Terva přečtené 1712

Transmetropolitan #1 - Zpátky v ulicích 2009, Warren Ellis

„Kdyby jste mě měli rádi, tak si ještě dneska všichni hodíte mašli.“ „Vzduch začíná smrdět parfémem a deodoranty.“ Tuhle sérii jsem zpočátku propásnul. A později už bylo skoro pozdě. Sehnat všech deset dílů mě vyšlo docela draho. Až čas ukáže, zda to byl dobrý obchod. A jak je tady na DK již dávno nějakým podivným zvykem, u komiksů se odhaluje jen tvůrce scénáře. Nikdy nesmíte oficiálně přidat další nezbytné profese pro tvorbu komiksů. Tak jsem z prominutím vložil důležité informace do anotace u této knihy. Myslím si, že je u komiksů dobré vědět základní informace. Hlavně kdo dělal kresbu (Darick Robertson) nebo další profese, jako jsou barvy, inker nebo lettring. A hlavně překlad. Komiks není jen psaný příběh, komiks je kreslený film a za každým filmem je panel plný informací o tvůrcích. Malá ochutnávka: Přes Jižní bloky se ke mně z Japonského ostrova nese dunění bubnů kodö – vesnice svolává své děti domů na noc. Brány nočních klubů se rozevírají a do ulic se z nich sype smích. Městská cigareta mne sytí a hladí na jazyku. V dáli zarachotí střelba . . . Zaslechnu sténání milenců při souloži . . . Kofein mne zalechtá v konečcích prstů, mozek zajiskří pod náporem inteligentních boosterů. Kráčím ulicí. Jsem doma. A teď něco ke kresbě. Kresba je příjemná, plná detailů v pozadí. Komiksová okna jsou přiměřená a nijak zbytečně nevybočují z daného příběhu. Tím myslím, že tu jsou převážně čtverce a obdélníky. Barvy jsou veselejší, ale k obsahu se prostě hodí. Převažuje zelená a červená. Žvýkačkový tip je očividný a je jasné, že se snaží prostě pobavit čtenářovo oko. Kreslené scény však nevybočují a nelze tu najít nějakou specifickou kresbu , která by převyšovala jiné. Prostě a jistě to vše krásně plyne a neruší diváka v jeho čtení. Kresba i barva jsou jedním slovem – povedené. Citát: Prachy byly dávno v kopru a většinu hadrů a zbraní, co jsem za ně koupil, už jsem dávno směnil za drogy, jídlo a kabelovku. Co se týče scénáře – musel jsem si zvykat. Spider Jerusalem je sprostý buran, který se ničeho neštítí. Trochu mě naštval, když při odjezdu z hor sejmul hospůdku pod horama se jménem „Bastard´s“, to si u mě podělal škraloup. Příběh je prošpikován sprostými slovy, nevybíravým politickým nadšením, chlastem a vševlezlou novinařinou. A protože se to vlastně odehrává v budoucnosti, bude čtenář několikrát překvapen, než vůbec pochopí. Například co je kostka na výrobu produktů, včetně jídla. A určitě někteří genderovci ocení svobodu domácích spotřebičů. (Moje domácí spotřebiče fetujou. To je běs.) Citát: Pořád mám v živé paměti ten článek, cos napsal, když sviňák vyhrál volby. Už nikdy nechci vidět slovo kurva napsaný osmtisíckrát za sebou. Tento svazek obsahuje šest sešitů, které na sebe obsahově navazují. Je to plné násilí, černého i ironického humoru, najdete tu humor klasický i kanálový a sem tam se mihne i mimozemšťan. S tím posledním jsem byl nadmíru spokojený. I když je možné, že se při procesu změny druhu člověku seškvaří čelní laloky na malá černá hovínka, i tak jsem doufal, že tomu tak není. A že ta revoluce v Andělské ulici za to bude stát. I když ten sráč, co tam hlídá barikádu tomu moc věrohodnosti nedodá. A přebírat od mimozemšťanů jejich genom je fakt odvaz! Ovšem Spider Jerusalem se nezalekne. A já mu fandil. Vlastně, hlavní postavu jsem si oblíbil. Protože jí jen tak něco nezastaví a to je na tom to nejlepší. Citát: Vyhradil jsem si chvilku na depresi.... celý text

