Zelený_Drak
přečtené 1108
Magický prazdroj
1995,
Terry Pratchett
Magický prazdroj patří k prvním Zeměplochám, které jsem četla. Možná to byl úplně první Mrakoplaš (buď tohle nebo Zajímavé časy) a určitě se mi dostal do rukou dřív než první 4 Zempělochy. Bez znalosti předchozích (i většiny pozdějších) dílů se mi Magický prazdroj ve 12 letech moc líbil. Tehdy mi tam nic nechybělo. O 19 let později jsem byla poněkud zklamaná. Mám raději Neviditelnou univerzitu s ustálenějším osazenstvem pod vedením Vzoromila Výsměška. Taky je potřeba si přiznat, že Pratchett byl mimo jiné mistr ve vykrádání sama sebe. I když jsem vždy obdivovala schopnost vzít (svůj vlastní!) starý a už publikovaný nápad a odpublikovat ho znovu (což dělá velmi mnoha autorů) natolik obměněný, aby to čtenář spolknul i s navijákem (a to už je vzácnější), tak tentokrát mi to přeci jen vadilo, protože Lehké fantastično a Čaroprávnost jsem četla nedávno. Obracení se na čtenáře je tady víc, než obvykle, a ty velmi dobré pasáže jsou na sebe našroubované mnohem násilněji a s mnohem nucenějším humorem, než je u Zeměplochy zvykem. Zároveň ještě chybí větší práce s postavami (která ale už byla v Mortovi). Conina a Nielt, to je spousta promarněného potenciálu. Jako kdyby si Pratchett někdy krátce po jejich seznámení řekl, že o nich už nikdy psát nebude (a taky to dodržel). Samotná zápletka se věnuje vysvětlení, proč musí žít mágové v tom "nelíbátu". Aneb proč ve fantasy světech, kde funguje magie, nikdy nemůže být všemocná. Jakmile je všemocná, stává se otázka: "A proč mágové nevládnou světu?" velmi naléhavou a jakýkoliv autor, který se jí nezabývá, trochu směšným. Je to přímočará parodie na fantasy meče a magie (hlavně té magie), a to dokonce i na ty, které v době vydání ještě ani nebyly napsány (jako Dragonrealm), což zase dokážu ocenit. A dělá si legraci i z dračáku, což ale asi značnou část českých čtenářů mine. V první čtvrtině knihy jsem si také užila rýpání do akademiků. A Kantůrek přejmenoval Ipslorema na Faktradice :) *** Arcikancléř Neviditelné univerzity byl oficiální hlavou všech mágů Zeměplochy. Kdysi to znamenalo, že musel být skutečně i nejlepším a nejmocnějším mágem, ale teď byly časy mnohem klidnější a abychom už přiznali vše, starší a staří mágové shlíželi na magii jako na něco, co je už tak trochu pod jejich úroveň. Předstírali, že se raději zabývají administrativní stránkou věci, což je bezpečnější a skoro stejně zábavné, a pak ještě velkými služebními obědy a večeřemi. *** „Dnes nám patří jenom město, zítra celý svět,“ vykřikl někdo v pozadí skupiny. Mykadlo přikývl. „Zítra svět a –“ v duchu rychle počítal, „v pátek vesmír!“ To znamená, že víkend bude volný, pomyslel si Pozinkl. *** „Vy jste ale taky mág,“ řekl s obviněním v hlase. „Jo, jenže úplně jinej druh než oni,“ odsekl mu Mrakoplaš. „A jaký druh tedy jste?“ „Neškodnej.“ *** Situace začínala být krajně kritická. Magie se trhala ze řetězu. Sbohem, Univerzito, úrovně a řády; každý mág hluboko v srdci cítil, že přirozená jednotka magie je jeden mág. Věže se ještě rozmnoží a bude se bojovat, dokud nezůstane jediná z nich, a pak začnou bojovat mezi sebou zbylí mágové, až přežije jen ten nejsilnější. A ten se pak pravděpodobně pustí do boje sám se sebou. *** Mrakoplaš vyrostl v Morporku. Každý obyvatel Morporku měl rád na své straně, došlo-li k boji, přesilu alespoň dvacet ku jedné, ale všichni se drželi rčení, že lepší ponožka s polovinou cihly v ruce a temná ulička na číhání než kouzelný meč, který nemůžete vytáhnout z kamene. *** „On vám přece pomohl,“ obrátil se najednou Mrakoplaš k ostatním mágům. „Všem. Dal vám všechno, co jste chtěli, nebo snad ne?“ „To mu nikdy nebudeme moci odpustit,“ odpověděl Zovce.... celý text
Pohyblivé obrázky
1996,
Terry Pratchett
