VeDny
přečtené 112
The Brand Gap - Jak překlenout propast mezi obchodní strategií a designem
2007,
Marty Neumeier
Umím si představit, že knihu zadáte studentům na začátku semestru jako úvod do brandu/grafického designu. Kniha je přečtená za večer, nestráví nad ní tedy moc času, takže do další hodiny mají dočteno a můžete to probrat. Je tam pár super bodů, které mohou nasměrovat, jak nad problematikou přemýšlet. Pokud však nemáte brand před sebou poprvé, trochu se orientujete, pak autor nenese nic objevného. Vesměs jde jen o definování brandu, jeho základní teorii, která je uchopena úvahou, takže nenese informace nijak prakticky přežvýkané do konkrétních rad a zkušeností (pár stran k "Takhle ano/takhle ne" tam však je). Osobně jsem uvítala část s kmeny a identitou, jelikož se jedná o cestu, jak téma zprostředkovat i ve školách (střeních/základních), aby bylo dobře uchopitelné.... celý text
Falešný polibek
2022,
Mary E. Pearson
Knize dám asi nekritických 5 hvězd, protože se jednalo o první relax po třech brutálních měsících. Nebylo to sice bez menších hluchých místeček a občas něco pokulhávalo, ale jinak jsem si to moc užila. Hlavní hrdinka mi přišla sympatická, její neomalené chování nebylo bezhlavé a hloupé, byla citlivá, ztracená, ale odhodlaná být normální. Nechtěla moc, nechtěla bohatství, nechtěla se pomstít. Hnala ji touha po klidném životě, se kterou tolik souzním. Zabiják a princ byli příjemní, ale rozhodně jsem četla podmanivěji napsané milostné zájmy hrdinky. Obecně tomu trochu jiskry chybělo. Nějak mi to připomíná trůny, kdy ani jeden z prvních románků nebyl zajímavý, načež přichází Jeřáb (T_T jEřÁb) a konečně to má jiskru. Podobnou jiskru vidím spíše mezi zabijákem a Li, ale tomu ten únos atd snad odpustit nemůže, či? Možná odpustí, uvidím. Že se řeší, kdo je kdo, jsem měla propálené z recenzí, ovšem během čtení mi to vypadlo, takže jsem stejně byla dost překvapená. Hra s dary se mi také moc líbí. Není naplno řečeno, jak přesně to funguje, že má každý trochu jiný, co za velkoleposti od toho můžeme čekat... takže v logice magie není možné úplně hledat díry. Navíc mě dar intuice vždy nehorázně fascinoval a dlouhodobě ho volím jako preferovanou superschopnost, kdybych si mohla vybrat :D Dále velmi oceňuji, že se značnou část knihy putovalo. Pokud čtu fantasy, pak mě části na cestách baví násobně více než pletichaření v palácích a pobíhání po jediném městě. Ráda takto zkoumám nová místa, nové kultury, příšery, extrémně se vždy těším, jak to prostředí daná osoba bude vnímat, miluji detailní popisy okouzlení krajinou a je to něco, co je mi vlastní. Možná mohla být místa popsána lépe, ovšem jejich různost mi to vynahradila. Co bylo zajímavé, tak jakýsi nástin, že se nejedná o fantasy, ale o postapo (což je můj druhý nejoblíbenější žánr, hned po fantasy). Lidé z padlé civilizace, co těžili pevné kovy z hlubin země a kuli z nich křídla, se kterými létali ke hvězdám a zpět, kteří se považovali za bohy, kteří stavěli mohutné a velkolepé chrámy a města. Kteří se upínali k vědění... to jsme my... a přeci je to všechno pryč, v troskách. Určitě příjemné zpestření. U čeho jsem však nevydržela s vážnou tváří, to byl rozhodně útěk na savaně, který byl jak 1:1 ze lvího krále... :)) dunění, oblaka v dálce, na kopečku jediné bezpečí, stádo buvolů široké jako moře... převracení ztrouchnivělé klády a požírání červů. Ona tam bojuje o život, ale ten popis mi v hlavě spouštěl tóny Hakuna matata... Další díly určitě dám. Knížka asi člověku nezmění život, ale rozhodně je to napsané svižně, čtivě, často neotřele. Doporučuji.... celý text
Královna ničeho
2020,
Holly Black
