Rozložíš paměť přehled

dnes

O knize jsem předtím věděl pouze to, že dostala Magnesii Literu, a že se jedná o autofikci dospívajícího homosexuálního chlapce. Na knihu jsem se docela těšil, ale musím říct, že jsem byl dost zklamán. Kniha je především velmi málo čtivá. Forma hodně převažuje nad obsahem. Při poslechu jsem se musel často vracet, protože styl textu není přiliš plynutý. Chápu, že právě to byl zřejmě důvod, díky kterému získala kniha ML, ale pro čtenářský plebs to knihu trochu snižuje. Přišlo mi taky, že kniha přichází s křížkem po funuse, protože v roce 2024 již podle mě tato témata nejsou nikterak kontroverzní a scény plné násilí a krve rovněž nejsou pro současného čtenáře šokující, což měl být zřejmě účel a jsou tak spíš rušivé. Poslechnuto díky ČRo

včera

Téma knihy vnímám jako naléhavé a atraktivní, autora si vážím, že se ho zhostil s takovou otevřeností a odvahou. Zároveň mě nesmírně mrzí, že se to podle mě úplně nezdařilo narativně, formálně a koncepčně.

Když to shrnu co nejobecněji a poněkud polopaticky, kniha je prostě jako celek nečtivá, kompozičně rozplizlá, místy dokonce zmatečná. A to aniž by to kompenzovala výraznějšími jazykovými (stylistickými) či myšlenkovými (reflexivními) kvalitami. Srovnám-li si to se dvěma autory, které jsem četl v nedávné době – Édouardem Louisem a Patrikem Bangou, musím konstatovat, že Torčíkovi se nedaří dosáhnout ani Louisovy hutnosti, ani Bangovy strhujícnosti. Je to někde mezi tím, snad to trochu chtělo být obé, ale je to bohužel permanentně rozmělňováno. Na vině je snad i to, že zatímco Louisova reflexivní složka má kořeny sociologické, politicky angažované, Torčíkovy reflexe, na můj vkus v knize až příliš četné, pramení spíše z uvažování umělecko- a kulturněteoretického, estetického a filozofického. A to jsou perspektivy možná až příliš odtažité a abstraktní na to, aby se to dalo s povděkem přetavit v integrální součást výpravné prózy. Stavět vidění světa románové postavy kupř. na Barthesovi je zkrátka nesnadné, ba nemožné. Jistě, do Přerova nultých let, do tíživého života dělnice z Meopty, jejího citlivého syna, polorozvrácených rodin a patologických vztahů mezi žactvem jsem se ponořil se zájmem, ale všemožné pokusy o reflexi vylíčeného a obnažení/zcizení perspektivy působily rušivě a přerývavě.

Shrnuto a podtrženo: Knize by prospěla buďto redukce na příběh příkoří a cesty ven, anebo ať je to pro mě za mě esej, jenomže pak by to muselo být promyšlenější mnohem koncepčněji a koherentněji. Mix toho všeho podle mě příliš nefunguje. A je to škoda.