tereza0319
komentáře u knih
Poezie ve věku vnějškovosti: Eseje, recenze a jiné texty z let 2007–2022
Jakub Řehák
Není nad to číst dílo o poesii napsané přirozeným, nevědeckým jazykem, jak autor sám často zdůrazňuje, a ještě navíc nahlédnout do jeho vlastní dílny.
Anna ze Zeleného domu
Lucy Maud Montgomery
Přečetla jsem, protože mě nadchl seriál z roku 1985. K Vánocům jsem pak dostala čtvrtý díl série, ani nevím, kolikrát jsem ho přečetla. Skoro po třiceti letech jsem si poslechla první díl jako audioknihu. Ve slovenštině, takže poetický účinek textu tím dostal ještě větší grády. Až mě zaskočilo, jak se liší vztah k dětem tehdy a dnes, hlavně na začátku se Marilla chovala k Anně vyloženě krutě. I za její "průšvihy" většinou mohla ona. Ale potom mě s ní smířily její utajené myšlenkové pochody, jež jsou v knize detailně popsané. Jak tu spousta lidí poznamenává, i mně vadily Anniny nekončící monology, ale myslím si, že kdybych je četla v knize svým tempem, užila bych si je. Některé příběhy už na dnešní dobu působí naivně, a to, že je Anna, od počátku života znevýhodněná svým sirotkovstvím, mezi vrstevnicemi nejkrásnější (i když si to nemyslí), ve všem nejlepší, a až přehnaně ctižádostivá (což taky dost drhne, vzhledem k jejímu typu roztržitého snílka), mi dost lezlo na nervy. No, asi to má být výchovné. Způsob jejího vnímání přírody a vůbec světa, jakož i popis duševních pochodů a přerodů postav, ta intimita, ze které je člověk často na rozbrečení, a starosvětská pohoda, jež z knížky sálá, mi vynahrazují všechny nedostatky. Budu číst i další díly, kde je Anna uzavřenější, ale fantasie ji neopouští.
Nejvyšší karta
Petra Hůlová
Čišel z toho intelektuální chlad. Kdyby aspoň některá z postav měla nějaké zvíře! :-)
Život Vernona Subutexe 1
Virginie Despentes
To nastavování zrcadla nebylo vůbec příjemné, dost jsem při čtení trpěla. Oceňuju, jak Despentes vykresluje postavy, pěkně ze všech stran, nikomu nenadržuje, nikoho nepotápí, čtenáře nutí k vlastnímu názoru. Líbilo se mi, jak píše o sexu, není to kýčovité, trapné ani křečovité, to podle mě málokdo dovede. Ale jestli tohle mají být naturalistické scény, tak jsem asi četla něco jiného.
K majáku
Virginia Woolf
Spousta lidí tady přirovnala knížku k něčemu, co se dá jíst. Taky to tak cítím. Je to jako pochoutka, ke které se jeden tak snadno nedostane. Okusí a chvíli mu připadá, že to je to nejlepší, co kdy jedl, chvíli se sám sebe ptá, jestli mu to vlastně vůbec chutná. Nedá se sníst moc najednou, a člověk brzy pozná, že tohle je gurmánský zážitek.
„Zázračné reálno“ a magický realismus
Eva Lukavská
Jsem obzvlášť vděčná za úvodní studii, definování obou pojmů, rozdílů mezi nimi a popis jejich historie. Úkol to byl nelehký a spletitý, přesto autorka vysvětluje jednoduše a srozumitelně.
Slečny
Barbora Baronová
Stejně jako DádězPrahy mi nesedla forma stylizovaného vyprávění, působilo to na mě jako nějaká didaktická etuda pro dívky z první republiky o tom, jak je důležité poslouchat rodiče, dobře se učit a věřit v Boha. Příběhy kvůli tomu zbytečně splývaly, hlavně dětství jednotlivých žen. Když jsem se od toho oprostila, zůstaly velmi zajímavé příběhy, myšlenky a křehké fotografie, které to všechno dokreslovaly. Skvělé, že to někdo pro nás udělal, že vynesl na světlo ožehavé téma. Hvězdu navíc za paní Loukotkovou, jsem v šoku! :-)
Korespondence II. (1853–1856)
Božena Němcová
Jsem v šoku. Věděla jsem, že to Němcovi neměli v životě jednoduché, ale že až tak? Neustálé starosti o živobytí, o zdraví, do toho každou chvilku někdo umřel, mladý, starý, všechno fuk. Jak byli tehdy lidé stateční a jak měli za ušima, mohli bychom se od nich učit. Fascinuje mě ta čeština takořka bez pravidel, každý si s ní dělal, co chtěl. Dokonalé jazykové hody. No a ten Josef Němec... Proč nám tak dlouho lhali?!
Sebevraždy panen
Jeffrey Eugenides
Snaha autora o vtipnost mi občas připadala křečovitá, jinak bych dala pět hvězd.
Pozdější život panny
Ferdinand Peroutka
Po přečtení knížky si jsem jistá, že by se autor podepsal pod výrok člověka hořce mám rád". Přistupuje k němu s láskou, ale nemilosrdně. Není na škodu, se občas podívat na věci z jiného úhlu a přemýšlet, ale k tomu, aby nám jiný úhel předestřel, je potřeba někoho jiného, tímto děkuji, pane spisovateli. Dostali jsme Johanku z masa a kostí a s chybami, ne jako světici, to polidštění ji pro mě udělalo ještě sympatičtější. Zároveň ji to ale v mých očích nezbavilo výjimečnosti.
Život a smrt Jany z Arku
Régine Pernoud
Takového člověka naše doba nemá šanci zrodit. Jsem ráda, že vůbec byl.
