Zelený_Drak přečtené 1108

Newtonovo dělo 2003, Gregory John Keyes

Hned po The Elder Scrolls jsem se pustila do Věku nerozumu, abych zjistila, zda byl Vodní rod nějaká vzácná odchylka od autorovy jinak úděsné tvorby nebo naopak TES byly odchylkou od tvorby jinak dobré. Ukázalo se, že to druhé je pravdou, Věk nerozumu je zase dobrý román. Úplně se tentokrát nemohu rozhodnout, zda je to opravdu tetralogie nebo jak je vlastně tento epický příběh o "andělech" rozdělen. První díl má jako hlavní zápletku Londýn, druhý Benátky, třetí a čtvrtý díl se odehrávají až po 10 letech a dějově mi splývají v jeden. Sérii jako celek doporučuji, i když má svá slabší místa, z nichž některá mají desítky stran. Postavy se vyvíjejí, prostředí je zajímavé, ale děj po prvních dvou dílech, bohužel, začne být poněkud předvídatelný. A nepochopila jsem, proč je tolik postav tak romanticky pryč z Adrienne, která se postupně ze sympatické dívky v nesnázích vyvíjí v ženu, o které jsem si v posledních dvou dílech říkala, zda by pro její okolí nebylo lepší ji v těch nesnázích nechat. Z celé série se mi rozjezd líbil nejvíc. Čtenář ještě neví, co si autor vymyslel, jak bude svět fungovat a sleduje střídavě sotva odrostlého chlapce Benjamina Franklina v Americe a mladou ženu Adrienne de Mornay de Montchevreuil ve Francii, kteří se oba touží prosadit ve vědě. Jemu v tom brání věk a původ (pochází z početné rodiny svíčkaře a má se stát tiskařem jako nejstarší bratr), jí pohlaví. Obě postavy jsou sympatické a čtenář, který na rozdíl od hrdinů ví, k čemu jejich úsilí směřuje, se může buď velmi nudit nebo si okusovat nehty při čekání, zda na to přijdou včas nebo ne. Záhy zjišťujeme, že věda tu není tak docela vědecká a ve hře jsou také nehmotné bytosti, které mají se světem své vlastní plány. Slibný začátek, kdy sice zkušenější čtenář tuší závěr, ale ještě nejde tak docela odhadnout, co z toho bude dál a je jasné, že 2. díl už opravdu bude velmi alternativní historií.... celý text

Pán duší 2013, Gregory John Keyes

Pekelné město a Pán duší je pro mě jeden román ve dvou svazcích, takže dohromady jsem jim nakonec jednu hvězdičku dala, ale pekelné to tedy bylo a dočetla jsem jen proto, že od Keyese jsem v minulosti četla Vodní rod a ten si pamatuji jako velmi dobrý. Tady jsem tedy stále čekala, zda není problém jen v mé neznalosti The Elder Scrolls a postupně se to nezlepší. A ono se to postupně zlepšilo, ale jen proto, že mě nakonec aspoň trochu zaujalo, že se autor rozhodl použít vaření jako superschopnost. Nakonec to bylo i trochu napínavé, protože Keyes umí psát a to se přeci jen projevilo i na tomto podprůměrném výtvoru. Už se k tomu vracet nebudu a Pekelné město bude hledat nového šťastného majitele. Hned po tomto strašlivém zážitku jsem se pustila do autorovy "tetralogie" Věk nerozumu, která je podle mě ve skutečnosti také spíš jeden román (s přimhouřeným okem dva), a to je zase povedená originální práce. Určitě doporučuji více než toto.... celý text

