tereza0319
komentáře u knih
Home Body: Mé tělo, můj chrám
Rupi Kaur
Když se člověk oprostí od self-help hesel a levicově liberálního balastu, najde i zajímavé myšlenky. Oceňuju popis emocí a uvažování člověka v klinické depresi. Velká škoda, že je to všechno předžvýkané jako pro mimina, nedá se v tom už nic dalšího najít.
Šeptuchy
Alena Sabuchová
Byl to vlastně takový dokument o polském Podlesí a jeho obyvatelích okořeněný pár historkami. Kvůli způsobu vyprávění nedochází k žádnému ponoru do postav ani do příběhu, ale zas musím přiznat, že závěr mě zasáhl, takže vztah k postavám se evidentně vybudovat dá. Hodně mi to připomínalo knížky Haliny Pawlovské, kde píše o domovině svých příbuzných, akorát v Šeptuchách bez té nadsázky. Hrozně se mi to vleklo až do posledního oddílu, jenž má opravdu spád. Takhle kdyby vypadala celá kniha! Dílo uspokojovalo moji nostalgii po devadesátkách, i když i tady vidím mouchy. Je cítit, že to psal někdo, komu bylo na konci 90. let deset, že je to spíš zprostředkované než pamětnické. Mouder bylo na můj vkus až moc, ale líbila se mi přirovnání emocí a pocitů k chutím a vůním. Fotky a popisy přírody krásné, jen toho magického realismu tam bylo počertech málo, asi si konečně přečtu ty Žítkovské bohyně, na něž je v komentářích hojně odkazováno. Možná to tak teď působí, ale rozhodně nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, jak Alena Sabuchová píše, jsem zvědavá na další knížku.
Skleněný hotel
Emily St. John Mandel
Ze začátku se mi to líbilo, Vincent mi byla sympatická, myslela jsem, že se příběh bude odvíjet jako psychologická sonda do života jedné dívky, ale bohužel, nestalo se tak. Příběhy jednotlivých protagonistů nakonec jen kloužou po povrchu, spousta postav má pouze ilustrační funkci, spíš než by někam posouvaly děj. Působilo to na mě tak, že si román hraje na hlubokomyslný, a přitom skutek utek. Ve chvíli, kdy se začne řešit Ponziho schéma, to už začne být průšvih. Čpí z toho, jak si autorka něco nastudovala, a teď se snaží s tím seznámit čtenáře, a to zcela beze zbytku, aby to pochopili i ti hloupější. Nejlepší je na tom celém obálka, je pěkná a zajímavá, doporučuji ohmatat.
Směna
Anna Beata Háblová
Tenata kapitalistického systému jsou tu popsána tak děsivě, že to připomíná sci-fi, mrazí o to víc, když člověk ví, že je to reál. Tím myslím supermarket i trh uměleckých děl. Já v takovém světě odlidšťujícím člověka nechci žít! Moc jsem si užila vhled do duše i oka výtvarného umělce a zamyšlení nad otázkami umění. Jenomže děj, směs detektivky a dívčího románu, lehce křečovité příhody ze života jedné slušňačky (ale dovídáme se, že její osobnost ovlivnilo trauma). Souhlasím s veriszv a přílišným tlačením na ártovou notu, ty začátky kapitol, to už byla manýra. Zas na druhou stranu jsem ocenila Alenu a její makaronismus, mám kamarádky, které tak mluví, a já můžu vyletět z kůže, tady to na mě překvapivě působilo jako terapie. Z toho konce mi bylo trapně, ale po pracovní stránce vlastně autorka nabídla variantu, jak z toho hnusného života vybruslit.
Snídaně u Tiffanyho
Truman Capote
To je ale parchant, ten Capote. Vypráví, jako by se nechumelilo, a na konci člověk zjistí, že je totálně rozsekaný. Souhlasím, že, jak už tu bylo zmíněno, je v tomhle hodně podobný Fitzgeraldovi.
Koralina
Neil Gaiman
(SPOILER) Neměl se otírat o moji milovanou Alenku, ne neměl to dělat. Motivace k tomu, proč se vrátit k rodičům, kteří mě evidentně emočně zanedbávají, má znít „co by to byla za legrace, kdybych jednoduše dostala, co chci", tomu nějak nemůžu uvěřit. Celé mi to přišlo takové odbyté a nahodilé. A to jídlo! Tatínek uvařil „recept", regulérní zapečené brambory s pórkem, a Koralina si jde v mikrovlnce ohřát zmraženou pizzu s hranolkama, přičemž rodiče neřeknou ani popel!!! Jsem v šoku. Jestli tam měl být jako jinotaj narcistický vztah matky k dceři, tak jsem z toho měla aspoň něco málo.