Panna ve zbroji
Mark Twain (p)
Je to psáno stylem středověkých příběhů, něco na způsob Tristrama Shandyho nebo Jakuba a jeho pána, až jsem čekala, kdy se objeví něco, z čeho pochopím, že si ze mě autor utahuje. Nestalo se. I když je z díla cítit upřímný obdiv a úcta k hrdince, jak už tu píše Hobo, Loukotkové se podařil silnější emoční zásah, přestože v knize o Johance pojednává spíš okrajově. Nicméně, Mark Twain určitě napsal knihu, kterou je třeba číst.
Bůh či ďábel
Jarmila Loukotková
Jak ta psala! Tím neustálým popisem vnějšku i nitra hlavní postavy jsem měla pocit, že ta stojí vedle mě, byť z patnáctého století.
Loukotková delší dobu něco tvrdí, aby to jedním okamžikem celé rozmetala, a čtenáře rozebrala na kousky. Na posledních čtyřicet stran shodí další pumu. Ohryzávala jsem napětím knížku. Sice mi v těch historických událostech udělala dost nepořádek, ale to nevadí, já si to dozjišťuju.
Klobouk dolů před ní.
Vězeň času
Matt Haig
(SPOILER) Opět skvělý nápad, stejně jako u Půlnoční knihovny. Jenomže Heig si toho nabral moc. Čtyři sta let a tři historické postavy v rozmezí tří set stránek. Všechno tak působí zploštěle, povrchně, protože na širší rozvinutí není prostor. S postavami nemůžeme navázat hlubší vztah. Moc se mi líbila pasáž o Shakespearovi, připadala mi uvěřitelná. Na takového Fitzgeralda, kvůli němuž jsem tu knížku četla, zbylo pár řádků.
Stejně jako u Půlnoční knihovny mě zarazil konec. Matt Heig něco rozvíjí, a na konci z toho vytvoří akčňák ve zběsilém tempu, který popře předchozí děj, a vyvolává otázky. Celou dobu se Tom na základě vlastní špatné zkušenosti snaží skrývat, ale na konci zjistí, že to najednou není potřeba, že k tomu byl vlastně nucen, rozhodne se, že o svém tajemství teď všem řekne, aby to nakonec zase neudělal? Najednou všechny problémy a lidská přirozenost, kvůli které se tak chránil, prostě zmizí? Jaké měl Hendrich motivy ke svému chování? To, že byl paranoidní je málo. Proč za všechno můžou Němci? Proč musí mít konec zářivý happyend? Tím, že čas od času do textu přihodí větu filosofa vytrženou z kontextu, ze své knihy hluboké dílo neudělá.
Čistý, skromný život
Viktor Špaček
Po sérii různých motivačních knih a příběhů se šťastným koncem je tahle dávka deprese docela osvěžující. :-)
Často jsem měla pocit, že postavy šustí papírem, přestože jejich problémy jsou až příliš reálné. Souhlasím, že povídky v druhé polovině sbírky, a ty delší, jsou špičkové.
Veřejní nepřátelé
Michel Houellebecq
Zjištění, že lidi se mezi sebou dokáží bavit nejen o praktických nebo každoddeních záležitostech, a to navíc kultivovaně a do hloubky, je až ozdravné. Je to jako pít pravé šampaňské. Souzněla jsem s nimi oběma až do Lévyho posledního dopisu, kde zmiňuje, že nemá rád zvířata. Vždyť on se ani ze zdvořilosti nezeptal, jak se má Houellebecqův zraněný pes! Možná je to nespravedlivé a subjektivní, ale považuju to za vadu charakteru.
Oči krále Havrana
Jan Sojka
Je obdivuhodné, s jakou odvahou nám autor dává nahlédnout do intimního světa své rodiny i svých vnitřních úzkostí. Slovy neplýtvá, sdělení je sevřené, upřímné, závažné a hluboké, nechybí mu vhled.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
(SPOILER) Nora nakonec zjistí, že její původní život je stejně dobrý jako všechny ostatní, navíc je lepší v tom, že je doopravdy její, nenastoupila do něj někde v půlce a nemusela se spoustu věcí domýšlet, spoustu věcí neprožít, jako třeba porod vlastního dítěte. Myšlenka je skvělá, stejně jako cestování po životech. Haig se snažil propojit několik žánrů, aby si každý přišel na své, udělal z toho i motivační knihu, což bylo zjevné po celou dobu, ale tento žánr závěrem úplně převzal kormidlo, spisovatel všechno strašně vysvětluje a doříkává, kdyby se snad čtenář náhodou nedovtípil. Nora najednou naprosto všechno vidí z lepší stránky, z jiného úhlu pohledu, to, co vypadalo jako katastrofa, se vyjeví být tím nejlepším, co se jí mohlo přihodit, vše zalito sluncem, Haig zaplul i do žánru červené knihovny. Opravdu škoda toho závěru, nápad i ztvárnění se mi celou dobu moc líbily.
Někdo si stěžuje, že je tu spousta filosofických mouder, ale proč to nepřijmout, když to moudra skutečně jsou? Podle Života v lesích, který autor hojně cituje, se sama řídím, je to moje krédo. Filosofové se k něčemu po zkušenostech a dlouhém bádání skutečně dobrali, tak proč si o tom neříct, namísto pseudofilosofických keců motivačních knih (které hltám)?
Několik lidí psalo, že téma je hodně podobné knihám Veronika se rozhodla zemřít a Poslední kabriolet. Mimochodem, věděli jste, že Poslední kabriolet čte Dulava v reklamě na tu sekačku či co? Ale ty se mýlíš, lásko! :-D