Mášenka31 přečtené 51

Byli jsme tu vždycky 2022, Filip Titlbach

Dnešní doba je zvláštní, a platí to obzvlášť v souvislosti s queer lidmi u nás v Česku. Na jedné straně se tváříme jako tolerantní země, na straně druhé tu sílí hlasy, které nám, queer lidem, neustále připomínají, že jsme jiní a že nemáme tak docela patřit do "normální" společnosti. Velice si vážím Filipa a jeho práce a tato kniha není výjimkou. Otevírá témata širokého spektra a naprosto nejlepší na ní je, že si ji může přečíst každý a každý v ní nejspíš najde něco nového. Její jediný nedostatek je, že rozhovorů není ještě víc, nejradši bych četla dál. Hlavní myšlenka je skrytá mezi řádky: buďme k sobě empatičtí, naslouchejme, učme se. Trochu osobního pohledu... Žiju v bublině, která mě bez problémů přijímá a nepozastavuje se nad tím, že mám přítelkyni. Zároveň si ale lidé uvnitř té bubliny neuvědomují, že ze strany jiných, často úplně cizích lidí, se můžu setkat s nepochopením nebo dokonce nenávistí a odporem. Že se mi dělá špatně při čtení komentářů pod určitými příspěvky na sociálních sítích nebo v diskuzích pod články v médiích. Že jsou chvíle, kdy mám strach vzít svoji přítelkyni za ruku. Je třeba si uvědomit, že jako společnost před sebou máme stále dlouhou cestu a já doufám, že co nejdříve dosáhneme aspoň jednoho - přijetí manželství pro všechny.... celý text

Oko světa 2012, Robert Jordan (p)

Nechce se mi dlouze hodnotit knihu, protože věřím, že důležité bude její zasazení do kontextu v rámci série. Jedná se o první díl, čímž by měl plnit několik úloh - některé se daří plnit lépe než jiné. Co se týče prostředí, historie, kultury, rozmanitosti světa, to všechno vypadá výborně. V knize se objeví jen zlomek, ale spousta náznaků a mě zajímá, jak celý ten svět funguje a v jakém duchu. Postavy jsou každá jiná, mají své charakteristiky, určitá předvídatelná pravidla chování a sem tam i nějaké ty zvraty. Menší problém vidím v příběhu jako takovém. Bavíme se zde o boji dobra proti zlu (Světla proti Temnotě) a ačkoli postavy a jednotlivé frakce fungují v odstínech šedé, konflikt jako takový se zdá být na můj vkus moc černobílý. Ale to je hodnoceno pouze dle první knihy. Co se mi ale těžko odpouští, tak poměrně zjednodušený konec a absence smyslu toho, co je vlastně v sázce a jak složitý úkol tu je před našimi hrdiny. No a nakonec: je to dloooooouhé. Velmi. Chvílemi se opravdu nic neděje a popsáno je vše do nejmenšího detailu. Ve výsledku tak málokdy kniha odsýpá, spíše jsem si celou dobu připadala, jako když jdu do mírného kopce. Jistě, výhled je kolem krásný, ale tu námahu si člověk uvědomuje.... celý text

Je to i můj život 2005, Jodi Picoult

Rozum a cit 2008, Jane Austen

Zlodějka knih 2009, Markus Zusak

Zlodějka knih ve mně zanechala spoustu emocí. Nedokážu přesně rozluštit, čím to bylo - jestli vypravěčkou, postavami, prostředím nebo vším dohromady - ale kniha na mě působila úplně jinak než kterákoli jiná. Povětšinou jsem se na další čtení ne tak úplně těšila, necítila jsem v sobě nutnost knihu otevřít a začíst se. Je totiž emočně na čtení náročná. Častokrát stačila jedna věta, jedna poznámka a srdce se mi propadlo až do kalhot. Knihy z prostředí světových válek mi nedělají dobře, druhá světová obzvlášť, pokud se dotýká témat holocaustu. A přesně proto musíme podobné knihy číst. Zlodějka knih je politická jemným způsobem, protože nám ukazuje možný tehdejší život očima těch, kteří nesouhlasí, občas se vzepřou, ale nemají sílu na nic víc. Kreativně pracuje s prvky náhody, ale říká pravdu. Neromantizuje. Na konci jsem se neubránila slzám. Když si člověk uvědomí, kolik lidí ve válkách zemřelo, je mu z toho fyzicky i psychicky špatně. A já jen doufám, že ve svém životě nic podobného nezažiju.... celý text