Úplně první Zeměplocha (ale ne první kniha od Pratchetta), kterou jsem si v páté třídě půjčila v knihovně. Tehdy ji souběžně se mnou četla i máma a nedočetla. Nebavilo ji to. Já jsem se stala nadšeným čtenářem dalších dílů. Teď, když jsem knihu četla podruhé, trochu mě překvapilo, že jsem zvládla i "nudnější" části natáčení, ale myslím, že jsem se tehdy zrovna chtěla stát filmovým režisérem, takže to byla šťastná náhoda, že jsem si půjčila zrovna tuhle knihu. Dnes mě filmový průmysl zajímá asi tak, že vůbec. Na rozdíl od prvního čtení mě rozladilo, že se někteří trolové opakovaně dotazovali, zda budou moci sníst toho nebo onoho člověka (nebo psa), a to i ostatních trolů, tedy nemohlo jít o strašení. Také yettiové jedli maso. To není konzistentní s tvrzením, že trolové jedí kameny a maso je pro ně nejedlé. Dokonce to je vysvětlováno i přímo v tomto díle. Druhá věc, která se mi na knize zdála méně zdařilá, byl úplný konec. Zdá se mi, že by tam mělo být jasněji popsáno, co se stalo s Viktorem a Ginger. Já si tedy myslím, že nejméně jeden z nich zůstal v Holy Woodu a ráda bych věděla, jak nové "udržování vzpomínek" vypadá. Hádám, že ohně třikrát denně a zápisky o chození na záchod už to pak nebyly. Naopak jsem tentokrát asi více ocenila "Oswalda", "Společnost století Ovocného netopýra" a skutečnost, že tady se už konečně objevil můj nejoblíbenější arcikancléř. A úplně jsem zapomněla na to, jak se mágové maskovali za poctivé obchodníky. Moje nejoblíbenější pasáže jsou převážně ty s mágy, i když se nejedná zrovna o nosné části příběhu. * Zdálo se, že je to ideální muž. "Takového chlapa potřebujeme," souhlasili všichni. "Dá to tady do pořádku. Nové koště. Venkovský mág. Návrat ke kouzlům myslivosti, k těm kořenům magie. Bodrý starý brach s dýmkou a přimhouřenýma, veselýma očima. Takový ten venkovský mudrc, který pozná jednu kytku od druhé, rozumí si v lese s každým zvířetem, ptákem nebo broukem a je bratrem a přítelem celému světu. Pravděpodobně spává pod širým nebem. Neudivilo by nás, kdyby rozuměl větru. Umí pojmenovat všechny stromy, na to vsaďte krk. A rozmlouvá s ptáky jejich vlastní řečí." Vyslali posla. Výsměšek Hnědý si zhluboka povzdechl, vyprskl několik peprných nadávek, po krátkém hledání našel svou magickou hůl, která v zahradě podpírala strašáka, a vydal se na cestu. "A kdyby s ním náhodou byly nějaké potíže," dodávali si mágové v hloubi svých lbí, "zbavit se člověka, který rozpráví se stromy, to by měla být velmi jednoduchá záležitost." Pak dorazil na univerzitu a ukázalo se, že Výsměšek Hnědý skutečně hovoří k ptákům. Přesněji řečeno na ně křičel a jeho slova obvykle zněla: "Aby ti křídla uhnila, ty ksindle!" Všechna zvířata, ryby i ptáci Výsměška Hnědého skutečně znali. Jejich vztah k němu byl tak vyhraněný, že v okruhu zhruba třiceti kilometrů kolem jeho pozemků se při spatření špičatého klobouku ukrývali, dávali na útěk, nebo ve výjimečných případech na něj podnikali sebevražedné útoky. * "No, chtěl jsem s vámi promluvit o jednom ze studentů, pane." "O jednom ze studentů?" vyštěkl na něj arcikancléř. "Ano, pane. To jsou takoví ti hubení, s bledými obličeji, vzpomínáte? My jsme totiž univerzita, víte? Musíme se s nimi smířit stejně jako s krysami " * Nikdy netoužil po tom stát se mágem. Nikdy vlastně nechtěl nic moc, kromě toho, aby mu všichni dali pokoj a nebudili ho před polednem. Když byl malý, říkali mu lidé věci jako: "A čím bys chtěl být, chlapečku?" a on pravidelně odpovídal: "Nevím, co byste pro mě měl?" Tohle není odpověď, kterou by vám lidé trpěli dlouho. Lidem nestačilo, že jste, čím jste, oni chtěli, abyste neustále pracoval na tom stát se něčím jiným. * "Papíry, papíry, papíry," zabručel. "Kolik měl těch zatracených papírů, co?" "Ehm 23 613, arcikancléři," odpověděl kvestor. "Vedl si o tom záznam." "Podívejte se na tohle," ozval se arcikancléř. "Hvězdný numerátor Otáčkoměr k použití v církevních oblastech Močálmetr! Ten chlap byl blázen!" "Měl velmi přesně uspořádanou mysl," odpověděl opatrně kvestor. "To je totéž." * Použít na Navážku jízlivost bylo naprosto zbytečné, stejně jako bylo zbytečné použít na něj cokoli, myšlenkou počínaje a střešním trámem konče. * Jestliže je něco