Uvidíme se v srpnu

05.05.2024

Poslední literární počin kolumbijského laureáta Nobelovy ceny za literaturu mě vysloveně nadchnul, zahřál na srdci a potěšil. Přenesl jsem se s hlavní hrdinkou do Karibiku a úplně cítil atmosféru jednoho z jeho srpnových ostrovů s dobrým jídlem, pitím, výtečnou hudbou a všudypřítomnou láskou a vášní, jež visí ve vzduchu. Krásná tečka za jednou bohatou literární kariérou.

30.04.2024

Můj milovaný Gabo. Jeho příběhy mě provází už pěkně dlouho. Ani nevím, kdy jsem poprvé četla jeho knihu, ale asi to bylo někdy na gymplu v minulém století. Ovšem vím velmi dobře, že to byla Kronika ohlášené smrti a že si mě získal už napořád. Jeho magický realismus mě nepřestával uchvacovat. Takže tato posmrtně vydaná kniha byla pro mě prostě povinností. Nevěděla jsem co čekat a trochu se i bála, ale ukázalo se že zbytečně. Jasně, tato útlá novelka nedosahuje na jeho největší díla, nicméně jsem dostala přenádherně napsaný ucelený příběh. V kontextu Márquezovy tvorby by se možná mohl zdát až prostý, ale za tím jednoduchým příběhem se toho ve skutečnosti skrývá poměrně dost, je živoucí a plynoucí. Krásná pocta autorovi a díky jeho synům, že tuhle knížečku nechali vyjít.

13.04.2024

Deset let po smrti kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982), vyšla z pozůstalosti novela Uvidíme se v srpnu, na které pracoval v posledních letech života, ale nebyl s ní spokojen a kvůli problémům s pamětí ji nedovadl do definitivní podoby. Spisovatelovi synové se rozhodli ji vydat. Je to sporné, samozřejmě, ale příznivce velkého vypravěče to jistě potěší – já se mezi ně počítám a musím říct, že přes počáteční nedůvěru se mi novela, kterou přečtete za odpoledne nebo za večer, líbila víc než bych čekal a třeba víc než poslední za Gabova života vydaná novela Na paměť mým smutným courám (2004). Pochopitelně Uvidíme se v srpnu ani zdaleka nedosahuje kvalit vrcholných Gabových děl, jako jsou romány Sto roků samoty, Podzim patriarchy a Láska za časů cholery, novela Kronika ohlášené smrti nebo jeho nejlepší povídky, ale to snad ani nikdo nečekal.
Každý rok v srpnu se Ana Magdalena Bachová plaví trajektem na ostrov, kde je pohřbena její matka, aby navštívila její hrob. Tyto cesty se nakonec stanou neodolatelnou pozvánkou k tomu, aby se na jednu noc v roce stala jiným člověkem. Je šťastně vdaná a rozhodně nemá důvod rozbíjet svět, který si vytvořila se svým mužem a dvěma dětmi. A přesto se znovu vydává na cestu, aby se setkala s náhodným milencem... Tolik hlavní zápletka, která se zpočátku rozvíjí moc pěkně. Další vývoj a závěr novely už se mi tolik nelíbily, ale to je asi spíš můj problém. Naopak se mi líbilo, jaké otázky před čtenářem příběh klade: otázky kolem věrnosti, nevěry, sexuální touhy, dlouhého manželství, stárnutí...