Rozhovory karmelitánek přehled

04.12.2018

„Ach, dcero, buďte v Jeho rukou vždycky touto měkkou a tvárnou věcí! Světci se nevzpírali křečovitě proti pokušením, nebouřili se sami proti sobě, vždyť vzpoura je vždycky od ďábla. A hlavně: nikdy sebou nepohrdejte. Je velmi těžké pohrdat sebou a neurazit přitom Boha v nás.“
Rozhovory karmelitánek jsou mimo jiné zajímavou sondou do myšlenkového světa řeholních komunit. To je zajímavé a užitečné i pro nevěřící čtenáře, kteří si možná nejsou jisti, jaké je poslání kontemplativních řádů (na rozdíl od jeptišek, které pracují třeba ve zdravotnictví, tam je to veřejnosti jasné) a kladou si otázky, co tam ty ženské celé dny dělají.
„Náš dům není domem pokoje, je to dům modlitby. Lidé zasvěcení Bohu se spolu neshromažďují proto, aby užívali pokoje, ale snaží se jej zasloužit pro ostatní. Nemáme čas užívat něčeho, co dáváme...“

Ale Bernanosova hra toho nabízí pro „obecného čtenáře“ ještě mnohem víc, je to vlastně dost nadčasová alegorie přístupu člověka k síle, které nemůže vzdorovat. Jít do souboje s vědomím ztráty života nebo se vyhnout konfrontaci za cenu zrady svých ideálů. Důležitá otázka nejen pro karmelitky z Compiègne, stejné dilema řešil Beneš, Dubček, Palach nebo Giordano Bruno – a vlastně všichni disidenti, partyzáni...
Zápletka je komplikovanější v tom, že představené řádu rozhodnutí učiní nejen sami za sebe, ale za celou svoji skupinu, zde se právě Bernanosův literární talent a vhled do lidské povahy projevuje nejvíce. Sledujeme různé úhly pohledu na rozhodnutí, odkrýváme motivace sester a matek a společně se pokoušíme najít řešení na otázku, která ale žádnou jednoznačnou odpověď nemá.

V neposlední řadě je tahle divadelní hra perfektně řemeslně zvládnutá, má tempo a gradaci. A opravdu perfektní psychologické prokreslení postav – jednotlivé řeholnice jsou čitelné, aniž by byly příliš schematické a čtenář si může zkoušet se dívat očima každé z nich. Mně byla zvláštně blízka sestra Konstancie, ale největší soucit vyvolávala samozřejmě Klára. „Chtěla bych, aby mi lidi dali pokoj, aby na mě už nikdo nemyslel,“ říká Klára matce Marii a je v tom téměř hmatatelné zoufalství člověka, který si na sebe z dobrých úmyslů vezme náročný úkol a zjišťuje, že jej nezvládne. Ne vlastními silami.