Dějiny světa v 50 psech přehled

Francois Champollion ještě jako dítě napsal knihu s názvem Dějiny slavných psů. Naneštěstí se nedochovala, ale rozluštitel hieroglyfů nebyl jediný (byť určitě patřil k prvním), koho téma zvířat v dějinách zaujalo. Čemuž v současnosti vděčíme za vzkvétající podobor antrozoologii (human-animal studies), jehož popularizačním výhonkem je i tahle kniha. A já jsem se po deseti letech truchlení nad tím, že se Champollionův spis ztratil, zaradovala. Na chvíli.

Některé kapitoly jsou zpracované velmi dobře, zejména ta o ochraně (nejen) psů za buddhistického šóguna Cunajošiho nebo o psích záchranářích z 11. září. Hafani občas figurují v dějinách nejen jako svědci, ale přímo jako aktéři (Lajka, psi za světových válek), jindy alespoň hrají významnou roli (mops budoucí císařovny Josephiny, který za Francouzské revoluce vynášel její motáky z vězení). Často však zvíře tvoří jenom zcela nahodilý kompars události (nález jeskyně v Lascaux). Nejvíc je to asi vidět v kapitole o apartheidu, zredukované na fakt, že Mandela měl psa. V souvislosti s Říjnovou revolucí Leeová píše jen o dvou psících zastřelených s carskou rodinou, což jí vydá asi na tři odstavce a stěží to lze považovat za víc než smutný detail. Přitom bolševici málem vyhladili celé plemeno barzojů coby symbol ancien régime.

Koncepce knihy se mi celkově líbí (dokonce hodně), takže bych jí byla ochotná prominout některé mouchy i faktografické přešlapy. Některé. Nebudu upozorňovat na drobnosti, ale následující už bylo moc i na mě: "Co naopak víme, je, že během mladšího paleolitu, když došlo k vytvoření maleb, se člověk neandrtálský vyvinul v Homo sapiens, kterého dnes všichni známe a milujeme." (str. 155). Tak to dopadá, když člověk na střední prospí hodiny dějepisu - jak nám Leeová sděluje v předmluvě -, aby si pak rešerši ke knize udělal přečtením Wikipedie. A důsledkem nejsou pouhé faktografické boty, ty ostatně nenapáchají až tolik škody.

Důsledkem je i brutální nepochopení složitosti historie. Mandela byl "hodný kluk", kdežto Theodoros Pangalos "bondovský záporák"; Lenin "vyzýval ke spoustě dobrých věcí, třeba ... zrušení soukromého vlastnictví půdy", zato "španělští dobyvatelé byli KRETÉNI" (ví autorka, že existovali i černošští conquistadoři?); a v nizozemské revoluci je radno držet palce gézům. U nich na rozdíl od conquistadorů plenění, vraždění a znásilňování asi tak nevadí, snad protože se ho dopouštěli jen na dalších běloších, kteří jsou přece "ti nejhoršíííí" (str. 46) a "všechno zničí" (str. 183). Však "historie byla super rasistická" a "sexistická děvka"; to ona je vinna, že Ruprecht Falcký jakožto bohatý běloch 14. století směl mít ve vězení psa. "Rasistické" jméno maskota dělníků na Hooverově přehradě Leeová radši vůbec neuvede (jmenoval se Nig), vždyť kvůli němu Američané psovi demontovali pamětní desku.

Zábavné je, že Leeové hyperkorektní a etnomasochistické Dějiny světa jsou v podstatě dějinami USA (či nanejvýš anglosféry) s několika margináliemi o zbytku Zeměkoule. Na Francii a Německo se příliš nedostane, ani když v dané události (kampaň proti vivisekci, zavádění vodicích psů atd.) hrály důležitější roli než Británie či USA. O pisatelčině poněkud mimózním vnímání světa hodně vypovídá fakt, že I. P. Pavlova kritizuje za porušení zákona platícího v Anglii.
Nuže, já taky miluji psy (i další němé tváře), knihu o nich vítám a stejně jako autorka považuji za celkem správné posuzovat lidi podle toho, jak se chovají ke zvířatům. Leeová ale nemá ani tolik reflexe, aby si všimla, že psům přiznali nejvyšší společenský status právě ("nejhoršííí") běloši - na Západě i v zoroastriánské Persii.
Nápad je skvělý, ilustrace vysloveně nádherné, mnohé informace zajímavé, překlad překvapivě slušný a autorčiny názory idiotské, přeberte si to...