Misantrop přehled

11.01.2024

Tuto Molierovu hru znám již léta. A léta jsem si nevěděl rady jak ji chápat. Klíčem k mému názoru na ni bylo jedno její divadelní provedení.
O co se jednalo: Když Alcest v závěru hry oznamuje: „půjdu hledat kout – má-li ho vůbec zem – kde člověk smí zůstat poctivcem,“ Filint na to reaguje: „Hned za ním pospěšme! Snažme se ze všech sil, ať neprovede to, co si zde umínil.“ Tím hra sice končí, ale v onom scénickém provedení byla doplněna tak, že Elianta gestem ruky Filinta zadržela, aby za Alcestem neběžel.
Od té doby ve mně uzrál názor, že Misantrop je ojedinělá hra v tom, že může vyznít naprosto odlišně podle toho, jak se zahraje.
S postavou Alcesta nic dělat nejde – je autorem hned úvodu označen jako vztekloun a také se tak chová. Ale ostatní postavy... Vezměme si Celimenu. Filint nám v prvém výstupu prvého dějství oznamuje, že má „koketnost a jazyk pomlouvavý“. Ale jestli to tak opravdu je, záleží na hereckém provedení. Přečtěte si začátek druhého dějství od prvého do čtvrtého výstupu. Celimenina slova se dají pronášet kňouravým opovržlivým tónem a gesty povrchní kokety, která zcela přezírá Alcestovy výtky. Ale při dobrém pročtení Celimenina textu zjistíme, že ho lze chápat i jinak. Celimena se dá zahrát stejně dobře i tak, že mluví tiše, rezignovaně a skutečně jemně dává svému milovanému Alcestovi najevo, že jí křivdí. Tím, že přijímá i jiné návštěvy ho nezrazuje, pouze se nezříká společenského života. A závěrečná třikrát opakovaná výzva, aby Alcest zůstal a neodcházel, může být vyslovena jako opravdu prosebné přání, kterému Alcest z pozice své domýšlivé moralistní pózy není schopen ani naslouchat, ani vyhovět. A následný ohňostroj pomluv, který Celimena zpustí v pátém výstupu lze rovněž zahrát z více pohledů – na jedné straně jako skutečné pomluvy povrchní kokety, ale nabízí se rovněž jiný způsob. Herečka zde může nasadit provokativní ironii, jakoby to dělala Alcestovi naschvál za to, jak s ní v předchozích čtyřech výstupech jednal. Vždyť těmi pomluvami vlastně nedělá nic jiného než sám Alcest, který obecně nadává na všechny, a ona jen přesně cíleně vypichuje nedostatky jednotlivých lidí. K perfektnímu obratu může dojít poté, co se Filint zmíní o Damisovi, což prý je řádný muž. To, co následně Celimena o Damisovi říká, vypadá jako velmi přesná kritika samotného Alcesta. Herečka zde může zvážnět a pronášet ta slova přímo Alcestovi do očí a tím dá najevo koho tím vlastně myslí.
Souhrnně řečeno: jedná se o stejné texty, které různým provedením mohou vyznít naprosto odlišně.
Vezměme jiný příklad – scénu druhého výstupu prvého dějství, kde Alcest kritizuje Orontovu báseň. Toto se dá zahrát rovněž rozlišnými způsoby. Pokud tam Oront suverénně vpadne a s určitou dávkou naivní nabubřelosti se bude snažit Alcestovi vlichotit, následně přednese svou báseň s nesmyslnými gesty a patosem, tak nám nezbyde nic jiného, než jen přikyvovat následné Alcestově kritice a sledovat uražený odchod nabubřelého Oronta. Ale stejný text je možno přednést tak, že Oront svá slova pronáší tiše, skromně, takže ony lichotky Alcestovi nejsou lichotkami, ale skutečné oslovení někoho o kom dotyčný předpokládá, že dovede zhodnotit báseň. Co se týče Orontova sonetu - opakovaně jsem si ho zkusil nahlas zarecitovat bez patosu, a byl jsem překvapen, jak výstižně vyjadřuje pocity muže, který naznačuje své vyvolené, jak málo pro něj znamená pouhá naděje. A vůbec nemusím věřit Alcestovi, že ta báseň je špatná. A protikladná Alcestem citovaná báseň o tom, že svou dotyčný by svou milou nevyměnil s králem za celou Paříž – ta se klidně dá chápat jako omílaná frázovitá odrhovačka jak si milý cení své milé, podobného typu jakým Jeník v Prodané nevěstě odbývá Kecala „ Vám svou Mařenku neprodám ani za milión!“
Opět – záleží jen na hereckém provedení, která verze se zvolí.
Nechávám na fantazii čtenáře, zda podobným vícerým způsobem jdou hrát i postavy Klitandra a Akasta. Osobně si myslím, že ano. Arsinoe ale asi jde zahrát jen jediným způsobem. Na rozdíl od Celimeny ji opravdu není možno chápat jinak, než jako zapšklou drbnu.
Ze hry je možno vystihnout, pod jak obrovským přímo vyděračským tlakem (zejména Alcestovým) je Celimena. Příslušným hereckým provedením se toto dá velmi dobře zdůraznit a to, že napsala své dojmy o jednotlivých postavách do dopisu, který je čten, může také znamenat, že už má těch povrchních ctitelů dost a ve skutečnosti se jich chce zbavit tím, že je tím dopisem sama přesvědčí k tomu, aby uraženě odešli a dali jí pokoj. Následně sebestřednému Alcestovi nabídne sňatek, což ovšem on z polohy své moralistní pýchy zcela přehlédne. Nakonec je to tedy nejen Alcest, ale i Celimena - oba zůstávají osamělí. Stejný dopis ale je možno chápat i jako dokreslení charakteru povrchní pomlouvačné kokety a vyznění stejného textu bude opět zcela jiné.
Skutečně hereckou chuťovkou může být Filint. Toho je možno brát jako opravdu řádného člověka, který dobře dokáže odhadnout, jak s čistým štítem projít rozmanitým životem stran projevů dobra a zla. Ta postava se dá ale zahrát i tak, že jako pokušitel s ďábelskou inteligencí jemně ale důrazně Alcesta ponouká k tomu, aby se svými nabubřelými projevy moralistní pýchy co nejvíce znemožnil, a tím znechutil Eliantě, o kterou vlastně Filintovi celou dobu primárně jde.
Závěrem: hra je to vynikající a je pro Pány režiséry, Pány herce a Dámy herečky, kteří se dokáží plně vžít do role kterou hrají a zahrát ji rozmanitě. Bylo by skutečným zážitkem, kdyby příslušný herecký tým stejnou hru v jednom večeru zahrál dvojím, a možná i trojím způsobem po sobě, kdy dokreslenými gesty a odlišným přednesem by dojem z Misantropa byl pokaždé jiný. Podezírám Moliera, že tu hru s tímto úmyslem i napsal. Geniální na to byl dostatečně a herec byl více než zkušený.

