Gabriel García Márquez

Přidat do oblíbených Koupit knihy

kolumbijská, 1927 - 2014

Nová kniha

Uvidíme se v srpnu

Uvidíme se v srpnu - Gabriel García Márquez

Každý rok v srpnu se Ana Magdalena plaví trajektem na ostrov, kde je pohřbena její matka, aby navštívila její hrob. Tyto cesty se nakonec stanou neodolatelnou p... detail knihy

Související novinky

Žebříček nejprodávanějších knih (15. týden)

Žebříček nejprodávanějších knih (15. týden)
Žebříček nejprodávanějších knih (beletrie) minulého týdne (08.04. - 14.04.) je právě tady. Očekávaný závěrečný díl trilogie Šikmý kostel od Karin Lednické je ne... celý text

Populární knihy

/ všech 22 knih
Sto roků samoty
Sto roků samoty
Láska za časů cholery
Láska za časů cholery
Uvidíme se v srpnu
Uvidíme se v srpnu
Kronika ohlášené smrti
Kronika ohlášené smrti

Nové komentáře u autorových knih

Na paměť mým smutným courám Na paměť mým smutným courám

„Namet pribehu mi prisel zajimavej a knizka vypadala tenka, tak proc ne. Ovsem, bylo to pro me celkem narocne cteni, co se tyka formy. V nekterych pasazich mi prislo tezke se zorientovat a konec jsem musela precist vicekrat, abych pochopila. Z pohledu hlavni postavy se mi moc libila paralela, kdyz clovek pozna "pravou lasku" az v devadesati (resp. romantizuje si svou iluzi o slecne) a vlastne mu to obrati zivot na ruby. Vztah je samozrejme problematicky, ve skutecnosti by to bylo nepripustne, ale nejakym zvlastnim zpusobem sem pro to mela pochopeni.“... celý text
— brosofa

Sto roků samoty Sto roků samoty

„Těžko se mi tato kniha hodnotí. Příběh byl zajímavý, postavy barvité, ale nedokázalo mě to vtáhnout. Většinu knihy jsme spíše odpočítávala stránky do konce. Až po dočtení jsme si poslechla nějaké rozbory, díky kterým mi začalo být dílo bližší (škoda, že jsem si je neposlechla před čtením). Na první příčky v oblíbenosti se Sto roků samoty u mě určitě neobjeví, ale jsem ráda, že jsem si to přečetla.“... celý text
— Terezka_U

Kronika ohlášené smrti Kronika ohlášené smrti

„Nečekal jsem, že tak úžasná kniha je v povinné četbě. Obtížně se mi nacházejí slova, to se musí přečíst. Ten příběh je sytě barevný, do nejmenšího detailu; do ptáků v korunách růžově rozkvetlých mandloní, do slavnostních světel veliké svatby, do modřin na mladém těle Angely Vicariové, do bílého hnisu vytékajícího z penisu Pedra Vicaria, do nožů pokrytých šarlatem, do vyhřezlých vnitřností Santiaga Nasara. Je to velmi organická, brutální a zároveň emoční, přírodní, estetická čtenářská záležitost. Sice se hodně o této novele mluví v kontextu poukázání na kolektivní vinu, která je nepopiratelná (nazval bych ji však kolektivním nezájmem a přehnanou opatrností a zdrženlivostí), pro mě ale osobně poselství tohoto díla spočívá v poukázání na přílišném lpění na tradicích. Jsem přesvědčen, že v přístavním městečku by vznikl mnohem větší rozruch, kdyby se nakonec bratří Vicariové rozhodli ušetřit Santiaga a nesplnit tak svou rodinnou povinnost vraždy ze cti. Vždyť i Santiagova rodina tento osud přijímá s odevzdaností. Připouštím, jména v této knize jsou složitá k zapamatování a překousat se přes první kapitolu, která je poměrně informační a tichá, může být těžší, ale každá další po ní je krokem vzhůru na schodišti gradace. A vy se začítáte víc a víc. Zmatený Santiago Nasar na náměstí v kruhu množství lidí křičících jeden přes druhého. Pak u vrat svého domu - jedna neohrabaná rána za druhou. „Zabili mě, slečno Wene,“ řekne, když pobodán prochází sousedním domem drže si klubko páchnoucích střev v rukách. Až nakonec se zatajeným dechem a slzami v očích vidíte před sebou, jak se zhroutí obličejem k zemi v kuchyni svého domu. A jeho smrt nezmění nic. Tuhle knihu si určitě přečtu víckrát.“... celý text
— plomusujonak

Uvidíme se v srpnu Uvidíme se v srpnu

„Poslední literární počin kolumbijského laureáta Nobelovy ceny za literaturu mě vysloveně nadchnul, zahřál na srdci a potěšil. Přenesl jsem se s hlavní hrdinkou do Karibiku a úplně cítil atmosféru jednoho z jeho srpnových ostrovů s dobrým jídlem, pitím, výtečnou hudbou a všudypřítomnou láskou a vášní, jež visí ve vzduchu. Krásná tečka za jednou bohatou literární kariérou.“... celý text
— sachista

Sto roků samoty Sto roků samoty

„Po Lásce za časů cholery (1985) jsem si znovu přečetl i Sto roků samoty (1967), nejslavnější a vrcholný román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Taktéž třetí četba po třiceti letech. Potvrzení, že jde o jedno z mých nejmilovanějších děl. Kdybych měl jmenovat deset mých nejoblíbenějších románů, Sto roků samoty by mezi nimi bylo určitě. Sága šesti generací rodu Buendíů, odehrávající se ve fiktivním tropickém městečku Macondo, je gejzírem šťavnatého jazyka, pestrých příběhů, barvitých epizod, bohatého děje, výjimečné obraznosti, svérázných postav a jejich tragikomických osudů; slov, nápadů, barev, chutí, vůní, pachů, které jsou z nádherného vyprávění přímo cítit; fantastických událostí, které se tu dějí zcela přirozeně (a naopak reálné jevy jsou považovány za fantastické); propletenec rodinných a jiných vztahů, kdy čtenář musí být trochu ve střehu, aby se v těch vztazích a opakujících se jménech vyznal (naštěstí dnes se dá na internetu najít rodokmen, který to usnadňuje). Nenašel jsem ani jedno slabé místo, román proudí jako bohatá, široká, chvílemi divoká a jindy poklidná řeka s mnoha přítoky - fantastickými, půvabnými i krutými příběhy, rodinnými aférami, přírodními katastrofami, vzestupem i pády, které zrcadlí staleté dějiny jihoamerického kontinentu s jeho občanskými válkami, diktátory či vykořisťovatelskou banánovou společností. Příběhy o různých formách samoty Buendíů (osobní, společenské i samoty moci) a o všech možných podobách lásky a vášně. Román, v němž pokaždé najdete něco nového a jiného. Kongeniální český překlad.“... celý text
— milan.valden

Přejít na knížky autora