Obojek 2023, Rosana Zvelebilová

„Nesmí se mi nic líbit. Nesmím cítit lítost. Nesmím být rád. Nesmím si nic představovat. Nesmím mít strach.“ „Jakmile mám jistotu, že mě nikdo nevidí, tajně se usmívám.“ Také jsem si říkal, „co mají asi společného osoby z let 1941, 2017 a 3023?“ Fakt mě to strašně zajímalo! A když jsem to nakonec zjistil, byl jsem nadmíru překvapen a neméně spokojen . . . byl jsem rád. Přepnul jsem na zelenou, protože už jsem byl zase svobodný. Druhý příběh od Rosany Zvelebilové, který jsem četl a opět je to paráda. Pravda, humoru je trochu méně, a o zábavu se nejvíce stará Blbeček, respektive číslo 68, z roku 2017. Jeho kecy jsem si užíval. Nejakčnější je příběh z Druhé světové války, vinoucí se od roku 1941. Nejpodivnější byl ten z roku 3023. Ten jsem zprvu nechápal. Celkově je to spíš drama. Citát: „Úchyl a Blbeček v jedný cele . . .“ „Úchyl?“ ukážu na něj. „Jop. Tak mi tu říkaj.“ Ale jak jsem si zvyknul již v první spisovatelčině knize „Bedny – zabít sráče“ bylo mi jasné, že na rozuzlení si budu muset nějaký čas počkat. A vůbec nezáleží na tom, že mi na obojku svítí červená!! Ubyla i sprostá slova a kupodivu tu nefiguruje ani žádná báseň o ježcích. Ovšem najdeme tu i pár známých postav z knihy o Sráčovi. Tři linie příběhu se střídají tak nějak nedefinovatelně a čím víc a víc se blížíte ke konci, začínáte být překvapeni. Je v tom spousta překvapení, napětí a dobrodružství. Nejděsivější a nejbrutálnější scéna se odehrává 9.5.2019. Je to fakt brutální pasáž. Jenže díky ní se zase o kus posuneme a více žasneme. Malá ochutnávka: „Blbeček je pejorativní označení pro hlupáka, ňoumu či obecně omezeného člověka,“ odpovím na jeho předchozí otázku. „A ano, jsem z přezdívky nadšený, protože mám pocit, že jsem se stal něčím víc než jen číslem 68.“ Přestane se smát a chvíli si mě prohlíží. „Jak moc seš poškozenej?“ Vyjmenovávám poranění a on mě u čtvrtého zarazí. „Prostě mi řekni, jak dlouho by trvalo, než bys byl zase v cajku.“ „Patnáct dní . . . “ Nenechal jsem se překvapit Brutustánem, protože jsem se na to místo těšil a bylo mi od začátku jasné, že se tam dostanem. Pravda, co mě překvapilo, byl styl příjezdu do této země. Bylo to k popukání a Pekelně se to zamotalo. Šedesát osmička mě několikrát totálně rozesmál a scény s ním jsou ty nejlepší v tomto příběhu. A protože dostal nejvíc prostoru, smál jsem se každou chvilku. A i ta scéna s Jaromírem Jágrem mě dostala do puku. Spousta perfektních hlášek, napětí a zábava. Ke konci se objevuje ještě jedna velmi zajímavá linie. „Nikde, nikdy“ je tajuplná a vnáší do příběhu jiný pohled a dokáže i měnit názory čtenáře. Chvilku jsem přepnul na červenou, protože se mi poprvé tato linie nezamlouvala. Pak jsem pochopil a . . . zase zelená. Citát: Vnitřně se zaraduji. Ne proto, že přežil, ale proto, že mu zlomyslně přeji vše nejhorší. A moc dobře vím, že žití je pro něj největší možné utrpení! Do knihy jsou opět vnesena malá a jednoduchá komiksová okna. Tentokrát obsahují i delší zdělení, než jen BUCH, BUM nebo KŘŘŘ! a DŽŽŽ!. Určitě si tyto malá komiksová okénka užijete u scén v masokombinátě. A ty delší sdělení jsou například ty, které jsem použil na začátku tohoto komentáře. Jsou tu i větší kresby, ale není jich moc, jsou spíš sporadické. Co jsem pochopil, tak si je paní (slečna?) Zvelebilová nakreslila sama. Obojek, opět jako Bedny, mohu vřele doporučit. Pokud máte rádi tajemno, a pomalá, leč překvapivá překvapení, a neradi se nudíte, tak je to příběh pro vás. Po delší době jsem našel něco, co mě opravdu zaujalo, pobavilo a uspokojilo. Zelená na Obojku mluví za vše. Citát: „Už mi lezeš krkem!“ zasyčím. „Doslova. I když jsi tak vychrtlý, už tě mám plné zuby, lednici, mrazák, udírnu i chladicí box!“... celý text

