Zelený_Drak přečtené 1106

Prosté umění vraždy 2004, Raymond Chandler

Z této sbírky mě nejvíc bavily povídky "Španělská krev" a "Výstřely u 'Cyrana'", ostatní mě nezaujaly, nejsem moc ani na detektivky ani na povídky, takže zaujmout mě 80-90 let starými detektivními povídkami není zrovna jednoduché. Knihu jsem dočetla hlavně proto, že předtím jsem četla výběr 4 povídek "Maléry jsou můj denní chleba", které mě bavily více a podobné očekávání jsem měla i od této sbírky. Ale nebyla naplněna.... celý text

Maléry jsou můj denní chleba (2 povídky) 1992, Raymond Chandler

Maléry jsou můj denní chleba (4 povídky) 2005, Raymond Chandler

Tuto knihu jsem si přidala do výzvy, jako knihu jejíž hlavní hrdina je alkoholik, neboť mi přijde, že oba detektivové si podezřele ochotně a často dají skleničku (nebo i láhev) o samotě. Jak na detektivky moc nejsem, nemám ani, co bych k tomu řekla. Je to dobře napsané, některé pointy jsou překvapivé, ale stárne to. Postavy přemýšlejí jinak než lidé dnešní doby, ale zase to není tak staré, aby to díky tomu bylo zajímavé. Chandler opravdu nenechá čtenáře nudit, ale není to něco, co bych potřebovala číst dvakrát.... celý text

Zlaté rybky (3 poviedky) 1977, Raymond Chandler

Práskač (3 povídky) 1995, Raymond Chandler

Tyhle tři povídky jsem vlastně přečetla omylem. Mám rozečtenou knihu Maléry jsou můj denní chleba o 4 povídkách a tady je jedna povídka stejná a tu jsem hledala samostatně. Našla jsem ji ale v kombinaci se 2 dalšími. Bohužel není to asi ten nejlepší výběr z Chandlerova díla, zdá se mi, že je tu ještě trochu nevypsaný. Možná to ale je jen tím, že moc nejsem na detektivky.... celý text

Rozchod! 1950, Karel Konrád

Když jsem se do knihy pouštěla, věděla jsem už, že Karel Konrád nebude můj oblíbený autor. Rozchod! mě ale zkraje docela zaujal, tak jsem si řekla, že tuto "povinnou četbu" podstoupím. Některými částmi jsem se pak ale prokousávala jen těžko. Myslím, že před přesunem děje do Prahy už jsem byla z výcviku a věčné buzerace na cvičišti přesně tak otrávená, jak autor zamýšlel. Nakonec vypravěč v podstatě mizí, o sobě už nemluví a vypráví pouze o Purkyňovi. Děni na Slovensku bylo zajímavější, ale ten posun od ich formy k er formě byl dost zvláštní. Pro mě nakonec byl nejzajímavější poválečný antisemitismus. Někteří se asi nemuseli za 2. světové ani cítit moc pod tlakem, aby udali souseda.... celý text

Salka Valka 1964, Halldór Kiljan Laxness

U téhle knihy trochu lituji, že jsem u ní vydržela. Nejprve byl trochu náročnější začátek, pak to začalo vypadat, že by to mohla být klasická variace na Olivera Twista (chudý sirotek se o sebe musí postarat sám), tak mě to začalo bavit. No a najednou jsem dostala příběh mladé ženy, která všechny své těžce vydělané peníze ochotně vydala úplně nesmyslným způsobem. Vše končí ve chvíli, kdy tedy nevíme nic o tom, co tedy bude dělat dál. Jestli v tom byl nějaký chytrý a promyšlený vývoj, tak jsem si ho nevšimla. Asi mi zapadl někam mezi politické řeči. Nedoporučuju. Leda když někomu nevadí otevřený konec a náhlý romantický obrat v chování hlavního hrdiny. (A když už, tak doporučuji spíše anglický překlad, který neužívá slov jako "Kristánku" a "panímanda". To snad neříkaly ani moje prababičky, takže český překlad vzbuzuje dojem, že se to odehrává ještě tak o 100 let dřív.)... celý text

