Deník Věrky Kohnové: Jak ráda bych tak zůstala
Jana Poncarová , Jiří Sankot
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508451/bmid_denik-verky-kohnove-Rlk-508451.jpg
5
200
200
Skutečný příběh české Anne Frankové a jejího deníku. Kohnovi v lednu roku 1942 nastoupili do transportu na plzeňském nádraží a už se nevrátili. Do jejich bytu se nastěhovali jiní nájemníci, jejich věci se postupně poztrácely. Zmizelo vše, kromě deníku, který si dvanáctiletá Věrka Kohnová schovala u kamarádky své matky. Jaké rodinné tajemství k němu po letech přivedlo spisovatelku Janu Poncarovou? Jedinečná publikace vznikla ve spolupráci s historikem Jiřím Sankotem a odhaluje pohnutý příběh židovské dívky, jejíž život násilně ukončila druhá světová válka.... celý text
Přidat komentář
Mrazivé, ale zároveň velmi potřebný text – s důležitou výpovědí o době, která se může v různých obměnách opakovat.
Kniha o Věrce a její rodiny je velmi smutná i přesto se četla dobře. Z deníku se dozvídáme jak se za hrůz druhé světové války snažili děti i jejich rodiče o normální život. Toto si v dnešní době málokdo dokáže představit nebo se o tom aspoň zamyslet.
Mrazí mě v zádech, když si uvědomím, že Věrka, její rodina i další lidé skutečně žili a co všechno museli prožít. Kolik takových děvčátek asi žilo a dnes je jejich osud neznámý?
Z této knihy mi puká srdce. Jak její podtitul napovídá, malá Věrka Kohnová by tak ráda zůstala doma a vedla obyčejný život. Bohužel ten její skončil tragicky během druhé světové války.
Deník Věrky Kohnové je tak nádherná knížka, ovšem ale také velmi smutná. Janě Poncarové se podařilo beletristickou část vykreslit tak autenticky, že jsem věřila, že mi o svém životě vypráví sama Věrka. Kniha je napsaná velmi srozumitelně, dokonce i naučné části byly zajímavé a dobře se četly. Bohužel zaznamenáno máme v deníku velmi málo, a dodnes ani s jistotou nevíme, jak Věrka vlastně vypadala, což nevíme ani u její rodiny, kromě její maminky. Je zkrátka neuvěřitelné, kolik životů za tak krátkou dobu dokázali nacisti doslova vymazat... Myslím, že Věrčin deník na mě zatím zapůsobil, ze všech knih o holocaustu, nejvíce. Nejsem z Plzně, ale znám ji velmi dobře, navíc jsem měla štěstí zažít komentovanou prohlídku města s panem Sankotem zakončenou autorským čtením paní Poncarové. Byl to opravdu silný zážitek a během čtení jsem se na tuto procházku v myšlenkách vracela. Nakonec jsem ráda, že jsem knihu četla až po té procházce. Co víc říct? Kniha je velmi emotivní, dojemná, čtenáře zasáhne na těch správných místech, ať už jde o bezstarostné letní prázdniny v Dobřívě, napjatou atmosféru před Mnichovskou dohodou, nebo bezmocnou cestu k transportu. Deník Věrky Kohnové doporučuji na plné čáře a ráda se k němu v budoucnu vrátím.
Silná kniha - celý příběh rodiny Kohnovy, příběh ukrývání a nalezení deníku, i část, kde autoři domýšlejí celý příběh se zasazením do dobového kontextu. Nikdy více!
Smutné čtení o 12leté holčičce, její rodine, životě,.., kdy po ní zůstal jen deník, který si psala.
Při čtení takový knih si říkám, že moje starosti jsou malicherné. Musela to být hrozná doba...
V minulém roce jsem navštívila Terezín. Dávat si dohromady prostředí a děj knihy bylo velmi náročné, často jsem ji odkládala. Takové knihy jsou potřeba.
Když vidím, co se kolem nás právě děje, tak jsem vděčná, že vznikají takovéto nádherné knihy. Autorka s panem historikem odvedli opravdu moc dobrou práci.
