evismaior komentáře u knih

(SPOILER) 90% - po perfektních Dopisech ztraceným, které ve mně zanechaly dojem, že takhle dobře napsanou knížku jsem už dlouho nečetla, jsem vlastně ani nevěřila, že by autorka zvládla napsat pokračování na stejné úrovni. Ale ona snad dokonce tu vysoko nastavenou laťku ještě dokázala přeskočit.
Především mě potěšilo, že pokračování Na co slova nestačí se věnuje Declanovu nejlepšímu kamarádovi Revovi, zasmušilému týpkovi v mikině s kapucí, kterého jsem si už v předešlé knize oblíbila. Nechybělo ani pokračování Declanova příběhu (otec ve vězení, matka těhotná s novým manželem), snad jen Juliet, hrdinka z předchozí knihy, mohla mít trochu víc prostoru. Rev je čerstvě plnoletý, ale žije dál se svými adoptivními rodiči, kteří si ho jako malého vzali do pěstounské péče poté, co byl odebrán svému otci náboženskému fanatikovi, který Reva týral. A právě on se mu začne ozývat, což spustí lavinu protichůdných pocitů (hněv, strach, nenávist, ale i zakořeněná poslušnost a touha se otci zavděčit a obavy z vlastních násilnických genů), se kterými se Rev nedokáže vyrovnat (a to bylo možná jediné, co mi připadalo, že to autorka trochu uměle natahuje - proč tak dlouho otálel se svěřit svým nynějším rodičům, kteří mu nikdy nezavdali příčinu, proč by neměl věřit, že s jejich pomocí mu půjde lépe se s otcovým vpádem do jeho života vyrovnat).
Nicméně ve stavu vlastní rozervanosti narazí na Emmu Blueovou a to je po Juliet rozhodně další zajímavá hrdinka, kterou autorka napsala. Emma vytvořila počítačovou hru, kolem hry vznikla komunita, kterou spravuje pod nickem Azure M, a v ní se vyskytl Horor, jenž Emmu ve virtuálním světě dost nechutně pronásleduje. Její otec sice také tvoří hry, ale na Emmu nemá čas. Její matka je doktorka a jejich zálibu v IT světě neuznává. A tihle dva se navíc rozvádějí. Možnost vídat se s Revem se tak pro Emmu stává jediným světlým bodem v životě (neboť na rozdíl od čtenářů tahle obeznalá dívka svého kamaráda z netu Ethana kupodivu vůbec z ničeho nepodezírá).
Děj je tedy podobně hutný jako v prvním dílu, postavy jsou prokreslené a pro příběh nezastupitelné, dialogy děj logickým způsobem posouvají vpřed, žádná zbytečná vata a já si lebedím nad v rámci tohoto žánru perfektně zvládnutou řemeslnou prací autorky. Obdivuju třeba i to, jak dokázala podat pěstounskou péči se vším krásným i smutným, co Revovým rodičům přináší. A pevně doufám, že ještě vznikne další díl o Revově novém "bratrovi" Matthewovi, zneužívaném chlapci, který přišel od jiných pěstounů. Do té doby rozhodně nevynechám ani její další knížky.

"Bylo by divný, kdybych se tě zeptal, jestli si to nechceš zopakovat?"
"Jako sejít se za kostelem a psychicky se zhroutit? Nejspíš jo. Bylo by divný, kdybych souhlasila?"

"Máme tě moc rádi. Se vším všudy."
"I když na tebe řvu, ať vypadneš z mýho pokoje?"
"I tak. Všichni někdy odstrkujeme ostatní, jenom abychom viděli, že nás jistí."

1 07.06.2024

80% - od Gaimana jsem toho četla nemálo, ale proslulé komiksy se Sandmanem mě zatím kupodivu míjely. Tyhle začátky (kde on sám přiznává, že to nebylo úplně ono) mi sice s ohledem na to, jak znám jeho spisovatelské umění, připadají trochu neobratné, ale atmosféru těmhle prvním osmi příběhům upřít nemohu.
Samotná postava Sandmana (hrdiny DC univerza, kterého si Gaiman přetvořil podle svého) lapeného v roce 1916 do pasti zlotřilým Burgessem (který chtěl ve skutečnosti přemoci Smrt) čtenáře hned zaujme. Mladší bratříček Smrti po svém osvobození pátrá po svých symbolech moci - měšci s pískem (podle dávné germánské mytologie se písek sype do očí lidem a přináší spánek a sny - a to mě na Gaimanovi odjakživa nesmírně baví, jak umí pracovat s mýty, pověstmi atd. - viz jeho společný počin o přátelství anděla a démona Dobrá znamení napsaný s Terrym Pratchettem), helmě (pro tu se musí vydat až do pekla) a mocném rubínu, který si přivlastnil doktor Destiny, který právě uprchl z ústavu... A nakonec se seznámíme i s jeho sestrou Smrtí.
Mně připadaly asi nejzajímavější ty drobné střípky ze života (a snů) různých nedůležitých lidí, kteří byli tak či onak postiženi Sandmanovým zajetím. V kombinaci s výraznou a velmi výstižnou kresbou to byl silný zážitek.

