyděsí, a tak je vlastně jedno, kdo se na tomto kousku země dostane nakonec dostane k moci, jestli Frankové nebo Vikingové... Kdyby se býval Jaroslav Mostecký neodebral do Valhally, tipla bych si, že, Bastard mohl mít pokračování.

39 15.04.2024

Bernard Minier tentokrát nenapsal pouze kriminální thriller. Lov nese silný otisk jednoho z největších socioekonomických problémů Francie, který úzce souvisí s její koloniální minulostí. Na rozdíl od Houellebecqa se však nesoustředí na kritiku obtížně přizpůsobivé francouzské muslimské (zatím ještě) menšiny, ale na popis všech negativních průvodních jevů do většinové společnosti nezačleněné, hrubě nespokojené mladé generace muslimských přistěhovalců. Vzhledem k nálepkám rasismus, diskriminace, nadřazenost, nenávist atp. dochází k paradoxním projevům typicky spojeným s pocity viny, kolektivní viny. Francie tak platí za své hříchy minulosti, ale i současnosti, protože snášet urážky a obviňování ze strany nespokojené mládeže bez ohledu na příčinu a situaci vyvolává jen další a další neadekvátní reakce. A to na obou stranách. Policie je pak ideálním fackovacím panákem. A to vše v aktuálním kontextu pandemie kovidu, roušek a všudypřítomných zákazů a omezení vycházení, které následně vyvolaly epidemie násilí a ve Francii - jako obvykle - taky spoustu automobilových pochodní.

S Martinem Servazem se tak čtenář posouvá do doby zcela nedávné, doby kovidu s vyčerpanými zdravotními i bezpečnostními službami a zcela frustrovaným obyvatelstvem. Naplno se přitom státní aparát musí potýkat s kriminalitou, jejíž podhoubí se rozrostlo zejména v okrajových čtvrtích, tady Toulouse, obydlených ze společnosti vyčleněnou skupinou přistěhovaleckých klanů. A nejen s kriminalitou, ale i nezměrnou nenávistí, namířenou proti francouzské policii. Ta se nemůže zavděčit všem, natož spravedlivě prošetřovat kriminální aktivity muslimských spoluobčanů, kteří policii obratem obviní z rasismu nebo společnost např. z toho, že upřednostňuje právo na majetek před právem na bydlení. A tak se legitimizuje nejen násilí, ale třeba squaty. Není přitom moci, která by squattery z obsazených domů vypudila.
Problémy se tak vrší jeden na druhý. Francouz/ka např. nemůže veřejně prohlásit, že je hrdá/ý na to, že je Francouz/ka. Může tím vyvolat reakce rozhořčení, že se hlásí k neokolonialismu, k nadřazené rase. Specifickou skupinou jsou francouzští učitelé, kteří u svých muslimských studentů omlouvají i ty nejhorší zločiny a de facto legitimizují násilí jako prostředek poukazování na nespravedlnost, které jsou tito mladí přistěhovalci vystavováni, protože vyrůstají v těchto čtvrtích, a protože nejsou bílí. Rasistická Francie má podle nich dluh vůči potomkům otroků, nebo lidem z kolonií, který je nesplatitelný... A tak se mění francouzská kultura, kdy muž odmítá respektovat, prodat ruku a mluvit se ženou, natož aby mu žena říkala, jak se má ve škole chovat jeho syn.

Minier sepsal poměrně děsivý politický thriller (otázkou je, kde se láme realita a fikce), kde dochází ve světle výše popsaného fenoménu k protestům uvnitř francouzské společnosti, tady ze strany otloukané policie a všudypřítomné nespravedlnosti. Ve stávajícím systému se tak nedosažitelná spravedlnost stává hnacím motorem pro vzpouru a vzetí spravedlnosti do vlastních rukou. Minier však nenabízí dvoubarevný obraz. Vina, právo a spravedlnost jsou málokdy jednoznačně na jedné straně. Musím říct, že se autor s tímto nelehkým dědictvím Francie na případu hledání spravedlnosti, zcela však mimo zákonné limity, vypořádal dobře. Není snadné v takovém případě určit, co je správné a co nikoliv. Minier tady stojí na straně policie. Ale které její části? Je spravedlnost totéž, co právo? Je padouch ten, co chce spravedlnosti zabránit? No ano, asi to nebude tak složité vzhledem k použitým prostředkům, ale problém Minier zajímavě rozkrývá. Přes výraznou politickou linku - pro mě další rozměr autorovy literární tvorby - si nemůžu stěžovat na upozadění klasické kriminalistické práce nebo nedostatek napětí. Za mě vzhůru na lov!

40 12.04.2024

"Kdo zachraňuje, bývá zachráněn."

"Češi jsou možná nevychovaný, ale přeci jen laskavý národ."

