Fakta a lži o komunismu - Co byla normalizace přehled

22.04.2022

(SPOILER) Kniha, která prostě musela vyjít. Nejen pro ty, kteří snad zapomněli, ale hlavně kvůli těm, kteří chtějí, abychom zapomněli a domnívají se, že nepamětníky je možné oblbnout. Je ale velice smutné, a pro stav naší současné společnosti příznačné, že zatímco kdejaká, bolševismem nebo dokonce Rusákem na hony páchnoucí slátanina - namátkou knihy autorky Sušové o Putinovi či slátaniny jakéhosi Jurmana, dezinformátora, za komunistů udavače (podle něj ovšem „zpravodajce“) - nakladatele vždy najde, na tuto knihu vydavatel potřeboval sebrat alespoň 120 000 Kč, aby ji mohl vydat. Vše ale nakonec přece jen dobře dopadlo, vybralo se 180 000 Kč od 300 dárců (byl jsem mezi nimi) a kniha vychází.
A opravdu musela vyjít, také aby jednou nebylo o zločinném komunistickém režimu známo jen to, že to byl režim, kdy se stavěla dětská hřiště, občané s ním „uzavřeli dohodu“ a žili dobře a spokojeně. Tak se totiž pokouší, 30 let poté, co teroristický režim naprosto zkrachoval, „postmoderní“ historici, jako je děkan na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (!) Pullmann a další, vylíčit režim komunistického teroru a materiální i duchovní ubohosti. Pullmann je synek zasloužilého poskoka minulého režimu (mládí prožil s tatíkem v Moskvě), děti ovšem za své rodiče samozřejmě nemohou. Na druhé straně ale platí také: jablko nepadá daleko od stromu. A tohle jablko spadlo proklatě blízko stromu, a ještě zřejmě na hlavičku. Jinak by vědec, historik a akademický funkcionář nemohl veřejně psát hovadiny typu, že „uklízečka ze Žďáru nad Sázavou ani nevěděla, co jsou nějaké Alpy“ a proto ji vůbec nevadilo, že žije vlastně v koncentráku za ostnatým drátem… Nebo že pro hutníka z Košic nebyla důležitá svoboda slova, ale manželská půjčka, kterou mu skvělý režim (když ho doslova „oholil“ na výplatě) laskavě poskytl. To jsou výsledky (nejen) Pullmannova vědeckého bádání. Pullmann se sám prohlásil za postmoderního marxistu a takto „postmoderní“ historici bádají a publikují. Bylo by zajímavé sledovat, jak by on a jeho stoupenci reagovali na postmoderního hitlerovce, který by zde chtěl vydávat svůj výklad dějin Třetí říše v podobném stylu jako Pullmann dějiny komunistického režimu. Tito lidé pracují oblíbenou salámovou metodou: napřed dokazují, že „nebylo za socialismu všechno špatné“. Až to společnost včetně pamětníků stráví, přijdou s „bylo to za socialismu lepší než dnes“ bezpochyby s cílem „je třeba obnovit socialistické společenské zřízení, předposlední stupeň vývoje lidstva ke komunismu“. V naší knize to popisuje v kapitole „Od revize dějepisu k revizi demokracie“ novinář Šafr (str.262). Takovýmhle hlupákům, lhářům a demagogům dává tato kniha odpověď. A tápajícím čtenářům (mezi těmi, co nezažili na vlastní kůži, z pamětníků na Pullmanna mohou skočit jen stále nepotrestaní komunističtí zločinci).
Jistě jedním z podnětů pro vydání knihy bylo, že v den, kdy si lidé připomínali 70. výročí jednoho z nejhnusnějších zločinů komunistů u nás, popravy Milady Horákové, a kdy na veřejných budovách byly k připomenutí této vraždy vyvěšeny transparenty, Filozofická fakulta UK, kde zmíněný Pullmann má funkci děkana, to odmítla. Následoval rozhovor s děkanem Pullmannem v Echu24 (je v knize na str. 241) a otevřený dopis Michala Klímy (dnešní vládní zmocněnec pro média a dezinformace). Sám rozhovor představuje až neuvěřitelnou ukázku vymlouvajícího se, trapného ubožáka (typická je jeho odpověď na jasnou otázku, zda komunismus „byl zvrhlý“ „Jak definujete zvrhlost?“, str.246), ale k „historikovi“ Pullmannovi přitáhl pozornost širší veřejnosti. Ta si do té doby nevšimla jeho „vědecké“ práce, ve které třeba píše o demokratických prvcích za stalinismu – připomenuto na str. 250 (dokonce vyšší stupeň demokracie, neboť se více dbalo na hlas „dělníků“ než všelijakých buržoustů!) či o tom, že po odsouzení kultu Stalinovy osobnosti se „upustilo od přemrštěného používání popravování“ politických protivníků a nadále se popravovali jen „živly, ohrožující zdravý vývoj společnosti“ (zde str.295, jinak viz spisy Pullmanna a jeho spolupracovníků). Ano, až tohle může být dnes děkanem naší nejslavnější univerzity, za tohle platí stát.
Kniha má dvě části: v delší první, nepullmannovší historici zopakují období normalizace: od tragického Dubčeka a jeho zrady (role v normalizaci) přes Poučení z krizového vývoje až po nástup vlastní normalizace a její stručnou historii (Kudrna), následuje kapitola o protestních sebevraždách (i ve světě), o StB (včetně organizační struktury a velitelů), o opozici a jejích akcích, církvi a jejím pronásledování, o cestování a konečně o „úspěšné“ komunistické ekonomice. V části druhé jsou pak články historiků i novinářů, kteří veřejně reagovali na drzost Pullmanna či francouzského dovozu stejné ráce, jakési „historičky“ Blaivové (která „posílila“ historiky v Ústavu pro studium totalitních režimů za vlády ČSSD). Naštěstí tato epocha „historického bádání“ v ÚSTR snad, po posledních volbách, skončila. Dokladem (spíše zatím jen příslibem návratu k původnímu účelu ústavu) je právě tato kniha, sestavená pod vedením nového ředitele ÚSTR (od března 2022), Ladislava Kudrny. Bylo by je žádoucí, aby se s knihou seznámilo co nejvíce čtenářů – když už zapomněli (nebo nezažili), aby dostali zopakování faktů.
Nakonec malá poznámka. Text doprovází i fotografie, ke kapitole o „možnosti/nemožnosti cestování“ jsou to cestovní doklady a formuláře žádostí o ně. To je pro připomenutí celé té komunistické teroristické zhovadilosti cenné – popsání, jak vypadal průběh poníženého žádání o povolení lidského práva. Ale, mohl bych dodat dokument, který není zmíněn: formulář žádosti o souhlas zaměstnavatele k vycestování na Západ. S požadavkem uvedení seznamu nemovitého (dům, byt, chalupa, chata atd.) i movitého (stav účtu v bance, auto, cenné předměty, vybavení domácnosti) majetku žadatele. A osob v příbuzenském poměru (hlavně děti, dále sourozenci, rodiče), které žadatel zanechává při vycestování v republice (jako rukojmí) … Víc ke knize dodat snad netřeba. 5*