Opět přečteno přes noc. Mělo to spád, žádné vycpávky, všechno šlo k věci. Jelikož jsem poslední rok věnovala Maas a jejím sériím, jsem úplně v šoku, že to jde vlastně jinak, že se nemusí všechno popisovat, opakovat, nemusí se zmiňovat všednost. Díky tomu byla tato trilogie příjemně krátká, stravitelná a srozumitelná. Ovšem zase mi, ze stejného důvodu, chyběl lépe prokreslený vztah hlavních hrdinů, byla hrozná škoda, že v celé trilogii spolu mají jen pár scén, takže mi ta jejich láska na konci přišla taková nedopečená. Zasloužilo by to pokračování. Ale nevnímám to vyloženě negativně, styl autorky je senzační, moc dobře se to četlo, zasmála jsem se. A ačkoli jsem se snažila odhadovat jejich kroky, téměř vždycky jsem byla překvapená. A všechny proběhly tak přirozeně, kvůli různým lidem, různým náhodám a plánům, že jsem neměla pocit, že čtu o mary sue. Pár detailů, u kterých jsem se zarazila, že jsou podivné, neuvěřitelné nebo nekorespondují s předchozími díly, tam samozřejmě bylo. Ale nechávám být, celkový dojem z knihy to naprosto přebíjí. Další knížky od autorky určitě přečtu a tuhle sérii vřele doporučuji.... celý text
Podlý král
2022,
Holly Black
Přečetla jsem doslova přes noc, odkládala jsem ve čtyři ráno. Hrozně oceňuji, že autorka spoléhá na čtenářovu fantazii a inteligenci a nevysvětluje každou myšlenku, každou událost, každý pocit. Mohla jsem tedy hádat, co se za některými poznámkami skrývá, co naznačují. Příjemné. Hlavním postavám se navíc pořád něco nedaří a já si lebedím. KONEČNĚ YA, která nemá dokonalé hrdiny, i když mají mnoho kvalit, nejsou supermani, svět se netočí kolem nich. Jiní mají své plány, které je nijak nezahrnují, nikdo jim nic nevysvětluje. Jediné, co mi paradoxně vadí i nevadí, jsou názvy knih. Z nějakého důvodu to jsou poměrně velké spoilery. Podlý král...tak ho tedy korunují. Královna ničeho...tak si ho asi vezme, ale vydrbe to s ní. Kdyby názvy byly trochu jiné, nejspíš bych byla ze zvratů trochu více překvapená (i když je naznačuje i samotný děj). Na stranu druhou jsou ty názvy super a konečně to není těžká nicneříkající YA abstrakce, která jinak v příběhu nehraje žádnou roli, případně minimální, u které si běžně říkám: co tím básník myslel? Hned začínám třetí díl a doporučuji.... celý text
Krutý princ
2018,
Holly Black
Přečteno jedním dechem. Konečně YA, kde hlavní postavy nejsou dokonalými povahou i schopnostmi, kde mají odvážné činy vážné důsledky, kde se chování blíží realitě. Velmi jsem ocenila, že mě jednání jednotlivých postav překvapovalo, zvykla jsem si u YA předpokládat stereotypní reakce, ale tady to prostě přicházelo jinak. Hlavní postava není hrdinou, není padouchem, je někde mezi tím, což si uvědomuje ona i ostatní. Skvělé. Svět mi také přišel fascinující, ovšem nedokázala jsem si ho dobře představit - hlavně to, kde žijí všechny ty dvory. Na ostrovech to být nemůže, když dvojčata chodí (podle mapy) do školy z jižního cípu na severní. Možná to tam někde bylo zmíněné a nevšimla jsem si, ale hodně by mi pomohlo, kdyby se to tam někde důkladněji vysvětlilo. Děj nehorázně letěl kupředu, kniha neměla žádné hluché pasáže, což je příjemná změna. Po prologu v minulém čase jsem se úplně dojala, jak je to skvělé napsané, tenhle styl mi hrozně sedí. Pak se teda přešlo do toho přítomného času, který je mi jako drátem do oka, ale rychle jsem si zvykla a kvalita knihy mé kostrbatější čtení násobně vynahradila.... celý text
Rod nebes a dechu
2022,
Sarah J. Maas