Přiznám se, že jsem se do Cílka začetla až na podruhé. Při prvním pokusu jsem se totiž začala obávat, že se mi do ruky dostala ideologická propaganda na záchranu planety. A já nemám ráda ideology ani ideologie. Moje negativní očekávání však byla mylná. Dostalo se mi porce zdravého rozumu z pera mimořádně sečtělého a zcestovalého člověka. Chvílemi jsem sice měla pocit, že čtu rejstřík jmen za knihou bez hlubších průřezů, ale ne vše musí být analyzováno. Čtenář má přece vlastní rozum a prostředky jak si rozšířit povědomí. Cílek v každém případě nabízí širokospektrální pojetí vývoje moderního člověka od antropomorfismu po planetární ekologii (kam se vejde i Greta) a ekonomickou, politickou a sociologickou drobnoanalýzu států, vč. hudebního vkusu nebo náboženského vlivu. Neopomíná ani Řecko a krizi eura, kontextově zmíní problém migrace, glosuje roli a způsob fungování českých médií, vč. paradoxní cesty politiků k moci, nebo na příkladu Keni ukazuje, jak lze s pomocí informací z Facebooku zmanipulovat volby. Fakt krása. Samé horké kaštany.

Václav Cílek se přitom vůbec nemusí uchylovat k názorově podbarveným soudům (dokonce i místo známého pojmu "populista" preferuje korektnější označení "politický outsider", který ještě neví, který ze svých slibů nebude schopen splnit. Jakkoliv to neplatí o některých jedincích typu Babiš), pouze řadu ověřených informací spojuje do logických řetězců a historického kontextu. Jako třeba ona tak často česká / středoevropská (údajná) xenofobie. Nečekaná pro mě byla exkurze či spíše apoteóza amerického Detroitu, kdysi sídlo automobilového průmyslu, který mi viděno Cílkovým prizmatem připomínka ptáka Fénixe, dle Cílka doklad velikosti, a nikoliv degradace amerického ducha. Jeho volba mezi kulturou původních Indiánů a bílých Američanů je přitom jasná. Závěrečnou úvahu pak Cílek věnuje pandemii kovidu a faktoru resilience fyzické i psychologické. Jeden ze způsobů, jak posilovat svou duševní resilienci, cituje jednoho psychologa Cílek, je vybavit si tři pěkné věci, které vás během dne potkaly :-). Nenechte se prosím mým výčtem zmýlit, zmiňuji pouze zlomek toho, čeho se Václav Cílek tak či onak dotkne. Všechno totiž souvisí se vším. ale kdo to dohlédne v době krátkozrakosti a roztříštěnosti dnešního světa X-manů a Insta(ntních)-gra(fo)m(an)ů?

"Ani jižní ani severní ekonomika není morálně nadřazená. Vyvinuly se z místních poměrů a odpovídají národním povahám. Němci žijí, aby pracovali a Francouzi, Italové nebo Řekové pracují, aby žili." Němci pak mívají pocit, že Řekové jsou líní... a zkorumpovaní."

40 09.04.2024

Bioinformatik, matematik, logik a především autista, pro něhož je empatie totéž, co pro mě stechiometrický vzorec. Na druhou stranu disponuje vysokými morálními hodnotami a pro ochranu života kohokoliv je ochoten riskovat život svůj. Nejsem odborník na aspergera, ale tady mi to trochu neštymuje. Postava doktora Thea Craye je mi nicméně velmi sympatická, tím spíše, že, oběti případů, kterými je nucen vzhledem ke své povaze se zabývat, se nekoupou v potocích krve ani nejsou vystaveny nelidskému mučení a trápení. Prostě taková intelektuální, instinktivní, a tak trochu sebedestruktivní detektivní záležitost. Za mě velmi dobré čtení, ač si nejsem jistá (doufám, že ne), že jde o reálné případy ze života. A když tak jenom z toho amerického. I když i naše zdravotnictví posledních 20 let postihuje úpadek spíše než rostoucí rozkvět pokud jde o nemocniční péči o pacienty.

43 06.04.2024

(SPOILER) „Jidáše Iškariotského, na kterého také vylili kýble špíny, protože bez něj by nevznikla církev ani křesťanství.“

Postava Jidáše Iškariotského symbolizující zradu v očích všech křesťanů, podobně jako románová postava Šaltiela Abravanela, jenž se zde jako jeden z předních izraelských Židů rodiny Abravanelů v roce 1948 vyslovil proti vyhlášení izraelského státu na palestinském území a zemřel jako zrádce vyobcovaný z komunity, tvoří páteř díla. Oz zde rozvíjí pro mnohé kacířskou myšlenku, která zpochybňuje negativní historickou roli Jidáše, jehož zradou Ježíš skončil na kříži, a přisuzuje mu roli oběti, hned po Ježíšovi. Nemenší pozornost je pak věnována třetí hlavní románové postavě, zprostředkovateli této ideje, Šmuelu Ašovi, chudému studentovi, jeho životu, úvahám, láskám, smutkům. Velikost dějinná na pozadí zdánlivých banalit lidského života. Oz vtahuje čtenáře do svého díla pozvolna a způsobem tak nenápadným, že jej rozvíjející se hloubka díla a úvahy o nárocích izraelského lidu na svůj vlastní stát, potažmo lidu palestinského, stejně jako možnosti či spíše nemožnosti společného soužití, zasáhne téměř nepřipraveného. To vše se odehraje v pouhých třech měsících života Šmuela v domě chromého starce Geršoma Waldema a jeho tajemné snachy. Román jsem začala číst na Velký pátek, protože právě v pašijovém týdnu ke mně připutoval, doslova... díky, kámoško! Byl to mimořádný zážitek sám o sobě, nadto umocněný časem připomínky posledních dnů Krista na tomto světě.