Genetická paměť 2000, Jean-Pierre Garen (p)

„Jste první astronaut, kterého dokážu poslouchat déle než deset minut a nezívat při tom nudou.“ Oproti předcházejícím příběhů, vydávaných u nás popořadě, je tohle vlastně průměrný příběh. Není v něm skoro žádné napětí a má to strašně předvídatelný děj. Avšak je v něm strašná spousta vysvětlujících informací. Protože se jedná, v pořadí o sedmé dobrodružství v této řadě, kterou napsal Jean-Pierre Garen, najdete v něm hodně věcí, o kterých jste neměli ani ponětí. Například zde je vysvětleno, kde získala Pozemská unie tak kvalitní pohony pro své mezihvězdné lodě. A z toho v budoucnosti čerpá i Mark Stone. Jeho astronef Merkur tento pohon také využívá. Malá ochutnávka: Plukovník Hiwo vpadl do guvernérovy pracovny jako smrt. Byl tak rozrušený, že zapomněl i pozdravit, což se mu za třicet let vojenské kariéry nestalo. Slag už nabíral dech, že ho patřičně seřve. „Pane generále, vězňové uprchli!“ vychrlil ze sebe Hiwo. Zpráva byla tak neuvěřitelná, že ho Slag požádal, aby mu to zopakoval. „Kde je Kral?“ Byl za ně odpovědný! Dám ho zastřelit!“ zuřil. Jenže Mark Stone tu ještě není a možná ještě ani netuší, že se stane kapitánem služby pro dohled na primitivními planetami. Založení této agentury je ještě daleko. Nalezenec, který na naší planetě získal jméno od člověka, který jej v lese nalezl, se zde jmenuje Silvanus Kramer. A tento muž, mimozemšťan, se pomalu propracovává na post astronauta. Něco ho neustále táhne do vesmíru. Jeho intuice je dokonalá a vše, co mu napoví, se také stane. Je to klasické dobrodružství, skoro bez humoru, s nějakým tím napětím, trochou sexu a pohádkovým koncem. Jednoduché – účelové – rychle se to čte. Citát: Miláčku, nevím, jaký nás čeká zítřek, ale aspoň prožijeme jednu noc štěstí!... celý text

Kyselé bonbony 2022, Kealan Patrick Burke

„Čtyři měsíce poté, co se poprvé setkal s chlapcem ve Walmartu, vypadl Philu Pendletonovi poslední zub.“ Zrnka temnoty vyprodukovala již šest příběhů od různých autorů. Toto je v pořadí sedmá povídka v této sérii. A mohu říci, že zatím je to jeden z těch lepších příběhů. Kyselé bonbony se mi velmi zamlouvaly. Je to příběh tajemný, hororový a smutný. Kelan Patrick Burke se mi trefil do noty. Mám rád tyhle příběhy, kdy si vás někdo svou vůlí totálně podmaní a manipuluje s vámi. Navíc je to okořeněno neznámou dimenzí, či snad jinou alternativou, než pozemskou. Ano, je v tom tak trochu cítit Stephen King, ale tohle má prostě své kouzlo a tak se to dá přehlédnout. Malá ochutnávka: Poté co si Phil v koupelně opláchl obličej a prohlédl zlobra v zrcadle, zamířil do obývacího pokoje a popadl jednu borovicovou židli s tvrdým opěradlem. Bez jakékoli snahy zůstat zticha, protože v tak pozdní fázi se to stejně jevilo zbytečné, zvedl židli nad hlavu a třískl s ní o dřevěnou podlahu. Potřeboval tři rány, než se jedna z noh uvolnila, a právě s třetí ranou zhasla světla, takže se dům ponořil do temnoty. Od začátku je to napínavé, neuvěřitelně uvěřitelné a smutné. Hlavního hrdiny je vám líto, ale na druhou stranu mu fandíte a obdivujete ho. Máte ho rádi hlavně díky tomu, že svůj úděl ve hře vyšších mocností - svůj úkol - přijal. Smířil se s ním a snaží se o možnou záchranu. Přitom mu nejde o sebe, ale o další nástupce, kteří by po jeho odchodu mohli zaujmout jeho místo. A tomu se snaží ze všech sil zabránit. Je to kruté dobrodružství a čte se to s jistím napětí a očekáváním konce. Ten sice nepřekvapuje, ale dokáže s přehledem dovést příběh do zdárného a uspokojivého finále. Citát: Takhle to teď bude? Jsem vězeň ve vlastním domě, ve vlastním životě?... celý text