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Téma rasismu nikdy nepřestane být aktuální a je třeba na něj upozorňovat. Ale proč takovým čítankovým černobílým způsobem? Čtení se mi táhlo jako odpoledne na americkém Jihu. Jestli byly takových myšlenkových úvah, jaké jsou v knize popsány, schopné druhačky třicátých let minulého století, tak to jsme teď hodně pozadu. Ale spíš myslím, že nebyly. A ten závěr... Podle mě je kniha kýč jak bič, a ten by se klasikou stávat neměl. Jednu hvězdu za Attica, byl popsán věrohodně, se svými klady i slabostmi, líbilo se mi, že ho děti oslovovaly jménem, to by dle mého zlepšilo mnohý vztah dítěte a rodiče. A pak taky za uklidňující atmosféru doby, již se autorce podařilo přenést do příběhu, doby, kdy spousta věcí byla ještě v pořádku.
Ten, kdo stojí v koutě
Stephen Chbosky
Politicky korektní, didaktická kniha pro mládež o tom, co si má myslet, jak se chovat, co číst, a co poslouchat. Kýčovitá sloučenina Forresta Gumpa a Kdo chytá v žitě. Nenašla jsem nic, co by se mi na tom líbilo.
V pasti pohlaví: O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku
Silvie Lauder
Bylo pro mě překvapením, nakolik nás ovlivňují zažité představy a stereotypy, jak je bez přemýšlení bereme jako danosti. Jestli jsem si z knížky něco vzala, tak určitě to, že přemýšlet je nutné nad vším a pořád. Šokovala mě „neviditelnost" mnohých žen, které se o něco zasloužily, a taky incels - jestli je toto rozšířený společenský jev, tak něco děláme hodně, hodně špatně. Kniha je protkaná výroky rozhořčených „boomerů", ale mě by zajímaly i náhledy dnešních mladých Čechů, jak oni věci vnímají a cítí, například na hnutí #MeToo. Ty tam vlastně úplně chyběly. Ocenila bych vyšší toleranci k jinému názoru, méně ironie a víc objektivity, autorka často uvádí, že ne všechny ženy mají s nějakým konkrétním jevem špatnou zkušenost, ale to ji pro účely její knihy nezajímá, tak to zmíní jen tak mimochodem. Každopádně je moc dobře, že vyšla kniha upozorňující na aktuální negativní společenské jevy.
Červená zahrada
Emil Vachek
Podrobná psychologická studie jednoho nerovného prvorepublikového vztahu.
Cesta pěšky
Vilém Závada
Nechápu , jak si, vzhledem k tomu, v čem žil, dokázal vypěstovat smysl pro krásu, lásku a naději. Ale dokázal. Možná za to může Vojtěch Martínek. Ta jeho představivost plyne tak přirozeně... V antikvariátu jsem ukořistila první vydání dokonce s podpisem, tak jsem pyšná.
Tajemné dálky
Otokar Březina (p)
Teda, co tomu chodilo hlavou... Obdivuju. Motivicky mi to přišlo chudé, ale to není ani tak vina Březiny, jako dekadence. Mile mě překvapilo, že se tomu dá alespoň trochu porozumět, myslela jsem, že to celé bude jedna velká šifra. Nejvíc se mi líbila „Moje matka" a pak „Návrat":
Až v šedivém toku
noc lítostné touhy stiskne ti prsa, smutek věcí a času,
dní, které nastanou, bolestné šeření prvé,
a vztyčená vášní, schvácená něhou (ó smutná!) na místě jasu
pít budeš jen brutální rozkoš z nečisté číše mé krve.
Ako chutí moc
Ladislav Mňačko
Psychologie postav je to, co na díle oceňuju nejvíc, je jasnozřivá, do nejmenšího záchvěvu odstíněná, propleteně černobílá, a to vše na velice malém prostoru, majstrštyk. Reportážní způsob vyprávění mě nudil, ráda bych více přímého děje, akce, materiálu pro to rozhodně nebylo málo. Jak už zmíněno, vyprávění z různých úhlů pohledu by taky stálo za to. Strnulost děje, vlastně až esejovitý charakter knížky, podle mě způsobuje, že se dílo jeví strašně zastarale, což se tluče s jeho nadčasovým posláním, a dost mu tím ubližuje. Bohužel. Slovenština je úžasná (pol'ovačka, sopliak, sral'ka). „Máš stále pekné kozliatka..." Přesně to bych toužila slyšet v romantické chvilce těsně po probuzení. :-D
Eugen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
(SPOILER) Ze střední školy mám zafixováno, že Taťána se tím, že napsala dopis Oněginovi, prohřešila proti tehdejším společenským pravidlům, protože tenkrát ženy muže nenaháněly, tudíž porokázala velkou odvahu. Nevím, kde jsem to vzala, v knize se to vůbec neřeší. Byla jsem proto trošku zklamaná, že je Táňa v uvozovkách jen citlivá, plachá a myslí si, že život je takový, jak se píše v knihách. Na konci vyprávění se z ní stává chladná (i když jen na povrchu) a ctnostná žena. Její přerod je kvůli vynechávkám v textu takřka okamžitý. Oněgin je popsán daleko plastičtěji. To, že nechtěl Taťánu poškodit vzájemným svazkem, protože vnímal její čistotu, je podle mě tak zásadní, že NEMŮŽE být označen za cynického povrchního floutka. Navíc ho dopis dojal, nevysmíval se mu, takže nebyl až tak citově okoralý. Oceňovala jsem autorovy trefné poznámky o životě, které dělaly příběh daleko zajímavějším. Klobouk dolů před ním, jaký postřeh měl v tak nízkém věku! S čím jsem se nedokázala srovnat, byly vynechané části textu a jejich uvedení vzadu za příběhem, vyprávění to roztrhalo, a ten přerušený censurovaný konec, to už byl vrchol. Jak to asi ukončil? Naproti tomu, zřejmě nutné opěvování krás země a politické narážky v poslední hlavě už pro mě byly navíc. Moc se mi líbily ilustrace ve vydání z roku 1956, byl to takový nakreslený text.