zavřeno za těžkými vraty a ta jsou zasypána v nitru kopce, nebude to asi proto, že by si lidé přáli, aby to noc co noc vylezlo a zaběhlo jim to umýt nádobí, že? * Univerzitní ošetřovna, respektive nemocniční pokoj nebyl velký a používal se jen velmi zřídka. Mágové bývali buď víceméně zdraví, nebo mrtví. * Arcikancléř zajistil jeden cíp mapy, který se neustále zvedal, přetékajícím popelníkem. Prstem přejel po špinavém pergamenu. "Tady je napsáno Zde jsou draci," podivil se, "přímo uprostřed města. Zvláštní." "To? To je jen Sluneční svatyně chorých draků lady Berankinové," odpověděl mu nepřítomně kvestor. * "No, víš, tam mně napadlo, že si před promítáním rychle prohlídnu film " "Vážně?" zamračil se Kolík. "A víš, co jsem našel uprostřed té části s hořícím městem? Pět minut filmu, na kterém není nic jiného než jeden a tentýž obrázek, talíř Hargových speciálních žebírek se sójovou omáčkou. Je mi jasné proč. Jenom mi není jasné, proč jsi to udělal takhle?" Kolík se provinile ušklíbl. "No podívej, když jsem se doslechl, že jeden malý obrázek dokáže lidi přimět kupovat bůhví co, dokážeš si představit, co by s nimi udělalo tohle!" * Myšlenky se mu hnaly jako o závod. Jak se to říkalo o bozích? Když v ně lidé přestanou věřit, přestanou bohové existovat. A tak to bylo se vším. Realita je vlastně to, co se odehrává v lidských hlavách. A tady před ním byly stovky lidí, kteří pevně věřili tomu, co viděli na plátně...... celý text
Těžké melodično
1998,
Terry Pratchett
Těžké melodično nepatří k mým oblíbeným Zeměplochám. Dokonce jsem ho jednou rozečetla znovu a odložila nedočtené. A tak jsem teď, když jsem knihu opravdu přečetla podruhé, zvažovala o hvězdičku méně, ale když ji srovnám s mnohem horšími knihami, kterým jsem dala tři hvězdičky, tak se to pořád nedá srovnávat. Na tomto dílu Zeměplochy je velmi dobře vidět, jak autor pracoval. Pratchett psal scény tak, jak ho napadaly a pak je spojoval. Čím jsem starší, tím více tento postup považuji za ideální (zvlášť pro člověka, který má hodně nápadů a potřebuje je zapsat dřív, než je zapomene), i když se pak může stát, že se to tak úplně nepovede a na výsledku je poznat, že autor zrovna moc nevěděl, jak jednotlivé kousky spojit. Což je i případ Těžkého melodična, které v podstatě propojuje Smrťě s další parodií typu "Pohyblivé obrázky", ale vlastně nemá zápletku - a ta, kterou se snaží mít, velmi připomíná Morta. Umím si docela dobře představit, že na začátku byl konec. Že na začátku Terryho Pratchetta napadla epická scéna, kde Smrť hraje kytarové sólo ticha a pak teprve vymýšlel, jak se k ní dostat. Bavili mě mágové i Zuzančino rozpomínání se na dědečka proslulého především tím, že nikdy není příliš daleko. Bavila mě hudba s kameny. Ale chybělo mi nějaké silnější lepidlo těchto tří linek. A proto bych Těžké melodično nedoporučila jako vstupní knihu cyklu. * JAK SE JEDEN ZAPLETE S LIDMI, ZNAMENÁ TO, ŽE SE MU ZAKALÍ MYŠLENÍ. MNĚ MŮŽEŠ VĚŘIT. SNAŽ SE, ABY SES S NIMI NIKDY NEZAPLETLA. „Ale já sama jsem člověk.“ NEŘEKL JSEM, ŽE TO BUDE JEDNODUCHÉ, NEBO ANO? * Klobouk byl odložen. Děkanovi spadlo s plesknutím na čelo něco dlouhého, umaštěného a skoro tak špičatého jako klobouk. "Děkane," ozval se nakonec arcikancléř, "co jste si to udělal s vlasy? Vpředu vypadají, jako když vám je oblízla kráva, a vzadu jako kachní – dámy prominou – řiť. A ke všemu se vám ještě blýskají – ani nechci říct jako co." "No máčka! Tak to byl ten smrad, jako když se vaří slanina!" pochopil lektor Zaniklých run. "To je teď jasné," přikývl Výsměšek, "ale co ta květinová vůně?" "Mumlejmumlejmumlevandulejmumlej," zahuhlal děkan s neochotným výrazem. "Prosím? Co jste říkal, děkane?" "Říkal jsem, že to je tady cítit proto, že jsem přidal levandulový olej," pravil děkan hlasitě. "A někteří z nás si náhodou myslí, že je to epesní účes, abyste věděl. Váš problém, arcikancléři, je v tom, že nerozumíte lidem našeho stáří." "Cože... vy myslíte lidem o sedm měsíců starším, než jsem já?"... celý text