„Blažení jsou snílci a běda tomu, kdo jim otevře oči. Snílci ani jejich následovníci nás sice nespasí, ale bez snů a snílků by bylo naše prokletí sedmkrát těžší. Díky nim jsme i my, střízliví pragmatici, o trochu méně vyděšení a zoufalí, než bychom byli bez nich. [] Ježíš by také snílek, možná největší, jaký kdy žil. O jeho žácích to však neplatilo. Ti bažili po moci, a nakonec dělali to, co dělají všichni, co po ní touží – prolévali krev.“

„Židé tu teď tvoří jeden velký uprchlický tábor a Arabové druhý. Arabové musí den co den žít s tragickým vědomím své porážky, a Židé se zase každou noc třesou strachy před arabskou odvetou.“

38 03.04.2024

Prostou formou vyprávěný příběh submisivních žen jedné rodiny z počátku 20. století pokoušejících se v rozhodující fázi svého života o odpor vůči společenskému a rodinnému tlaku, či spíše jen doufajících, a to jen velmi krátce, v něco jako odpor. Štítek románu pro ženy je vcelku odrazující, jsou nicméně romány s tímto označeným, které bez jakýchkoliv pochybností patří ke kvalitní literární tvorbě. Právě Körnerová mě nalákala svým příběhem Anna z Heřmánkového údolí. Hlas kukačky - pěkný a přiléhavý název - přes svůj potenciál zůstává příběhem odevzdaných ženských postav, kterým na životnosti a dramatu přidávají především historické dramatické okolnosti. Připomíná to pohádku naruby, aneb jak bohatá nebo alespoň průměrně situovaná dívka do neštěstí spadla, když ji zneužil bohatý floutek, chci říct krásný, oduševnělý muž hýřící penězi. Zdá se, že v kukačce jde o rodinné prokletí, kdy ženy pod tlakem okolností a svých otců, manželů a milenců (přesněji bláhově očekávaných budoucích manželů) pěkně trpí a trpí a čekají na zázrak. Nic pro mě. Ani v románu ani v životě.

38 31.03.2024

Clavellova sága čtenáře přivádí do moderních dějin 20. století, přesněji do Hongkongu 60. let, kdy byl ještě pod správou britské vlády. Zdaleka ne však pod jejím vlivem v takové míře, jak si snad Britové mysleli, nebo se domnívali. Pro Číňany zůstali Britové a vůbec všichni cizinci (ať zelenoocí ďábli nebo ti se studenýma rybíma očima) jenom prostředek k vlastnímu živobytí a zbohatnutí. Clavell krásně vylíčil povahu čínského člověka - tady z Hongkongu - jeho obchodní a podnikatelské nutkání, nejenom jednání. Peníze jsou tady alfou a omegou. Ne nadarmo byla Čína první zemí, kde se začaly používat papírové bankovky. A tak banky hrají v celém příběhu tchajpana Iana Dunrosse z rodu Struenů (téměř jediná, nicméně zásadní linka sahající do počátku Clavellovy ságy).

Strašidelná délka románu mě neodradila, její předchozí části byly totiž skvělé. Tentokrát ale musím přiznat, že by Ianův příběh o udržení vznešeného domu Struenů mohl být klidně o třetinu kratší. Clavell se hluboce vyžíval v opakovaných popisech událostí, pocitů a vztahů, aniž by nutně vnášel nové elementy. Na druhou stranu, každá jednotlivá postava - ať Číňan/Hongkonžan, Brit, Američan, Rus nebo euroasijka a euroasijec - se mi důkladně vryla do paměti a já po těch týdnech čtení prožívala a vnímala čtené coby skutečné příběhy. Clavell nadto přisoudil velkou roli špionům, zrádcům, přeběhlíkům a zaprodancům, protože doba tomu nahrávala. Až jsem nejednou knihu odložila, jak mě většinově všechny postavy štvaly, vč. samotného Struena. Clavell rozhodně nenabízí černobílé charaktery a čtenář má obtíže se identifikovat s některým z nich. Není bez zajímavosti, že epizodní role v románu sehrají i Československo nebo Praha. Tentokrát bez ambivalencí :-).

"Jak se vám líbila Praha? Velmi. Nelíbila se mi však vaše nadřazená přítomnost tam všude. Suslev se zasmál. Jsme tam vítání. Rádi pomáháme přátelům. Je fakt, že se děje moc věcí, která já sám moc taky neschvaluju. A dokonce i v matičce Rusi.".