My děti ze stanice ZOO 2005, Christiane Vera Felscherinow

Děti ze stanice ZOO se mi vryly do paměti a jen tak z ní nezmizí. První půlku mi bylo psychicky i fyzicky špatně při čtení. Z knihy na mě dýchala odevzdanost, nevyhnutelnost špatného konce. Člověk jen sleduje, jak se někdo může propadat hlouběji a hlouběji, dokud z něj není úplná herácká nicka. Kniha je brutálním svědectvím nejen o drogách, ale i o zcela nefunkčním systému. Katalyzátorem jsou vybetonovaná sídliště s milionem zákazů, špatné školy, špatná situace v rodině a nuda. Boj Christiny je boj s mdlým životem, ve kterém nevidí smysl. A když smysl člověk neviděl dřív, sám ho prostě nenajde. Myslím, že knihu by si měl přečíst každý, čistě z toho důvodu, aby byl konfrontován s tím, co se může stát, když nějaký systém selže - rodinný, školní, městský, státní, kterýkoli. Určitě může být zajímavé konfrontovat tehdejší dobu s dnešní, vybetonované sídliště vyměnit za svět sociálních sítí a položit si otázku: Jaký je smysl života?... celý text

Tvář vody 2018, Guillermo del Toro

TL;DR: Utrpení všech utrpení. Takhle se, milé děti, knihy nepíšou. Jedna hvěznička za nevšední metafory. *Recenze obsahuje spoilery* Uff, ani nevím, kde začít. Nevěděla jsem, co čekat, o knize jsem věděla asi jen to, že existuje film a na film jsem viděla trailer. Němá žena a rybí tvor, ok, premisa by to mohla být zajímavá, uvidíme, co se z toho vyklube. A dopadlo to navýsost špatně. Těžko říct, jestli jsou větším problémem knihy postavy nebo příběh samotný, obojí jde totiž ruku v ruce. Z principu by mi nevadilo, že tu máme psychopatického bílého muže, jeho utlačovanou manželku hospodinku, němou uklízečku, homosexuálního starého malíře a tlustou černošku. Problém je v tom, že právě popsané charakteristiky jsou 80-90% celé charakterizace postav. V knize se nedozvíme, proč je Strickland takový kretén, proč si tolik libuje v násilí a co má sakra za problém. Netušíme, jestli když se s manželkou vzali, tak jestli třeba bylo jejich manželství šťastné, ale postupně upadalo. Zatímco v amazonském pralese je Lainei jeho jediná naděje a nemůže se dočkat, až se k ní bude moct vrátit, sotva se s ní zase setká, chová se k ní jak k hadru na podlahu. Zelda i Giles jsou v příběhu pouze ze dvou důvodů - aby zbožnovali Elizu a pomáhali jí + aby ukázali, jak utlačovaní se mohli cítit černoši a homosexuálové v šedesátých letech. Jenže to utlačování je tak parodicky napsané, že nenese v podstatě žádnou váhu. Netuším, jakou roli vlastně měl sehrát ruský špión Bob, jehož linka by v příběhu vůbec nemusela být a všechno by se stalo úplně stejně. Právě ta špiónská linka je natolik komická, že mi přišla spíš jako fanfikce nebo povídka osmiletého kluka. Kniha se topí v nelogičnostech a absenci posunu kupředu. Romantická linka naprosto chybí. Dalo by se říct, že Eliza se zamiluje do tvora čistě z toho důvodu, že se to do příběhu hodí a ... vlastně nevím, proč jinak. Jo, protože je vlastně jako on, takže čistě logicky - dva tvorové "stejného" druhu se přece musí zamilovat. Jako dva delfíni, dva králicí, dva lidé... Jistě by šlo vykreslit jejich vzájemné pouto, aby pak konec aspoň dával smysl. Stačilo by se jen víc věnovat Elize jako postavě a člověku, než Elize jako němé chudince, která nemá v životě zhola nic. Přidejme fakt, že tvor, kterého přísně tajně zkoumají, není vlastně hlídán, takže obyčejná uklízečka s ním může trávit hodiny ve vlastní pracovní době a pak ho směle odvézt na vozíku k sobě domů a zaděláváme si na problém. Strickland je očividně Elizou z nějakého neznámého důvodu fascinován a ona je to jediné, na co myslí. Ale když zjistí, že tvora unesla uklízečka, první co, tak jde za Zeldou. Proč? Aby to přece natáhlo děj! Závěrečná scéna na molu je třešinkou na dortu. Giles (magicky uzdravený tvorovými slinami) spadne do rozbouřené řeky, potopí se pod hladinu - a jedním tahem ho za ruku vytáhne z vody zase ven ta tlustá černoška, která se zrovna v tu pravou chvíli objevila na místě. Strickland může střílet do tvora hlava nehlava, ale ten prostě mávne rukou a rány zmizí. Kniha navíc obsahuje velmi detailní a velmi brutální popisy některých částí, ať už to jsou odumírající hnijící Stricklandovy prsty nebo rozstřílení Hofstadtla na kousíčky. Ne a ne. Dočteno (doposloucháno) jen kvůli čtenářské výzvě. Přemýšlela jsem a jedná se o nejhorší knihu, kterou jsem v životě četla. U padesáti odstínů šedi chápu, proč nad knihou určití lidé slintali, komu se ale mohla líbit takhle slátanina, to nepochopím.... celý text

