Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
705
705
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Silný, bohužel předpokladatelný příběh. Čte se to rychle, ale dost nekomfortně, základní pocit je úzkost. Jana a Pavlína - pláňata navázaná na prostředí, v němž rodiče spojuje neschopnost se vymanit ze srabu a loajalita zrozená ze znechucení vzájemného a znechucení sebou samou/ -ým. Buranství, nechutnost a deziluze, do nichž ústí dobré úmysly. A čas napříč společenskými poměry. Útěk je v tomto případě řešení, radikální čin spíše ne. (Ale každé pláně to má jinak.)
Přelouskáno za dva dny , neutěšený konec osmdesátek a začátek devadesátek, úplně se vidím + vzpomínám na věci které autorka zmiňuje. Opět motiv disfunkční rodiny ovšem zase se brnká na jinou strunu.
Půjčeno z knihovny.
Velmi povedená kniha,která se dobře čte. Trochu nostalgie z devadesátek jak jsme je znali .... Pocit naštvanosti ,bezmoci,lítosti ...takových rodin okolo sebe máme mraky ...líbí se mi jak spisovatelka píše a vtahuje mne do děje ...
Četla jsem Vrány, u kterých jsem oceňovala uvěřitelnost a drama, které dokázaly vyvolat. Ačkoli jsou Pláňata na podobné neřkuli stejné téma, obojí mi u nich chybělo. Postavy byly tak nějak moc papírové, popis devadesátých let klouzal po povrchu, některé pasáže mi připadaly až kýčovité (poetické úvody kapitol, popis, jak tatínek s maminkou zpívali svou oblíbenou píseň). Prostě taková „plochá historka okresního formátu". Konec to u mě zazdil úplně. Ale proč to tak dopadlo, když autorka umí? Obálka je krásná.
Vcelku o ničem. Alespoň já jsem zklamaná. Nenašla jsem si tam žádnou hodnotnější dějovou linku…
(SPOILER)
I když tahle kniha mi nedala snad ani jeden pocit naděje nebo nějaké víry v něco lepšího, k žádné postavě jsem si nenašla bližší vztah, přesto jsem četla v jednom kuse, dokud jsem ji nepřečetla. Paní autorka umí skvěle vykreslit atmosféru. Podobně jako u Vran jsem měla především vztek na rodiče dětí. Na to, jaký vzorec chování a výchovy jim svým jednáním předávají. Vyrostla jsem v popisované době, mnohé jsem zažila. Ale doba, ve které se děj odehrává byla pro mě až tím druhořadým v knize,primárně jsem vnímala nefungující až toxickou rodinu. Křivdy, nevyřčené emoce a neschopnost cokoliv změnit, to byla z mého pohledu nit, která se táhla celou knihou. A závěr? I když jsem takový nečekala, nejspíš to byla vcelku reálná reakce na celý ten životní kolotoč jedné z dcer.
Doporučuji, ale rozhodně ne jako oddychové čtení.
Autorčin román Dědina mě nadchnul svým hlubokým ponorem do duší modelových postav současné české (moravské?) vesnice a do světa nezhojených křivd a složitých mezilidských vztahů, v němž si tihle „malí lidičkové“, nepovšimnuti dějinami, žijí svá každodenní nicotná dramata.
Jenže co fungovalo u Dědiny, u Pláňat z mého pohledu nefunguje vůbec – a co šlo v Dědině do hloubky, tady stéká po povrchu. Stejní lidé (jen jiná jména), stejné problémy, stejné motivy (příbuzní v Německu, žárlivost na protěžovaného sourozence ap.), stejný literární postup (nudně, nevzrušivě šedivý protokolární zápis) – a přece nebetyčný rozdíl. Možná je to tím, že zatímco u Dědiny paní Dvořáková zvolila metodu statického (jednota času) a detailně soustředného pohledu na své NE-hrdiny, u Pláňat roztáhla děj do mnoha roků a tím z „koncentrovanosti“ vznikla „rozředěnost“; mdlý příběh členů jedné famílie se tu odvaluje jako monotónní záznam bez invence a vám zbude po jeho dočtení jen pocit zmaru a někde vzadu v hlavě i otázka, proč takovéhle knížky, u nichž chybí jakákoli katarze, vůbec číst.
Ne, nelíbilo se mi to a už se k autorce asi nevrátím.
A jo, vlastně ještě jednu zásadní odlišnost vidím: U Pláňat, na rozdíl od Dědiny, úplně chybí humor!