33 28.03.2024

Stephen King je návykový, a protože počet nepřečtených knih se snižuje, dávkuji si je se stále větším odstupem. Ani příběh Gwendy nezklamal, King opět a zase vede člověka k zamyšlení. A i když tentokrát jde o spoluautorský počin, čtenář se opětovně vrací do fiktivního městečka Castle Rock ve státě Maine, kam poprvé zavítal v Mrtvé zóně. A opětovně King prověřuje integritu člověka a jeho schopnost ev. neschopnost odolat moci, která mu nečekaně spadne do klína. Gwendy představuje Kingům pověstný lakmusový papírek. Unese spolužáky vysmívaná Gwendy velkou odpovědnost, která souvisí s nenadálým darem? Jak bych se zachovala já, kdybych měla příležitost a možnost ovlivňovat dění kolem sebe, zejména kdybych trpěla komplexy znemožňující normální zařazení do kolektivu? Kniha je tak, jako obvykle, víc než jen (tady kraťoučkým) příběhem holčičky Gwendy a neznámého dárce.

"Vyhodila bys do povětří nějaké místo, kdybys měla tu moc? Nebo... zbavila by ses někoho? ... Ještěže takové tlačítko neexistuje, oddechne si slečna Chilesová. Ale existuje, namítá Gwendy. Nixon ho má. A Brežněv taky. I pár dalších lidí."

38 25.03.2024

Válečné znásilňování je nejzanedbávanější válečný zločin, u něhož je trest nikoli pravidlem, ale výjimkou."

Britská novinářka Christina Lamb stojí za jedinečnou žurnalistickou prací, která si zaslouží pozornosti nás všech. Nepopírám, že jde o čtení prostoupené bolestí a utrpením, a tedy nic, co by povznášelo ducha a osvěžovalo mysl. Pro nás, kteří žijeme v relativním klidu, míru a pohodlí je nutné otevřít se tomuto světu hrůz a utrpení. Hranice násilí totiž neexistují. Lamb představuje takovou výzvu, že o otázkách sexuálního násilí a mrzačení dětí, žen a seniorek, stejně jako o celém kontextu válečných sexuálních hrůz začneme alespoň hlouběji přemýšlet.

Hned úvodem nás Lamb přivádí na Ukrajinu, pár kilometrů od Kyjeva nové, brutální doby. Její další kroky vedou na řecký ostrov Leros, kde se setkáváme s uprchlými jezídkami (etnicko-náboženská skupina obyvatel věřící mj. v anděla páva) ze Sýrie a Iráku, které příslušníkům Islámského státu (nejenom) "sloužily" jako sexuální otrokyně. Posléze nás přivádí do Nigérie, kde děs a hrůzu šíří stoupenci Boko Haram, tzv. nigerijský Tálibán. A všechna ta brutální znásilnění se dějí před očima rodiny a dětí. Je s podivem, že právě muslimové vraždí ve jménu Boha mírumilovné příslušníky jiného náboženství údajně proto, že vyznávají ďábla. Dalším jejich naprosto úchylným projevem je vražedné řádění kvůli vzdělávání. Stejnému násilí byly a jsou podrobovány Rohingské ženy z Barmy (Myanmaru) v uprchlických táborech, nebo bangladéšské ženy, ale i děti i muži terorizovaní pákistánskými vojáky, dále to byly či jsou tutsijské ženy ve Rwandě nebo ženy v době bosensko-srbského řádění Ratka Mladiče nebo bývalého srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. V Evropě tento kurz nastavili již dříve Stalin a Hitler. A všichni znásilňovali, mrzačili, zabíjeli. A vždy okrádali a okrádají o absolutně vše. Nejde přitom o bandity, ale primárně příslušníky policie a armád. A v ne zcela ojedinělých případech dokonce mírových složek OSN.

Ohromující a šokující přitom není jen tato samotná ohavná a takřka beztrestná praxe zbavující lidskou bytost důstojnosti, ale astronomické počty žen, kterých se to týká. Navíc je v drtivé většině čeká vedle bolestí fyzických i psychických a zničeného života celoživotní stigma, hanba, společenské odsouzení a většinově pak opuštění rodinou a komunitou. Děti vzešlé z těchto brutálně násilných aktů představují samostatnou, neméně bolestnou část těchto celosvětových násilností. Děti vůbec jsou snad tou nejobludnější obětí sexuálního násilí. V Afrických zemích má znásilnění nemluvňat pachatelům dávat sílu a energii. Několikaměsíční nemluvňata, pokud nezemřou, pak mají potrhané nejenom genitálie, ale celé vnitřnosti. A trauma po zbytek života, pokud vůbec přežijí. Pachatelé jsou přitom prakticky nepostižitelní. A když nepomůžou národní vlády (jistěže ne), musí tak učinit právě OSN. Ani tady však ženy nečeká žádné rychlé řešení, a pokud se podaří dosáhnout na některé pachatele, pohybujeme se v desítkách, nikoli ve skutečných číslech. Hrůzná kniha plná hrůzných svědectví a emocí. A přece nemůžu zakončit jinak – prosím čtěte, muži i ženy.