4 05.06.2024

70% - Moje nadšení z předchozího dílu bohužel trochu opadlo. Tentokrát jsou divné děti na prázdninách s Milinými rodiči na chalupě a hlavní zápletkou je jejich rozhodnutí nalézt majitele podivné kočky, která se zatoulala na jejich práh. Hned zpočátku mě nicméně zamrzelo, že ze čtyřky z minulé knížky zbyli jenom dva hrdinové, protože "s Frantou už se nekamarádíme" (hraje jenom videohry) a Katka sice zpočátku přítomna je, ale jako úplně zbytečná postava, která po jedné návštěvě koupaliště s ohledem na postoj ke svojí tloušťce hned zase z chalupy odjede.
A tak k Mile a Petrovi přibydou naopak dvě děti ze sousední chalupy - "normální" Luisa a její lehce (asi) autistický bratr Eliáš, který nedokáže lhát ani porušovat pravidla (zejména ta, která nastavila jejich maminka). A sice to postavy nejsou špatné, jenže na rozdíl od staršího Franty a Katky jsou zhruba ve stejném věku jako Petr a Mila, takže se ještě víc stírají rozdíly ve způsobu, jakým uvažují (knížka je opět psána v ich formě z pohledu střídavě všech dětí). Ono obsahově to samozřejmě rozdílné je - Petr se pořád bojí příšer (a asi je taky gay - tohle byla u relativně ještě malých dětí vsuvka tak trochu na sílu), Luisa chce hlavně něco zažít (protože jinak je pořád upíchlá doma se svým bratrem a v rámci nastavených pravidel), Eliáš se nechce pouštět do ničeho neschváleného a Mila je s tou svojí umanutostí, s jakou se stará o zvířata a lidí jsou jí naprosto šumák, už daleko za hranicí otravnosti. Jenže ten jazyk, jakým si ve svojí hlavě přemýšlejí, mi připadá prakticky nerozlišitelný a často jsem se přistihla, jak se vracím v textu ke jménu toho, kdo právě "mluví", protože z ničeho jiného to místy, kdy se řešily neutrální věci, patrné nebylo.
Nakonec mi tedy vlastně nejpropracovanější a nejvíc uvěřitelné přišly postavy staré majitelky kočky paní Machové, která se po návratu z vězení straní ostatních a tak nějak se už chystá umřít (a tím víc lituju, že jsme se o jejím příběhu dozvěděli jenom náznaky), a také Luisiny a Eliášovy manipulativní matky, která si svoje strachy o děti řeší jejich citovým vydíráním - ta je napsaná skvěle.

5 04.06.2024

65% - opět o chlup lepší než předešlý díl. Cassidy se s rodiči a kamarádem duchem tentokrát přesouvají na duchařské natáčení do New Orleans, město je plné hřbitovů, obchodů s vúdú a místností, kde se pořádají seance, takže o napětí není nouze, zvlášť ve čtvrti, která několikrát shořela a Závoj mezi světem živých a mrtvých má na mnoha místech hned několik vrstev pro různé duchy. A jelikož Cassidy, která při pádu do řeky těsně unikla smrti, Smrt vyhmátne a pošle za ní Emisara, aby ji odvedl tam, kam patří, tak je děj na 12letou hrdinku docela hutný a možná ani návštěva kamarádky Lary a její znalosti o světě duchů nebudou stačit.
Přesto se obávám, že se mi tahle série rychle vykouří z hlavy, autorka nedokázala zařídit, abych si jako čtenář dokázala k některé z postav vytvořit vztah, snad jen ten závěrečný zápas, kdy Cassidy, Lara a Jacob naplno otestují sílu svého přátelství (i když mi ve všech třech dílech přišli spíš jako lidi, které svedly dohromady okolnosti, než jako opravdoví přátelé), ve mně vykřesal mírnou touhu přát jim, aby to s nimi dobře dopadlo.

1 03.06.2024

60% - od prvního dílu je znát značný posun v kvalitě, hlavní hrdinka Cassidy se tentokrát v rámci natáčení duchařského dokumentu přesunula s rodiči do Paříže a autorce se daří udělat vyprávění celkem strašidelné a pestré. Tentokrát je Cassidyiným protivníkem poltergeist s podobou malého chlapce, který se kdysi ztratil v pařížských katakombách plných kostí a nyní působí chaos i v reálném světě a neplatí na něj žádná pravidla, která Cassidy úspěšně uplatňuje u dalších duchů, jimž stačí nastavit zrcadlo, odříkat zaříkadlo a vytáhnout z nich vlákno života. A navíc Jacob podivuhodně nabírá na síle...
S tím velkým písmem a řádkováním se to čte samo, i když se obávám, že si za týden nebudu pamatovat, o čem to bylo. Přetrvává totiž problém z předchozího dílu, a sice že postavy nemají žádný charakter, a tak si k nim nedokážu vytvořit žádný vztah. Rodiče jsou zkrátka rodiče, Lara je světaznalá kamarádka na telefonu, Jacob sice prozradí, jak zahynul (jenže se z toho stejně nedozvíme, proč Cassidy zachránil a co je k sobě tak táhne) a jediná informace o Cassidyině povaze se snad dá vyzískat z toho, že se považuje za Nebelvírku (pokud ale četla jiné knihy než Pottera, tak nám to autorka tají). Duchy k záchraně si vybírá nahodile, často přijde na místo, kde si čtenář řekne - tady musí být spousta nebohých duší, které by potřebovaly na druhou stranu, ale Cassidy raději obejde Závoj a zdrhne. A pak se zas ne úplně logicky pustí do zjevného nebezpečí. Jsem zvědavá, zda se autorka v dalším (posledním, aspoň zatím) díle zlepší.

