Tenhle pokoj se nedá sníst přehled

předevčírem

Na knihu jsem se nesmírně těšil, téma i kontroverzní nádech s ní spjatý mě už delší dobu velice lákalo. Využil jsem tedy letošního Světa knihy a na slovenském stánku (jsem rád, že tam ještě cenzurní praktiky ministryně Šimkovičové nedosáhly) si ji pořídil ve slovenštině. Knížku jsem tedy četl v originále, ale nedaří se mi jej tady na Databázi najít (to se to tu automaticky nějak spojuje?), a tak své hodnocení píšu sem, pod české vydání z Hosta, ač o hodnocení překladu nejde (ani jsem jím nelistoval).

Musím říct, že jsem byl překvapen hned v několika ohledech. Jednak je to debut skutečně kvalitní a působivý. Čekal jsem spíš, že půjde hlavně o kontroverzní téma-tabu, a že umělecky (koncepčně, stylisticky) to nebude žádný zázrak, ale Hochholczerová nabídla suverénní styl (nakolik jsem schopen posoudit jej coby nerodilý mluvčí slovenštiny), přerývavou, trhanou perspektivu, zdatnou práci se zámlkou, nevyslovením a nevýslovným, putováním motivů aj. Takže překvapen jsem byl velmi příznivě.

Zároveň mě překvapilo, že věkově a mocensky nerovný poměr je líčen vlastně dost cudně, bez expresivity, skandální drásavosti. Čekal jsem, že bude mnohem jednoznačněji vykreslen jako manipulace působící nezhojitelné jizvy, ale reálně (alespoň tak jsem to jako čtenář vnímal) se to skrývalo hluboko mezi řádky, v pozadí, a vlastně to v sobě nemělo ani tu nezhojitelnost. Právě to mě na ději zaskočilo asi nejvíc: postava Terezy jako by onen vztah ani nevnímala jako něco zásadně anomálního a postupně se z jejího srdce/života vytratil jako jakákoli jiná silná zamilovanost či láska. Jistě, přinesl nezdravou fixaci, s ní spojené následné zmatky, tápání, neschopnost navázání trvalejšího, zdravého vztahu posléze. Ale nebývá toto důsledkem téměř každého raného dlouhodobějšího vztahu, i když jsou partneři věkově souměřitelní a mocensky na rovni? A tím naprosto nechci bagatelizovat zneužívání pozice ze strany učitele, trenéra, sbormistra či kohokoli staršího v podobném postavení, přijde mi však, že zrovna tady k tomu hlavní postava přistupovala s vyzrálostí větší než v leckterém dospělém vztahu. Terezou nebylo jen manipulováno, ale sama občas měla prostor rozhodovat a nasměrovávat dění dle svých představ – a využívala toho. Nelze v tomto ohledu vyloučit, že k tomuto zachycení nerovného vztahu přispělo psaní knihy z odstupu let. Návazných – a závažných – témat je v knize samozřejmě řada (nezájem rodičů, šikana a vyloučení kvůli jinakosti, bezútěšnost slovenského maloměsta a obecně hodnotové a mravní potácení tamní společnosti), ale právě hlavní motiv mě překvapil tím, že vůbec nenaplnil mou představu o prožívání, rozuzlení a reflexi takového citu a poměru.

Otázkou, kterou si kladu nejen u Hochholczerové, ale u mladé víceméně autofikční literatury vůbec, ovšem je, kam se tito tvůrci budou dále vyvíjet? V daném tématu a způsobu (resp. jednom ze způsobů) jeho zachycení totiž Hochholczerová dosáhla v podstatě svrchovanosti. Troufám si říct, že lépe se to napsat nedalo (jinak – a srovnatelně dobře – bezesporu ano, ale ve zvoleném pohledu a modu to bylo perfektní). Nicméně je-li pravda, že téma pohlcuje autorku podobnou měrou jako hrdinku její knihy, o čem bude psát příště? A podaří se jí dosáhnout obdobné sugestivity?

07.05.2024

Co to proboha bylo?!
Tohle je oceňovaná literatura?