Pekelné město 2013, Gregory John Keyes

Pekelné město a Pán duší je pro mě jeden román ve dvou svazcích, takže dohromady jsem jim nakonec jednu hvězdičku dala, ale pekelné to tedy bylo a dočetla jsem jen proto, že od Keyese jsem v minulosti četla Vodní rod a ten si pamatuji jako velmi dobrý. Tady jsem tedy stále čekala, zda není problém jen v mé neznalosti The Elder Scrolls a postupně se to nezlepší. A ono se to postupně zlepšilo, ale jen proto, že mě nakonec aspoň trochu zaujalo, že se autor rozhodl použít vaření jako superschopnost. Nakonec to bylo i trochu napínavé, protože Keyes umí psát, a to se přeci jen projevilo i na tomto podprůměrném výtvoru. Už se k tomu vracet nebudu a Pekelné město bude hledat nového šťastného majitele. Hned po tomto strašlivém zážitku jsem se pustila do autorovy "tetralogie" Věk nerozumu, která je podle mě ve skutečnosti také spíš jeden román (s přimhouřeným okem dva), a to je zase povedená originální práce. Určitě doporučuji více než toto.... celý text

Štvanice 2012, Patricia Briggs

Štvanice je první kniha od Briggs, kterou jsem četla. Vím, že je autorka dost oblíbená, ale přesto jsem měla značné obavy, že pod líbivou obálkou půjde o tuctovou fantasy pro dámy. A moje obavy nebyly tak docela neopodstatněné. Přesto bych řekla, že to díky autorčině stylu patří v této kategorii k tomu lepšímu. Četla jsem mnoho mnohem horších knih podobného typu, takže kdyby po mně někdo chtěl doporučení na vlkodlaky s romantickou zápletkou bez milostného trojúhelníku, tak tohle by určitě byla volba číslo jedna. Zvlášť, kdyby to měla být kniha do nemocnice, nad kterou člověk neusne nudou, ale zase kvůli ní nezanedbá odpočinek a ani se nebude smát tak, aby si potrhal stehy. Kdybych měla Štvanici srovnat s jinou knihou tohoto typu, kterou jsem četla nedávno (před rokem), tak budu srovnávat s Na půl cesty do hrobu a jeden z důvodů proč se mi Štvanice zdá lehce nadprůměrná, je, že vztah hlavních hrdinů aspoň není totálně toxická záležitost plná manipulace a násilí. Věkový rozdíl hlavních hrdinů je náhodou docela podobný, ale Briggs propast zkušeností překlenula tím, že Charlese s dobrým vysvětlením popsala jako v dlouhodobých vztazích zcela nezkušeného. Dále dost pomohlo, že je zde do nějaké míry oddělený vlk a člověk. A vlk, který se v podání Briggs ve vlkodlacích silně prosazuje a není nějakou nemyslící stvůrou, co přemůže člověka jen za úplňku, si s lidskými problémy příliš neláme hlavu. Když si dva vlci padnou do oka, lidská složka si s tím budemusí nějak poradit. Jinak je to na můj vkus místy moc okecávaní toho samého dokola a kniha mě ničím neohromila, ale ani neurazila a další díl si přečtu.... celý text

Popel a prach 2010, Jarosław Grzędowicz

Po Řádu kraje světa jsem nutně potřebovala znovu přečíst Popel a prach, protože mě zaujalo, že tento spisovatelský manželský pár je evidnentně posedlý astrálním cestováním a motorkami. Pamatovala jsem si Popel a prach jako docela dobrý kousek, o který jsem ale v průběhu čtení postupně ztrácela zájem až se konec rozplynul v nic a v mé paměti nezanechal stopy. A přesně totéž se opakovalo i podruhé. Po třetí už se do toho tedy nepustím. Víc mi sedla povídka. Má hlavu, patu, něco mezi tím a podle mě je v ní obsaženo vše, co o Pomezí potřebujete vědět. Následující román už mi přišel jako taková horrorová nástavba. Největší mínus je ten rychlý konec a hned pak to, že je to všechno takové okoukané. Tajemná smrt mnicha. Už zase? I ty nejlepší scény s vdovou, jízda vlakem apd., vše působí jako kdybychom to už několikrát viděli jinde. Jako nechci říct, že to nemůže souviset s tím, že už jsem knihu jednou četla, ale u kolika scén si člověk řekne "tak to jsem nečekal" a ne "klasika"? Úplně tedy nechápu z čeho je většina čtenářů tak nadšená (a to jsem četla velmi rychla vůbec jsem se nesoustředila na případné rozpory a díry v logice). Přesto ještě váhám, zda si knihu nenechat jako ukázkový vzorek té záhrobní "klasiky".... celý text

Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud 1957, Josef Kajetán Tyl

Tyl není můj oblíbený dramatik. Nelíbil se mi jeho slavný Strakonický dudák (na papíře ani v Národním), nelíbili se mi ani jeho slavní Kutnohorští havíři. Je pochopitelné, proč to napsal i proč se hra ujala, ale nebavilo mě to proto o nic víc.... celý text

Řád Kraje Světa - svazek 1. 2012, Maja Lidia Kossakowska

Zcela výjimečně hodnotím román ve dvou svazcích různým počtem hvězdiček. Dvě pro první svazek, tři pro druhý. Rozjezd je dlouhý. Hlavní nápad pracuje se šamanismem a astrálním cestováním do parazitického světa Mistrů Záře (nebo jak se to psalo), ze kterého se cestovatelé (zloději, lupiči a jiní, dle toho, jak se zrovna nazývají) snaží ukrást něco užitečného, co by mohli přenést do našeho postapokalyptického světa. To je samo o sobě docela zábavné. Bohužel, po prvním svazku, který je jen vleklým úvodem k cestě tam a nikdy zpátky, se této kratochvíli už téměř nedostává prostoru. Přesto je druhý svazek, který už není jen o tom vykopat hlavního hrdinu z jeho pohodlného pelechu, čtivější. Je to pak už úplně klasický příběh z kategorie "vyvolený na cestě za naplněním proroctví nebo poslání překonává náhodné překážky". Bohužel, úplný závěr je sice optimistický, ale velmi otevřený. Nemám ráda, když se nedozvím jednoznačně, zda ten a ten dopadl tak a tak nebo ne. Příběh by snesl ješte jeden díl o konečném zúčtování. Autorka už ho ale nenapíše. Leda, že by se toho ujmul její manžel. Mají docela blízký styl a asi spolu o svých knihách dost diskutovali, mohl by to docela dobře trefit v podobném duchu. Ani pro mě to ale není příběh, který bych potřebovala číst vícekrát (a překlad je vážně místy příšerný), takže oba svazky pošlu dál do světa.... celý text