Cirkus Humberto 1988, Eduard Bass (p)

Reálně by si kniha asi zasloužila spíše 4*, ale četla se mi tak příjemně a skoro až pohádkově, že ji ohodnotím lépe. Zdá se mi, že na cirkusové umění se kouká často skrze prsty, kniha nám však ukazuje, jak dedikovaní mohou být lidé, kteří cirkusu obětují klidně celý život. Kniha v sobě nese spoustu závažných témat, když sleduje celé čtyři generace. Místo cirkusu si dosaďte v podstatě jakoukoli jinou "rodinnou" firmu a hlavní myšlenky budou fungovat podobně. Líbilo se mi, jak kniha pracuje s postavami, které mají vždy vlastní charakter, i kdyby měl snad někdy sklouzávat k pouze jediné definující vlastnosti, danou postavu čtenář vždycky bezpečně pozná, když se objeví. Nechybí zde vývoj postav, konflikty a jejich logické řešení. I Cirkus Humberto prochází přirozeným vývojem, aby se nakonec přetransformoval tak či onak. Jazyk je už jen takovou třešinkou na dortu, ať už se jedná o cirkusáckou hantýrku složenou ze všech světových jazyků nebo barvitý popis cirkusového prostředí. V knize a jejích postavách se může najít každý. Najdeme zde zklamání i radost, ale hlavně sebeobětování věci, které člověk bezmezně věří. Pro mě zatím asi největší překvapení za ty poslední roky, kdy jsem hledala knihy ke čtenářské výzvě a jsem ráda, že jsem se k Cirkusu Humberto dostala.... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Pamatuji si, když jsme se na střední učili o ztracené generaci, ale žádnou knihu z doby první světové války jsem nečetla. Na západní frontě klid je velmi drsným pohledem do zákopů a marnotratnosti války. Člověk si ani nechce představovat, co museli lidé na frontě cítit, čeho všeho byli svědky, jak se psychicky vyrovnávali s hrůzami tehdejší doby. Kniha se nám snaží něco z toho ukázat, samozřejmě omezeným pohledem jednoho (pár) vojáků, a i když na nízkém počtu stran, zanechává silný dojem. Ačkoli styl občas kolísá a šel by trochu vyšpěrkovat, knize možná právě to přidává na jisté autentičnosti. Chvílemi je až děsivě flegmatická k hrůzám, které se dějí, jindy se snaží evokovat silné emoce. Cením si vyvážení hrůz a obyčejných klidnějších dní, které vojáci na frontě zažívají. Snad nejhorší je ten pocit, že se tolik lidí opravdu hlásilo dobrovolně. Že věřili, že umírají za vlast, za dobrou věc, za své rodiny. Mladí chlapci byli nucení dospět, aniž by kdy okusili opravdový život. Umírali dřív, než poznali, co dokáže život dát. Dostávali rozkazy od lidí na vysokých místech, kteří v bezpečí svých přepychových pokojů posílali tisíce lidí denně na smrt. Naučili se žít se smrtí na očích, stali se něčím jiným, než člověkem. Konec mě dostal, slzy tekly. Protože ač se může zdát přehnaný, někdo takový opravdu byl. Bylo jich spoustu. Zemřeli pro nic. Hlavně neopakujme stejné chyby znovu.... celý text