"Jezídky jsou bezvěrkyně, jejichž zotročování je "jasně daným aspektem právem šaría"... Koupil jsem si tě, takže jsi moje sabája a podle koránu tě můžu znásilnit."

40 22.03.2024

Úvodní část série o Ondřeji z Rohatce mi připomněla Scarrowovu sérii o pretoriánech a ústřední dvojici Macrona a Catona... než se Ondřej, již sám bez svého přítele, vydá domů do Čech, aby zde převzal a zvelebil nenadálé dědictví. Postava Ondřeje se vyvíjí, stejně jako příběh sám. Niedl najel do známých kolejích své historické literární tvorby. Čtenáře provádí dějovými linkami a zvraty doby tentokrát kralevice Karla Lucemburského, Ondřej pak představuje tu ústředí postavu, které fandíte. Ondřej má vše na správném místě, počínaje srdcem a hlavou. Čítankový příklad ;-). Takže pohodový historický dobrodružný román stojící na českých reáliích.

31 22.03.2024

Osudy tzv. volyňských Čechů jsou obecně známé, poměrně málo jsou však předmětem literárního zpracování. Pro mě to bylo první setkání vůbec. A přineslo další jinak už očekávané zhnusení hlavními politickému aktéry doby - fašisty, Rusy/sověty, banderovci... a tak se čtenář brodí po kotníky v existenciálním bahně ukrajinské Volyně či poválečného Československa. Několik generací Čechů, kteří šli za vidinou důstojnějšího života, si prožilo své vlastní malé peklo bez ohledu na vládu, režim i zemi, navíc s vypáleným cejchem na čele. Všude byli (jsou) lidé jen hříčkou v manipulativní hrsti právě vládnoucí garnitury. Jedni je přinutili změnit víru, druzí odevzdat majetek, další pak to, co zbylo v hrnci a ve chlévě. A za každé situace museli "držet hubu a krok". Netuším, jak bych se v každé jednotlivé situaci zachovala sama, ale pevně věřím, že podobné dilema nebudu muset zažít.

36 19.03.2024

Po knize jsem zapátrala poté, co jsem se o ní dočetla v Pražském slabikáři. Jiří Weil mi připomněl postavu Dubčeka a dalších, kteří věřili v komunismus, socialismus, Stalina atp., současně však vnímali propast, do které se jejích stoupenci a přátelé, řítili ve snaze o absolutní vítězství a moc v deklarovaném boji za spravedlivou společnost žijící v blahobytu. Někdo chytřejší již prohlásil, že když se kácí stromy, létají třísky. Komunisté tak nakonec deklasovali člověka, jedince, na pouhé titěrné kolečko v mnohem větším soukolí, které lze brousit a utahovat, zlomit a nakonec vyměnit. Vyšší cíl byl jednoznačným argumentem. Weilovy románové postavy Ri, Fischer a Herzog se s radostí zapojí do gigantického soukolí budování světlých zítřků a nechají se systémem obrušovat a přizpůsobovat, umlčovat a zrazovat, jenže do soukolí padá stále více a více prachu... Weil, více lidská bytost než neživé kolečko soukolí, promlouvá, protože je mladý a chce pomoct. A tak mluví/píše, protože věří ve skutečnou ideu. A je semlet. V románu i ve skutečnosti. Smutný příběh orwellovského střihu smutného člověka ve smutné době, v němž dokumentární hodnota přece jenom převyšuje hodnotu literární. Orchestrace manifestu neživotné ideologie v jejím nejvyšším pojetí vedla ke zločinným projevům likvidace člověka po stránce duševní i fyzické. A opět ta stejná nezodpovězená otázka. Jak lze obdivovat ideu a systém, který za sebou v prachu zanechává hluboké krvavé stop? Za obrovskou odvahu, která musela stát za úsilím o sepsání a publikování knihy takového kritického významu, si dílo zaslouží ocenění. Nečetlo se však moc dobře, na rozdíl od pozdějšího románu 1984.

41 16.03.2024

Klevisová druhým případem Josefa Bergmana neomylně potvrdila svůj modus scrivendi. Rozehrála dějovou linku s řadou aktérů a se dvěma ohnisky, od kterých se odvíjí pátrání po vrahovi ženy, která stála každou nohou v jednom z oněch ohnisek. Nutno uznat, že obě linie příběhu jsou zajímavé - přátelství od dětství s pokrevní přísahou a tým produkující televizní seriály, kde prakticky každý má své tajemství a ideálně jde po místu svého výše postaveného kolegy, nebo se vůbec snaží udržet v týmu. Nebo si udržet svou prominentní pozici, jako hlavní hrdinka tohoto románu. Taková nekrvavá detektivka založená na vztahových peripetiích. Klevisová mě tak do Zlodějky příběhů i samotných vražd vtáhla ještě o něco méně než v Krocích vraha. Taky jsem doteď nepobrala důvody jednoho útěku, a stejně jako v minulém případu, se skutečný vrah v případu objeví téměř mimochodem. Čtenář, který tak nemá potřebné minimum dílků skládačky, nemá šanci uspět s logikou. S Klevisovou se nicméně neloučím. Jsem zvědavá, jestli se skutečně stylem psaní zakopala v zákopech a pojede podle sice čtenářsky poměrně líbivé šablony, nicméně s již patrnými šrámy.

