Pilíře země přehled

02.03.2024

Folletta si pořád nějak dlužím, tak jsem se do Pilířů pustila celkem s vervou. Byla jsem prostě připravená poslouchat příběh; slyšet o rytířích a pannách, lítých bojích o trůn i državy, statky duchovní i světské. O temném čase skoupém na soucit, o dřevu, kameni a hlíně, o pýše a věrolomnosti, o nezlomnosti ducha.
Tedy ne, tentokrát nebylo mým cílem ověřovat si historická fakta a posloupnosti a posuzovat reálnost stavebních postupů při stavbě katedrál. Ne - zajímalo mě úplně přízemně, kdo, kam a do čeho zase "hodí vidle" a jak se s tím "naši" vypořádají.

Bezmála padesát hodin četby do ucha je hodně, i když poslouchám Vasila Fridricha. Ale Ken Follett umí člověka svým barvitým vyprávěním navnadit a taky hodně dlouho jeho pozornost udržet.
Ale vážně ne TAK dlouho.

Bavilo mě maximálně tak třicet hodin z těch padesáti. Ve zbylém čase mi představivost hodinu za hodinou kreslila jakousi dílnu, kde vznikají velkolepé obrazy, sochy a... knihy. Přichází mistr a velí: vy si vezmete všechno kolem stavby, vy erotiku - a dejte do toho trochu šťávy, chlapi, proboha! - a já to ostatní.
??? No, asi ne. :)) Ale všechno to nekonečné pokračování a popisnost (často jen s minimálními obměnami - mmj. zjevná, až místy trochu legrační Follettova záliba v zevrubném líčení sexuálních fantazií i počinů :)) nafoukly stránky způsobem, který mi sebelepší knížku změní na něco, co už bych ráda měla za sebou. Škoda.