Na Větrné hůrce
Emily Brontë
(SPOILER) Jeden z nejlepších gotických románů, jaký jsem kdy četla. Vášně a emoce stříkají, omdlévá se a blázní, tak to má být. Tomu detailnímu mrazivému vykreslení nenávisti nesahají dnešní thrillery ani po kotníky. Co asi musela Emily prožít, vždyť něco takového se snad vymyslet nedá. Postavy zobrazeny se všemi svými zápory i klady, že se za celou dobu nestačíte rozhodnout, jestli vám jsou sympatické nebo ne. Říkám si, jaký by příběh asi byl, kdyby byl vyprávěn jednou z přímo zúčastněných postav. Jediné, co mě zklamalo, byl závěr, ten happyend (nebo vlastně dva) je na sílu, doufala jsem, že tomu ještě nějak přitne, aby z toho byl člověk ještě rozsekanější, než se vůbec dá.
Těla
Klára Vlasáková
Nedovedu si představit, že někdo přemýšlí, mluví a jedná tak, jak to bylo představeno v této knize. Celé to na mě působí neživotně a povrchně, lživě. Autorka se snaží o intelektuální přesah, ale na malé ploše toho nakousává příliš mnoho, a nic nedotáhne. Podle mého názoru nepovedená neempatická sonda třicátníka do mentality šedesátníka.
Dallas 63
Stephen King
(SPOILER) Co mě na knize nejvíc znechucovalo, bylo, jak se nám King snaží vnucovat své politické názory - Kennedyho prostě zabil Oswald, kdo věří jiným teoriím, je konspirátor, který na to má sice právo, ale přesto přece všichni víme, že je to blbec, že? Resignoval i na popis Oswaldovy povahy z různých úhlů - hlavně mu nepřiznat ani jednu dobrou vlastnost - pokud se o to přece jen někdy pokusil, hned za tím následoval původní odsudek. Skoro jako by to psal na objednávku. Postavy jsou černobílé, hlavní představitel a jeho milá se často ocitají v centru kýčovitých projevů sympatií okolí, o milostných scénách ani nemluvím.
Děj je často vatovitý, a proto zdlouhavý. Autor se v knize podle mého názoru snaží být vtipný za každou cenu a rád vyslovuje všeobecné pravdy, aby se zavděčil co největšímu počtu čtenářů. Konec rychlý, nedotažený, přišlo mi, že to už chtěl ukončit, děj se co děj. V neposlední řadě jsem byla zklamaná z překladu.
Pár věcí se mi přece jen líbilo. Harryho slohová práce s pravopisnými chybami, které ještě umocňovaly hrůzný dojem, srovnávání 50. let se současností a scéna Jakeova bití. King má na hrůzu talent, to je bez diskuse. Bohužel ale nemůžu dát ani jednu hvězdičku, je mi to líto. Moje první setkání se spisovatelem, škoda, ale dám mu šanci, chystám se na Řbitov zviřátek.
Šarlatové písmeno
Nathaniel Hawthorne
Na rozdíl od většiny ostatních se mi překvapivě líbil i prolog. Ta jeho jemná ironie, se kterou střílí do úředníků, a která vlastně prostupuje celým dílem. Dějově je příběh jednoduchý, ale plný drobných detailů a neotřelých povšimnutí, jež ho asi dělají tím, čím je. Zobrazený svět se svými hodnotami se nám dnes už zdá neskutečný, ale je dobré ho poznat a porovnat s dnešním. Román mě uhranul hlubokými city vyjádřenými nepateticky, dá se říct skrytě, je to taková jedna velká natlakovaná plechovka. A taky svou krásnou ponurostí, obálka z roku 2012 ji vystihuje skvěle. Zajímavý Hawthorneův pohled na ženskou otázku.
Korespondence IV. (1859–1862)
Božena Němcová
Proč musel jeden člověk tohle všechno snášet? Jak mohla společnost dopustit, aby se to dělo? Co všechno po sobě mohla zanechat, kdyby se jí vedlo aspoň o trošku lépe? Po všem tom mnohaletém strádání jí hráblo, to je na těch dopisech vidět. Bohužel se to navíc přesně ve stejnou dobu stalo i Josefu Němcovi. Je mi z toho hrozně. Až budu zase jednou v Praze, moje kroky povedou na Vyšehrad zapálit jí svíčku.