Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
726
726
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Tato kniha není pro nikoho se sklonem k depresi, alespoň já jsem ji musela číst s pauzami. Snad ani jedna z postav příběhu nebyla šťastná, spokojena se svým životem, vztahy nebo prací. Nejvíc mi vadila postava matky Aleny, její přístup k dcerám, k manželovi. Prostě jen černé mraky a málo slunce.
Audiokniha
Toto je moje druhá knížka o autorky, opět skvělé čtení. Návrat do doby těsně před revolucí a po ní mi velmi připomínal moje vlastní dětství. Koukání na Magion, nadšení z prvního kazeťáku, domácí práce, pletení, lezení na stromy, ale i to hrozné prostředí školy, nebo nepříjemné doktory, kteří se museli poslouchat... Naštěstí, tady ta podobnost s mým dětstvím končí. Naštěstí můj tatínek nebyl alkoholik a moje maminka nebyla nespokojená a nešťastná oběť, která si svou nespokojenost se svým životem vybíjela na svých dcerách.
Mám ráda tento způsob vyprávění - každou chvíli z pohledu někoho jiného - tady to bylo z pohledu matky, otce a mladší dcery Pavlíny. Čtete například kapitolu z pohledu matky a chápete ji, jak je to hrozné mít doma alkoholika, a že přesto, že je protivná a dělá scény, tak to tak nějak člověk dokáže pochopit, protože to nemá lehká. Pak přijde kapitola z pohledu otce a najednou chápete, proč pije. Jak je jednoduché si nalhávat, že je všechno v pořádku a že někdo jiný se má přece ještě hůř a nevidět a nechtít vidět, že moje rodina je nefukční a toxické prostředí!
V knížce jsou skvěle vykreslené postavy, vztahy mezi nimi a až to mrazí, když si člověk uvědomí, kolik takových rodin asi je, a jak to vlastně zvenku vypadá "normálně". Za mě skvělé a silné čtení.
Autorku mám ráda, ale tato kniha mi nějak nesedla. Pro mě nostalgický návrat do devadesátek v podobě nefunkční vesnické rodiny. Nepříliš veselé čtení o rodinných vztazích.
Další skvělá kniha z pera mojí nejoblíbenější české autorky. Naprosto vynikající sonda do života jedné rodiny, která se odehrává v období 1985 - 1995. Kniha se mi četla velmi dobře, zcela skvěle napsaná psychologie postav. Hlavně u autorky obdivuji, jak se do dokáže vcítit do mužských postav, postava otce Jirky, byla podle mě napsaná naprosto znamenitě
Za mě naprostá spokojenost a už se těším ,na další čas ,strávený četbou knih Petry Dvořákové.
Kniha se mi celkem líbila a dobře se četla, ale já pořád čekala nějaký velký zvrat, ale nepřišlo mi, že tam nastal. Byl to jen příběh se zvláštním koncem.
Petra Dvořáková má tematicky už docela rozsáhlý repertoár a každou z jejích knih vyhlížím s velkým očekáváním. V této knize toho bylo tolik, že ani nevím, kde mám začít. Děj se odehrává na pozadí dějin Československa a potažmo Česka od poloviny osmdesátých do zhruba poloviny let devadesátých a sledujeme jej z pohledu tří postav - otce Jirky, mámy Aleny a dcery Pavlíny. Jirka na se jeví jako velký dříč (což tedy rozhodně) a chce mít hlavně svůj klid doma, kterého se mu ale nedostává, a tak se obrací do minulosti a k alkoholu. Z jeho stavu dost přímočaře obviním jeho ženu, protože toto jsem dlouho nezažila. Mít takovou ufňukanou, ublíženou, věčně nespokojenou a nesnesitelnou ženskou jako je Alena, asi bych taky začala pít. Opakuje se tady motiv z Vran, kdy matka okatě upřednostňuje jednu dceru před druhou. Tady to ale nejde do takového extrému. Ale při čtení Aleniných kapitol se mi věčně otevírala kudla v kapse . Poslední POV Pavlína svět kolem sebe reflektuje nejdříve jako dítě, poté puberťačka a následně mladá dospělá. Její prozření je bolestné, ale nehodlá sedět s rukama v klíně jako její rodiče. Navíc je v knize vykreslen její vztah se sestrou Janou, který bych označila jako moc pěkný navzdory všemu, co se v této rodině děje. Konec byl kapku šokantní, možná trošku moc dramatický. 90%
Nedávno jsem četla knihu s podobným tématem, takže děj mě moc neoslovil...mám ráda knihy této autorky, ale za mě zklamání..nějak nevím, co mi ten příběh měl dát.