Frankenstein 2008, Mary Wollstonecraft Shelley

Mám z Frankensteina smíšené pocity. Jedná se o dílo, od kterého jsem čekala něco jiného a pokusím se popsat co a proč jsem byla z textu zklamaná. Příběh je vyprávěn v několika rovinách, což je zajímavý prostředek, který se málem mine účinkem, ale naštěstí to zapadne do sebe. Máme první rovinu kapitána Waltona, druhou pro Frankensteina a třetí pro intermezza samotného monstra. Přišlo mi, že kniha je chvílemi extrémně zdlouhavá, aby možné zajímavé a napínavé pasáže odbyla v pár větách. Mrzí mě, že moment vytvoření monstra je tak antiklimatický, že jakákoli smrt v románu je popsána tak, že ve mně nevyvolává emoce. Kniha jde s dobou a já se jen snažila nevnímat nelogičnosti v příběhu a ponořit se do tehdejší doby. Ať už jde o studium nebo cestování, společenské normy a události - všechno mi přišlo poněkud hluché. Postavy jsou (kromě monstra) ploché. Frankenstein je velmi vzdělaný, chytrý (a asi inovátorský), Alžběta je milá a hodná, otec starostlivý, Clerval je nejlepší přítel pod sluncem... Jenže nic z toho nezapadá moc dobře do příběhu a žádná postava se nevyvíjí, maximálně někdo sem tam upadá do deprese, aby zase všechno bylo jako dřív. Ačkoli příběh psala žena, linka s manželstvím je mix typického romantického pohledu na lásku a zcela stoického pohledu na manželství. Trvalo mi víc než dva měsíce knihu přečíst, protože mě nijak nezajímalo, co se s postavami vlastně stane. Nemyslím si, že by moje špatné hodnocení souviselo s tím, že je kniha starší klasikou, mám v knihovně klasiky, které se mi líbily a i protahovaná Sophiina volba se četla lépe než 215 stránek této knihy. Nakonec i pohnutky monstra mohly být popsány lépe. Takhle jsem si jen říkala, proč teda Frankenstein nebo monstrum nespáchají sebevraždu, oba na to měli vnitřních pohnutek až dost.... celý text

Já, robot 1993, Isaac Asimov

Nasterea 2021, Petra Stehlíková

Možná těm knihám křivdím víc, než si zaslouží... ale sto lidí sto chutí a každý má právo na tu svoji. Nasterea velmi chytře začíná prologem, který každému ukáže náznak toho, kam se příběh odebírá. Je to lišácký tah, protože po pár stránách prologu nás čeká přes 100 nudnějších stran a autorka asi měla strach, že by čtenář knihu odložil, kdyby nevěděl, že se schyluje k tragédii. Přestože pobyt na druhé straně není zas tak špatně napsán, působí nudně a to z několika důvodů. Ten hlavní je, že přináší ohromné množství otázek ve chvíli, kdy čtenář doufá v nějaké odpovědi. Navíc samozřejmě všichni mluví v hádankách a nemají chuť říct nic napřímo. Ono se to sice naoko tváří strašně chytře, všechna ta čísla, všechny náznaky, všechny hádanky, nepochopitelné nasterey... Jenže zas tak chytré to nakonec není, spíš velmi podivné. Inu, Ilan se nakonec stejně vrátí k pětadvacítce a odhaluje další a další tajemství. Sázky jsou vysoké, ale zatím to všechno vychází. načež se objeví *buni*, což je postavička, která nevědomky slouží jako karikatura celého příběhu. Nebýt to protkané všemi těmi hádankami, možná by to bylo i lepší. Zdá se, že začíná konečně o něco jít a první malé finále knihy nám konečně ukazuje, že činy mají následky - a ty následky jsou úměrné všem těm deux ex machina z prvních dvou dílů. Tady se ukazuje další lišáckost, pravděpodobně záměrná. Všechny tři díly mají poněkud slabší první polovinu, pak nastane gradace a posledních několik desítek stran je to samá akce, všechno se mění, všechno se odhaluje a čtenář pak může nabýt pocitu, že kniha je o hvězdičku až dvě lepší než doopravdy. Zdá se mi, že hektická finále stojí za úspěchem knihy. Celá kniha má mnoho problémů, ale jsem shovívavá a dala bych i 3,5*. Celkovou konzistenci příběhu bohužel ukáže až kompletní pentalogie, na což si budeme muset ještě počkat. Konzistence jednotlivých dílů sice také pokulhává, ale naštěstí to není zatím úplně do očí bijící problém. Ten hype kolem knihy nejspíš neustane, což je ale dobře, protože pak třeba víc lidí sáhne po české fantasy literatuře. Nakonec mi asi prostě nesedí styl, kterým je kniha napsaná. Ilan jako vypravěčka neustále opakuje již řečené skutečnosti (abychom nezapomněli), neustále se ptá, těch vět s otazníkem je tam opravdu požehnaně. A vět s vykřičníkem teda taky. Ale zase co si budem - ono se to jednoduše čte, víceméně to dává smysl a lidem se to asi líbí, tak proč by to vlastně měla autorka měnit? * Odtud začínají spoilery. Čtěte dále, pokud chcete, ale byli jste varováni. * Zde ještě pár dalších konkrétnějších poznámek, nejdříve k postavám: S postavami mám podivný vztah. Ilan je otravná stále, navíc zase o něco vyvolenější než ve druhém díle. Teď už teda jen nejvyvolenější z pěti vyvolených (nebo devíti? pětadvacíti?). Kapitán je stále stejný morous, dokud se nezamiluje do rusovlasé (protože jiná by ho nezaujala, že) dámy a ztratí rozum. Přišlo mi, že to vůbec neodpovídá kapitánově povaze, obzvlášť, když pak na konci už o paní není ani špetka informací. Takže buď měla kapitána svést a odvést jeho pozornost, což by aspoň dávalo smysl... nebo to bylo špatně napsané romantické okénko. Pár bojovníků zase dostává zajímavější roli, ale ukazuje se, že dvacet pět postav je prostě moc, zapamatovat si jejich jména je nad lidské síly. Navíc je složité je od sebe rozeznat, když jsou všichni nakonec jen definovaní svým původem - to mi přišlo děsně laciné. Jasně, to že někdo živořil jako zloděj a třeba vrah po sobě zanechá stopy, ale jsou lidi, kteří se napraví a naopak najdou v novém životě smysl. Mrzelo mě, že jakékoli odpuštění sám sobě, náprava, osvícení, se ani u jednoho člena pětadvacítky neudálo. Stejně tak scéna, kdy Ilan mezi bojovníky v noci hledá a všichni do jednoho mají v posteli ženskou. Jasně, chlapi jsou chlapi, ale vážně všichni? Nemluvě o tom, že zde vidím promeškanou možnost, že by nemuseli všichni bojovníci být klasičtí heterosexuálové. Netuším, jestli jsou všichni bílí, zmínka o tom buď nebyla, nebo si ji nepamatuji (obojí stejně pravděpodobné). Ale asi by to českého čtenáře moc pobouřilo a zase by to bylo něco ve stylu: "Už nám ty LGBT cpou všude." Buni je sice postavička zajímavá, ale příšerně nekonzistentní. Pokud mi ze začátku dokáže utéct z každé klece, prostě mu nemůžu tuhle možnost znemožnit a nevysvětlit to. Působí to jako berlička a vzhledem k tomu, jak je tento fakt důležitý, opravdu by si to zasloužilo lepší odůvodnění. Odon je podobná postava, která je tu jen proto, aby sloužila příběhu, nikoli aby příběh utvářela. Aspoň ten Amarin mi přišel jako postava, která by mohla být svým způsobem zajímavá, protože se u ní dá pracovat s minulostí, předsudky atd. A pár faktických: Přišlo mi vtipné, jak se Ilan dostala z LaPodu. Celé to mávání meči bylo divné. Navíc, proč by si vybrala, aby s ní zpátky do Duvalského pohoří letěli Gerard a Amadeo, když jeden ji ze srdce nenávidí a druhý ji nepřestává urážet? Úvodní kobkové kapitoly nedávaly moc smysl. Ten naprostý hyenismus je sice očekávaný, ale vážně si někdo myslí, že by tam takhle ti lidi přežívali bjídlaez - a hlavně bez vody? O vodě není ani zmínka a krev vás asi nezachrání před smrtelnou žízní. Nemluvě o tom, že v takových podmínkách by se okamžitě rozšířily nemoci a všichni by chcípli. Ilan by to pravděpodobně nepřežila vůbec. A co bylo to stvoření, které žere lidské kosti a mělo to něco znamenat?... celý text