Vždycky když se mi do rukou dostane takováto kniha, tak může být sebelépe napsaná a přesto jsem ráda, ze ji mam už "za sebou" . Zajímavé čtení pro mě z druhé strany republiky, kdy jsem nevěděla jak to tam za války probíhalo. Deník male holčičky, která si vlastně hrůzu toho co je a co příjde neuvědomuje a žije si život tak, jak dítě má. Bavi se a užívá si s kamarády a zažívá dobrodružství a první "lásky" . No a pak přijde to, co nepřejete ani nejhoršímu nepříteli a nedovedete si to představit a jen si přejete, aby se to už nikdy neopakovalo. Děkuji paní Poncarové a spol že knihu napsali a vydali.
Skvěle zpracovaná kniha, včetně dalších osudů členů Věrčiny rodiny a jejích přátel. Poutavé, mrazivé. Ač útlá knížka, četla jsem ji docela dlouho, protože jinak to prostě nešlo. Navíc jsem si dohledávala další souvislosti a reálie, které mě doposud nějak minuly.
Knížka je zpracovaná dobře, jsou v ní zaznamenány všechny dobové souvislosti a uvedeny zkráceně životní příběhy lidí v okolí Věrky. Syrovost té doby je podmíněna naprostými obyčejnostmi, které si Věrka do deníku píše. Bylo mi jí líto, protože pokaždé když čtu takový typ knih, narozdíl od protagonistů vím jak to zkončí... Kniha určitě stojí za přečtení.
Pěkně udělaná knížka. Samotnému deníku předchází vyprávění, jak se asi odehrával život Věrky, než si deník začala psát. Proložené výstřižky z novin a odstavci s vysvětlením. Závěr je o životě v Terezíně a vyhlazovacích táborech v Polsku.
Knížka velmi přínosná hlavně pro -náctileté čtenáře, hodnotím z tohoto hlediska. Nám starším už asi tolik nedá.
Skutečné příběhy jsou pro mě vždycky zajímavé a nejinak tomu bylo i teď. Autoři příběh pěkně proložili reálnými fakty.
Autorka Jana Poncarová tentokrát společně s Jiřím Sankotem popsali skutečný příběh 12leté židovské dívky z doby 2. sv. války, která si psala deník do doby, kdy celá rodina nastoupila do transportu a už o nich nikdo nevěděl. Zůstal jen deníček malé Věrky. Krásné, ale velmi smutné čtení.
Moc hezky zpracováno a napsáno. Vzhledem k tomu, že jsem četla i Alzbetu a Ninu tak mi vše hezky zapadlo do sebe. Příběh je napsán opravdově a stojí za to ho přečíst.
Tahle kniha si bohužel zasluhuje plný počet hvězdiček. Nemám moc ráda pojmenování "česká Anna Franková" potírá to tu individualitu děvčat, osud měly podobný nebo možná spíš jen ten konec života, ale jinak byla každá úplně jiná. Co se týče knihy, moc se mi líbila její kompozice, že začínala a končila autorky fikcí a samotný obsah deníku zde byl doslova přepsán. A že v textu byly odkazy na dobové novinové články a vysvětlivky k historickým událostem, hodně to zasadilo děj do kontextu a moc mě to bavilo. Velmi smutný mi přišel na konci ten výčet osob, o kterých Věrka v deníku psala, a že vlastně skoro nikdo válku nepřežil. Líbily se mi příběhy jednotlivých postav, že každý měl ten svůj vlastní život a nikdo nepředpokládal, že jednou je někdo nažene do vlaku odveze pryč, odkud se už nikdo nikdy nevrátí. Zrůdnost toho, že jejich domovy obsadili jiní lidé a že po nich nezůstalo moc památek, že měli být vymazáni z historie. A mezitím čtete, jak je Věrka velmi šikovná a pilná žačka, jak ráda chodí do školy a má spoustu kamarádů, se kterými tráví čas. Velmi kruté, ale jsem ráda, že se deník dochoval, a že ho lidé mohou dnes číst.