Začátek ve vyhlazovacím táboře je takový podivný. Na jednu stranu autorka čerpá ze skutečných událostí, na stranu druhou tomu nepřiznává tolik hrůzy, kolik by tábor zasluhoval. Představení neznámé postavy v táboře začíná tím, že si jde pro snídani, což bez detailů nezní nijak hrozně. Stejně jako u minulého dílu mohla vzor v reálném světě lépe zaobalit a přetvořit. Taky jsem ještě nezažila nudnější prolog - postavu nikdo nezná, nemáme důvod k zájmu, na konci prologu postava umírá a to vše na ubíjejícím počtu stran, které popisují zbytečně mnoho a zbytečně detailně. Autor si prolog samozřejmě může psát podle sebe, ovšem jsou to první stránky, kterými by měl zaujmout a vtáhnout. Já jsem třikrát odložila, než jsem se dostala k první kapitole. Myslím, že by bylo daleko údernější, kdyby to bylo o kus kratší a bez toho brutálního infodumpingu formou popisných oznamovacích vět. Jak jsem první díl pochválila, že je to napsané lépe jak série trůnu, tohle zase provázela nálož chyb, podivných a odporujících si popisů, slovosled byl občas dost mimo a samozřejmě skloňování jmen... bez komentáře. Co se týče erotického obsahu, tak nejsem žádná květinka, ale tohle bylo trochu nechutné. Nejhorší bylo asi oblizování každého zpoceného záhybu těla, čím zpocenější, tím dle autorky více sexy. A pak stojí za zatracení některá sledování typu: „když sledovala, jak svaly jeho mohutné silné šíje pracují, zatímco polyká." Pohled Thariona mě neskutečně nudil, příběh nijak neposouval (případně minimálně), jeho scény byly dlouhé a nezáživné, brzdily děj. Navíc většinou přicházely po nějakém cliffhangeru, což mu nijak nepomohlo. „myslela jsem, že Kladivo má být nějakej sadisticekj drsnolín" - vtipné momenty - ale na to navazuje nelogické drzé chování v napjatých situacích PŘEKOMBINOVANOST - jde o vteřiny, ona se teleportuje ven, aby našla bránu, u které nikdo není (tj. se několikrát teleportovala, i když se celou dobu hraje na to, jak je ten počet omezený), aby ji použila jako rozhlas, kterým by přilákala jejich druhořadé nepřátele k pomoci...ale nebyla hloupá, použila aplikaci na změnu hlasu a pohybovala se u toho tak rychle, že bude na kameře jenom šmouha...to nedává smysl. Jak tam můžou mít tak špatné kamery, když se většina obyvatel pohybuje rychlostí šmouhy, k čemu jim to pak je? A jak to udělala, když u bran kamery jsou. Jak to stihla přehrát. A hlavně, kdyby to aspoň v největší akci nevysvětlovala (T_T) Nic nezůstane nevysvětleno, Baxian jim ukáže tajnou chodbu a místo toho, aby se tam nechal prostor pro čtenářovu fantazii, tak se dozvídáme celou backstory k tomu, jak to vlastně zjistil. Poslední třetina byla peklo, mega se to táhlo, absolutně mě to nezajímalo a modlila jsem se, ať už je konec. Překombinované, neuvěřitelné, natahované, opakování scén, rozhovorů, vnitřních uvědomění a obav. Finální akce mě však bavila, nebyla bez chyby, ale dobrý, četla jsem s chutí. Finální FINÁLNÍ odhalení mě potěšilo, jelikož mám dvory ráda a tak nějak jsem doufala, že se prozkoumají jiné světy už od toho, kdy se odhalilo, že je Amren prastará a z jiného světa. Maas tohle prostě umí - knížky zbytečně natahuje, až to člověka otráví, ale finále je vždycky brutální, takže nezbývá, než číst dál.... celý text
Univerzální principy designu
2011,
William Lidwell
Četla jsem kapesní vydání z roku 2015 v angličtině. Rozhodně doporučuji, toto vydání má 150 principů, vždy se jedná o dvoustranu - krátké a jasné vysvětlení a vedle obrázek s popisem, co na něm pozorujeme, jak se na něm popisovaný jev ukazuje. Kapesní vydání bylo velmi stručné, ale úplně postačovalo. Jediné, co se mi nezdálo je rozměr - 12x12 cm a 2cm lepený hřbet, takže se to hroznou silou zavíralo, že bych si to položila na stůl, to neexistovalo. Obsahově však výborné. A novější vydání určitě designově lepší.... celý text
Rod země a krve
2020,
Sarah J. Maas