P.S.: (SPOILER) Co to, že se české autorky najednou tak zhlédly v pedofilii (byť zde jen letmo) a v zapalování baráků? (I když i tady, podobně jako u paní A. M., má to dramatické finále svoje logické opodstatnění a zcela uvěřitelnou motivaci – a skoro bych řekl, že tenhle závěrečný destrukční motiv byl u Pláňat dokonce tím nejsilnějším a nejzajímavějším prvkem knihy.)
Paní spisovatelka Petra Dvořáková píše absolutně dokonale. Všechny knihy které jsem od ní četla mě dokonale vtáhly do děje a příběhy jsem prožívala spolu s hlavními postavami. Je to smutné, reálné, je to depresivní a napsané tak, že se nedá přestat číst. Nemůžu napsat že je to krásná kniha protože v ní není krásného ani hezkého vůbec nic. Je to život, věřila jsem každému slovu, a jsem šťastná, že jsem osobně nic takového nezažila. Doporučuji.
V Pláňatech jde autorka zase na dřeň. Depresivní čtení, bolavé, plné lidského zklamání a selhání. Pláňata jsou etapou jedné vesnické rodiny počínající v roce 1985, končící 2020. Dvořáková umí vtáhnout do děje, skvěle vykreslí prostředí doby za socialismu i dnešní, věrohodně vypráví příběh ze tří úhlů pohledu, v tomto případě dcery, matky a otce. Jako i z jiných jejích knih i z této mě mrazilo. Přehlídka maloměšťáctví, přízemnosti, zbabělosti... velmi smutná kniha.
AUDIOKNIHA.
Popis dobové atmosféry- to bylo hodně dobře napsaný. Charakteristika celé rodiny.. výborná, až jsem si říkala, kdo má největší problém z celé rodiny.. adepta mám. Příběh se mi poslouchal dobře, konec trošku překvapil. Vlastně jsem čekala něco jiného (to i s příběhem).. bylo to smutné, ale v té době asi vcelku normální, myslím (až na ten konec).
Audiokniha byla moc dobře namluvená. Poslech se mi líbil.
Petra Dvořáková patří mezi mé oblíbené spisovatelky. Každá její knížka nutí čtenáře k zamyšlení a nikoho nenechá na pochybách, že píše velmi poutavě. Dokáže zaujmout hned na prvních stránkách a vydrží jí to až do poslední stránky.
Ach to bylo bolavé! Ke konci jsem si připadala jak ta planá třešeň. Oproti jiným Petřiným knihám mi tam něco chybělo, přišlo mi to nějak odosobněné, jako "pod poklopem". Až ke konci jsem začala procitávat a pak už jsem se nebránila hořkým slzám. Konec pro mne lepší, než jsem se obávala. Ta svoboda stejně jednou přijde...
Petra Dvořáková patří k mým oblíbeným autorkám. Kniha se četla dobře, ale konec mně trochu zklamal. Všechny postavy jsou velmi důvěryhodně popsány a každá má nějaký problém.
Velmi čtivý příběh, ve kterém mi chyběla nějaká větší zápletka, i tak ale knihu velmi doporučuji. Nic není, tak jak se zdá.
Příběh se dotkne všech, kteří se narodili v osmdesátých letech, ještě o něco více než ostatních. Ve mně tedy rozhodně rezonoval popis dobové atmosféry. Jako bych se přenesla o čtyřicet let zpátky, mnohé pocity jsem již zapomněla, ale Petra Dvořáková mi je dokázala připomenout. I když se jedná o něco úplně jiného, v mnohém mi příběh připomínal román Les v domě Aleny Mornštajnové. I zde jsou obě hrdinky determinovány složitými rodinnými vztahy a vlastně i zakončení je podobné.
Tohle není lehké čtení, i tak jsem se ale od příběhu nemohla odtrhnout. V člověku vyvolá hodně emocí a něco v něm zanechá. 3,5*
Opět velmi dobrá čtivá kniha, tedy až na ten konec, taky mi k tomu moc nepasoval. Jinak moc se mi líbí pohledy z různých stran aktérů a to období mě hodně vtáhlo do svého dětství a plno věcí se mi hodně oživilo.
Kniha mi přišla podobná knize P. Soukupové - Nikdo není sám. Obě jsou psané ze 3 různých pohledů členů jedné domácnosti. Ale Pláňata byla mnohem víc temná a depresivní kniha. Ale to je u P. Dvořákové asi každá kniha (četla jsem Dědinu a Chirurga)
Sympatická mi byla snad jen Jana, u které jsme ale neměli náhled na její pohled.
ČV 2024 - Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění.
Kniha se čte dobře, ke konci jsem hltala stránku za stránkou. Sice depresivní čtení ale o to zajímavější, těším se na další knihu od Dvořákové.