39 13.03.2024

"Na světě je milion lidí, se kterými je lepší se hádat, než se svou maminkou."

Němec, Belgičan, Australan, žid. Eddie nenapsal román, ale memento, memoáry a motivační příručku v jednom. Čtenář nahlíží do Eddieho vlastního života někdy téměř den po dni poté, co jej coby žida zbili a poslali do koncentračního tábora. Psal se listopad roku 1938, kdy v Evropě vzplanul hon na židy a vůbec na všechny, kterých se z nejrůznějších důvodu doba nabízela zbavit se a ideálně získat jejich majetky. Autobiografie Eddieho je prosycená smutkem, bolestí, ztrátami. Především ale nadějí. Zbývá však ještě nějaká, když je člověk zlomený na duši, na srdci i na těle a váží v dospělosti 28 kilo? Zjevně ano, jak dokládá 101 let, kterých se Eddie nakonec dožil. Nemá smyslu psát o nacistickém režimu, kolaborantství, zbabělosti, krutosti, zlu, bezectnosti nebo přetrvávajícím antisemitismu v člověku. Jedině snad jen proto, aby nám toto vědomí - nikoliv přímá vzpomínka - nevymizelo z mysli ani ze srdce. Má především smysl psát o odvaze a chuti žít a pracovat. O radosti z pomáhání druhým, méně šťastným.

Ne, Eddie nečekal na pomoc od druhých. Sám vystudovaný strojař se naučil, jak opravovat a prodávat vozy, sám se naučil, jak prodávat nemovitosti a vždy jen se svou ženou úspěšně založil a rozhojnil. svou firmu. Od společnosti nežádal pomoc, jen lidství, respekt a příležitost. Co si půjčil, zase vrátil. Ty peníze pomohly jemu, přece mohou pomoci někomu dalšímu, potřebnému. Není divu, že židé odcházeli do zámoří, kde nacházeli záštitu, přesněji prostor k životu a pracovní příležitosti. Evropa byla, je a nejspíš vždycky bude zamořená antisemitismem. A vývoj ve stávajícím konfliktu na Blízkém východě k tomu bohužel ještě přispívá.

Eddie tuto knihu vydal v roce 2020, v roce jeho stých narozenin. Ani jeho žena jej neopustila před jeho smrtí. Sama odešla ze světa v roce 2022 ve věku 98 let. Eddie zanechal světu mimořádný dar. Vedle jeho nebývalé osvětové činnosti, co se týče holokaustu, je taky zdrojem nebývalé inspirace k životu a především náhledu na život. Díky, příteli Eddie.

"Pole je holé, ale když vynaložíš úsilí a něco vypěstuješ, budeš mít zahradu. A to je život. Něco do něj dáš, něco se ti vrátí. Nedáš do něj nic, nevrátí se ti nic."

44 10.03.2024

Po čase jsem se vrátila do meziválečné doby Výmarské republiky. Kulisy přesvědčivé, detektivní příběh z hereckého prostředí začínajícího zvukového filmu docela zajímavý, zpestřený o boční soukromou vyšetřovací linku, potenciál poválečného Německa však na můj vkus málo využitý. Vzhledem k dobovému zasazení by si román zasloužil propracovanější nacisticko-komunistický politický kontext. Kutscher se nicméně soustředí primárně na hlavního vyšetřovatele, ambiciózního a nekonformního mladého kriminálního vyšetřovala Ratha. Přestože mě úvodní díl série navnadil, Kutscher skončil u běžné detektivky balancující na vztazích mezi hereckou a filmovou komunitou a Rathem s jeho partnerkami, kterou povyšuje právě ten dobový kontext. Tichý zabiják málem zanechal další oběť.

Mimořádná sonda do myslí lidí, povah a času krátce po konci první světové války. Věra Fojtová, sama z moravského pohraničí (Novosedly poměrně důvěrně znám), čtenářům odkrývá důsledky válečných časů a jejich dopady na duši člověka, stejnou měrou člověka jak českého, tak německého. Ano, doba nepochybně nahrála celé řadě prohnaných a vykutálených kreatur, ale osidlování pohraničí byla logickým důsledkem. Ne každý z ní ale vyšel se ctí. Věra Fojtová pochopila, že člověk, kterému se děje bezpráví, je pořád jenom člověk bez ohledu na to, na které straně války se ocitnul. Ne každý měl totiž možnost volby, ne každý chtěl válku a ponižovat ty z okupované strany. Podobný pohled zpracovala Kateřina Tučková v Gertě Schnirch, Fojtová je však uchopila méně krvavě a více psychologicky. Její postavy si nechtějí za každou cenu uzmout nějaký majetek po odsunutých Němcích. Chtějí dostat šanci lépe žít a tento způsob jim přišel legitimní. Proto jim vláda tuto nabídky učinila. Dokud nebyly donuceny žít po nějakou dobu s těmito válečnými nepřáteli, ve skutečnosti však jenom zemědělci a sedláky

