Bůh je mrtev, nic není dovoleno přehled

03.04.2024

Eseje Terezy Matějčkové trpí jistou intelektuální nepoctivostí – relativizovat důležitost feminismu v době generové nerovnosti či vědecký konsensus nad klimatickou změnou sice může být vstupenkou do společnosti Klausů, Jaklů a Hamplů, otázkou však je, jaká je relevance takovýchto úvah. Česká filozofická polistopadová tradice byla vždy postavena spíše na kritice mocných a hledání alternativ (Škabraha, Bělohradský, Bondy, Hauser), myšlenky Matějčkové oproti tomu působí tak, že autorka si vybere nepodstatné, ale diskutované téma a rozvine jej do takřka transcendentálního problému.

Jistě, v Británii či USA byly zaznamenány případy velmi bizarní generové sebeidentifikace, je ale korektní toto vztahovat na celou LGBT komunitu a vyvozovat z toho obecný závěr? Ano, názor Virginie Despentes o tom, že „znásilnění není konec života“ či lamentování s Norbertem Bolzem nad tím, že bílí muži jsou utlačováni sice může přitáhnout čtenáře, neboť jde o věrné téma kulturních válek, nicméně role veřejného intelektuála by měla být jiná, než role poslance SPD.

Snaha otevírat nepříjemná témata má však vede i k velmi svěžím a inspirativním rozhovorům či esejům. Polemika s Haraldem Welzerem třeba tematizuje současný ukrajinsko-ruský konflikt a zaznívá zde doposud stále nepopulární teze o tom, že Putina nelze porazit vojensky, ale diplomaticky.