Dešťová hůl přehled

15.01.2024

Návraty do místa, odkud člověk pochází, kde má kořeny, i kdyby je stokrát chtěl zpřetrhat, jsou pro mě v literatuře vždycky silné. Krásná jihočeská krajina, blata, dávná láska, vesnice, kde se staré pořád ještě pere s tím novým. A jeden neukotvený hrdina, který neví, co chce, a i když trochu bloudí, pořád se snaží být v tom příběhu na straně dobra.
Můj čtvrtý Hájíček, ne vždy mě jeho knížky úplně oslnily, trochu problémy jsem měla se „Zloději zelených koní“ i se „Selským barokem“, přestože ta problematika vyhnání sedláků ze statků mi byla asi nejbližší. Někdy mi u autora vadí jeho roztěkanost v ději, jako kdyby se při psaní vždy nějakým směrem rozjel, a pak zabrzdil nebo zahnul jinam. I tady se mi to občas zdálo, včetně těch nedotažených odboček (proč třeba Špicberky...?)
Ale přece jen pro mě tady převažují plusy, pozemková agenda mi je blízká, oceňuji znalost problematiky. Problémy současné vesnice, čachry s parcelami, nenažranost a vychytralost některých vyčůránků působily bohužel hodně autenticky...
I když pro mě zatím nejlepší byla „Rybí krev“, ta mě chytla moc, nakonec i tahle vztahová detektivka kolem zemědělských pozemků a starých gruntů se mi vlastně docela líbila.
A plus pro mě třeba taky za „dědovo syna“ nebo „rafičky hodinek“; mí prarodiče z tatínkovy strany tak celý život mluvili, i když se už dávno z rodných vesnic v Pošumaví přestěhovali...
*
„Zadíval se do krajiny. Stromy bez listů kolem polní cesty připomínaly podivný zástup. Vedla ho žena s houslemi. Do strany vykloněný úzký kmen a dlouhá příčná větev. Za ní dvě shrbené postavy, dědci bez selského, staří pachtýři, nejspíš šli podepsat nájemní smlouvy na pole, které jejich děti nechtějí. V patách jim byl nejvíc ohnutý strom, jako by ho k zemi táhla těžká aktovka, to byl starý Horec, obcházel místní, co nechtěli vstoupit do rybníkářského družstva. S odstupem šla rozevlátá žena otrhaná větrem, na útěku, rozsochatá koruna, černá lesklá kůra větví, dcera kožešníka z Vodňan s domicilem v tel Avivu, nepolapitelná, tajemná. Za ní nízký strom s baňatou korunou, páter z Bílé Hůrky který si zavolala Fučíka Kudličku a káral ho za hřích, že chce létat, dával mu číst papežskou encykliku – nic, co je těžší než vzduch nemůže létat, usnesli se preláti. Hm, a jak je teda možné, že lítají práci, ušklíbl se heretik z jihočeských blat, když odcházel z fary.“