1 02.06.2024

45% - nenadchne, neurazí, vlastně to skončilo skoro dřív, než začalo, a to po jediné duchařské historce, která se celkem rychle vyřešila. Připomínalo mi to víc pilotní díl k začínajícímu seriálu než plnohodnotnou knihu. Hlavní postava Cassidy je definovaná jen skrze to, co prožívá ohledně své schopnosti projít za Závoj a vidět duchy, než že by měla extra prokreslený charakter, a o jejím kamarádovi Jacobovi se nedozvíme víc, než že je to duch, který sice nemůže s ničím pohnout, ale nějak ji vytáhl z ledové řeky, kde se málem utopila, a nějak jí čte myšlenky. A Cassidini rodiče ji sice dotáhnou do tajemného Edinburghu, kde natáčejí duchařský seriál (byť nemají tušení, že jejich dcera duchy vážně vidí, a Jacoba jí zas tak nevěří) ale jinak působí jen jako nevýrazní komparzisté. A bylo dost zvláštní, jak rychle Cassidy uvěřila stejně "postižené" Laře a vrhla se na převádění duchů uvízlých v mezisvětě na druhou stranu. Jenže jí přitom nevěřila natolik, aby si dala pozor na Rudou vránu a její touhu ukrást si něčí život pro sebe.
Velké písmo a dvojité řádkování působí jako z knihy pro mnohem mladší čtenáře a natahují knížku na téměř 300 stran, přestože je to spíš krátká jednohubka. Celkem mě otravovaly časté narážky na Harryho Pottera, které ději ničím nepřispívaly a působily spíš lacině a podbízivě. Jsem ale zvědavá, jestli se příběh a postavy v pokračování více rozvinou.

1 31.05.2024

25% - jednoznačně nejslabší Quinnová, jakou jsem dosud četla, a to docela propastně. Téma dáma a korzár je sice provařené, ale přesto vděčné a těšila jsem se, jaký děj vymyslí autorka pro upovídanou myslitelku Poppy Bridgertonovou (sestřenici Edmunda - otce známé osmičky sourozenců) a Andrewa Rokesbyho, který pod jménem Andrew James vozí tajné zásilky mezi Británií a Portugalskem. Ještě když to takhle píšu, tak mi to přijde jako zápletka, na které se nedá snad nic zkazit. Ale autorka to uchopila tak nezáživně, že jsem místy skutečně jen projížděla text očima, aby mi nic neuteklo, ale ztrácet čas jsem s tím pak už nemínila. Poppy najde jeskyni, kterou najít neměla, tak ji pirátský kapitán vezme na loď a uvězní ji ve své kajutě, ale tam dotyčná většinu času jen tak sedí a nudí se (jo a skládá puzzle). A pak je tu únos, který vlastně není vůbec napínavý a skončí dřív, než pořádně začal. Za mě opravdu zklamání.

2 26.05.2024

90% - "Američané nikdy nepochopili, jak to v Japonsku chodí. Ani na vteřinu to nepochopili. U nich doma se to možná osvědčilo, jenže v Japonsku to chodí jinak. Úplně jinak. Poslušnost a loajalita, to jsou hodnoty, které tuhle zemi sjednocovaly. Snad to zní nadneseně, ale je to tak. Lidé byli vázáni smyslem pro povinnost. Povinností k rodině, k nadřízeným, k vlasti. Místo toho teď máme všichni plnou pusu demokracie. Ohánějí se jí všichni, i když se chovají jako sobci a rádi by na své závazky zapomněli," říká tchán hlavní hrdinky Ecuko pan Ogata a hodně mi tím připomíná hlavního hrdinu Ishigurova románu Malíř pomíjivého světla, který se rovněž nedokáže vyrovnat s minulostí a s tím, jak se Japonsko následkem událostí druhé světové války změnilo.
Jenže přestože mám několik Ishigurových románů již za sebou, z této vcelku útlé knížky, která je jeho prvotinou, budu mít ještě nejspíš docela dlouho zamotanou hlavu. Vše se zdá jasné - stárnoucí Ecuko po sebevraždě starší dcery a návštěvě té mladší v Anglii, kam se kdysi z Japonska odstěhovala, vzpomíná na dobu, kdy byla v poválečném zničeném, a přesto pomalu ožívajícím Nagasaki těhotná. Jako autorův typický nespolehlivý vypravěč vzpomíná na manžela, který život zasvětil práci, manipulativního tchána, majitelku restaurace paní Fudžiwarovou, která ve válce přišla kromě jednoho o všechny syny, a přece přesně tak, jako většina Japonců, nechce prodlévat v minulosti a hledí raději dopředu. Ty drobné příhody a rozhovory vypovídají o poválečném Japonsku víc, než leckterá historická kniha. Japonci nikdy nedají tak úplně najevo svoje skutečné pocity, ale když už jim v rozhovoru něco uteče, tak z toho mrazí (střípky z bombardovaného Tokya, atomová bomba v Nagasaki...).
Jenže pak je tu naprosto tajemná paní Sačiko žijící v domku uprostřed rozbahněné pustiny u řeky. A její dcera Mariko. A koťátka, kterých se holčička nechce vzdát. A jakýsi Američan Frank, který si prý Sačiko má odvézt s sebou domů. A tam jsem opravdu v koncích a dávám za pravdu kafkovské zmínce z přebalu knihy. A bohužel dost pochybuji, i kdybych román četla ještě pětkrát, že dokážu rozklíčovat, co z toho bylo skutečné a kolik jsme se z toho o Ecuko ve skutečnosti dozvěděli. Znepokojivé. Autor to zkrátka uměl podat už na začátku své pisatelské kariéry.

