Čarostřelec přehled

14.05.2024

Prečítané v rámci výzvy, príbeh sa mi pozdával, ale to hihňání!
Hviezda dolu, nech mi to autor odpustí, neuveriteľne mi to liezlo na nervy.

05.05.2024

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Svého času byla kolem Čarostřelce silná reklama, zejména u nás v Liberci, s poukazováním na to, kde se děj odehrává. Na knihu všichni pěli ódy, ale když jsem později koukala na její hodnocení, nebylo nic moc. Protože ji ale u Fryče nabízeli s poměrně velkou slevou, řekla jsem si, že za ty prachy si ji koupím a konečně přečtu. Bezprostředně po dočtení jsem autorovi dala 4 hvězdičky, ale když jsem si pročetla komentáře a trochu se mi to rozleželo, musela jsem to chtě nechtě stáhnout na tři.

Předně musím pochválit autorův nápad, ať jde o to, kam děj zasadil, nebo o to, jaké postavy si zvolil. Bývalý jezuita je určitě zajímavá figura a dá se toho s ní hodně uhrát. Co se lokací týče, pragmaticky jsem mohl naplnit bod čtenářské výzvy o své poslední dovolené, protože s výjimkou Litoměřic a Jizerek jsem se loni nikam nedostala. Knize u mne nahrávaly i ty Hejnice, protože tuhle oblast poměrně dobře znám a mám k ní velmi vřelý vztah. Nápad tedy dobrý, jenže… Horníček to úplně dobře neuhrál.

V zásadě souhlasím se všemi výtkami níže uvedenými, včetně výhrad vůči historické věrohodnosti. Ano, řadím se k těm, kterým se nepozdávalo hihňání doktora Šulce. Kdyby autor použil jiný výraz (třeba uchechtnutí), působilo by to mnohem chlapštěji, takhle to v mé hlavě vyvolávalo představu nějakého vysokého vyloženě dívčího zvuku, který se tloukl s později předkládanou maskulinitou aktéra. Samotný jeho úvodní popis moc šťastný nebyl, protože čtenáři vykreslil nějakou představu, a bylo velmi těžké se ji vzdát. Já tedy Šulce v hlavě viděla trochu jako Hrušínského v Adéle, a ještě víc než jeho chichotání mi vadilo neustálé jeho vytahování, co všechno ví, zná, kde byl a co viděl. Ústřední postava ex-jezovity Viléma proti němu působila jako zakřiknutý mladík (přitom o zcela mladého muže nešlo) a psala-li jsem prve, že by s ním šlo mnoho uhrát, autorovi se to moc nedařilo. V knize je kolem Viléma předestřeno několik motivů, ať jde o jeho kariéru a osobní ambice nebo vztah k tělesnosti, které Horníček příjemně naťuknul, ale nechal nedotažené. Postava Kateřiny je tu vyloženě pouze do počtu a v ději se objeví jen, když je potřeba ho posunout o kousek dál ke kýženému cíli.

Samotný příběh působí trochu jako patchworková deka. Jednotlivé motivy tvoří větší či menší kousky látky sešité k sobě. Na první pohled to působí dobře, ale v detailu je patrné, že ne všechny záplaty se do vzoru hodí a že přechod mezi nimi někdy drhne. Jako první záporák je čtenáři představen opat kláštera, který však poté, co ho dvojice dramaticky sleduje do Frýdlantu, zcela opustí scénu. Zasedání se zednáři mi přišlo zcela mimo mísu a násilně roubované někam, kde být nemuselo, i když jím autor vysvětlil obchodní machinace s pašováním dřeva. Jenže ani to nedotáhl a ihned skočil k těžkému údělu jizerských horalů, aby přešaltoval zpátky k pytláku Tapperovi (který se na začátku jen zlověstně mihnul, aby na něj Vilém vzápětí zapomněl pro jiná dobrodružství pod taktovkou páně doktorovy).

Na první pohled se také zdá, že tenhle historický román je opravdu promyšlený. Autor píše pěknou češtinou, umí navodit atmosféru a užívá i dobové místní názvy. Jenže, jak padlo jinde, ani těch se nedrží věrně, do textu mu záhadně prosakuje němčina, místy zkomolená a zřejmě imitující nářečí, ale pro mne jako negermanistu nesrozumitelná. Jizerskohorští horalé sviští na lyžích (a ještě se odpichují dvěma hůlkami), v textu je uveden příměr ke gilotině (která tou dobou ještě použita nebyla) a celkově tam hapruje víc věcí. Kupříkladu když Šulc s Vilémem sledují zlého opata, který jim ujede před nosem: musejí dojít ven, doběhnout k chlapíkovi, co jim půjčí sáně, ten je musí připravit a koně zapřáhnout. To by samo o sobě zabralo docela dost času, ale autor to úmyslně uvádí ve zkratce. Nebo jen přesuny na saních po Jizerských horách, které by v hlubokém sněhu zabraly na takovouhle vzdálenost mnohem více času...

Na začátku je kniha velmi přesně datována a já si zprvu, než Horníček odvedl moji pozornost jinam, myslela, že to datum má pro příběh význam. Nemá. V mých očích si jím autor jen naběhl, protože jsem se schválně podívala na to, jaké jsou z té doby záznamy o počasí, a pokud Klementinum pro Prahu zaznamenalo nejnižší denní teploty kolem plus 1,5 stupně, těžko by v té době v Jizerských horách bylo sněhu po prsa.

Nápady to byly dobré, a na prvotinu to nebylo špatné. Jazyk, kterým je kniha psaná, je opravdu pěkný, na tak malém prostoru se všemi příměry možná trochu překombinovaný. Zato u příběhu to chtělo nechat ještě chvíli uležet a cizelovat, dát to přečíst několika lidem, kteří by odhalili mouchy a zádrhele, pohrát si s kompozicí a řazením informací, o odbytém konci nemluvě. Vyloženě nešťastné bylo, když jsem se historii Tapperovy rodiny dozvěděla ke konci knihy, neboť mi rázem bylo jasné, kým doktor ve skutečnosti je.