Naprosto souhlasím s komentářem od Slezadav, do puntíku. Hodnotím však 4*, protože jsem po knize sáhla s plným vědomím do čeho u Maas jdu, a musím říct, že se autorka od Skleněného trůnu neskutečně zlepšila a já si to dost užila. Mám však pár kritických bodů: ---podobnost s předchozími sériemi ------- Vidím docela velkou podobnost s trůny i dvory - dokonalé hrdinky musí trávit čas s dokonalými chlapy, které nejprve nemusí, pak je to však pravá láska, do toho trochu trojúhelník či vedlejší mužští obdivovatelé, řada překážek, které je málem stojí život, a samozřejmě výsledné finále, kdy hrdinky odhalují moc tak třeskutou, že si finální padouchy namažou na chleba pouhým pohledem. Třikrát stejná struktura = nulové překvapení. ---chyby v systému světa ------- Maas umí dělat světy zajímavé, ale často v nich má díry, magické kličky, které se objevují, jen když se to hodí, a podobně. Tady mě třeba nejvíc zaujal pojem policie - celou dobu se jim říká "pomocné sbory", ale dvakrát za celou knihu je to policie. ---nevysvětlené fungování světa ------- Tolik stran a my máme svět pořád jenom v obrysech. Byla bych ráda za trochu hlubší ponor. Doufám, že další díly to doplní. ---převzaté názvy a systémy ------- Obecně také nefandím světům, které vznikly převzetím skutečných jmen a systémů bez větší invence - midgard, pangera, římský stát, mytologie i současná náboženství, do toho ten náš technologický svět... Zajímavý koncept, ale převzetí by mohlo být líp zaobaleno. Nejvíce mě asi dráždilo SPQM (v reálu SPQR). +++komerční struktury dávají trochu více smysl Struktura s dokonalou hrdinkou se asi dobře prodává, tak dává smysl ji neustále opakovat. Oceňuji, že se Maas posouvá a uvědomuje si, že toho fenoménu využívá. Takže se to v této sérii snažila více opodstatnit - hrdinka to ve finále nenatře padouchům v doprovodu bezradných prastarých supermocných legend, ale je tak daleko a úplně sama, že jí nikdo pomoci nemohl. Pořád je sice Mary Sue, ale už to není tak očividné...už tam není to velkolepé sebeobětování...rádoby pokorná ukázka oslepující dokonalosti a samostatnosti. Aspoň do napadení města, pak už to zas jede ve starých kolejích zářnosti. +++ zvraty Nečekané množství zvratů jsem vážně nečekala, výsledky třeba jo, ale samotný zvrat mě nenapadl ani jako vzdáleně možný. To jejich pátrání mělo poměrně jasný výsledek už předem, ale průběžné objevy a překážky jsem nepředvídala, často jsem si říkala, jak z toho sakra vybruslí. Finální výběr padoucha se dal čekat a jeho motivy byly takové...nevím...málo opodstatněné, ale podezřívala jsem více lidí, to bylo fajn. +++ hodně obsahu mimo hlavní drama Maas je velmistr v servírování malých situací mimo hlavní akční scény. Vždycky je toho tolik, že máte pocit, že bylo vše řečeno. Což já třeba oceňuji, i když to byla občas trochu nuda nebo opakovačka. Knížky, které mají jednu akci za druhou a pár drobných klidných chvil a pak konec a tečka...to mi pak nedá spát. Tady dočtete a jste fakt nasycení. +++ super mazlíčci, zajímavá práce Líbilo se mi její pracovní prostředí, její pracovní náplň, škoda, že to nebylo víc prozkoumáno, určitě by to bylo zajímavé. +++ vedlejší postavy Paradoxně jsem si oblíbila vedlejší postavy víc jak ty hlavní. Lehabah, Syrinx, Jesiba, Danika, Connor, Fury i Juniper. Do dalšího dílu se zrovna pouštím a jsem zvědavá, co se zvrtne tentokrát.... celý text
Dějiny knižní kultury a grafického designu 2. díl: Od průmyslové revoluce do současnosti
2012,
Lenka Janská
Tajemství domu Thornů
2023,
Margaret Rogerson
Velmi nedávno jsem četla od Maas tu drobnou novelu ke dvorům, která měla stejný účel, jako tato novela - prodloužený epilog, krátké nahlédnutí do "šťastně až do smrti". A co mi u Maas chybělo, tady jsem vše našla. Nechci umění Maas nijak zpochybnit, jen mi její pojetí novely nesedlo a nebavilo mě. Tato novela však měla zajímavou zápletku, akci, postavy se dále vyvíjely, mnoho nového se o nich odhalilo. Každodennost se ukázala jen v náznacích a v krátkosti a vlastně šlo o nové dobrodružství, které ovšem nebylo tak závažné a nepotřebovalo tolik stran. Hrozně bych potřebovala další díly, klidně novelu o Silasovi (zase mě ten konec navnadil), o předcích, o hlavní dvojici, jejich práci, cokoli.... celý text
