Erich Paul Remark

Erich Maria Remarque · pseudonym

německá, 1898 - 1970

Populární knihy

/ všech 16 knih

Nové komentáře u autorových knih

Čas žít, čas umírat Čas žít, čas umírat

Obsah ťažko hodnotiť, to sa asi nedá, pokiaľ však ide o jazykový štýl, nemôžem čakať Proustov štýl v kombinácii s témou vojny, pravda, ale Hellerova Hlava XXII je geniálna jazda v spoločnosti takej témy, akou je vojna. Neviem, ale po Kovaříkových knihách mi toto príde ako slabé kafé oproti zápiskom seržanta Bourgogneho, tie mám pocit, že už neprekoná nič a hovoria za všetko. Tie zápisky by som dávala za povinné čítanie na stredných školách. Priamo z rukáva vojaka cesta z Ruska domov popisuje "človeka v dobe vojny", charaktery a nie je tam ani priestor na literárne ozdôbky. Remarque sa usiluje v knihe vyvolať v čitateľovi dojem bezmocného človeka so zvesenými plecami a s prosbou "odpusťte môjmu národu". Veď aj hlavný hrdina tvrdí, že toto im nikdy neodpustí svet. Ale odpustil. A veľmi rýchlo. Irónia 20. storočia. Tvár Európy. Na odpustenie stačí dať ľuďom dobré jedlo, autá, nábytok a ďalší konzum. Soft power Nemecka vyšiel na jedničku a dnes fňukáme, óó, aké hrozné vecičky sa diali počas druhej svetovej vojny, poďme o tom robiť každoročné výstavky, íventy, wŕšopy, píšme články, pripomínajme si a ochkajme. Ó, hlaholia Poliaci, poďme speňažiť tie naše koncentráky... Ó, ako málo stačí ľuďom. Ešte prihoďme pár teplých slov o morálke, slobode, demokracii, prírode a právach pre homosexuálov, ktoré sa na nás rútia z USA, odmietajúca európsku bandu Queen len preto, že frontman bol inak orientovaný. Ó, tá sladkosť pokrytectva a tornádové prevracanie kabátov... božská civilizácia. Tak ako si povedal niekedy Lenin, teraz si môžu Nemci vravieť: "Es schwindelt!" Z tej "našej" Európy.... celý text
zipporah


Nebe nezná vyvolených Nebe nezná vyvolených

Před pár dny jsem potkal známou z protějšího paneláku. Ahoj, kde máš manžela s pejskem? On mi umřel a pejsek taky. A byl ještě mladý a zdravý, měl jenom 70 let. Začal kašlat krev a za měsíc byl mrtev. V tu chvíli jsem odpověděl: Nebe nezná vyvolených. Ještě ten večer jsem šáhl do knihovny a otřepanou knihu na jeden zátah potřetí přečetl. Vážný a kraso-smutný román (výstižný Hrabalovský výraz) je napsaný z lehkostí autorových knih. Téma nemůže být jiné, než o smyslu naplnění krátkého života a příchodu brzké smrti. Kniha vyšla v roce 1961 a Remarque ji zřejmě napsal pod vlivem události na v té době proslulém italském automobilovém závodě Mille Miglia (tisíc mil) tzv. Z Brescie do Brescie. viz. https://cs.wikipedia.org/wiki/Mille_Miglia Latinské: Carpe diem-užívej dnes a važ si života ztrácí v současné konzumní době ,,mekáčů s big hamburgery" na významu. Doporučuji, nejenom jako povinnou školní četbu. Film ,,Bobby Deerfield" s All Pacinem a Martou Keller je filmová světová klasika z roku 1977.... celý text
novecento


Cesta zpátky Cesta zpátky

Kniha mého oblíbeného autora napsaná v roce 1931 - a stále alarmující .... Návrat zpátky z bitevního pole je rozpačitý .... ty výbuchy stále zaznívají .... Přetržené mládí - a otázka : Dokážeme ještě žít jinak než vojáci ? A v závěrečném doznívání varování .... .... Snad se války vždycky opakují jenom proto, že jeden nikdy nemůže úplně pochopit utrpení druhého .... .... Heroismus několika málo lidí je bídou milionů zaplacen příliš draho .... Tak jak to EMR umí - tolik podnětů k zamyšlení .... Doporučím.... celý text
intelektuálka



Stíny v ráji Stíny v ráji

Výborný Remarque, který opět nezklamal příběhem, stylem, ani dostatkem pasáží k zamyšlení... "Člověk se nemění. Tisíckrát si to přísahá. Někdy, když je na dně, se o to svědomitě pokouší, ale jakmile zase chytne dech, tak na to zapomene." "Člověk je chudákem, teprve když už nic nechce." "Nechci se stát vůbec ničím, chtěl bych konečně něčím být. Jestliže mi to dovolí." "Odvahu si musí člověk dodávat sám... od ostatních ji nemůže čekat."... celý text
Stradivarius


Nebe nezná vyvolených Nebe nezná vyvolených

Školní povinná četba v teen věku a nyní audio kniha. Už si nepamatuji, co ve mně četba tehdy vyvolala, snad pozastavení nad dívčiným smutným osudem. Ve svých 49 letech vnímám ze stránek blížící se smrt a Lillianino carpe diem jako touhu žít nemarnivě. Clerfaytovo závodění je v jejich očích zavrženíhodné, přesto jeho absence lítosti (ke všemu) jí imponuje. On bere hazard jako hru, která mu přece vyjde. Ona jako poslední štaci s jasným koncem, před kterým neuteče.... celý text
bila.tecka