2 23.05.2024

(SPOILER) 90% - Právě jsem knížku dočetla a po opravdu dlouhé době jsem v rámci tohoto žánru opravdu nadšená. Takhle se má psát! Žádná hluchá místa, naprostá absence zbytečných postav, žádné dialogy o ničem – a to je přitom román na rozhovorech postav přímo založený.
Jasně, je to taková trochu ždímačka emocí a koncentrace osudem ubíjených postav na metr čtvereční je až nepravděpodobná, ale to mi vůbec nevadí, protože ta knížka se čte sama. Příběh Juliet „holky ze hřbitova“, která dlouhé měsíce nechává na hrobě své matky dopisy přesně tak, jak jí je na zahraniční fotožurnalistické akce posílala celý život, až jednoho dne nalezne v jednom z dopisů krátkou odpověď od neznámého „Tmy“, s nímž si posléze začnou vzájemně vylévat své životní stesky, na první pohled nemusí působit zas tak originálně, ale chytl mě od první stránky.
Autorka prakticky bezvýhradně dodržuje styl co kapitola, to nový dopis a následující reakce adresáta na něj s kouskem jeho příběhu a to střídání perspektiv funguje bezchybně a dokonce i bez opakování totožných částí děje (jak je viděl ten druhý), které je u autorů, kteří takto píšou, častou únavnou praxí.
Juliet, která se měsíce nemůže vyrovnat se smrtí zbožňované matky, která pro ni byla vzorem, mi přirostla k srdci a stejně tak i Declan Murphy a jeho mučednická spirála vedoucí od otce „veselého“ alkoholika, kterého všichni měli rádi a snažili se ho krýt (třeba i řízením auta ve třinácti), přes nehodu v opilosti, při níž otec zabil Declanovu sestru Kerry, následné odcizení s matkou, která synovi neodpustila, že neřídil místo otce i tenkrát a zároveň cítila vinu, že to především sama neměla dopustit, až po spory s jejím novým manželem Alanem, který zná sotva deset procent toho příběhu a Declana zkrátka nesnáší jako nevděčného spratka a delikventa. A pokus o sebevraždu a obecně prospěšné práce a odsouzení prakticky celé školy…
Hlavní postavy jsou zkrátka napsány nesmírně silně, ale na rozdíl od řady jiných románů autorka umí stejně tak silně napsat i postavy vedlejší, každá z nich má v příběhu nezastupitelné místo (ať už je to Julietin otec, její kamarádka, učitel fotografie nebo matka, která se také nakonec ukáže, že nebyla zas tak charakterní hrdinka, či Declanův šéf ze hřbitova, jeho matka a nevlastní otec, učitelka angličtiny či nejlepší kamarád s vlastním nelehkým dětstvím, které ho dovedlo až do pěstounské rodiny) a každý rozhovor, který s nimi hlavní hrdinové vedou, je posouvá někam dál v uvědomění si toho, na čem opravdu záleží. Snad jen příliš dlouhá doba, kdy Juliet ani nenapadlo, že by jejím anonymním protějškem mohl být Declan, mi přišla poněkud nepravděpodobná, ale když v té škole bylo 800 maturantů, tak to asi zas není tak nepravděpodobné, že by dotyčného pisatele vůbec nemusela osobně znát. Další knihy od autorky si rozhodně nenechám ujít.