Sapiens: Stručné dějiny lidstva
2018,
Yuval Noah Harari
Knihu jsem poslouchala jako audio, pan Luboš Ondáček ji namluvil dokonale, moc příjemný hlas, tempo i intonace. Děkuji a doporučuji. První polovina knihy mě bavila neskutečně, druhá krapet méně, ovšem obě části výborné, plné zajímavých informací a krásně povyprávěné. Oceňuji, že každá hypotéza byla čtenáři přiblížena přes řadu přirovnání, takže nebyl problém pochopit něco, o čem jsem třeba neslyšela, nebo mi není vůbec blízké (kapitoly na téma ekonomika). Autor splétal mnoho různých myšlenek v ucelené kapitoly a já měla dojem, že se má představa o světě rozrostla o mosty mezi různými fenomény, znalostmi nebo přesvědčením. Najednou jsem měla kontext. Toho si vážím. Nejzajímavější byl jistě podvod s pšenicí a lidstvo v začarovaném kruhu, ale zaujalo mě i téma evoluce, muž x žena, rasismus, peníze a hlavně první kapitoly o vývoji člověka.... celý text
Kouzla rodu Thornů
2021,
Margaret Rogerson
Výborné. Postavy přemýšlely a reagovaly jako skuteční lidé, toho si v YA velmi cením. Sice na mě byly postavy hodně mladé, proto jsem tu jejich romantickou linku sledovala tak nějak ostražitě, ale veškeré popisy tomu odpovídaly, takže jsem s výsledkem nadmíru spokojená. Navíc byl jejich vztah tak příjemný, upřímný a uvěřitelný, že mohu jenom doporučit, pokud si chcete odpočinout od toxických záporáků, kterými se dnešní YA jenom hemží. Hlavní hrdinka je zvědavá a odvážná, někdy dost naivní, ale také empatická, skromná a vyzařuje z ní dobro a síla. Vystupuje z celé řady dokonalých hrdinek YA fantasy, které jsou drzé, husté a nepřemožitelné. Elizabeth dělá jednu chybu za druhou, její odvaha má své hranice a její síla má základ v uvěřitelných okolnostech. Hlavní hrdina má za sebou strašnou minulost, ale zůstává otevřený, empatický a jeho důvěra není zcela zlomena. Moc se mi líbilo, jak ho autorka vykreslila. Nebyl nepřemožitelný, spoustu situací nezvládl dobře a s každou stránkou se jen učil být lepším a otevřenějším. Zápletka byla parádní. Záporák sice byl takový klasický a jeho pohnutky neprokreslené, ale vír záhad a objevů se držel bez ustání napříč celou knihou. Bylo příjemné, že jsem jednotlivé zvraty neočekávala. Občas se objevily problémy, u kterých jsem si říkala, že z toho už nemůžou vybruslit. Řešení byla často dost originální. Samozřejmě se objevilo pár věcí, u kterých člověk mhouřil oči, ať šlo o několik popisů nebo prvky světa. Občas byl nějaký dospělák zabedněnější, než se vzhledem k jeho postavení, charakteru a intelektu zdálo pravděpodobné, ovšem to vše jsem vnímala jako drobnosti. Nejvíce na knize oceňuji koncept démonů. Knížek s démony jsem kdysi nahltala mnoho a tohle jejich pojetí mi přišlo hrozně osvěžující a nové. A Silas byl výborná postava, to tomu asi dost přidalo. Démoni v jiné dimenzi a žijící v hierarchii podle moci jsem už viděla. Ale aby se jim prodávala část vlastního života za propůjčení magie, jejich dvojí povaha a ten rozpor, kdy jim naprosto důvěřujete a pak vidíte, že jsou to hladové nemilosrdné šelmy, to bylo nové. Líbilo se mi, jak si Silas na nic nehrál a celou dobu svou druhou stránku naprosto nepokrytě přiznával. Reakce postav na tuto jeho proměnu mi přišly taky zajímavé a přirozené. Grimoáry mě zpočátku moc nenadchly. Viděla jsem v nich Pottera a první kapitoly v knihovně mě moc nepřesvědčily, že by se z nich dala vyloudit nějaká akce. ALE PAK ta akce přišla, zlotvoři výborní, nechutní a často skutečně děsiví. Finální zvraty grimoárům dost pomohly a člověk s nimi i cítil. OVŠEM stejně jako SBH níže jsem nepochopila, proč se při finální bitce žádný grimoár