Cynik přehled

27.02.2023

„Život a smrt jedno jsou.“
„Kdo se smrtí
se nesmíří,
života neužije,“
řekl Ten druhý.

„Je to zvláštní, zúčasnit se konce civilizace a přežít ho.“

Příběh „Cynik“ začíná přesně tam, kde příběh „Dobrák“ končí. („Aby ses z toho nepo. . .“ povídá Ten druhý) Respektive první příběh končí před setměním a téhož dne začíná toto dobrodružství. („Fakt, plnohodnotná informace, rýpnul si Ten druhý. . .“) Pravda je, že jsem měl raději, když byl hlavní dvojhrdina sám, nebo i když byl s Jonášem, to se ještě dalo. Protože účast více lidí mi v postapokalyptickém světě, okupovaném mimozemšťany, připadá celkem rušící. (Jak to řekl Ten druhý: Zbytečná! . . . ) Nerad to říkám, ale Ten druhý má pravdu. Moc lidí znamená moc opatrnosti, moc rozkazů, moc pohlcení osobnosti a moc starostí o ty druhé. (Hele, hele, máš nějaký problém s Těmi druhými? . . . ) Tak že jsem netrpělivě „čekali“ až se příběh pořádně rozjede.

Malá ochutnávka:
Tak jak se cítíš? Řekl ráno Ten druhý.
Cítil jsem se odpočatě a měl jsem dokonce i něco jako hlad. Zato Singhaia nevypadala dobře, opravdu ne.
Sakra! Sakra sakra sakra!!! začal jsem horečně tahat věci z lékárny.
Zapomněl jsem jí včera dát triádu. Když jsem ty tři injekce vbodl, veškerý hlad mne přešel. Budu to muset dělat každé ráno ještě dalších deset dnů. Třetí den bude navíc zpestřen vyndaváním stehů.
To se moc nenajíš, poznamenal Ten druhý.

Naštěstí hrdina a ani Ten druhý nechtějí pap-anc-tek, (ani se neptejte, z čeho pochází) tak že dokonáno jest. Vedl jsem s Tím druhým dost dlouhej rozhovor o tom, jak se zachovat a nakonec jsem se shodli, že „ve dvou se to lépe táhne“. Takže oba hrdinové, Jonáš a Singhaia pokračují v cestě sami a spolu ve čtyřech. To je dobré nakročení k dalšímu dobrodružství. Minimum lidí, více šancí. Sranda teprve začala operací. Nebo spíš odstraněním dvou prstů na ruce Singhaiy. To jsem omdlel a musel to za mě dočíst Ten druhý.

Citát: No, vidíš, že vidíš. Je lepší přijít o obě chodidla než o jedno oko.

Čtyři měsíce byl klid. Jen jízda a jízda a jízda . . . a sex. Ano, ano, čtete správně, v příběhu je i sex. Ale neptejte se jaký, byl jsem nucen mít nasazené brýle na řízení saladina, koukat dopředu a na uších sluchátka s hlasitou hudbou. Ale sex byl asi dobrý, protože Ten druhý už docela dlouho mlčí. Pak se to zdramatizuje. A bylo načase. Jenže to drama nejsou jen pavouci. Příběh nabere zajímavý směr a pak ještě lepší. Další amputaci jsem s Tím druhým četli společně. No prostě, užíval jsem si každou větu, každou akci i každou ironickou poznámku Toho druhého. Mám pocit, že jsem se u toho i pochechtával. Opět perfektní. Dal bych deset pavouků, ale všechny jsem je snědl. Motýlci musí stačit.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: Lepší si nachcat na hlavu, než v tom celou noc ležet.

PS – Už snad ani nebudu připomínat scénu „hledání neviditelného kola v poušti“. Je to jen malý odstaveček, ale mě utkví nadosmrti v hlavě . . . vlastně už tam mám Toho druhého. To je podle mého (vedle srnek) nejgeniálnější scéna v české, zahraniční i mimozemské beletrii. Nezáleží na velikosti, ale na poselství.

Citát: Hvězdy zrudnou krví našich nepřátel, máme nového boha a máme cíl. Cesta krve může začít.