9 19.05.2024

60% - Od autora se mi velice líbila povídka Rodinné setkání ze sbírky Všechny barvy duhy, která se zabývá vztahem dítěte a jeho rodiče, který prošel tranzicí. A tak jsem se těšila na podobně silný příběh (třebaže autor v úvodu poctivě varuje, že o tranzici tahle knížka primárně není). Jenže o čem tedy je? Silný příběh bylo totiž právě to, co jsem tam postrádala, přestože dle anotace bych ho čekala třeba ve vztahu se sestrou Naďou, pro kterou hlavní hrdina Luca podstupuje celou tu akci s plněním dětských úkolů/přání, aby zlomil kletbu. Jenže Naďa spíš jen tak glosuje z postele a občas utrápeně koukne na piano. Nebo by to mohl být příběh plný humoru (některé ty úkoly totiž vedou ke vtipným situacím, zvlášť ty, které Luca psal ještě jako Věrka - dát pusu jistému klukovi, vydávat se za své dvojče Naďu, jít nakupovat v máminých šatech), ale ani to nefunguje.
Je to prostě takové milé (i když jsem moc nevěřila, že hlavnímu hrdinovi je šestnáct, spíš to místy působilo jako rozhovory dětských postaviček ze Čtyřlístku), bylo zajímavé se setkat s Danielem a Kitem z Muffinu a čaje, ale obávám se, že po týdnu nebudu vědět, o čem to bylo.

1 16.05.2024

(SPOILER) 85% - Neodolala jsem a po letech začínám číst Úžasnou Zeměplochu pěkně od prvního dílu. A je to nostalgický návrat - vidět opět Mrakoplaše s Dvoukvítkem prchat z hořícího Ankh-Morporku (to je tak, když nedostudovaný mág, jemuž v podvědomí dříme prastaré mocné zaklínadlo, dělá chůvu naivně romantickému turistovi z Vyvažovacího kontinentu s hromadou zlata ukrytého ve věrné cupitající truhlici z Myslícího hruškovníku, který s místními hospodskými sjednává pojí-štěnic).
A bohové Zeměplochy dál hrají v kostky, Smrť si brousí kosu (protože pro mágy si chodí osobně), blíží se okamžik závěrečného střetu Osudu a Dámy a čtenáři sledují další osudy Mrakoplaše a Dvoukvítka (a chvíli také Hruna Barbara) mezi dryádami, v Bel Shamharothově chrámu, v obrácené dračí hoře Wyrmu (a autor i jeho postavy popustí fantazii do té míry, že se s nimi krátce podíváme třeba i do obyčejného lidského letadla), až nás přivede až na samý Okraj Zeměplochy, kde moře přepadá do hlubin a kdesi tam dole jsou čtyři obrovští sloni a želva Velká A´Tuin, která si brázdí cestu nekonečným Vesmírem. A také zvídavé království Krull připravující vesmírnou loď Mocný poutník k poznání míst, kam se dosud nikdo nevydal.
Kouzla mají své barvy, a i když je tahle knížka spíš takový rozjezd, už se nemohu dočkat, až budu číst dál.

3 15.05.2024

60% - Georgiana Bridgertonová je teta malého Anthonyho, Benedicta a Colina Bridgertonových, které čtenáři ságy a diváci seriálu dobře znají jako dospělé. V téhle knížce jsme ale o generaci dříve a hlavní hrdinka se právě vzpamatovává z toho, jak jí jistý lovec věna zničil pověst, když ji unesl (přestože se mu ubránila a uprchla).
Naštěstí Bridgertonovi mají skvělé sousedy Rokesbyovy a jeden z bratrů - Nicholas, který studuje na lékaře v dalekém Edinburghu - se odhodlá se svojí sousedkou, kterou považuje téměř za sestru, oženit. A pak už je děj spočívající ve vzájemném objevování toho, že nakonec nemusí být tak špatné vzít si svého přítele, jasně daný a předvídatelný až do konce.
Jako vždy u této autorky pohodová červená knihovna, která neurazí, větší dojmy taky nezanechá, ale u téhle konkrétní knížky jsem se docela nasmála - scénky jako ošetřování lovce věna spadlého ze stromu za přítomnosti dvou věrných majordomů obou rodin nebo začátek cesty do Edinburghu s vřískajícím kocourem byly na autorku nebývale vtipné, i když nakonec už dost natahované a život manželů ve Skotsku už neměl čím zaujmout.