ve zlotvora neproměnil (možná mi unikl nějaký detail? nevím), přišlo mi jako promarněná šance nenavázat na její lítost se zacházením zlotvora tam v té jámě... mohlo se ukázat, že zlotvoři jsou spíše tvoři a zlo do nich zasévá člověk (takový dojem jsem měla v té jámě). Nevím... Autorka obecně píše velmi čtivě, jedna akce střídá druhou, pomalejší pasáže nejsou nikdy dlouhé a zvraty a tajemství dávkuje jaksi přirozeně napříč knihou. Postavy vykreslila dostatečně uvěřitelně, aby mě dojalo, že se takové v YA ještě vyskytují, ale dostatečně jim naložila, aby byly zajímavé. Svět je materiál klidně na delší sérii, ale oceňuji, že do toho autorka nešla, kniha tak byla bohatá na děj i zápletky, užila jsem si ji naplno a teď ji můžu odložit, aniž bych musela léta čekat na dalších osm dílů. (Novelu si samozřejmě přečtu, ten konec mi jinak nedá.) Velmi doporučuji a nechávám v knihovně. Určitě se k ní někdy vrátím. „Silas není člověk," pokračoval Nathaniel. „Když je v takovém stavu jako teď, pak pro něj čas, který jsme s ním strávili, ani důvěra, které jsme dosáhli, vůbec nic neznamenají. Jeho hlad je příliš velký."... celý text
Z krve a popela
2021,
Jennifer L. Armentrout
Kniha mě nemile překvapila a začnu tím, co mi přišlo slabé. Podobnost s vlastní tvorbou byla veliká (série Ve stínu popela): - Obě hrdinky jdou v první kapitole do bordelu. - Obě hrdinky jsou v klidu, protože mají zbraň a jsou dokonalé bojovnice. - Obě hrdinky mají mužského mentora, který jim nahrazuje mrtvé otce. - Obě jsou drzé (stejným způsobem), až bohové brání. - Obě poznávají nádherné sympaťáky, kterým jejich hloupé řeči připadají roztomilé a sexy. - Oba vyvolení tají svou totožnost, dokud spolu neprožijí divoké techtle mechtle. - Obě hrdinky vedou dlouhé vnitřní monology v každém odstavci, po každé větě přichází rozsáhlá analýza, co tím kdo myslel, jak to vnímá, jaký je historický kontext a furt dokola. - Obě hrdinky se topí ve všednosti a nudě a autorka to popisuje téměř den po dni. Podobnost s jinými kulťáky mi většinou nějak zásadně nevadí, ale tohle bylo dost: upíří deníky, griša, dvory... Nejvíce mě však na knize mrzelo, že ty scény, které autorka vykreslovala jako vzrušující, sexy a romantické, byly už od začátku spíše děsivé, perverzní a násilné. Pokud je to o nezdravém vzplanutí mezi mladou holkou a prastarým, který rád manipuluje, zneužívá a vraždí, jsem pro všemi deseti, ale vykreslovat to jako ideální romantiku ... mi přijde postavené na hlavu. (hrdinka by to tak mohla vnímat, to by bylo taky v pořádku, ale celkové vyznění je, že to bylo v pořádku a romantické či sexy). Konkrétně: - - - První polovinu knihy jí při každém rádoby hot setkání fyzicky znemožnil odejít a valil jí klíny do hlavy, jak moc ho vlastně chce. I když mu řekla opakovaně, aby ji pustil, aby toho nechal. V jeden moment jí však popadne víření v břiše a podvolí se. - - - Scéna na úplném konci, ta ve sněhu, je úplně neskutečná. Ona se dozví, že zabil všechny její blízké, že jí celou dobu lhal a plánoval jen a jen její únos a zneužití, před očima jí popravil dobré lidi, které znala. Měla jsem fakt naději, protože Poppy měla prozření a zavrhla ho. No a pak BING a dělají to ve sněhu. Protože jí kousl, což je tak trochu droga. Protože chtěl, i když ho nenáviděla, tak se na ni prostě vrhl. Potom se zvednou, proběhne bonding a pak k němu cítí ještě lítost kvůli jeho vnitřní bolesti, od které mu svým darem pomůže O_O - - - Celé jeho chování mi připadá, jako když komunikuje predátor s naivní teen, husí kůže. Jako příběh z true crime dokumentu. Taky to zanechává trochu dojem Svatební košile z kytice :D mladá a naivní za svým milým vyskočí i z okna, protože ji miluje a ona jeho, a nechá se bez zaváhání unášet přes kopce až na hřbitov, kde zjistí, že je monstrum, ale už je pozdě. V Kytici si aspoň sype popel na hlavu, jaký byla blázen, ale Poppy ne, ta hledá důvody, proč ho nenávidět a těžce se jí to nedaří. A pak samozřejmě ďolíčky, vzdouvající se prsa, hedvábná tvrdost (T_T), chlapi v tílkách. Nebo sebereflexe Poppy „Protože jsem byla idiot“ nebo „neměla jsem dostatečnou duševní kapacitu“. A podobné poklady. To, že spousta rozhodnutí, pohnutek a reakcí nedávala smysl, ani nezmiňuji. I když pár bych mohla. 