Slovensko 30 let poté přehled

03.12.2023

„Slováci si myslí, že jsou slabým národem, protože mají nedlouhé dějiny. Začínají víceméně až tím Štúrem v třicátých a čtyřicátých letech 19. století, kdy spousta národů byla buď na svém vrcholu, nebo už těsně za ním. Některé národy od té doby na svou dávnou zašlou slávu dokonce už jenom vzpomínají. Slováci by si přáli být taky takoví. Staří. Ale jsou mladí. Kromě nich samých to nikomu jinému nevadí.“

Kde skončil ve Slovenském století, chtěl Kosatík původně pokračovat knihou fejetonů, nebo snad rozhovorů z cest po Slovensku, ale s blížícími se slovenskými volbami si všiml, že se Češi ve slovenských věcech (možná) orientovali naposledy v 90. letech, že vlastně tehdy naposledy k nim měli osobní vztah a že je třeba jim posledních 30 let srozumitelně shrnout. Horká jehla si ale vybrala svou daň. Chyby a výmysly střídají cringe myšlenky (jako např. že Zuzana Čaputová by potřebovala ve slovenské politice víc slušných mužských partnerů), jde se po povrchu a vlastně se neřeší společenský vývoj nebo proudy.

Pořád je to ale ten skvělý vypravěč Kosatík, který nenudí a umí posvítit na poutavá místa. Na otázky kultury a menšin - pro Čechy těžko pochopitelnou maďarskou otázku i na moc dobře představitelnou absenci Romů v našem vnímání občanské společnosti. Nebo na vidění našich, ať už českých nebo slovenských, dějin jako dějin prostoru, a ne národa. O hrdinech, jakými byli Matúš Čák Trenčanský, Juraj Thurzo, Imrich Thököly, František II. Rákóczi nebo Andrej Hadik si jako o svých přeci nemusejí vyprávět jen Maďaři, když během 150 let vrcholící osmanské okupace byla vlastně Horní země těmi jedinými Uhrami, které zbyly. „Nejsme jen dědici selských vzbouřenců, ale i hradních pánů, měšťanů, biskupů, obchodníků, mýtných, krčmářů, prostitutek, lapků a zbojníku, kameníků stavějících naše katedrály v německých městech“ (Ľubomír Lipták).

„Filosof Karel Kosík, jeden z mála, kteří se vymykali, kdysi napsal: ,Česká otázka je otázkou světovou, ale praktickou zkouškou této světovosti je slovenská otázka. V jistém smyslu dokonce můžeme říci, že podstatu české otázky tvoří slovenská otázka. Myslel to jako duchaplný vtip. Parafrázoval tím Masarykův projev z roku 1922, ve kterém tehdejší československý prezident označil za jedinou skutečně ,českou otázku tu německou, tedy budoucí účast českých Němců v československé vládě, kterou se podařilo zařídit v roce 1926. A zároveň i Kosík, stejně jako kdysi Masaryk, pojmenovával obtížné české vyrovnávání se s oběma otázkami. Jejich obtížné spění k sebepřesahu.

Češi svou slovenskou otázku, nechť je to na tomto místě řečeno už naposled, ve společném státě nezvládli. Není proto vlastně skoro divu, že od roku 1992 tak obtížně hledají své místo ve společné Evropě. Smysl své přítomnosti v ní. Jako ,euroskeptici po léta kritizovali a de facto rozbíjeli Evropskou unii podobným způsobem, jakým předtím rozpustili Československo. V roce 1918 část jejich předků uvěřila, že jsou schopní vyšší než jenom česky národní syntézy, ale potomci na to nestačili. Měli bychom zkusit být lepší než oni.“

20.11.2023

O dost horší než Slovenské století /to je poctivá kniha vyfutrovaná mnoha prameny/. 30 let poté je spíše názorovou knihou ve stylu Fico zly, Čaputová hodná. Tak jednoduché ale Slovensko není. A autor dal v předešlé knize najevo, že to ví.