Rodičovština - Jak mluvíme s dětmi a jak s nimi mluvit lépe přehled

23.10.2023

Z těch pár knih o výchově dětí, které jsem četla, byla tato nejlepší. Nejde asi tvrdit, že to je "ta moderní výchova", protože ji napsala žena ve věku dnešních prarodičů. Takže logická odpověď na "Kam na ty moderní nesmysly chodíš?" je "K lidem zhruba tvého věku." Některé kapitoly se zamýšlely nad problémem, o kterém mě nikdy nenapadlo přemýšlet, jiné byly takové samozřejmější. Ukázkové situace mi přišly fajn, jestli si někdo neumí představit, že by tak s dítětem mluvil nebo aspoň ne s tak malým, tak jednu paní, která tak mluví s batoletem pravidelně potkávám a nemohu dost dobře posoudit, jak to působí na dítě, ale vypadá to, že minimálně jí to pomáhá zachovat si psychické zdraví. Její batole na mě v těch asi pěti minutách, na které je potkávám, působí tak nějak stejně jako ostatní batolata.

Nejzajímavější kapitoly pro mě byly ty o následujících tématech:
1. Velký je lepší než malý a když tedy chceš být lepší, tak musíš x a nesmíš y.
2. Nucený fyzický kontakt (2 kapitoly).
3. Vynucené "dělení se" (aby rodič vypadal dobře a vychovával slušného člověka).
4. Já vím nejlíp, jak ti je. Nic se ti nestalo, akorát kdyby se totéž stalo mně, tak teď sprostě nadávám.

S čím naopak zásadně nesouhlasím je, že autorka učila svého syna, že "Nemůžeš lidi kousat. Nikdy.", a to ještě v situaci, kdy pokosuání druhého kluka předcházela výzva a odstrkování, ale on prostě nepřestal mávat Hudsonovi "mečem" před obličejem, dokud nebyl pokousán. Ano, autorka vhodně navedla syna na myšlenku, že lepší řešení je útěk, ale úplně nesmyslně ho učila, že jeho řešení je vždy špatné. Jeho řešení bylo na jeho věk výborné. Několikrát zkusil situaci deeskalovat, pak se teprve důrazně ohradil zubama.

Celkově se mi kniha líbila, i když nejde nijak extra do hloubky. Doporučila bych ji každému, kdo s dětmi pracuje (nebo je má doma) a rád se zamyslí nad (ne nutně) svými "automaty".