1) hlídání tak důležité osoby probíhalo těžce na punk a amatérsky; 2) Poppy zapomíná všechny křivdy, protože -cituji- cítí v břiše divné víření; 3) Casteel ji mohl vzít už v tom bordelu a jeho důvody, proč se rozhodl, že bude lepší povraždit sto lidí, všechny její strážce a brutálně to vyhrotit bylo také nějaké záhadné vzrůšo víření. Abych to ale zakončila něčím pozitivním. Oproti Maas (skleněný trůn) autorka popsala vraždu přímo v zámku/hradě(?) jako důvod k obavám a zažehla paniku. Ústřední zvrat a masové vraždění mělo docela grády a některé momenty moc pěkně popsala. Občasné situační komedii jsem se upřímně zasmála. Svět má nápad (ale série Ve stínu popela ho podala o něco líp). Bitka vlkodlaků byla super – jak ji roztrhali, to bylo konečně trochu reálné. A její minulost je svým způsobem zajímavá taky, hlavně ta část, kdy se někdo rozhodl roztrhat šestileté děcko (kdo, jak a jak to přežila?). Jinak ale s prvním dílem končím a knihu doporučit nemůžu. (v druhé sérii Ve stínu popela ale pokračovat chci, tam mě poměrně zaujal svět a pár postav...ale kvalita taky nic moc)... celý text
Světlo v plameni
2023,
Jennifer L. Armentrout
Dvě hvězdy dávám pro výborný a originální svět bohů a pár povedených zvratů, které jsem popravdě úplně nečekala. Dobré na knize je, že se čte velmi rychle a docela se i začtete. Méně pozitivně vnímám nevyvážené a spíše nesympatické postavy (samozřejmě jim člověk fandí a jsou svým způsobem zajímavé, ale chovají se jako malé děti a občas jsou jejich pohnutky vycucané z prstu). Vedlejší postavy jsem si až na Nektase a Bele pořádně s ničím nespojila, nedokázala jsem si je zařadit, nevěděla jsem, jak vypadají - tedy jsem příliš nesmutnila, když se jim děly různé hrůzy. V tomto díle bylo také ještě o kus patrnější, že jejich vztah je třeskutě toxický. Špehování, tajnosti, urážení se, zákazy a příkazy, agrese fyzická i psychická, vše založeno jen a jen na sexu a jakémsi vnitřním pocitu, že to tak má být (což sami přiznávají, že způsobují jiskry). To, že on nemůže milovat, víme od začátku, ona milovat může, ale moc jí to nejde. Výsledkem je škaredý, složitý a toxický vztah, který by snad nikdo nechtěl. A to by bylo v pořádku, kdyby se v každé kapitole neodkazovalo na to, že vše spasí pravá láska, na kterou se to nejspíš opravdu nakonec uhraje. Na tu jejich lásku. Pravou lásku. Ideál. Aha. Další díl si samozřejmě přečtu, jelikož autorka ukončuje knihy cliffhangerem takového rázu, až mám pocit, že to není ke čtenářům úplně fér, když si do vydání pokračování vyrvou všechny vlasy. Ovšem penízky to asi sype pěkně. :)... celý text
Ve stínu popela
2023,
Jennifer L. Armentrout
Hrozně mi to připomíná Maas a její dvory. Objevují se detaily i slovní obraty, které jsou téměř totožné, takže ve výsledku tahle kniha působí jako laciná fanfikce na svět Dvorů. Obdivuji autorku, že toho stihla napsat tolik, ale je to bohužel na úkor kvality. Spousta věcí je uspěchaných, obrovské množství pohnutek vůbec nedává smysl, postavy jednají iracionálně a hystericky. Hrdinky, které se neumí zorientovat v situaci a drze odfrkávají při každé příležitosti jsou už mi proti srsti. Také je to zbytečně dlouhé, hodně věcí se opakuje a scén, které nechaly hranici lechtivosti v prachu, je tam tolik, že knihu nepovažuji ani tak za fantasy, ale