Putování Petra Sedmilháře 1958, Jan Drda

Od knihy jsem neměla žádná očekávání. Tak nějak jsem si vybavovala, že jsme se o ní stručně učili na literatuře, ale myslela jsem si, že Petr Sedmilhář je spíš variace na vykutáleného šprýmaře a nebude mě to moc bavit (vybavovala jsem si něco o jízdě na velké rybě). Byla jsem tedy příjemně překvapená, když se ukázalo, že většina příhod je vtipně vymyšlena a hrdina si nic záměrně nevymýšlí a realitu prostě vnímá úplně jinak, protože je blázen. Ovšem, jakmile se člověk soustředí na obsah a ne na formu, je to docela smutný příběh.... celý text

Srpnové světlo 2002, William Faulkner

Líbil se mi autorův styl a hrdinové nebyli nezajímaví, ale jak stránek ubývalo, bylo čím dál tím jasnější, že příběh nebude mít moc šťastný konec a ani žádné velkolepé rozuzlení. Hlavní hrdina Joe mě až tak neoslovil, u příběhu mě drželi spíše vedlejší postavy. Myslím, že mám od Faulknera doma ještě jednu knihu, tak tu si výhledově také přečtu. Vyhovuje mi, že autor dokáže vyjádřit potřebné, aniž by se se vším 100x opakoval. Sedí mi to více než třeba Feuchtwanger a jeho nekonečné točení se v kole nad oblíbeným rysem té či oné postavy.... celý text

Soudce a jeho kat / Podezření / Slib 1989, Friedrich Dürrenmatt

Na knihu jsem narazila náhodou, nic jsem od ní nečekala a byla jsem příjemně překvapená. Je to první kniha od Švýcara, kterou jsem četla. První novela jsem si říkala, dobře, proč ne, trochu průhledné ale pěkné, druhou jsem si říkala, dobře, průhledné, ale tohle jsem ještě nečetla, přitom je to dobrý námět, hon na nacisty musel být po válce celkem téma. Třetí novela, to bylo konečně překvapení. Škoda, že neznám film a tak mi asi utekla spousta cílených narážek. Něco je zbytečně podrobné, něco skoro málo, něco je výborně vylíčené. Za jednu z nejpovedenějších scén považuji vyprávění staré dámy v nemocnici, pro kterou celý život neexistovalo nic důležitějšího než se trumfovat se sestrou. Vracet se ke knize nebudu, ale také by mi nevadilo přečíst si od autora něco dalšího.... celý text

Goya 1966, Lion Feuchtwanger

Pro mě nejlepší Feuchtwangerův román, který jsem zatím četla. Hodně mě bavil, ale zklamalo mě, že v zájmu díla si autor malířův život přeorganizoval dle svého. Není to proto tak docela kniha o Goyovi, ale spíš o "smyšleném španělském malíři podobném Goyovi". Dala bych přednost přiznaně alternativní historii, kde by třeba hlavní postava měla jiné křestní jméno a skutečný Goya by neexistoval. Také jako vždy po dočtení vnímám, jak je autorův styl repetitivní. Opravdu jsem potřebovala tolikrát číst, co si v tu nebo onu chvíli Goya myslí o své milence? Byl jeho rodinný život tak bezvýznamný, že si zasloužil být až tak upozaděn ve prospěch fádních avantýr? Nepochopil by čtenář i z méně slov, že Manuel byl chlípník? Kolikrát je potřeba opsat, jací jsou mayas? Muselo se tolikrát opakovat, že královna Marie Luisa je ošklivá, ale chytrá žena? Těsně před Goyou jsem četla Ošklivou vévodkyni. Podobná zátěž na zdůrazňování ošklivosti mocné ženy mě trochu nudila. Co mě naopak bavilo byly pasáže z politického intrikaření, osobní zájmy, státní zájmy, inkvizice... to vše se velmi povedlo. Ještě mám od Feuchtwangera doma 2 knihy a určitě si je někdy přečtu, ale zároveň zatím jeho díla netoužím číst víckrát než jednou.... celý text

Ošklivá vévodkyně 1964, Lion Feuchtwanger

Přijemný historický román, pokud ho budeme brát spíše jako historií inspirovaný příběh, který obsahuje nějaké ty faktické chyby a nejspíš se takto vůbec nestal, protože je nepravděpodobné, že by vévodkyně Markéta byla až tak ošklivá, i když možná nebyla považovaná přímo za krasavici. I dnes jsou docela průměrně vypadající političky často označovány za ošklivé. Autor se přitom v ošklivosti hlavní hrdinky vyžívá, aby mohl ukázat, jak právě na tom ztroskotávají všechny její snahy o zvýšení životní úrovně v Tyrolsku, až na ně časem rezignuje a víceméně se stává tím, co jí je přisuzováno. Jak to bylo doopravdy se asi nikdy nedozvíme. Proto mám radši knihy o smyšlených postavách, které nemohou skutečnému člověku křivdit ani ho přikrášlit. Četlo se mi to ale lépe než slavná Židovka z Toleda.... celý text