02.01.2023

„Dusím se zármutkem a zmocní se mne děs,
když vidím lidi žít, tak jak tu žijí dnes.
Vždyť všude narazím jen na zradu a lež,
na lest a protekci, na zášť a na faleš.
Stěží se ovládám a tisíc chutí mám
vmést lidem do tváří, jak jimi pohrdám.“

Nedávno jsem na Vltavě slyšel adaptaci Lakomce a byl mile překvapen, jak svěží a vtipné setkání to bylo. Misantrop se mi v tomto ohledu líbil trochu méně, ale opravdu jen trochu. I zde jsem udiveně kroutil hlavou nad tím, jak málo zub času poznamenal také tuhle Molièrovu hru. Zábavné, trefné a živé, zároveň chytré a dobře (byť nejspíš ne příliš překvapivě) vypointované dílo. Dobře strávených devadesát minut.

Samotné hlavní dilema nejspíš vůbec dilema není, ne? Alcestova představa o jeho jakési separované čistotě, kterou si bude žít svým bližním navzdory... To je přece koncept, který je od začátku pomýlený. Papež Benedikt v jedné ze svých encyklik píše, že člověk nemůže být uzavřen sám do sebe. „Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne. Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje.“
Žít si svoje ctnosti, druhé nevidět anebo jimi dokonce pohrdat a vystavovat svoji mravní převahu, to není žádná čest, Alceste! To je pýcha!

„Jen se tak netrapme pro svět a mravy zdejší
a k lidské povaze hleďme být laskavější.
S takovou přísností je radši nezkoumejme
a pochopení víc pro její chyby mějme.
Jen s vůlí odpouštět lze mezi lidmi žít
a mravnost přehnaná může až ublížit.“