Moje babi s dědou původem z Valašska rovněž patřili mezi tzv. novo-osídlence moravského pohraničí. Okolnosti však naštěstí byly méně dramatické než Fojtové hrdinů. Dům byl již dávno opuštěný a původní obyvatelé v něm nenechali žádný dobytek ani nábytek. Nepřišli na Moravu zbohatnout. Babi dělala v JZD v kravíně, děda byl myslivcem. Pěstovali brambory, naučili se pěstovat víno, chovali pár králíků a slepice, a v chlívku se vykrmovalo prasátko, neb maso byla vzácnost. V žádném případě to nebyla nějaká selanka. Dost těžký život s celou kupou dětí, a ne všechny mohly vystudovat víc než základní školu. Bylo potřeba živit rodinu, a ne studovat. Fojtová možná trochu více tlačí na citovou strunu, ale není se čemu divit. Získala si tak mou plnou pozornost i pochopení pro zdánlivou euforii i tíživou realitu tehdejší doby plné smutku a bezpráví na všech stranách, které se hrubě otiskly do duší lidí. Snová katarze s touhou po očištění přináší letmé doteky magického realismu. Velmi, velmi dobrý román.

37 04.03.2024

QT patří do okruhu mých nejoblíbenějších režisérů a viděla jsem už dost jeho filmů. Vyjma Tenkrát v Hollywoodu. A jsem tomu docela ráda. Neumím si moc představit, jak lze obsah knihy založený na popisu filmů, herců, jejich kariér přelévajíc se z fikce do reality a naopak překlopit na filmové plátno. Z mého pohledu knihu ocení hlavně fanoušci amerických filmů, zejména westernů. Za průvodce si QT zvolí vcelku průměrného herce, který začínal svou hereckou dráhu v 60. letech, a jeho dubléra, kaskadéra a vůbec holky pro všechno, kdysi válečného hrdiny. Který ovšem své zabijácké choutky nedokázal potlačit ani po válce... Taky se potkáváme s Romanem Polanskim a jeho ženou, Charlie Mansonem, slavným McQeenem a dalšími. Spoustu jmen upřímně ani neznám, což limitovalo mou schopnost rozlišit, kdy jsem četla fikci a kdy se nořila do životů skutečných hereckých postav. Je to pravdě americký román, který nepostrádá ani myšlenku amerického snu, tíhu slávy nebo neúspěchu. QT dokládá, že umí nejen točit filmy, ale i psát. Jen si myslím, že okruh čtenářů bude přece jen menší než okruh diváků. Já osobně poctivě přiznám, že líp se cítím ve druhé skupině.

37 02.03.2024

(SPOILER) Robert Fulghum, označovaný za umělce života, v Třetím přání předvádí vysokou formu sociálně-psychologického inženýrství. Čtenáře přivádí do nitra třech velmi osobitých postav, které propojuje, jak jinak, velmi osobitými vazbami. Nebo možná prostě jenom vzájemnou přitažlivosti maskovanou originálními projevy. Ano, celou první půli cca jsem byla nadšená. Bavily mě dialogy, charaktery, filozofické podtexty, životní moudra, loajalita, originalita, a taky věrnost. Nemálo jsem ocenila hloubkové vhledy do japonské či kyperské kultury nebo života Claude Moneta. Než se Fulghum nezadržitelně zřítí do hlubin nepochopitelného patosu, do kterého spadne nejstarší z této vztahové trojice, britský nestor kyperského původu, a to tak, že i krevní přísaha a lojalita jde zcela stranou. Prvotní vazba navázaná z tzv. svědectví/sledování životů toho druhého, je přitom vážně zajímavý experiment. Závěrečná scéna je, přiznávám překvapivá, což mám ráda. Na druhou stranu ale taky potvrzuje z mého pohledu patologické chování zmíněného kyperského Brita. Rovněž příběhem prolínající se nesporně zajímavá mystika se naneštěstí rozplývá v následných vysvětlovacích pasážích. A já jsem nucena přiznat, že netuším, co tímto dílem básník chce říct. Román je přitom vysoce kreativní a informativní co do různých kultur či fenoménů a nepostrádá filozofický rozměr. Obávám se, že při vší úctě k autorovi musím tentokrát konstatovat, že ono zamýšlené osudové přátelství antických rozměrů se v mých očích rozpadlo v prach, a to z naprosto banální příčiny. I závěrečný překvapivý moment byl pro mě spíše nepochopitelný než zajímavý. Škoda.

"Milostný románek je záležitost jednoduchá, láska je náročná."
"Sex může být bezpečný, láska je nebezpečná vždycky."
"Není se třeba bát mužů nebo žen, pouze lidí, jež dobře známe."