Zajímavé časy 1998, Terry Pratchett

Ze Zajímavých časů jsem si pamatovala jen to, že se tam řeší (již brzy) nový vládce Achátové říše a Mrakoplaš se znovu potká s Dvoukvítkem za nepříliš překvapivých okolností. A že to byla jedna z těch podle mě lepších knih s Mrakoplašem, i když jsem si vůbec nepamatovala proč. Všechno ostatní pro mě bylo při druhém čtení nové. Například Stříbrná horda. Samozřejme, že si pamatuju Stříbrnou hordu, moji nejoblíbenější skupinu hrdinných válečníků vůbec. Ale nějak jsem si nepamatovala, ze které knihy (kromě Posledního hrdiny) si je pamatuju. Tak Zajímavé časy, to je ta kniha, kde se autor konečně rozhodl, že Čingis Cohen je materiál na druhou hlavní postavu a pokud má táhnout celou jednu příběhovou linku, potřebuje k sobě ještě pár zkušených kolegů. Proto jsou Zajímavé časy jedna z mých nejoblíbenějších knih s Mrakoplašem. První tři mají k mým nejoblíbenějším kouskům daleko. Faust Erik je pro mě taková koncentrovaná mrakoplašovina, ke které se ráda vracím a jako jediná Zeměplocha se dá bez obtíží přečíst za den. A Zajímavé časy mě nebaví kvůli Mrakoplašovi, ale kvůli Cohenovi, takže by se dalo říct, že jsou můj nejoblíbenější díl s Cohenem. * A je třeba říci, že se povznesl k náčelnictví jedné z nejvlivnějších rodin říše především díky neutuchající píli, cílevědomému soustředění svých duševních sil a šesti dokonale načasovaným úmrtím. Tím posledním umírajícím byl jeho otec, který zemřel šťastně s vědomím toho, že jeho syn dodržuje staré rodinné tradice. Hongové, stejně jako všechny vznešené rody, uctívali své předky a neviděli nic špatného v tom, když se k nim někdo připojí předčasně. * Cohen se nikdy příliš nevyptával. Co se Cohena týkalo, lidé přicházeli a lidé odcházeli. Po pětileté pauze řekl prostě, "Jo, to seš ty?", ale už ho nenapadlo dodat "a jak ses měl?". Byl jste naživu, stál jste na nohou a o ostatní se nestaral, ani co by se za nehet vešlo. * "Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně," řekl Mrakoplaš. "Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi." "A co jste vyučoval?" "Zeměpis. A hlavně jsem se zajímal o Aurient. Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem." "Potom, co jste byl skoro celý život učitelem?" "Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu." "Ale to přece co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života" Pan Čabajka se rozzářil. "Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?" * "Pokouším se je naučit šachy, víte? Je to moc důležité, chcete-li pochopit mentalitu Aurientálců. Jenže se obávám, že nedokážou pochopit, že se musí střídat, jednou táhnout ten a podruhé onen, a jejich představa zahájení hry je, že se král a pěšáci vrhnou na šachovnici současně a zapálí protivníkovy věže." * Méně cvičený běžec by možná riskoval pohled přes rameno, ale Mrakoplaš měl v podvědomí uloženy informace o nárazech větru i o tom, jak se nepozornému člověkovi dokážou pod nohu připlést volné nebo kluzké kameny. A kromě toho, proč by se ohlížel? Běžel, jak nejrychleji uměl. Nic, co by mohl přes rameno spatřit, ho už nemohlo přinutit k rychlejšímu běhu. * V podvědomí většiny Acháťanů byl pevně zakotven zvyk podřizovat autoritě. A ještě silnější byl zvyk uctívat předky a respektovat starší, ale kapitán ještě v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak staře a držel se přitom stále ještě ve vertikální poloze. Tihle muži prakticky už teď byli předci. A ten v kolečkovém křesle tak dokonce i páchl. * Kdyby byl měl onen ubohý voják civilizace čas, byl by si uvědomil, že zatímco v civilizaci je násilí až posledním argumentem, u barbarů je naopak prvním, často jediným, a ještě nejoblíbenějším ze všech. * Vojáci seděli v horké přeplněné cele. Nakonec se jeden z nich ozval: "Co to bylo za lidi?" "Já si myslím, že to mohli být předkové." "A já si myslím, že na to, abys byl předkem, musíš bejt mrtvej." "Ten, co seděl na té kolečkové židli, vypadal jako mrtvej. Až do chvíle, kdy bodnul Čtyři bílé lišky." "Myslíte, že bychom měli křičet o pomoc?" "Co kdyby nás zaslechli?" "Ano, ale jestli se odsud nedostaneme, tak tady zůstaneme. A stěny jsou silné a dveře pevné." "Výborně." * "Jo?" zajímal se Caleb, který si během cesty pokoušel prsty rozčesat vousy. "Kdy tys byl v Efebe?" "Kdysi jsem tam honil jednoho chlápka, co na něj byla vypsaná slušná odměna." "A koho?" "Myslím, že tebe." * "Ale jsou přece věci, za které stojí zemřít," řekla Motýl. "Ne, to teda nejsou! Protože život máš jenom jeden, zato takovejch věcí, o jakejch mluvíš, najdeš na každým rohu pět!" "Dobrý bože, jak můžeš s takovou filozofií žít?" Mrakoplaš se zhluboka nadechl. "Dlouho." * Cohen poplácal otřeseného učitele po zádech. "Nelam si tím hlavu," řekl. "Jestli jsme císařství ukradli podle tvýho plánu, tak podle našeho plánu ho udržíme. Tys nám ukázal civilizaci, my ti na revanš ukážem barbarismus." * Bleskový Podrs se na chvilku zastavil, aby nabral dech, a z plnovousu mu stékaly čúrky dešťové vody. "Já takhle prostě běžet nemůžu," prohlásil. "Rozhodně nemůžu běžet tímhle tempem, a ještě při tom před sebou v tom blátě tlačit křeslo s Humošem. Dejme si oddech." "So to?" "Udělat si pauzu, abysme chytli dech?" zachmuřil se Cohen. "Bohové! Ani v duchu mě nenapadlo, že se něčeho takovýho dožiju. Hrdina, kterej vodpočívá? Kdypak odpočíval třeba Nezničitelnej Voltan, no?" "Ten vodpočívá teďka, Cohene. Je mrtvej," odpověděl mu Caleb. Cohen zaváhal. "Ne? Starej Voltan?" "Tos nevěděl? A Nesmrtelnej Jenkins taky." "Jenkins neni mrtvej. Toho jsem viděl vloni." "Jo, ale teď už je mrtvej. Všichni hrdinové jsou mrtví, kromě nás. A co se mě tejče, nejsem si tak docela jistej." * "Jak je to tady velké?" PRO NĚKTERÉ LIDI VELMI. NAPŘÍKLAD PRO LORDA HONGA. PRO NĚJ TO NAVÍC OBSAHUJE VELKÉ MNOŽSTVÍ NETRPĚLIVÝCH DUCHŮ. "Já myslel, že lord Hong nevěří na žádné duchy." TEĎ UŽ MOŽNÁ ANO. NA LORDA HONGA TOTIŽ VĚŘÍ MNOHO DUCHŮ.... celý text

