Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
725
725
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Tohle není lehké čtení, i tak jsem se ale od příběhu nemohla odtrhnout. V člověku vyvolá hodně emocí a něco v něm zanechá. 3,5*
Opět velmi dobrá čtivá kniha, tedy až na ten konec, taky mi k tomu moc nepasoval. Jinak moc se mi líbí pohledy z různých stran aktérů a to období mě hodně vtáhlo do svého dětství a plno věcí se mi hodně oživilo.
Kniha mi přišla podobná knize P. Soukupové - Nikdo není sám. Obě jsou psané ze 3 různých pohledů členů jedné domácnosti. Ale Pláňata byla mnohem víc temná a depresivní kniha. Ale to je u P. Dvořákové asi každá kniha (četla jsem Dědinu a Chirurga)
Sympatická mi byla snad jen Jana, u které jsme ale neměli náhled na její pohled.
ČV 2024 - Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění.
Knížka mě naprosto pohltila. Nemohla jsem se odtrhnout a četla jsem, dokud jsem nedočetla. Dobu, kterou autorka popisuje, dobře znám, a i když jsem o pár let starší, vrátila jsem se do vlastního dospívání a bylo to jako návrat domů. Moje mládí bylo narozdíl od autorky harmonické, měla jsem štěstí na bezvadné rodiče, kteří se měli opravdu rádi a vydrželo jim to až do smrti.
Ale i tak - beru - autorčino vypravování se vším všudy - prostě palec nahoru.
A pak přišel konec a totálně moje nadšení zchladil.
Za mě nereálný, neuvěřitelný, vůbec mi "nepasuje" ke zbytku knihy.
Škoda.
Nebýt toho konce, bylo by 5 hvězd málo.
Pro mě v první řadě nostalgický návrat do mého dospívání. Dobové reálie ty, kteří zažívali, nemohou nevtáhnout. Některé úseky byly tak skutečné, až mrazilo. Toto byla tentokrát pro mě ta hlavní devíza. Příběh jsem vnímala tak trochu periferně, což ovšem neznamená, že nestál za to. Ale vzhledem ke konci (???) a dřívějším knihám autorky “jen necelé čtyři, spíš tři a půl.
Bylo to dobré čtení, i když dosti tíživé. Kéž by takto lide nemuseli žít... Pavlíny se sestrou jsem celou dobu zvláštně litovala a zároveň si přála, aby se měly líp. Za tím nevysloveným v knize vidím největší sílu. Doporočuju.
Očekávaná kniha a trochu zklamání. Příběh Pavlíny a její sestry se podobá příběhu v knize Vrány, jen není tak brutální. Oceňuji popis života rodičů, bídu za socialismu, jejich naděje po sametové revoluci a kruté zjištění, že jim svoboda nového režimu zlepšení života nepřinese, pokud si nepomohou sami. Kniha je samozřejmě opět velmi čtivá a plná skvělých psychologických postřehů, takže určitě stojí za přečtení.
Petru Dvořákovou čtu ráda, Pláňata ovšem vyzněly poněkud planě.
Je to čtivý, lidský příběh, který se mohl odehrát za kterýmikoliv dveřmi. Atmosféra je fajn, postavy uvěřitelné, ale pořád jsem čekala nějaký zvrat, který dá příběhu nějaký náboj, smysl...
Bohužel, po skvělé Zahradě jsou pro mě Pláňata zklamáním.
Kniha se mi líbila. Styl psaní mi připomíná jinou českou autorku, kterou mám mimochodem také ráda, takže odtud patrně plyne spokojenost s Pláňaty. Myslím, že více si tuto knihu užijí ti, kteří zažili popisovanou dobu.
Další román paní Dvořákové a další kniha, která mě nutila přemýšlet o životě => o mém malém světě. Jsem dobrá máma? Dávám svým dětem opravdu vše, co je v mých silách ?
