Rozari
přečtené 483
Nikdo není sám
2022,
Petra Soukupová
Já mám tedy děti ještě relativně malé, nejstaršímu je 10, ale pomalu už taky spěju ke starání se o rodiče, téma mi bylo docela blízké. Plus ten vhled do života a myšlení puberťáků mi přišel fakt dobrý. Ocenila bych pohled manžela na celou tu situaci. V postavě šikanovaného spolužáka Járy jsem bohužel trochu viděla svého syna, on je taky takový mimoň, tak budu doufat, že tohle se mu vyhne. Nelíbilo se mi, jak skoro všechny dospělé postavy mluvily/myslely sprostě. Dobrý, tak puberťáky ještě beru. A vím, že celá společnost zhrubla, že takhle mluví hodně lidí. Ale je vážně nutné to číst v knize? Byla by ta kniha horší, kdyby dospělí mluvili slušněji? Za to dávám o hvězdu méně. Jinak doporučuji.... celý text
Osud jednoho Čecha
1984,
Ilona Borská
Tak další kniha v řadě, měla jsem na ni zálusk už od přečtení Doktorky z domu Trubačů. S osudem jednoho (ne)obyčejného člověka dostanete jako na dlani i historii naší země první poloviny 20. století. Úplně mě pohltil až reportážní popis, hlavně v druhé polovině, jak se to pak ještě zkrátilo rychlými sledy událostí před válkou a během ní. Nedalo se to odložit. Po přečtení Cejchu od Zdeňka Šmída jsem si nebyla jistá, jak nahlížet na odsun Němců, zde mě pro změnu zaujalo, že (pravděpodobně? údajně? asi?) mnoho Němců již krátce po obsazení Sudet a příchodu “ochranitelů z říše litovalo své volby: “…kdyby dneska byly volby, dopadnou docela jinak. Lidi se bojej mluvit, ale vidíte to na nich, jak by utíkali zpátky do Československa. Popis toho, proč sešlo z připravovaného vyhlazení Bernartic, by byl skoro vtipný, kdyby nebyl tak hrozný: “Deluege je pro volnější a méně nápadný způsob. Žádné hr hr. Jsme přece protektoři: ochránci, příznivci. Budeme je pěkně hladit, hladit, až je vyhladíme. Z popisů života za války mě úplně mrazilo. Velmi sugestivní. Super byly ty faktické vsuvky, co se s kterými postavami skutečně stalo. Jak kniha spěla ke svému závěru, četla se mi hůř a hůř s vědomím toho konce, který znám z Doktorky z domu Trubačů. Posledních šest stran jsem oplakala. Nedoceněná kniha. Velmi doporučuji.... celý text
Cejch
1992,
Zdeněk Šmíd
To bylo skvělé! Taky smutné, drásající, ale skvělé! U někoho jsem tuhle knihu zahlédla, půjčila v knihovně, začetla se. Dva dny skoro v kuse. Nemohla jsem se odtrhnout. Teď se tady dívám na autora, jo to je tenhle Zdeněk Šmíd! Vždyť jsem četla všechny jeho vodácké knížky, netušila jsem, že napsal i něco takového! Ten příběh je strhující, život tam plynul víceméně poklidně po generace a podělalo se to s vyhlášením Československa, stačil pak jeden pán s knírkem. Po válce zas jiní se přičinili; lidé s tím krajem, půdou spjatí byli vyhnáni. Jak na tom asi byli potomci Čechů a Němek, Němců a Češek, jít, zůstat? Jsem víc Čech, nebo víc Němec? Na opuštěná místa pak přišly podivné existence bůhví odkud, neměli pouto k domům ani krajině, vybydleli, co mohli, a táhli dál, domy pustly a za 15 let, ano, tak málo stačí, už v kraji po minulém životě nebylo ani památky. A komunisti už to pak jen dorazili, znárodnění, paneláky, JZD… Jak jinak by vypadalo naše pohraničí, kdyby zůstali? Sama nevím, jak na tuhle část našich dějin nahlížet. “…bolševik je horší než Němec, Němec zabil, ale pole nevzal… “Krucifix, tak kdo tu válku vlastně vyhrál? Velmi vřele doporučuji.... celý text
Balada o slaném moři
2019,
Hugo Pratt
Někomu v Nakladatelství Egmont se kniha asi nelíbila, že jí nechal tak “ublížit, obálka je mimořádně ohyzdná a nepřitažlivá, ale příběh a kresba si zaslouží plný počet hvězd. Pirátský příběh z trochu jiné doby, než jsme zvyklí. Za sebe doporučuji.... celý text
Žiju bez dětí
2024,
Martina Hynková Vrbová
Moje sestra je vdaná 16 let, děti nemají. Ona nechtěla/nechce. Švagr (už) taky ne. Přitom s dětmi jsou oba skvělí. Sama mám tři. Se sestrou jsme o tom párkrát mluvily, dříve jsem to nechápala, teď, co se mnou sdílela jednu svou životní zkušenost, už chápu víc (ale stále ve mně občas hlodá, aby toho jednou nelitovala). Kdysi dávno jsem někde naproti tomu četla, že za první republiky umírala každá pátá žena bezdětná (protože jeptišky, učitelky…). Zdroj už nevím. Asi proto mě téma knihy zaujalo. Rozhovory s ženami, které nemají děti a co je k tomu vedlo. V jednom rozhovoru jsem viděla sestru, v jiném sebe a ještě v dalším naši mamku. Život prostě není přímočarý. Mám dvě výtky, jednu ke korektuře, ta buď neproběhla nebo ji někdo významně odbyl (chybějící čárky v souvětí, “vztyčný bod apod.) a druhou bohužel směrem k autorce - celou knihu jsem měla dojem, že se neumí moc ptát a že to je takové obecné povídání o životě. Čekala jsem víc. Jinak téma zajímavé, doporučuji... celý text