15.05.2024

55% - o knize i seriálu jsem hodně slyšela, a tak jsem neodolala, když na mě vykoukl v knihovně první díl této ságy. Musím nicméně říct, že mě Cizinka příliš nezaujala. Rozsah by mi nevadil, dlouhé příběhy mám ráda. Nicméně tady jsem se ke čtení musela trochu nutit.
Nejvíc mi asi vadila ta stěžejní zápletka, kdy se hlavní hrdinka Claire dotkne menhiru a ocitne se 200 let v minulosti na skotské Vysočině v době chystaného povstání Skotů proti králi. 700 stran jsem čekala, jestli tahle dějová linka bude mít nějaký důvod, leč nedočkala jsem se. Chápu, že si ho autorka schovala do dalších dílů, leč já bych u takové zápletky prostě očekávala naprosto zásadní konflikt - střet dvou civilizací 20. a 18. století. Autorka tohle ovšem podle mého názoru prakticky nevyužila - její hrdinka je totiž armádní sestra, která za druhé světové války viděla lecjaké hrůzy a je zvyklá na život v polních podmínkách, a tak se životu v 18. století vlastně přizpůsobí velice rychle a její největší problém je vysvětlit podezřívavým Skotům i Angličanům, kde se tam vzala a že není špionka protistrany. A já si nemohu pomoci, ale při takovéto zápletce je to strašně málo - jednak se propadá do minulosti z roku 1945, což je pro čtenáře taky minulost (proč nemohla být třeba lékařka bez hranic ze současné doby odněkud z Afriky?) a za druhé tam prostě chybí ten rozdíl moderní doba vs. prakticky středověk (pověry, upalování čarodějnic). Hrdinka si prostě na sebe natáhne soudobé šaty, začne sbírat bylinky, manžela z 20. století vymění za místního štramáka, a když tam někoho mučí nebo zabíjejí, tak to holt nějak zkousne.
Druhá věc byla, že mi ani Claire ani Jamie nepřirostli k srdci, a přes všechny ty často značně překombinované věci, co se jim děly (několikeré opakování scénáře zajetí-týrání-zázračné osvobození), mi vlastně bylo jedno, co se s nimi stane.
A konečně mi neseděl ani autorčin nesourodý styl psaní, který mi přišel tak trochu, jako kdyby se vždy pro něco nadchla a začala to popisovat do nejmenších podrobností (včetně toho mučení nebo sexu), ale pak ji to najednou přestalo bavit, tak to podivně utnula a po pár nicneříkajících větách o tom nechala hlavní hrdiny pronést dvě-tři repliky, které mi přišly tak matoucí, že jsem často ani nevěděla, co že se to tomu či onomu z nich přihodilo.
Po dočtení jsem neodolala, abych si nepřečetla anotace a komentáře k dalším dílům, takže plus mínus tuším, jak to bude pokračovat, ovšem ke čtení dalších knih mě to nenalákalo. Dala jsem po dočtení šanci i několika dílům seriálu, ale ten byl snad ještě rozvleklejší než kniha - i tam, kde autorce stačily dvě věty, z toho tvůrci vykřesali desetiminutovou nezáživnou scénu, takže jsem to zhruba v polovině vzdala.

4 06.05.2024

20% - Tak tohle mi vůbec nesedlo. Podle anotace jsem očekávala nějakého fajn nerda typu Sheldon Cooper, se kterým budu prožívat jeho porozchodové lapálie na cestě přes USA. Jenže Colin Singleton je napsaný jako dost otravný a sebestředný přechytralec, který to s rádobyvtipným kámošem Hassanem zapíchne hned v prvním zapadákově a začne pracovat na teorému, proč se s ním rozešlo 19 Kateřin.
A nefunguje vážně nic z toho - brigáda spočívající ve zpovídání starousedlíků Gutshotu zní zpočátku zajímavě, jenže slouží jen jako nepodstatná vedlejší dějová linka. O Colinově teorému si toho přečteme naopak nechutně mnoho, zkoukneme množství nicneříkajících grafů a rovnic (jakože vymyšlených autorovým kamarádem matematikem, ovšem těch náhodně dosazených proměnných je tam tolik, že to prostě nemůže dávat smysl), abychom nakonec bez překvapení zjistili, že budoucnost se předvídat nedá. Hassan funguje jen jako přicmrndávač přidaný asi v zájmu jakési pokroucené korektnosti, s níž se nás autor snaží přesvědčit, že muslim meloucí často o tom, že by jeho kámoš měl pro vlastní klid začít věřit v Boha, je vlastně úplně v pohodě, protože občas klukovsky poruší zásady své víry, vypije půl piva a políbí holku (poté, co pronese obligátní "já nejsem terorirsta").
Devatenáct Kateřin bych raději zkrouhla tak na pět, pokud by byla šance, že se o nich dozvím něco víc, než jen umrněných pár odstavců v jedné z posledních kapitol. A pak je tu nový objev hlavního hrdiny Lindsey, která by měla být zajímavá, když se dokázala vyhrabat z pozice šikanované chudinky v místní princeznu, jenže je stejně nezáživná jako všichni ostatní. A tak tu hvězdu dávám snad jen za tu Lindseyinu matku Hollis a za to, jak se jako místní továrnice vyrábějící šňůrky do tamponů (haha) snaží udržet městečko a jeho obyvatele nad vodou. Jinak to ale vtipné není vůbec, děj klouže po povrchu bez jakéhokoli náznaku něco prozkoumat víc do hloubky, vlastně si nedokážu vzpomenout, kdy naposled jsem se musela tak moc nutit obrátit na další stránku.