Probuzení Simona Spiera 2017, Becky Albertalli

Hřejivý návrat do lavic střední školy, kdy se člověk zabýval úplně jinými starostmi. Simonův pohled na svět je nádherně a chaoticky vtipný i chytrý zároveň. Mezi řádky pronáší moudra, která tesat do kamene. Jeho duše je sladká a nafouklá jako marshmallow. 100% cute. Občas je fajn nasadit si růžové brýle a sledovat život očima někoho, jako je Simon. Vážně moc se mi líbilo, že zde coming out nebyl brán jako nějaká velká věc, o které by měli všichni mluvit. A nemělil bychom z toho dělat takovou velkou věc, protože to přináší jen další stres. Skvělé přirovnání coming outu LGBT lidí k heterosexuálnímu přiznání, že někdo někoho zbouchnul nebo že je daná dívka zbouchnutá. Jedna ze Simonových prvních myšlenek, když pochopil, kdo je Blue. Defaultní nastavení by nemělo existovat. A snad se opravdu časem obrousí.... celý text

Šarlatán 2020, Josef Klíma

První polovina knihy mě uchvátila. Překvapil mě příjemný a zároveň barvitý jazyk, líbilo se mi přeskakování mezi časovými liniemi. Trochu mě zarážel přechod mezi různými časy vyprávění příběhu (minulý v přítomnosti vs přítomný v minulosti, člověk by čekal opak). Původně jsem nevěděla, že kniha je v podstatě knižním přepsáním scénáře k filmu, což bylo patrné právě z druhé poloviny knihy, která už spíš rychle utíká dopředu k finále a nesnaží se o žádné podrobnější rozebrání postav nebo příběhu. Je to škoda, protože dalších 100 stran by knize přidalo na hloubce, byl by prostor pro lepší pochopení, pro vybudování napětí k výslednému závěru. Šarlatán byla příjemná oddechovka, která by si zasloužila víc příběhu (a obecně by si zasloužila být více knihou než scénářem), ale určitě to není důvod, proč ji odložit. Možná naopak - knížka jde přečíst na jeden zátah a myslím, že takovým způsobem vynikne o to víc.... celý text