Akta X - Pravda je někde tam venku 2017, Jonathan Maberry

Víly dokážou očarovat lidi, aby udělali to, co chtějí. (Dvojník – Kelley Amstrongová) John Doggett - Vděčím mu za život. Proč bych mu neměl věřit? (Sněžný muž – Sarah Stegall) Jonathan Maberry složil již druhou sbírku povídek ze světa Akta X. . . A začal pěkně divoce. První povídku nejen, že napsala žena (Kelly Amstrongová), ale je to jedna z nejlepších povídek v této sbírce. Až jsem se obával, že je laťka hodně vysoko. Druhá žena, která přispěla do této sbírky, nenapsala sice tak působivý příběh, ale zato jsem v něm našel šest celkem slušných výroků, které jsem paní Kami Garsiaové vložil do jejího profilu. Další velmi úspěšnou povídku napsala Rachel Caine. Její „Hlas zkušenosti“ je snad jediný příběh, který perfektně zapadá do složek Akta X. A dobrá je také povídka „Sněžný muž“ od Sarah Stegallové. Citát: Je to nejchytřejší osoba jakou znám, a mluví plynně Klingonštinou, což z ní dělá dívku mých snů. (Syn černé díry – Kami Garcia) Hank Phlillippi Ryanová naopak napsala jednu z nejhorších příběhů v této sérii. Její povídka „Měli bychom si poslechnout něco od Šostakoviče“ patří spíš do série Dana Browna o šifrách. Do kategorie „horší ženské povídky“ řadím i povídku „Srdce“. Napsala jí Kendare Blake. Je to stokrát omletý příběh o darovaném lidském orgánu. Nezáživné. Avšak myslím, že ženy v kvalitě povídek v této antologii mají převahu. Rozhodně i v menším obsazení se více činily. Citát: Nevím, jestli se zabití jednoho a toho samého člověka třicetkrát počítá jako jedna vražda nebo jako třicet vražd. (Chvíle útoku – Jon McGoran) Když to teď vezmu z té druhé stránky spisovatelů, tedy té mužské, tak musím prohlásit, že nejhorší povídku v tomto svazku napsal Hank Schwaeble. Pokud se ptáte proč se mi příběh nazvaný „Mužská výsada“ nelíbil, najděte si můj komentář v sekci „Části díla“ u této knihy a přečtěte si ho. Poslední povídka od Davida Farlanda „Když jdou krávy domů“ sice není zas tak špatná, ale je hodně nepřesvědčivá. A pro tu neuvěřitelnost jsem jí dal jen průměr. Citát: I kdyby něco z toho byla pravda, jak by ses mohl vydržet na to dívat? Opravdu bys chtěl vidět svůj život, svou budoucnost, jako nějaký televizní program? (Pilotní díl – David Liss) Naopak nejlepší příběh, nebo spíše jeden z těch nejlepších napsal David Liss. Má název „Pilotní díl“. Jedná se o cestování časem a o informacích z budoucnosti. Dobrý je také příběh, který Bec Vincent nazval „Fázový posun“. Dalším dobrým počinem je „Nalezenec“. Napsal jej, u nás skoro neznámí, spisovatel se jménem Tim Waggoner. Jedná se o jedno městečko, kde se ztratili obyvatelé a nikdo netuší kam. Je to mrazivý příběh. Více naleznete v sekci „Části díla“ u této knihy. Dobrým počinem je také příběh nazvaný „Mumie.“ Citát: Eddie měl vždycky o kolečko víc. Když se tu noc ukázal a tvrdil, že ubodal mumii, nebrali jsme to zrovna moc vážně. (Mumie – Greg Cox) Když se na to zpětně podívám, na příbězích mají podíl ženy v počtu šesti a mužů přispělo do této sbírky devět. Rozhodně je to více, než v předcházejícím počinu Jonathana Maberryho. (Tam byly ženy jen tři a z toho jen jedna měla dobrou povídku) Zde mají ženy rozhodně „skoro“ lepší příběhy. Píšu „skoro“, protože i u mužů se zde dají najít skvosty, které mě potěšily. Po sečtení všech bodů, které činí 58 za všechny povídky, jsem jej vydělil patnácti. Vyšlo mi 3,8666666667. Hmmm . . . tak že za 80%. Nebo za čtyři Hetešovo Akťácký Xmotýlky. ( X ƸӜƷ X ƸӜƷ X ƸӜƷ X ƸӜƷ ) Citát: V Mulderově světě platilo, že kdykoliv si myslel, že věci už nemohou být podivnější, než právě jsou, zpravidla se to stalo. Skoro už prohodil „no, to to trvalo.“ (Nalezenec – Tim Waggoner)... celý text

