Vlad – poslední zpověď: Příběh skutečného Drákuly přehled

27.04.2020

Celkový koncept knihy se mi zamlouval. Zpověď tří největších svědků Drákulova života, to byl skutečně skvělý nápad, akorát místy postrádal smysl a stejně tak ho mohl vyprávět někdo sám k sobě. Vzhledem ke konci knihy to ale bylo potřeba, tomu rozumím.

Na několika místech jsem se občas ztratila a musela jsem se vrátit, abych si ujasnila čas a místo, i postavy, protože na jedné straně jsem byla s Vladem a Černým Iliem a aniž by tam byl nějaký nový odstavec jsem byla s Raduem a Ionem, což bylo trochu matoucí vzhledem k tomu, na kterých stranách barikády stáli. Ale v podstatě mi to vůbec nevadilo. Četlo se to nádherně, nemohla jsem se odtrhnout a hltala jsem každé slovo a na konci každé kapitoly jsem přemlouvala sama sebe typickým: už jen jednu kapitolu.

Bylo skvělé podívat se mému oblíbenci více na zoubek. Některé historické momenty byly skvěle popsány a ozřejmeny, něco je třeba brát s rezervou, protože ani tady se autor nemohl držet jenom faktů, ale něco si musel i upravit. Kolem postavy Vlada Tepeše pořád existuje příliš mnoho slepých míst, kam už nedohlédneme. Byl to ale skvěle vyprávěný příběh o jedné mimořádné postavě. Chápu, že pro spoustu lidí je Vlad šílenec, psychopat, krvežíznivý maniak a nemůže mu být odpuštěno, natož aby byl pochopen, ale...ve světle této knihy mnoho jeho pohnutek a způsob jeho uvažování chápu. Nikdy jsem nečekala, že se mým největším favoritem stane známý Napichovač a zahořím láskou k zemi, jako je Rumunsko, ale už dlouho tahle láska trvá a pořád se prohlubuje.

Názor na Drákulu si každý musí udělat sám. A žádný snad ani není správný. Jen lidé té doby ví, co se stalo, mnohdy ale i oni byli krmeni jen snůškou keců. Protože většinu příběhů vypráví vítězové. A když vyhraje Turek, do světa se rozletí mnoho nepravdivých zpráv o Vladovi, jeho činech i jeho povaze. Tak to zkrátka je. A já jsem ráda, že autor ho nesoudil, ale pouze předložil jeho příběh čtenáři. A ten ať si udělá názor sám.

Ovšem největší hrůzou v celé knize byl její závěr. To si autor mohl odpustit. Příliš romantické, příliš sluníčkové, příliš nadějné. Ne každý život končí šťastně, ne každému se dostane toho, po čem touží. Vlad zemřel, pošpiněn a s pověstí, jaké není rovno. Tak bylo, je a bude. Pro celkový koncept, jakým autor příběh vyprávěl, to snad bylo i nezbytné, ale chtěl-li se toho faktického opravdu držet, pak měl příběh končit smrtí bez odpuštění. Tak jak Vlad skutečně skončil. Nebylo to fér, ale tak už to v životě chodí.