Musím říct, že kniha je vlastně úplně obyčejná. Je to úplně obyčejný příběh jedné obyčejné čtyřčlenné rodiny vyprávěný během let 1985-2020 z pohledu matky Aleny, otce Jiřího a jejich dcery Pavlíny. Příběh z pohledu její sestry Jany nám zůstal utajen.
Bylo zajímavé pozorovat vývoj všech členů rodiny, a to především po převratu. Velká očekávání, slibovaná svoboda? Jenže ono se toho zase až tolik nezměnilo :-(
Se vším věčně nespokojená Alena, stále si stěžující na vše, naštvaná na celý svět, čekala, že se budou mít konečně lépe, dobře, ale s nevolí zjišťuje, že je vše při starém. Kdo neměl nic přes noc nezbohatl, žádný zázrak se nekoná. Upřímně její postava mi byla strašně protivná, kolikrát jsem si říkala, že by se měla trošku zamyslet nad tím co říká a dělá a hlavně jak se chová ke svým dcerám.
Tatínek Jirka, toho mi bylo vlastně místy vcelku i líto, snažil se dělat první poslední pro rodinu, ale stále to nebylo dost. Bohužel mu to kazil především démon alkohol :-( Ale viděli jsme náznaky i jiných lidských slabostí a démonů, které se naštěstí na povrch neprodraly.
Dějová linka Pavlíny byla asi nejzajímavější, vidíme její vývoj od malé holky po dospělou ženu. Její milostná vzplanutí, koníčky, i její vztah k rodičům. Díky alkoholu cítí k otci místo lásky většinou bohužel jen odpor a vlastně vůbec celá kniha je o nedostatku lásky. Láska byla postupně vyměněná za stereotyp, zvyk, "povinnost".
Není to veselé čtení, spíš právě naopak, ale opravdu je to kniha k zamyšlení. A přirovnání stromku plané třešně uprostřed ničeho k životní síle / osudu / životu jako takovému? V celé knize najdeme spoustu symboliky :-)
„Všude jsou problémy, všude. Někdy větší, jindy menší, ale nikdy před nimi neutečeš. Ať se vrtneš, kam chceš, vždycky tě něco potká. A lepší je zvládnout je s člověkem, kterej tě má rád. I když má svý chyby.“
Nezaškodí si někdy od těch krvavých thrillerů odskočit k příběhům ze života. Ze života tak podobného tomu vašemu, tak podobného těm našim, kde se najdete skoro ve všem, vždyť jste v té době byli ve stejném věku, ve stejné pasti, se stejnými sny,pocity, za stejnými zamčenými dveřmi...jen jste nakonec nenašli odvahu...té se vám dostalo, až o hodně,hodně později....
Mně se to tak nějak nelíbilo. Stylu Petry Dvořákové nemohu přijít na chuť, i když jsem se snažila a tohle jsem dokonce narozdíl od Dědiny alespoň dočetla. Vlastně se mi to nelíbilo i z toho důvodu, že to bylo jako číst o svým podělaným dětství na vesnici jen o trochu dýl, v devadesátkách. S rodičema, který obtěžujete úplně vším - dětskýma nemocema, školou, úkolama, strachama, žitím... Neustále jen posloucháte, že nemáte peníze atd. Bylo by to i vtipný, ale ta podobnost fakt děsila.
Navíc opravdu nesnáším kňučení lidí, za jejichž všechny nezdary může někdo jiný. Alena mě doháněla opravdu k zuřivosti.
A hlavně - s četbou jsem chtěla několikrát seknout, ale říkala jsem si, že to přece musí mít nějaký zvrat, děj!! Že se něco stane, znáte to, příběh má mít zápletku, vyvrcholení... Ale ne, tohle byl jen popis života. To bylo celé. Trochu mě začala bavit až poslední čtvrtina.