Algoritmy pro život 2017, Brian Christian

Ten, kdo stojí v koutě 2012, Stephen Chbosky

Četla jsem si některé recenze na tuto knihu, které například mluvily o tom, že spousta témat je jen tak lehce zmíněna, přitom jsou důležitá a neměla by se jen takhle hladit po povrchu. S tím nesouhlasím. Knížka je napsaná z pohledu Charlieho a celou dobu si drží přesně tento pohled, všechno vidíme jeho očima, musíme umět číst mezi řádky. Tohle není studie problémů jako je znásilnění, homofobie nebo rasismus. Je to příběh o jednom klukovi, který se vymyká normálu a snaží se přežít jeden školní rok. A proto je tak úžasná. Troufám si říct, že ji nepochopí každý, protože ne každý se do Charlieho dokáže vžít. Pokud jste ale někdy zažívali podobné problémy, pokud jste sami někdy byli outsidery s limitovaným počtem kamarádů, pak dokáže kniha zahrát na velmi citlivé struny. Právě to, jak se mě kniha osobně dotýká, je jeden z důvodů, proč jsem si ji zamilovala. Hlavní postavy nejsou žádné ploché charaktery, žijí si svým vlastním životem a řeší problémy svým vlastním způsobem. Možná je tu příliš mnoho cigaret, alkoholu a drog, ale řekněme si upřímně - tohle spoustě lidí pomáhá hrát roli, na chvíli být člověkem, kterým bychom chtěli být, ale jako střízliví to prostě nedokážeme. Nakonec je takhle kniha ukázkou lidskosti a nese s sebou mnoho poučení a mnoho hlubších myšlenek, na které si však už názor musí udělat vždycky sám čtenář. Tahle kniha je pro všechny, kteří někdy chtěli zapadnout, ale nepodařilo se jim to. Pro všechny, kteří někdy chodili s někým jen proto, aby nebyli sami. Pro všechny, co neřekli nebo neudělali to, co chtěli, protože nechtěli přijít o kamaráda. Pro všechny, kteří stojí v koutě a čekají na svůj hvězdný moment, který nikdy nepřijde.... celý text

Duna 2006, Frank Herbert

Tohle je jedna z nejtěžších recenzí, jaké jsem kdy psala. Duna je svým způsobem visionářskou knihou. Přináší s sebou velké množství budování, a řekněme si na rovinu, vybudovat post-apokalyptický scifi svět s vlastní kulturou není vůbec jednoduché. Ze začátku může mít člověk trochu problém zorientovat se, přeci jenom je na něj házena spousta slov, jejichž význam není známý, postavy se hned zkraje baví o záležitostech, o kterých čtenář nemá ani tušení. Přesunem na Dunu se věci nemění, ale poznávat místní svět a kulturu je přeci jen zábavné. Aneb vítejte ve světě, kde voda je to nejcennější, co máte. Kultura vytvořená kolem vody a pouště, kolem skrývajících se fremenů a obrovských červů je zábavné sledovat a odkrývat. Zvyky můžou být podivné, ale mají svůj skrytý význam. Nicméně... Duna je bohužel dle mého názoru daleko od literární dokonalosti, počínaje začátky kapitol a schopnostmi postav konče. Příběh samotný jsme viděli a slyšeli mnohokrát, i v té době už byl dávno omýlaný. Což o to, i tuctový příběh může být zajímavý, kultura Duny rozhodně přidává na zajímavosti. Bohužel v průběhu celého příběhu mi nepřišlo, že bych měla nějakou postavu ráda, že bych se s někým dokázala ztotožnit. Jsou knihy, které jsou typickým slow-burn příběhem - a já je miluji. Duna je však opakem těchto příběhů. V podstatě všechno, co se má stát, se dozvíme dřív, než se to opravdu stane. Kdo je zrádce? Víme dopředu. Co se stane s Paulem? Víme dopředu. Ani džihád visící nad celou fremenskou společností a nejspíš všech žijích bytostí ve vesmíru není dostatečným tahounem. Autor jako by se ani nesnažil o napětí nebo moment překvapení. Kniha postrádá gradaci, za celou dobu čtení jsem málokdy měla problém knihu odložit. Fascinuje mě, jak se všichni autoři vždycky snaží své hlavní postavy omlazovat. Paulovi je na začátku příběhu patnáct, ale chová se jako dospělý, z ničeho není poznat jeho věk, pouze když je to explicitně zmíněno jinou postavou, že je Paul "pořád tak mladý". Bylo by opravdu tak těžké udělat ho aspoň osmnáctiletého, aby se člověk nezarazil, když si hned někdy v šestnácti udělá dítě? Ale jo, kultura Duny, že... Mrzí mě, že nedočtu celou sérii, protože by mě zajímalo, jak bude příběh pokračovat a jak to celé dopadne. Nemám ale chuť ani energii prokousávat se dalšími díly.... celý text

