Větrná hůrka rodiny Brontëových přehled

06.02.2023

Jednou za čas potřebuji literární dávku mlhavých vřesovišť plných kvílícího větru, kamenných zídek, krákajících havranů v korunách černých stromů, prostě starého dobrého "ostrova". A na ponurou atmosféru severských blat je tento román o životě sester (a spol.) Brontëových dobře zaměřený.
Slabší už je samotný příběh, který do detailů zachází (rozvláčně a opakovaně) jen v milostných zápletkách a romantických představách či očekávání, což mě tak od půlky knihy přestávalo bavit. Ostatním životním mezníkům a důležitým událostem - například nemoci či smrti některé z hlavních postav - vystačí odstavec. Jistě, romantika a pro dnešní dobu úsměvné tanečky okolo zasnoubení-nezasnoubení-dvoření k tomuto prostě patří, ale ta nerovnováha je veliká.
I přes tato slabá místa jsem ráda, že jsem si román přečetla, vzbudil můj zájem o neobyčejný život i tvorbu sester Brontëových, především o poezii, na kterou občas v originále narazím (přiznávám, četla jsem jen s malým zaujetím Větrnou hůrku a Janu Eyrovou).

06.01.2023

Nevlídný kraj,
blata, kopce, vřesoviště, ledový vítr, to je Haworth v Yorkshihu.
Není to zrovna ideální místo pro život, jak brzy po nastěhování zjistila rodina Bronteova. Čekalo je tu, jak je známo, jen nepříliš šťastné dětství, bez matky a s emočně chladným (uvnitř milujícím, navenek despotickým, nevšímavým až sobeckým) otcem, a to si vyžádalo své oběti – bohužel i na životech!

A ti, co přežili? Sociálně izolovaní, se svým nadáním naložili po svém, byli bystří pozorovatelé okolního světa (všichni), a tak si z vlastního pozorování, a za pomocí výjimečné fantazie, jíž byli obdařeni a kterou pilně rozvíjeli (všichni), vytvořili vlastní hry, vlastní imaginární světy – a tady se započala jejich cesta … po níž se zpočátku vydaly všechny tři sestry a snimi i nezdárný bratr Branwell.

Větrná hůrka rodiny Brontëových pro mě byla milým překvapením!
V rodinném příběhu si postupně berou slovo všichni členové téhle zvláštní rodiny, jejich myšlenky se prolínají a vytvářejí tak rozhodně zajímavý, i když dost tragický, obraz. Každý z nich přispěl svým dílem, namaloval pár črtů, smělých, či nesmělých tahů štětcem, jimiž poodkryl svůj úhel pohledu, a mírně poopravil celkovou perspektivu příběhu – teprve celek pak může skutečně vyprávět - o šanci, jak vést důstojný život, o níž snil kaplan Brontë, o šanci, jak žít spokojený rodinný život, o níž snila jeho žena, o pokřivených charakterech, o lásce a o osudu …

„Člověk /totiž/ míní, pánbůh mění.“

A o tom se ovdovělý a zahořklý duchovní i celá jeho rodina, díky dramatickým životním událostem, skutečně přesvědčili …

… „pokusil se potlačit strohou přísnost … maska uměřené rozvážnosti měla zakrýt divoké výbuchy zuřivého hněvu, impulzivní záchvaty vzteku … jen Maria znala tuhle jeho temnou stránku …“
… a později … i jeho jediný nezdárný syn Branwell.

… „Tehdy jsem právě dokončovala rukopis Jany Eyrové, … během tří týdnů jsem ho odeslala – ujaly se ho schopné a mně přátelsky nakloněné ruce. To se odehrálo na začátku září roku 1847 a ještě před koncem října téhož roku román vyšel, zatímco texty mých sester Na Větrné hůrce a Agnes Greyové, které byly v tisku již několik měsíců, si dávaly na čas … konečně se oba romány objevily. Kritici je neposuzovali spravedlivě.“ …

„Co víc bych měla o sestrách ještě dodat? Nemohu a nemám potřebu toho říkat o mnoho víc. Z vnějšího pohledu to byly nenápadné ženy, jimž život žitý v dokonalém odloučení přinesl mírné způsoby a návyky.“