Velmi zajímavá kniha. Nebo spíše samotný příběh. Jsem pamětníkem té doby a tak jsem si místy připadal, jako by autorka popisovala můj příběh. Ještě více na podání a vnímání děje napomohlo to, že jsem si knihu zakoupil v podobě audioknihy.
Řekl bych, že česká próza má svá specifika: často bolestivá a hluboká témata k zamyšlení. Není to jako detektivka, která umí mít i pořádný spád, tady se příběh spíš vleče, zabředává do míst, která nejsou vůbec příjemná. Říkal jsem si, kam tenhle příběh vede. Nijak zvlášť mě to nechytlo, možná to bylo z důvodu, že jsem cca o desetiletí mladší než autorka a tuto dobu jsem nezažil. Přišlo mi, že autorka zařazuje své vlastní vzpomínky na to, jaké to bylo dospívat na přelomu změny režimu, a vytvořila k tomu opravdu toxické rodinné prostředí. Zajímavé završení příběhu se konalo. Nejdřív jsem chtěl dát jen tři hvězdičky, protože jsme se už několikrát přesvědčili, že Petra Dvořáková umí víc. Za konec dávám hvězdičku navíc.
Opět zásah. Petra Dvořáková umí.
Život přece není soutěž. Z pohledu matky asi je. Taky bych byla alkoholik mít takovou manželku.
Bylo to hodně intenzivní ve všech směrech.
S knihami Petry Dvořákové jsem měla dosud dobré zkušenosti - po Vránách a Zahradě je pro mne autorka zárukou silného čtenářského zážitku.
Byť mne Pláňata nezasáhla tolik, jako výše zmíněné dvě knihy, i tak to bylo velmi intenzivní čtení. Kniha na čtenáře může zapůsobit hlavně tím, jak moc dobře popisuje rodinné vztahy v jedné obyčejné české rodině - některé aspekty jakoby se v určité míře daly najít v řadě skutečných rodin. Napjaté vztahy, najetá rutina, která ubíjí, ale kterou nikdo nemění.
Postavy jsou zaseklé v životním cyklu, který všechny ničí, ale nikdo jako by neměl dost sil z toho cyklu vystoupit a něco změnit. Všichni tak setrvávají v neutěšených poměrech, ze kterých je čtenáři jako nestrannému divákovi prostě těžko. Postavy nejsou černobílé. U všech jsem dokázala najít důvody, proč se chovají, jak se chovají, takže jsem je částečně chápala. A přesto si každá postava v sobě nese určitou vinu, proč se rodina ocitla v takových poměrech. Asi mne nejvíc rozčilovali rodiče, de ty toxické vzorce byly neuvěřitelně silné a mne dost dráždily.
Nakonec 4 hvězdy. Vrány a Zahrada mne zasáhly více, ale i tak tohle byla docela síla. Pokud máte tvorbu Petry Dvořákové rádi, tohle se vám nejspíš bude líbit taky.
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda, všechny se moc hezky čtou, ale možná právě proto jsem čekala něco trošku víc.
Tíživé čtení o tom, jak vypadá životní realita mnoha lidí. Osudy protagonistů této knihy mi vháněly slzy do očí. Místy šlo o slzy vzteku.
Autorka opět nezklamala. Nemožná hysterická matka opět rozložila celou rodinu.
Napsáno věrohodně, bez zbytečných hluchých pasáží. Ovšem na Vrány to nemá.
Příběh se dotkne všech, kteří se narodili v osmdesátých letech, ještě o něco více než ostatních. Ve mně tedy rozhodně rezonoval popis dobové atmosféry. Jako bych se přenesla o čtyřicet let zpátky, mnohé pocity jsem již zapomněla, ale Petra Dvořáková mi je dokázala připomenout. I když se jedná o něco úplně jiného, v mnohém mi příběh připomínal román Les v domě Aleny Mornštajnové. I zde jsou obě hrdinky determinovány složitými rodinnými vztahy a vlastně i zakončení je podobné.