3 01.05.2024

40% - Od autorky znám Kroniky prachu a to nebylo špatné, takže jsem chtěla dát šanci i její fantasy knížce. Ale z té jsem rozpačitá. Myšlenka střetu dvou rozdílných světů je docela zajímavá - hlavní hrdinka Limea pochází z uzavřeného kastovního ostrovního národa stromových lidí, takových Amazonek, kde nejvyšší status mají ženy lovkyně, muži mohou leda tak doma připravovat jídlo a lidu vládne Rada starších s hlavním heslem zachovat izolaci a vyhýbat se cizincům. Jenže jednoho dne Limea jednoho takového polomrtvého cizince vyvrženého mořem na pláž zachrání - no a jeho národ zase podle popisu nejvíc připomíná Vikingy vládnoucí hrubou silou, kde naopak žena může jen mlčet a podvolovat se. Limea ho ukryje, vyléčí a začínají spolu navazovat vztah. A pak se u ostrova objeví loď plná jeho bývalých druhů, proti nimž ostrovanky nemohou mít šanci. Nebo ano?
Podobně jako Kroniky prachu i tahle knížka se dá nejvíc charakterizovat slovem rozvleklost. Ten příběh by se klidně vměstnal do delší povídky a já měla občas dojem, jako kdyby si autorka o čtenářích myslela, že jsou výjimečně nedovtipní, když se podvacáté potřebují ujistit o tom, jak je cizinec nesvý z Limeina nedostatku oblečení a ona je celá hotová z jeho svalů. Jednotlivé motivy se do nekonečna opakují (zabedněná členka Rady, romantická sestra, motýli v břiše, když se cizinec dotkne Limey), samotný střet s cizinci je naopak odbytý a podobně jako v Kronikách prachu konec velmi uspěchaný. A o tom, co je tohle vlastně za svět a proč takhle funguje, se nedozvíme prakticky vůbec nic. Další knížky této autorky už si nejspíš nechám ujít.

29.04.2024

65% - "Nemůžeme umřít místo nich. Bez ohledu na to, jak moc chceme a o kolik by to bylo jednodušší, prostě nemůžeme zaujmout jejich místa. Musíme se naučit žít takhle. Kvůli nim. A kvůli sobě."
Ameliina bolestná snaha vyrovnat se se smrtí nejlepší kamarádky Jenny ji zavede až do městečka na břehu michiganského jezera, kde ukrytý před světem žije slavný spisovatel Nolan Endsley. Amelii jeho Kroniky Omranu spojovaly s Jennou a nyní v nich nachází útěchu a svůj život před nástupem na vysokou školu upíná k tomu, aby zjistila, kdo jí poslal jejich limitované vydání. Nolan se ale veškeré pozornosti brání, protože i jeho k jejich napsání přivedly vlastní bolestné ztráty.
"Nesnáším konce. Když je nějaký příběh dobrý, tak není nikdy dost dlouhý."
Knížka je psaná hodně emotivně a čte se sama. Jenže postupně se myšlenky začínají opakovat a autorka jakoby nevěděla, s čím dalším přijít a jak se z dějových linek vymotat. Omíláním téhož čtenář začne polevovat v pozornosti a všímat si nelogičností - když už je Amelie jednou na místě, tak proč jí Nolan a jeho kamarád Alex tají, jak to bylo s tím limitovaným výtiskem? Moc jsem také nevěřila touze Jenniných rodičů si Amelii v podstatě adoptovat místo zemřelé dcery. Nebo třeba tomu, že se Valino knihkupectví takového velkého formátu dokáže v tom zapadákově uživit. A především jsem nevěřila tomu, jak rychle se Nolan oprostil od svých paranoí a jak se během pár dní s Amelií sblížil.

2 28.04.2024

50% - od romantické knížky odehrávající se v Dánsku jsem čekala víc. Hlavní hrdinka píáristka Kate se vydává se šesti novináři z Londýna do Kodaně načerpat životní styl nejšťastnějšího národa na světě. A do jednoho původně nepříjemného novináře se zamiluje.
Jenže mně ve stylu hygge přišla snad jen ta pekárna/kavárna Evy, maminky zákazníka, který plánuje v Londýně otevřít hygge obchoďák a pro nějž Kateina agentura pracuje. Jinak to byla přehlídka drahých hotelů, obchodů s bytovými doplňky a luxusních restaurací, což mi popravdě dost narušovalo ten pohodový dojem, který bych ze čtení knížky s takovým tématem chtěla mít. Zřejmě to takhle odpovídá životu samotné autorky, mně to připadalo jako zájezd s našlapaným programem pro influencery a zbohatlíky, kteří prostě potřebují ty své zážitky, osobně jsem ráda, že mám z návštěvy Kodaně jiné pocity a vzpomínky (které dost možná budou i mnohem víc hygge). Kate si dost dlouho natvrdle jela svoji vidinu kariéry a přišla mi spíš nesympatická, mnohem milejší mi byly vedlejší postavy, často jsem se přistihla, že bych se toho chtěla dozvědět víc o zakřiknuté fotografce Fioně, krásné Avril se zdánlivě dokonalým životem a manželstvím, o upovídané milovnici jídla Sophii nebo třeba o sestře/pohromě hlavního hrdiny Benedicta, než o podivně se rozvíjejícím vztahu Benedicta s Kate. Mimochodem jeden z nejhorších popisů milostných scén, jaké jsem v červené literatuře četla.