Pohybový vývoj dítěte s láskou a respektem 2022, Zuzana Rybová

Skvěle zpracovaná přehledná kniha bez zbytečné omáčky. Některé části by klidně mohly být i podrobnější (třeba nevím, co to je ta "klaunská bota", podle mínění nebarefootové populace je to každá barefootová bota, ale tady to asi znamená něco jiného). Doporučuji.... celý text

Patnáctiletý kapitán 1983, Jules Verne

Z Verneovek, které jsem přečetla až v dospělosti, je tato první, kterou si možná nechám pro děti. Verne se konečně dostává k rovnováze mezi vzdělávacími a dobrodružnými pasážemi a když to srovnám s knihou Pět neděl v balóně, tak se to nedá vůbec srovnávat. U knih Robur Dobyvatel a Pán světa jsem usínala nudou. Patnáctiletý kapitán je mnohem atraktivnější dílo. Ani jsem si tentokrát skoro nestihla všimnout, že všechny vedlejší postavy jsou stejně placaté.... celý text

Rubyina lžička 2011, Anna Pietroni Lawrence

Další čtenářský přešlap v tomto roce. Kniha má dobré rozuzlení, ale dostat se k němu přes všechnu vatu je zdlouhavé. Ponurý příběh, u kterého se mi nepodařilo určit, jaké věkové skupině je určen a který působí spíš jako kdyby se odehrával ještě v 19. století. Konec je pro zkušenějšího čtenáře celkem předvídatelný, ale jak to bude jsem neuhodla až tak dlouho dopředu hlavně kvůli čtení v originále, který byl dost náročný (přímá řeč je v nějakém šíleném britském dialektu). Jedna z pozoruhodných věcí na příběhu je, že je to jeden z mála příběhů, kde jsou hybateli děje ženské postavy. Všechny tři mužské postavy jsou ve vedlejších rolích a všechny jsou úzce spjaty s hlavní hrdinkou. Ale jen kvůli tomu to za čtení nestojí. Kdyby kniha byla o 100 stran štíhlejší, byla by poutavější.... celý text