Co se děje v přírodě 2017, Anne Suess

Kartouza Parmská 2009, Stendhal (p)

Místy jsem si říkala, že daná pasáž je dobře napsaná, jen mě to celé tématicky míjí. Místy jsem se nudila u detailů z nudných životů nudných urozených hrdinů. Kniha má velmi špatnou dynamiku. Pomalý úvod bych knize odpustila, rozsáhlé líčení zápletky je také ještě v pořádku, ale uspěchaným koncem to u mě autor hodně pokazil. To je snad ještě horší, než závěr Zaklínače. Tak já čtu několik set stran, o každém hnutí mysli každé postavy, abych se pak bez významnějšího dějového zlomu dostala skokově do budoucnosti a dozvěděla se, že ten náhle zemřel, ta náhle zemřela, tamten a tamta následovali o pár let později? To už raději otevřený konec než takovéhle "A žili až do smrti, to je ale překvapení, co?". Tak Kartouza parmská mi stačila jednou.... celý text

Stalo se ve tmě 1970, Ellery Queen

Normální mord, pěkný výběr okolností, ale jinak je to z kategorie "skoro všichni máme motiv, jeden z nás je vrah". Oběť je docela záporák, aby bylo dost motivovaných. Vracet se ke knize nebudu.... celý text

Země žen 1988, Vladimír Páral

Z této knihy jsem měla trochu obavy. S knihami uvedenými v podobných srovnávat nemohu, protože jsem je nečetla. Se sci-fi z 80. let mám zkušenosti spíše negativní. Téma svádí k tomu to pokazit. Narodila jsem se až po revoluci, takže ani ty paralely a jiné umělecké záměry nejspíš nezachytím všechny. Obálky od V. Hlavatého se mi nelíbí. A ještě ke všemu je to od českého autora, který dosud žije. Jestli ve svých 91 letech zvládá tyhlety internety, dost možná si komentář i přečte. No nechtělo se mi do toho. Tak nejprve pozitiva: 1. Autorův styl není vůbec špatný, není to k nečtení, jak tomu bylo s většinou sovětské sci-fi a mnohou západní též. Není to žádné Tajemství transpluta nebo Oceánem světelných let, ani Tanečnice z Atlantidy nebo Sos Provaz. Dá se to číst! 2. Velmi mě potěšilo, že ke konci knihy se řeší, že žádní mimozemšťané nejspíš nikdy nebyli a celé si to na sebe uchystali muži sami. To vysvětluje, proč je to i s muži někde v rezervaci stále "mužský svět". 3. Dost mě bavil Maximus. Jen tuhle knihu nedávejte číst žádným americkým velikánům virtuálního světa nebo do 5 let někdo přijde s betaverzí. Jen v tom bude víc reklam a mikroplateb. 4. Pokud předpokládáme, že autor nechtěl generalizovat a ukázal prostě v maloměstském prostředí jen několik postav, které se mu zrovna hodily, tak ani nejde říct, že by se takový nebo onaký člověk nenašel. 5. Je to celkem syrové. Pan Páral se s tím moc nepáral. A teď negativa: 1. Já opravdu nesnáším, když se o dospělých ženách píše jako o dívkách (ale i o dospělých mužích jako o chlapcích). Nevadí mi občasný obrat typu "byl to vlastně ještě spíš chlapec". Ještě dejme tomu, když se píše o první lásce a referuje se o čerstvě dospělých partnerech jako o "chlapci a dívce". Ale to vytrvalé označování dospělých lidí "chlapec" a "dívka" se mi příčí. A ono jim je 18, 19, ne-li 20 a více let. To dřív znamenalo svobodné? A jen tak přibližně do 30? Nebo i sezdané pod 30? Úplně vidím, jak někomu říkám: "No moje babička, když měla první dítě, to byla ještě dívka, to jí bylo jen něco mezi 18 a 20. Ale samozřejmě vdaná dívka, to se tak tehdy slušelo. Než dosáhla věku ženy už měla několik dětí školního věku." Nevím, zda je to jen posun v jazyce nebo i v myšlení, ale kdekoliv na to narazím, tak mě to irituje. 2. Zuzana by byla uvěřitelnější, kdyby její otec nebyl v převýchovném táboře, ale pod drnem. Pak by to mohla být hrůzu nahánějící majorka Premingerová. Také se mi nezdá, že by tato zářná ukázka sil OP měla bydlet se svou zpátečnickou matkou a snažit se s ní aspoň trochu vycházet. V 19 letech, ve věku, kdy by mohla mít dvě děti, se chová a myslí jako natvrdlá puberťačka, nikterak radikální. Vlastně opravdu připomíná spíš nezdárného syna v mamahotelu než mladou budovatelku OP. Celá ta rodina mě iritovala a taky se k ní vztahovala nejnechutnější věta v celé knize. Doufám, že tohle úchylné chování není a nikdy nebyla norma nikde a pro nikoho. 3. Vztahy mezi lidmi obecně působí odlidštěně, ať už před OP nebo po. Už na mě ze starších knih jde kolikrát pocit, že ve 20. století byli všichni vadní. Ale nedávno jsem třeba četla Noční rozhovor od Mňačka a ten udělal lepší dojem. Bavilo mě to, otevřený konec mi nevadil, ale zároveň jsem z toho zůstala jaksi rozpačitá a nevím, zda si knihu chci nechat nebo ne. Ono u těch knih, které jsou hodně o mezilidských vztazích (ale nejen u nich, podobný problém mám i u starších detektivek), vždy hrozí, že po 35 letech už na čtenáře z jiné doby budou působit divně. Postavy, jakkoliv realisticky vyvedené, mohou pak působit i takto: "Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva Blbečci vedle sebe."... celý text