4 25.04.2024

55% - je až zábavné, co všechno se dá dnes schovat pod značku Bridgertonovi, když tady se dívka z této rodiny (respektive z jejích minulých generací předcházejících dobře známému klanu osmi sourozenců) objevuje asi tak na třech stránkách v závěru.
Je to takové celkem milé čtení na jeden večer, které se tentokrát neodehrává v Anglii, ale v New Yorku, kde Cecilie Harcourtová s cílem najít svého bratra Thomase předstírá, že je manželkou zraněného Edwarda Rokesbyho - bratrova kamaráda, který navíc příhodně ztratil paměť, ale jeho hraběcí jméno otevírá nejedny dveře.
A tak jsme svědky lhaní, předstírání a nevyhnutelného sbližování hlavních postav, zatímco vedlejší postavy (pekařka, Edwardův nadřízený, jakož i jeho kmotra) by tam správně ani neměly být, protože jejich vstupy a naznačené příběhy děj nikam extra neposouvají - já si fakt myslela, po té scéně v pekařství, že Cecilie bude s tou ženou něco řešit, stejně tak jsem věřila, že prostě na setkání s rodinou Edwardovy kmotry dojde a Cecilie se bude víc a víc zaplétat do svých lží, stejně jako jsem si slibovala nějaký větší vývoj v případě majora Stubbse, když už jsme se konečně dozvěděli jeho smutný příběh. No, to jsem byla hodně naivní.
Na odreagování dobré, ale v paměti mi tento příběh neutkví.

20.04.2024

90% - Naprostá záhada, že mi tahle knížka zůstávala tak dlouho utajená. A přitom to bylo tak příjemné čtení. Hlavní hrdinka Anna - jedenáctiletá osiřelá dívka, která přichází bydlet ke stárnoucím sourozencům Matějovi a Marii do Zeleného domu v městečku Avonlea - je nesmírně milá dívenka, upovídaná, ale s obrovskou fantazií, se kterou pozoruje svět kolem sebe a dokáže se s pomocí představ o lepším životě vypořádat i s nepřízněmi osudu. S čím se vypořádat nedokáže, to jsou urážky jejího vzhledu, zejména pak nenáviděných zrzavých vlasů. Do takového člověka se Anna opře se vší svojí vášní a je schopná ho nenávidět po dlouhá léta, Gilbert by mohl vyprávět.
Moc se mi to líbilo. Annin krásný vztah k přírodě, schopnost radovat se z maličkostí a především neskutečná intenzita všech jejích prožitků. Anna nic neumí dělat polovičatě a ze stránek se síla jejích emocí snadno přenese i na čtenáře. Klidné, pozitivní čtení mi občas rušily jen poměrně velké skoky v čase, nezřídka o celou řadu měsíců, kdy jsem měla vlezlý pocit, že o něco z jejího života přicházím. Což asi vyřeším tím, že se pustím i do dalších dílů jejích příběhů.

9 03.04.2024

100% - Velmi příjemné překvapení, nečekala jsem, že by se nějaký herec se svými fanoušky podělil o svůj život s tak sympatickou a bezprostřední upřímností.
Kniha je napsaná chronologicky od doby, kdy Tom Felton začínal hrát ve školních souborech, přes první konkurzy, role a setkání s velkými herci (kdo by si ho nepamatoval z filmu Anna a král), přes celé období strávené natáčením Harryho Pottera, až po Feltonův další život již bez Pottera, a přesto stále spjatý s tímto fenoménem. Sláva na jedné straně a jistá neukotvenost v životě, která ho dovede až k alkoholu a návykovým látkám, a jeho zpověď o odvykačkách a dlouhá pouť zpět do života, to jsem četla málem bez dechu. A i když to není napsáno nějak extra hodnotným literárním stylem, právě tím je knížka mnohem víc autentická.
Samozřejmě jako fanoušek Harryho Pottera jsem hltala především ty části o natáčení filmů, vzpomínky na práci s ostatními herci, vnímala jsem jeho velkou úctu k představitelům dospělých rolí Brumbála, Snapea, McGonagallové, Hagrida, Voldemorta či Bellatrix, od nichž se toho hodně naučil, i jeho lásku k ostatním dětským kolegům, ať už souputníkům ze Zmijozelu, tak i k představitelům ústředního tria - Danielovi, Emmě i Rupertovi věnuje dlouhé pasáže, z nichž je cítit, jak moc je má rád a váží si jich. On je vlastně kritický jedině sám k sobě.
Moc mě zaujaly i části věnované přímo natáčení, člověk si stěží umí představit, jaké to pro ty děti muselo být - pobíhat mezi natáčením a povinnou dobou pro vyučování. Jak dlouho trvá jednotlivé scény připravit a nazkoušet, jak dlouhý čas herci stráví na place třeba jenom postáváním a čekáním nebo v maskérně s tím, že pak v záběru ani nejsou vidět a vytváří jenom kulisu pro ty, kteří vidět jsou.
A pak nezbytné části věnované vyrovnání se se slávou. Některé historky byly vtipné, někdy mi ale z šílených fanoušků šla hlava kolem a našlo se i pár příběhů ohledně šikany "toho vocasa od Pottera", ze kterých vysloveně mrazilo. Není to život, jaký bych chtěla pro svoje vlastní děti, na druhou stranu Tom Felton píše jasně o tom, že si herecký život sám prosadil. Nezbývá než mu přát, ať se mu herecky i v osobním životě daří co nejlépe.

12 28.03.2024