Zakletá Ella 2009, Gail Carson Levine

Po dvou přehmatech konečně kniha, která mě velmi příjemně překvapila. Četla jsem v originále, nevím zda je překlad stejně dobrý. Ale je to přesně jedna z těch knih, které bychom si v 5. třídě s kamarádkou velmi užily, kdyby tehdy už byly napsané. Vtipné, ve 12 letech vtipnější. I vedlejší postavy jsou dobře vymyšlené a každý má v příběhu své místo. Určitě "Popelku" schovám pro další generace. Jediné, za co knize strhávám body, je nedostatečné vytěžení "daru" hlavní hrdinky. Chybí mi nějaké větší pokusy s tím ji daru zbavit vhodně zvoleným příkazem (a jejich případné výsledky a následky).... celý text

Válka v ráji 1998, Stephen R. Lawhead

Knihu jsem četla anglicky a dočetla jsem jen ze zvědavosti na keltské mýty (které mě nakonec nezaujaly). Další díly číst nebudu. Nezaujal mě hlavní hrdina (byl mi až nesympatický) a konstrukce příběhu je podivuhodně neatraktivní. Neuzavřené linky (nejdřív se musí honem vrátit, aby se něco zlého nestalo, a pak to najednou nespěchá bez dalšího vysvětlení), nedotažené vztahy, nepochopitelná neznalost strašně zodpovědně studujícího hlavního hrdiny, který potřeboval potkat jakéhosi profesora, aby ho po několika letech keltských studií poučil o základních věcech z jeho oboru. Velmi pomalý rozjezd. Nejlepší část byl pobyt v bojové škole. Knihu bych asi doporučila hlavně těm, kteří nikdy nic na téma "průchod kamenným kruhem" nečetli, protože jako "jen jedna z mnoha" knih s tímto tématem, které jsem četla, na mě tato žádný dojem neudělala. Ale i poměrně nenáročná německá série Elfové nabízí více napětí.... celý text

Čarotepec 2015, Blake Charlton

Knihu jsem koupila, protože se mi líbil název a nápad. Přečetla jsem ji, protože se mi ten nápad opravdu dost líbil. Neměla jsem ji dočítat, čtvrtina by mi byla stačila. Magie je zde jako programování. Dokonce je tu více magických jazyků a každý se hodí na něco jiného. Když sešlete kouzlo s chybou, objeví se bug. Dokud to nespustíte, nevíte, zda to bude fungovat... Nejméně reálná je tu představa, že mistrům to funguje na poprvé. Zajímavá je také kakografie, "dis" porucha hlavního hrdiny, která zásadně ovlivňuje jeho život. Bohužel, tím to končí. Vše ostatní na knize je ordinérní a nenápadité. Autorův styl mi neseděl. A když se konečně na konci začalo něco zajímavého dít, děj najednou skákal o celé měsíce. Příběh končí tak, že čtenář očekává, že příště se hrdina pustí do záporáků, ale podle všeho je v druhém díle částečná obměna postav a ve třetím pak skočíme o 30 let vpřed a sledujeme potomka hrdinů druhého dílu. Pokud jste přečetli můj komentář, už o Čarotepci víte vše zajímavé, takže už prakticky nemá cenu ho číst. Pardon. Přečtěte si místo toho třeba Tamir Velikou od L. Flewelling.... celý text