Faja 2017, Petra Stehlíková

Co jsem byla ochotná v Naslouchači odpustit, ve Fajovi pokračuje, tentokrát proto o hvězdičku méně, ale pojďme se na to podívat podrobněji. Nepamatovala jsem si mnoho detailů z prvního dílu, takže chvílemi jsem musela z paměti lovit události, které byly předzvěstí děje druhého dílu. Nejdřív bych zmínila prolog, jehož naprostou nadbytečnost nedokážu pochopit ani teď. Představte si, že chcete čtenáře zaháknout už od začátku. Sice s nadšením přečetli první díl a nemohou se dočkat druhého, ale to je vedlejší. Přidáte prolog, který se zdánlivě snaží nastínit hlavní otázky celé knihy. A pak skočíte pár týdnů (či jak dlouhou dobu) zpátky dozadu, abyste pak naprosto stejnou část příběhu zopakovali o chvíli později. A přitom by pomalejší rozjezd nikomu nevadil. Ale dobrá, popojedem. Dostáváme se k první důležité události, která by měla mít šokující přesah do otázek lidskosti, nicméně působí natolik nepatřičně, že jsem ani sama nechápala, proč se děje co se děje. Zajímavé, že nejvyšší zástupci se nikdy dříve nesešli, ale sotva přijede do města podřadný druh, který je vlastně vůbec nezajímá, všichni jsou na nohou. Podivné nicneříkající proslovy mi připomněly moji snahu napsat něco podobného - a vyznělo to stejně špatně, protože když nemáte atmosféru, sebelepší volba slov bude k ničemu. Ale dál. Ilan je stále stejně otravný spratek, který se po vzoru těch nejrozlítanějších teenagerů nedokáže rozhodnout, jestli kapitána a pětadvacítku milovat nebo nenávidět. Stále jí všichni všechno polopaticky vysvětlují a chodídích encyklopedií oproti minulému dílu snad přibylo. Její vyvolenost se stupňuje a je jasné, že Ilan je jediná, kdo dokáže tohle a tamto, ale žádnou chybu nikdy neudělá - a když náhodou ano, všechno zase dobře dopadne. Nějak se nemůžu přenést přes to, že nám tu zatím nikdo důležitý neumřel. Možná jsme jen ve druhém díle série, ale nezvedlo by to přece jen očekávání a strach o jednotlivé postavy, kdyby se ukázalo, že pětadvacítka není nepřemožitelná? Kdyby se alespoň někomu z nich zlomil meč, nebo přišli o končetinu (která jim očividně může v Olymposu vlastně zpátky dorůst, takže no biggie). Kdyby se Ilan něco stalo, kdyby ji něco donutilo víc vážit svoje rozhodnutí, protože mohou mít důsledky... Ne, takhle kniha bohužel na důsledky nehraje ani v nejmenším. Štve mě číst takovou knihu, kde vidíte nekonečný potenciál, příběhový i worldbuildingový, který je neustále pošlapáván téměř začátečnickými chybami. Zmiňme snad i plynoucí jednoduchou práci s jazykem (který je nejspíše i důvodem, proč je série zatím tak oblíbená). Potenciál obrovský, ale nese s sebou také celkem monstrózní strach z mé strany - že budou pokračovat momenty deus ex machina, že postavy budou stále jen karikaturami, že činy nebudou mít svoje následky, že Ilan i pětadvacítka jsou nepřemožitelní... Ono se to četlo skvěle, to ne že ne. Ale jakmile nad tím začnete přemýšlet, na povrch vyplývají detaily, které mohly (a měly) být vyřešeny jinak. Možná by to chtělo víc betačtenářů a jiného editora. Poslední nedostatek knihy, který bych zmínila, je špatná práce se zvraty a odhalováním. Nemyslím si, že bych měla problém chápat souvislosti a přijde mi, že často v knihách narazím na detaily, které odhaduji, nebo mě alespoň překvapí. Tady všechna odhalení byla jaksi mdlá. Buď zcela nepřekvapující (ačkoli autorka se nám snaží vnutit, že jsou šokující) nebo nepochopitelná. Celá ta situace s "Jeho jméno vládne" mi nedává smysl doteď. Možná ani neměla, jenže já to nepoznám - a subjektivně si myslím, že to není chyba moje, ale autorky. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál. Jestli si to "sedne" a zapadne dohromady, nebo to skončí jako vteřinovým lepidlem poslepovaný paskvil. Doufám, že výsledek bude blíže tomu prvnímu.... celý text