Žalář nejtemnější 1973, Ivan Olbracht (p)

A toto mě tedy nezaujalo. Ústřední myšlenka proč ne, literárně v pořádku, krásná práce s postavami (i vedlejšími), ale žárlivost mě nebaví a když už žárlivost slepce, tak báseň Slepý od Viktora Dyka. Jsem ráda, že jsem si knihu kdysi nevybrala k maturitě, i když je nenáročná (leda, že bych ji mohla číst místo Jména růže, v tom případě mě mrzí, že jsem ji tehdy neměla).... celý text

Noční rozhovor 1966, Ladislav Mňačko

Byla jsem příjemně překvapená. Syrové vyprávění o Německu za války i po válce z pohledu cizince a Němky narozené až po válce (která tedy představuje především posluchače). Nelehké čtení. Řada hnusných zbytečných smrtí. Ale také něco z toho, na co v hodinách dějepisu není čas.... celý text

Život sira Alexandra Fleminga 1981, André Maurois

Mně to strašně bavilo, ale zároveň mi přišlo až nepřirozené, aby byl někdo tak dokonalý, jak je zde vykreslován Fleming. Vědec, to má být (dle ideálu v mysli lidí) člověk, který neuvidí své děti růst, protože se zřídkakdy dostane domů. Fleming měl to štěstí, že se naučil pracovat rychle a tak se občas dostal i na zahrádku. Z laboratoře ho vynesli nohama napřed (tedy skoro) a to je náš vzor pro přírodovědce i doktory medicíny dodnes. Ale, ať byla realita jakákoliv, jeho objev byl zásadní pro každého. Člověk už je na dostupnost antibiotik tak zvyklý, že si to ani neuvědomuje, ale kdo z nás nemá v nejbližším okolí někoho, kdo by bez nich pravděpodobně nepřežil? Chápu, že se na Fleminga přišly v Řecku podívat i staré babky, které mu nerozuměly ani slovo. Šly se podívat na doktora, který svou prací zachraňuje životy, i když je sám skoro 70 let po smrti. Takový se nevidí každý den.... celý text

Ruská ruleta a jiné povídky 2005, Ed McBain

Protože jsem měla doma povídkové sbírky od McBaina / Huntera dvě a obě byly tenké, přečetla jsem i druhou, byť mě první nijak zvlášť nezaujala. Tato mi přišla ještě slabší, v knihovně budou muset uvolnit místo jiným knihám.... celý text