za porno :) s fantasy zápletkou...protože každá důležitá vážná věc i maličkost byla jednoznačnou záminkou skočit na sebe... Velmi se mi však líbil nápad s bohy, bestie jsou nové, prostředí je taky zajímavé a je mu jaksi dána duše. Smrtelníci a jejich rituály pro bohy byly zpestření, problém s hnilobou byl taky pěkně vymyšlený. Trochu mě mrzí, že dobrý nápad působil jako vykrádačka - různé mytologie, jména, osudy, opět dvory, dvory dvory. Ne všechno, ale dost na to, aby to poutalo pozornost a nutilo ke srovnávání. Ačkoli Dvory taky nejsou dokonalé, tohle vedle nich opravdu dostává nádech na koleni spíchnuté fanfikce. A je to škoda. Dvě hvězdy dávám za svět a pár napínavých momentů (včetně finiše, díky (kvůli?) kterému jsem si musela ve tři ráno koupit druhý díl.... celý text
Brána pekel
2023,
Leigh Bardugo
Kniha je od prvního dílu poměrně odlišná - děj běží chronologicky (většinou), postavy už jsou spíše známé, víme, co zhruba čekat od objevujícího se paranormálu. Podobu shledávám v tom, že se k jádru věci opět klestíme skrze veledetailní popisy míst, vzpomínek a detektivní počiny všech postav. Nejsem si jistá, jak na to nahlížím. Na jednu stranu bych byla radši, kdyby se k věci šlo svižněji. Na stranu druhou si z knihy odnáším velmi vzácný dojem opravdovosti - jako bych viděla seriál či tam skutečně pobíhala s nimi. "Vidím" ta místa, scény, postavy velmi zřetelně. Dočetla jsem se, že Bardugo plánovala sérii s Alex o 12 dílech, což by při takovém tempu rozvíjení děje a postav a vztahů dávalo smysl. Ovšem pak to okrouhla na 5 dílů a nyní jsou v plánu 3. A to mi přijde jako hrozná škoda, 12 by tomu tempu odpovídalo opravdu víc. I těch 5. Moc se těším na další díl, doufám, že ukáže více Darlingtona, jeho interakce s Alex jsou výborné a obecně mě jeho postava v čemsi baví. Navíc by mohla opadnout ta zprostředkovaná frustrace, když Alex neustále klopýtala - vlečena povinnostmi Vergilia.... celý text
Devátý spolek
2020,
Leigh Bardugo
Za posledních šest měsíců jsem četla vesměs jenom Maas, chtěla jsem obě její série prozkoumat najednou, abych si na to udělala jasný názor. Bardugo jsem delší dobu nečetla, ale hodně jsem ji s Maas při čtení srovnávala. A musím říct, že to je nesrovnatelné. Bardugo je moje naprostá číslo jedna. Vždy píše zajímavé postavy, které se pomalu, ale zřetelně vykreslují až do poslední stránky. Jejich popisy jsou vtahující, neotřelé, stojí na příbězích a vzpomínkách, na činech, na názorech dalších postav. Přímého popisu se používá velmi málo (ve srovnání s jinými autory). To je pro mě jako trocha čerstvého vzduchu. Velmi inspirující. Záhady jsou stavěné podobně jako u série Šesti vran - naskakujete do rozjetého vlaku, kostky jsou dávno vrženy; prvních pár kapitol nevíte vůbec nic a s každou další se odkrývá jen malinký střípek; záhady se překrývají natolik, že nevíte, kde jedna končí a druhá začíná, načež zjišťujete, že jsou to vlastně záhady čtyři, ale nakonec jedna a pak zas dvě...ale autorka vás u toho drží pevně za ruku, takže nemáte pocit chaosu. Moc jsem si také užila prostředí starých budov univerzity, ale i vykreslení amerického městečka tak nějak upřímně, kriticky. Za co strhávám hvězdičku je pouze to, že jsem se u knihy nebavila tolik, jako u ostatních autorčiných knih. Přijde mi, že v tom hraje roli nepoměr objemu a obsahu. Stránek to má skoro 500, ale ten obsah mi k tomu nepasoval. Bylo ho málo. Sice to pomohlo krásně vykreslit atmosféru místa, vybarvily se tím nejrůznější vedlejší postavy, propletly se čtyři časové roviny, ale kupředu, k cíli a k jádru pudla jsme se prostě šinuli hrozně pomalu. Druhý díl začínám číst hned zítra a velmi doufám, že to chytne jiný spád, že se brzy setkáme s Darlingtonem, že bude víc akce, že bude víc magie.... celý text