Sophiina volba 2017, William Styron

Prvně bych asi řekla, že je až s podivem, jak se můj názor na knihu měnil s počtem přečtených stran. Nebudu lhát, první polovina byla chvílemi skoro utrpením. Dalo mi spoustu práce zvyknout si na bohatý jazyk, který nešetří metaforami a barvitými popisy s použitím takových přídavných jmen, která občas evokovala pouze zmatení, ale žádné reálné přiblížení atmosféře nebo popisu. Knihu jsem začala číst bez jakékoli znalosti o jejím příběhu, kromě samotné volby, kterou jsem si pamatovala z hodin literatury. Překvapil mě styl vyprávění, kdy se se Sophií setkáme dosti pozdě. Místo toho se dostáváme do světa poválečného Brooklynu, do hlavy jednoho sexuálně frustrovaného Jižánka. Kniha se okrajově dotýká mnoha témat, některá jen polechtá, jiná se snaží přenést do popředí více. Samotná brilantnost celé knihy vyzní až s jejím samotným koncem. Postupné odhalování trochu připomíná kriminálku s výslechy jednotlivých podezřelých. Oceňuji, že tohle není kniha o holocaustu, o koncentračních táborech nebo obecné nenávisti k Židům. Je o lidech (možná chvílemi neuvěřitelných postavách) a o tom, jak prožívají utrpení, co cítí, jak volí - a jak se s tím vším vyrovnávají. Kniha by mohla být o pár desítek stran kratší, aniž by ztratila na své výmluvnosti. Ale možná jsou to právě výplňkové scény, které z ní dělají řeku - nejdříve pomalý a úzký potúček, rostoucí na síle, až dosáhne takového proudu, že z něj není úniku. Aneb co jsme dělali, když jinde se děly hrůzy, o kterých se nám ani nezdálo? A je špatné trápit se vlastními malichernými problémy, když jiní trpí nad všechny snesitelné meze?... celý text

Balada o ptácích a hadech 2020, Suzanne Collins

To bylo... nějak obyčejné. Nebyla jsem si jistá, co od knihy očekávat. Mohu říct, že její vyznění i příběh mě svým způsobem překvapily, nicméně žádný ze zvratů v knize ve mně nevyvoval silnější emoce. Bylo pro mě složité vcítit se do hlavní postavy. Coriolanus je poněkud schizofrenní a jeho rozpolcenost (možná dokonce ročtvrcenost) mi kazila dojem z celé knihy. Korja se v průběhu knihy chová zároveň jako dospělý i teenager. Jeho myšlenky umí být sofistikované i úplně hloupé. Jeho emoce se střídají a mění podle toho, jak to zrovna příběh potřebuje. Nechová se zrovna logicky. Je těžké s ním sympatizovat, těžké ho nenávidět. A dojem z hlavní postavy mi tak zkazil dojem z celého příběhu. Zatímco příběh samotný by mohl být zajímavý, dostatečně propracovaný a určitě se v něm objevují silné nosné myšlenky, všechno selhává právě na postavách. Kromě Sejana chování postav moc nekoresponduje s jejich motivací (pokud je jejich motivace vůbec známa nebo dává smysl). První část je ještě stabilní. Seznamujeme se s postavami, tehdejším světem, následky války a podobně. Pak už to začíná pokulhávat. Zatímco Hunger Games může (dle mého názoru) číst i dospělý divák, Balada je mnohem více protkaná young adult romancí. Zatímco některé pasáže působí zbytečně dlouze, jiné, důležitější, se odbydou několika větami. Chápu, že většina těchto částí byla takto napsána čistě pro "shock value", ale pro mě to nefungovalo. Pak se dostaneme k závěru, který působí, jako by byl napsán za pochodu a rychle se vymýšlelo, jak to celé zakončit. Během pár stránek přijde několik zvratů, odhalení, která vlastně nejsou vůbec šokující a... Konec. Epilog taktéž působí odbytě. Jako by kniha byla moc dlouhá, tak jsme to přeskočili a napsali jen epilog, protože přece vše už bylo vysvětleno. Z celé knihy je pro mě důležité možná tak to, jak jsme se dostali k 74. Hunger Games. Jak žalostně to vypadalo na začátku a jaká paráda se z nich stala na konci. Za to všechno alespoň ty dvě hvězdičky.... celý text