Medúza: Tygra za ocas 2001, Jack Laurence Chalker

Nejlepší díl série. Medúza se podobá Kerberovi. Je to technologicky vyspělá totalitní společnost. Jen se zde mění těla místo toho, aby si lidé měnili těla. Občana je proto potřeba vychovávat a sledovat neustále, aby byl udržován spokojený a nevědomý. Protože když vás "wardeni" přizpůsobí zimě, proč by vás nepřizpůsobili i jiným podmínkám? Ale rozený Medúzan na takovou možnost nepomýšlí. Tarin Bul byl jednou z uvěřitělnějších variací na tajného agenta. Jeho mise je nejzajímavější. Autor tentokrát rozvíjí myšlenku, že proměnlivost těl by vedla ke změnám pohlaví, protože v drsných podnebních podmínkách potřebuje společnost více žen než mužů. Logicky tak neexistuje zvýhodňování jednoho pohlaví, protože nemalý počet žen se jako muži narodil a i v dospělosti mohou lidé opakovaně prodělat změnu pohlaví dle aktuální potřeby rodinné jednotky. Přesto je společnost v konečném důsledku patriarchátem, protože jí vládne nejoplzlejší chlap v systému wardenova diamantu. Po relativně svižném ději mise se dostáváme k rozřešení celé hlavní linie, což je část, na kterou celou dobu čekáme a za kterou zvedám hodnocení. Rozuzlení se mi líbilo. Úplný závěr mi pak přišel poněkud nedotažený. Ráda bych věděla, co se stalo s Tarinem a zda byly změny udělané na Ching Lu Kor doopravdy nezvratné. Všem ostatním dala kniha aspoň lehký náznak "a jak to bylo dál", jen zde nic. Zkusili to nebo si mám si myslet, že jistý agent si nechal Ass i Ching a všichni žili šťastně až do smrti? Přesto, kdybych si měla znovu přečíst půlku série, byl by to právě Kerberos a Medúza.... celý text

Charón: Drak před branami 2001, Jack Laurence Chalker

Nejslabší díl série. Úvod jsem přeskákala. Pravidla planety mají relativně blízko k Lilith, takže se mi už po krátkém čase od přečtení tyto dvě planety trochu pletou. Děj mi také přišel dost podobný a ještě více na sílu odehraný, akorát tady tedy wardenův organismus dělá tu "magii" echt magickou. Pro mě se tak třetí díl stal jaksi nadbytečnou variací prvního.... celý text

Kerberos: Vlk ve stádu 1996, Jack Laurence Chalker

Technické prostředí Kerbera mi bylo o něco bližší než feudální ráj na Lilith. Měla jsem náladu spíše na sci-fi než fantasy a Lilith se fantasy nebezpečně blížila. Na začátku mě docela zarazilo, že se autor rozhodl, že musí nutně udělat stejný úvod. Bylo mi ale jasné, proč to udělal a že to tedy udělá i u zbylých dílů, kde už to přeskáču. Jakmile se děj posunul na Kerberos, už to bylo dobré. Nejzajímavější na Kerberu není výměna těl jako taková, ale její společenské důsledky v dlouhodobém horizontu. Výměna těl umožňuje být skoro nesmrtelný. Ale má to odvrácenou stránku. Někdo nakonec vždy získá staré tělo, které už má poněkud krátkou životnost, že? Logicky se nabízí, že takový osud bude určen zločincům. Ale budete mít dost zločinců, kteří si zaslouží trest smrti nebo se to "zaslouží" bude nenápadně posouvat, až z toho bude skvělý nástroj k udržení diktatury? A bude těm zločincům mezi 15 a 30, aby jejich těla byla něčím, co chce řádný občan získat? A tak tu máme mateřství jako práci. Ale jakmile se pro něj jednou rozhodnete, už nikdy vám nedovolí dělat nic jiného. Každý rok jedno dítě, po roce odevzdat státu, když splníte kvóty, dostanete v době menopausy nové mladé tělo a pokračujete. Donekonečna. 40 % dětí je jen materiál na čerstvá těla. Rodina neexistuje. Lidé by zbytečně trpěli dilematy, zda přijmout nové tělo nebo ne, když by si více uvědomovali, že takové tělo nevyrostlo někde na stromě. A to by z nich dělalo horší občany Kerbera. Pěkná čistá dystopie. Důvod, proč knihu nehodnotím lépe je, že dějově je prostě příliš podobná prvnímu dílu.... celý text