33 28.02.2024

Kniha mexického šamana alias čaroděje či medicinmana žijícího v Americe, nabízí vhled do života toltéckých šamanů - naguálů - "lidí probuzených". Zajímavé na Ruizově výkladu je přesvědčení, že všichni jsme, resp. můžeme být šamany. Abych byla přesná, všichni jsme naguály, šamany pak ti z nás, kteří si tuto svou stránku uvědomují, berou s otevřenýma očima na vědomí. Žila jsem téměř 4 a půl roku v severovýchodní Asii, odkud podle Ruize šamani původně pochází, a tam se šamanství nejčastěji dědí, přičemž proces zrození šamanky/šamana provází iniciační rituály nebo změněné stavy vědomí. Skutečně ale nemusí být člověk nutně ani příslušníkem etnika, z něhož nejčastěji pocházejí (např. ze sibiřské oblasti SV Asie - Cátani). Zajímavé je Ruizovo vnímání role šamanů ve společnosti - kombinace filozofa, spirituálního vůdce, lékaře, psychologa, přítele, mudrce, který zprostředkovává moudrost lásky a života. Opět se musím vrátit do Asie, kde se šamani dělili na ty praktikující černou a/nebo bílou magií. Určitě ne pouze "učitelé" lásky a života.

Moudrost šamanů vlastně představuje jakousi osobní, motivační příručku, jak se probudit, hledat pravdu, moudrost a lásku. Šaman se podle Joseho stává jakýmsi poslem pravdy. Přitom vlastně prožíváme sny - sen osobní, kdy vedeme život dle svých představ, a sen kolektivní, který tvoří všechny sny dohromady. Jen ten, kdo procitne, nebo má touhu ze snu procitnout, se může stát šamanem, nalézt osobní svobodu, dojít k poznání, kým je. Mimochodem, Jose je synem Dona Miguela Ruize, autora Čtyř (celkem pěti) dohod, o nichž se Jose rovněž v knize zmiňuje. Právě tyto dohody tvoří proces odnaučení se všeho negativního, co člověk předtím přijal do svého snu (rozuměj života). Negativity se můžeme zbavit např. odpuštěním.

Zajímavá pro mě byla část k totemovým zvířatům, kdy si člověk má vybrat tři zvířata - podle jejich vlastností - a svá totemová zvířata vyvolávat podle jejich síly, kterou v dané chvíli potřebujeme. Já měla za to, že totemová zvířata jsou nám dána, že si člověka samy vybírají. Jose si totemová zvířata vybírá sám :-). Krom řady dalších návodů a postupů se čtenáři dostávají např. návod k vytvoření mantry záměru (jak se chovat ve stresových situacích, čeho chci dosáhnout, kým chci být...). Nezbytnou součástí šamana jsou rituály a taky dohody, kterých Jose nabízí 7. Nad rámec známých 5 dohod hovoří o (6) smrti, která je naším největším učitelem a (7) životě, které se podle Joseho nejvíce. bojíme. Jenom nahazuji, nechci rozkrývat, co která dohoda nabízí, k tomu si třeba přečíst knihu, nebo aspoň prolistovat nejzajímavější části. Nemyslím ale, že je nutné chtít dosáhnout stavu a vnímání šamana, abychom knihu vzali do ruky. Pro mě je tato kniha, jako jiné jí podobné, zdroj informací, zprostředkovaných zkušeností a inspirace; vždy mě něco zaujme.

34 25.02.2024

Duch a mysl člověka jsou úžasné věci. Jiří Kratochvil je toho živoucím důkazem, protože ani komunistický režim ani dělnické profese (nic proti nim, ale když si člověk práci nezvolí...) neumenšily jeho intelekt ani spisovatelský potenciál a nezlomily ducha. Skrze Truchlivého Boha jsem se přenesla do doby dávno nedávno minulé. Krom toho, že jsem se vrátila do Brna, které zůstává mým srdečním městem, mi Jiří Kratochvil připomněl sílu člověka. Člověka stmeleného do rodinného klanu či spíše mafiánské rodinky, který umí semlít své okolí, ale má i sílu onomu mlýnskému kameni se postavit a nenechat se připravit o důstojnost a lidství. Úspěch, bohatství a krásný život nebo cesty rozhrkanými vlaky, podzemní kanceláře a svěží vzduch a svoboda? Volba nikdy nebyla a nebude snadná, tehdy ani nyní. Dušičky/kmotři byli a budou. Zase a jenom záleží na člověku samotném. I když Bůh mu rozhodování nijak zvlášť neusnadňuje. Spíš naopak. Proč by taky měl... a tak člověka zkouší až do samotného konce, až ten sám se nakonec stává Bohem, i když nechce být nikým. A co udělá Bůh? Je smrt řešením? Je tohle inspirace nebo varování? Nejsem zvláštním milovníkem Kundery, Borghese zatím ještě moc neznám, ale Kratochvíl mě nesporně zaujal.

41 22.02.2024