Další smutná, dobře napsaná kniha.
V životě lidé nezažívají jen hezké věci. Moje dětství bylo krásné a díky této knize- my šťastnější můžeme nahlédnout či si představit jak to mohlo být u někoho jiného. A když se z toho všeho dostanete, máte lepší život tak furt se objevují vzpomínky z dětství, které chtě nechtě pořád nějak ovlivňují váš život.
Líbila se mi více než Dědina, nicméně tak silné emoce jako Zahrada, Vrány a Chirurg nevyvolala. Trochu se mi začíná zajídat téma špatného vztahu rodičů k dětem, nepěkného zacházení s nimi. Charaktery postav a vykreslení prostředí opět nezklamalo, čtenář vpluje do knihy snadno.
Autorka patří k mým oblíbeným. Její knihy jsou čtivé, dobře vykreslují pocity postav, ale vždy jsou bolestné.
Smutný příběh jedné obyčejné rodiny, kde chybí láska, cit, empatie, porozumění. Konflikty jsou na denním pořádku. Každý svou nespokojenost a bolest řeší po svém. Matka je chladná, věčně nespokojená (bojuje sama se sebou). Ale proč? Jaké bylo její dětství, dospívání?
Otec sice pracovitý, ale také nespokojený, napětí utápí v alkoholu. Problematické vztahy se ženami (manželka, dcery). Je to tím, že mu vlastní maminka umřela a vyrůstal s otcem?
Děvčata Jana a Pavlína dospívají a záleží jen na nich, jak svůj život nakonec uchopí. Dokážou traumata z dětství překonat? Odstřihnout všechny bolesti a žít nový, lepší život?
Petra Dvořáková je stejně stará jako já i jako její románová Pavlína. I proto mi Pavlína byla blízká, prožívala totiž podobné věci ve stejnou dobu jako já. Bohudík nepocházím z takhle nefunkční rodiny, ale dovedu si to živě představit. Zejména matka byla opravdu na pár facek. Hrozná mrcha. Otec pijan. Neporozumění, nespokojenost, křik a hádky na každodenním pořádku. Moc se mi líbil vztah Pavlíny se sestrou Janou.
Je mi z toho tak těžko. Autorka mě opět dostala, není to oddechové čtení, ale napsané to je dokonale.
p.Dvořáková má hodně "čtivý" styl psaní ...Akorát její knihy jsou tak strašně smutné a Pláňata nejsou výjimkou...
Rodina která žije za dob konce komunismu a pak po revoluci a má pocit ,že bude lépe...jenže nejde o to v jaké době žijí ,ale jak žijí...
Kniha přečtena v rámci čtenářské výzvy
p.Dvořáková děkuji
Na knihu jsem byla zvědavá,nějaká témata mě tam překvapily,nelíbila se mě vulgarita otce k dceram,alkohol atd..a konec mě taky překvapil..poslouchala jsem jako audio...ale myslím,že za mě Vrány nic nepřekoná,,ta kniha se mě vryla pod kuži a je nezapomenutelná....
Hm, co říct o této knize. Nějak nevím, přišlo mi to na jednu stranu strašně o ničem, přitom tam autorka má témata jako alkoholismus, špatná výchova a celkově mizerné rodinné vztahy. Ale tak nějak jsem čekala ještě něco víc.
Možná mi dojem z knihy zkazila podobnost s knihou jiné české autorky a to včetně konce.
Příběh je vyprávěn ze tří úhlů pohledu - matky, otce a jedné ze dvou dcer. Část knihy je zasazena do druhé poloviny 80. let, sledujeme převrat a změny, které to přinese v jedné obyčejné rodině.
