Na hrudi obra obláček zlatý přehled

09.02.2022

Zpočátku pro mě spíše obtížné čtení, neuměl jsem si ty Kuzmiňáky pořádně představit...
Postupně nabralo tohle dílko grády, a když byli tihle zoufalí bezprizorníci přesunuti ke Kavkazu, začínal si měl pan Pristavkin získávat.
Některé situace jsou tak bezútěšné a některé rány osudu tak kruté, až srdce usedá. Dostala mě scéna, kdy něco podstatné zmizí (nechci spoilerovat) a hlavně to, jak se s tím nešťastná dětská duše snaží vyrovnávat...
A pak se objeví další chlapeček, komolící ruštinu a rázem je tady symbolická spojnice mezi Rusy, Čečeny, Inguši atd.
Působivé je také loučení s krásnou a zlomenou vychovatelkou...
Závěr knihy je její nejsilnější pasáž.

23.07.2021

Kniha vtáhne do děje ale, jak se občas stává, trošku odvádí od zdravého myšlení. Nejde o to, že autor píše: "Tenhle román je určitě můj poslední výkřik do prázdna" (s.34) a že pak vydal i další knihy, např. Kukúčatá (1989), Dolina smertnoj teni (2002). Ti kdo "hledají pravdu" a dali by knihu za povinnou četbu, ve skutečnosti hledají jen názor, se kterým by se mohli ztotožnit. (Pokud si teď někdo řekne: "chm, zajímavý co tady plácá, ale pravda je o dost složitější", tak to je můj člověk!)
Vůbec neříkám, že máme pohrdat odlišným názorem, nebo jakkoli soudit jeho nositele. Přesto Pristavkinovi vyčítám právě to, za co ho Kardin obdivuje (s.261): "rád by se dopátral cizí pravdy". Pokus o analýzu řízenou vlastním morálním pohledem v knize však moc nevidím. Chápu, kluci na to neměli, a spisovatel? Není to málo, jen vzpomínat a popisovat? Třeba není, ale hodně lidí to splete, dosadí si tam nelidskost stalinského režimu a podobná klišé, mají jasno. O tom ale kniha není, je totiž o neschopnosti - nebo nemožnosti - vyrovnat se s otřesnými vzpomínkami z dětství.