Lilith: Had v trávě 1996, Jack Laurence Chalker

První ze čtyř dílů mě vcelku příjemně překvapil. Kniha za 43 let nezestárla úplně nějhůř. Základní zápletka je docela dobrá. Velké mezihvězdné impérium (pardon konfederace) je ohroženo neznámými mimozemšťany. Je potřeba někoho poslat k pravděpodobným zrádcům lidského druhu, aby zjistil úplně všechno. Hrdina je klasický případ "jsem úplně nejlepší agent s povolením zabíjet", který už všude byl, všechno dokázal a nikdo ho nezlomí. To se dá číst, pokud vás zrovna tento typ hlavního hrdiny neskutečně neirituje. Bohužel, právě první díl nejvíc evokuje fantasy meče a magie. A autor tahá postavy po světě sem a tam tak, aby se mu to hodilo. Navíc jsem hned na začátku uhodla, kdo je vládce. Dojem tedy autor vylepšil až tím, že mě překvapil jednou událostí v závěru. Vlastně tím skóré vylepšil docela významně, protože čtenáři opakovaně naznačil, co se chystá a stejně jsem to přehlédla. Body dolů hlavně za to, že perfektní cvičený a pro svou úlohu zrozený superagent nejedná nijak nadprůměrně chytře a je autorem vláčen (chytré postavy jsou vždy problém... proč aspoň něco neprokouknul, když je tak chytrý, hm?). Po dočtení celé série jsem koukala i na zahraniční komentáře (čtu zpravidla jen nejnižší hodnocení) a přemýšlela jsem, proč mi (na rozdíl od jiných čtenářů) nevadilo, že na agenta s povolením zabíjet se vždy záhy přilepí nějaká krásná domorodka a nevadilo mi to ani u první knihy, kde dívku v nesnázích zaujalo především jeho nadprůměrné mužství. Normálně mi tato linka ve starších sci-fi jde pěkně na nervy, ale tady mi to nevadilo ani v jednom díle. Dospěla jsem k závěru, že to je tím, že dokonce i v Lilith, kde je počátek "romantické" linky nejvíce otázkou fyzické přitažlivosti, to nepůsobí nijak nuceně. Ani Ti, která z jistého důvodu nejvíc ze všech hlavních ženských postav série působí jako sexy doplněk, není napsaná tak pramizerně, jak tyto postavy obvykle bývají. Autor také poměrně obratně přidává do Diamantu téma rovnoprávnosti (nejen mužů a žen). Na Lilith jde o šlechtitelský projekt, kdy jsou dívky s určitým "magickým" talentem vybírány pro projekt "poroď mága". To je ovšem poměrně běžné téma ve sci-fi a fantasy, proto jsem to přešla téměř bez povšimnutí.... celý text

Zpráva o třetí planetě 1982, Arthur Charles Clarke

Po přečtení Třetí a Poslední odysey jsem si myslela, že s autorem končím. Povídky se mi ale zase líbily. Ve svém žánru (= povídka) to nebylo špatné, i když je vidět, že coby sci-fi už velká část hodně zestárla. Přesto mi skoro přijde, že Clarkovi kratší útvar, kde může jen stručně vykreslit svůj nápad a tolik nezáleží na postavách, sedí lépe než novela či román. Povídky jsou dobře napsané, bez zbytečné omáčky. A aspoň u poloviny se mi líbil nápad nebo pointa, což je u mě na sbírku povídek nadprůměrný výsledek.... celý text

Zlé časy 1956, Charles Dickens

Kromě Olivera Twista jsem od Dickense četla jen pár povídek. Zlé časy jsem vytáhla, protože jsem potřebovala do výzvy knihu, která má na obálce hodiny. Čtení mě překvapilo. Příběh je možná "normální Dickens", ale styl, jakým je kniha napsaná mi přišel jako velký krok stranou. Na to období mi to přišlo až neuvěřitelně svižné a okleštěné od košatých popisů a odboček. Kniha se mi líbila dost na to, abych přemýšlela, zda se rovnou nemám pustit do dalšího Dickensova díla, ale ne zas tolik, abych to opravdu udělala. To, co mi chybělo byla možnost některé postavě nějak více držet palce. Ve srovnání s Oliverem Twistem je toto méně dobrodružství a více satiry. Tomu odpovídají i (velmi dobře napsané) charaktery.... celý text