Otec je alkoholik, matka sobecká hysterka, která za všechno špatné viní ostatní, nedokáže ani sama sobě přiznat, že má manžela alkoholika a neustále ho omlouvá. Dost často jsem měla chuť jí proplesknout, zatřást sní a říct “Prober se už! Ale ani to by nejspíš nepomohlo.
Petra Dvořáková vystihla vše skvěle, rodinnou situaci, to jak se žilo, a jak změna režimu ovlivnila takovou obyčejnou rodinu. Paralela s pláňaty do toho skvěle zapadla.
Nemůžu říct, že by se mi to vyloženě nelíbilo, ale pořád jsem čekala na nějaké to wau a to se bohužel nedostavilo. Možná jsem čekala, že se jeden z rodičů probere a něco udělá. Cokoli, co roztříští tu zaběhlou rutinu. Ale oba jsou tak zahledění do sebe, že něco takového bych od nich čekala o pravdu marně. O tom, jak chování rodičů ovlivnilo obě dcery asi psát nemusím.
Pláňata jsem poslouchala jako audioknihu a namluvené je to dobře, ženské hlasy mi ze začátku trochu splývaly a musela jsem se hodně soustředit na děj. Ale po čase i to odpadlo a poslech mě bavil.
Potřebovala bych, aby mě po dočtení této knihy někdo objal okolo ramen a řekl: "Neboj, nebylo to tenkrát takhle špatný. Je to jenom knížka a autoři mohou občas trochu přehánět."
Ale trochu se bojím, že takový rodiny fakt jsou a budou. Je to skvělá knížka, ale do kategorie "příjemné čtení" bych ji nezařadila. Je maličko pokřivená a s hořkými plody, podobně jako planý stromek. Líbila se mi téměř celá, až na posledních cca 10 stránek, kdy mi konec připadal takový narychlo uplácaný a z ničeho nic utnutý. Jako když někdo na místě podřízne planý stromek.
Ale věci někdy nejsou plynule uzavřené ani v životě, někdy se prostě něco stane přesně takhle, jak bylo popsáno. Takže jasných 5 hvězd.
Příběh obyčejné vesnické rodiny v osmdesátých a devadesátých letech. Spousta neporozumění a špatných nálad. Naprosto přesný popis tehdejší doby a mentality lidí. Touto dobou jsem si prošla, děkuji za připomenutí.
Pláňata mají velmi podobné vykreslení postav jako předchozí romány Dědina a Vrány. Ale zatím co Vrány, povařuji za to vůbec nejlepší, co jsem zatím od paní Dvořákové přečetl, v případě Pláňat se mi to zdálo všechno tak nějak moc na sílu. A navíc se mi nelíbila poměrně rychlá zkratka v ději mezi minulostí a současností.
Čeho si naopak cením, je popis běžné denní reality na počátku devadesátých let a taky vykreslení vztahového pouta obou sester.
Opět silná a syrově upřímná kniha psaná způsobem, jakým to umí jen paní Dvořáková. Deprese, nespokojenost se životem, který se po zvonění klíči v 89 roce má změnit k lepšímu. V této rodině je vynikajícím způsobem vykresleno, jaká ztráta iluzí přišla. Svět se změnil, ale uvnitř rodiny stále sálá neustálá marnost a zahořklost. Každý, kdo tuto dobu prožil, zde najde určité situace, které se ho dotknou a řekne si ano, takhle přesně to bylo, tak jsme se cítili a tak jsme žili. Pavlína navíc trpí alkoholismem svého otce, nečekala jsem však, že její vzdor a pocit beznaděje přeroste nakonec v něco tak děsivého. Bývalo by mě zajímalo, jak se dokázala nakonec osamostatnit a vzít život do svých rukou. Ač se jí to podařilo, stejně neustále vzpomíná a klade si otázku, zda se může cítit opravdu svobodná. Klobouk dolů před paní spisovatelkou, takhle vykreslit by to uměl málokdo.
Autorka opět nezklamala. Nemožná hysterická matka opět rozložila celou rodinu.
Napsáno věrohodně, bez zbytečných hluchých pasáží. Ovšem na Vrány to nemá.