Album Vlasty Buriana + CD 2004, Jaromír Farník

Vlasta Burian natočil celkem 37 filmů, z toho pět německých (šlo o německé verze jeho českých komedií) a jeden v koprodukci česko-polské. O této knize jsem neměl ani ponětí. Pravda, o starší komiky se moc nezajímám. Ne že by byli špatní, to ne, ale přeci jenom na starší filmy už jsem dost starej. O Vlastu Buriana se zajímám přes sport. Trenér Sparty, hráč Viktorie Žižkov a zakladatel Burianovi jedenáctky – toť jeho působení nejen ve fotbale. Díky uživatelce milamaruš jsem se k této knize dostal. Když jsem četl její komentář ke knize, řekl jsem si, že to nebude špatné si převážně fotografické album pořídit. Nebylo těžké knihu sehnat. Co bylo absolutně nemožné je sehnat knihu i s přiloženým hudebním CD. To se mi nepovedlo. Ale sehnal jsem si jiná CD s tímto bavičem davů. Malá ochutnávka: (Předmluva Ondřeje Suchého) (Král komiků - napsal Emil Artur Longen 1927) Král komiků. Název, který se mezi lidmi ujal! Je to záhada, uznejte sami: Televize neexistovala, rádio v Čechách začalo vysílat v roce 1923, film byl až dosud němý a Burian byl slavný především v Praze – ale jinde v Čechách, na Moravě nebo na Slovensku? . . . A přesto byl už tenkrát označen za Krále komiků. V knize, která vyšla před dvaceti lety si moc nepočtete. Textu tu moc není. Jedná se převážně o velký soubor fotografií, které se autorům (Ondřej Suchý a Jaromír Farník) podařilo nashromáždit. Při prohlížení jsem si pustil jedno z CD, které jsem si sehnal. Je to milá připomínka tohoto Českého komika století, která mi zpestřila jeden květnový svátek. Dříve se mu říkávalo Svátek práce. Vlasta Burian byl dříč, sportovec, šašek, milovník a obrovská osobnost. Míval nálady, někdy to s ním prý nebylo k vydržení, ale kdo je dokonalý? Jsem strašně rád, že jsem si Album Vlasty Buriana pořídil. Dostane čestné místo v mé knihovně. Citát: Dopis pro dirigenta Emanuela Fialu: M i l ý p ř í t e l i ! . . . potvrzuji Ti, že k Tvému účinkování na tourné nedošlo jen vinou administrativních okolností, na kterých nemám viny. Ujišťuji Tě, že jsem neměl nejmenšího úmyslu se nějak dotknout Tvé umělecké kvalifikace a pověsti a buď ubezpečen, že při nejbližší příležitosti může dojíti opět k naší spolupráci. S přátelským pozdravem Vlasta Burian Na počátku knihy najdete předmluvu. Vybral jsem jí kousek do Malé ochutnávky. Následuje „Douška od Marie Rosůlkové“, která také hodně zavzpomíná. A pokračuje to „Kapitolou o soukromí Vlasty Buriana“. A pak už jen následuje sled několika kapitol ze života tohoto komika, které jsou doplněny mnoha fotografiemi. Ať už jsou známé nebo neznámé, rozhodně mají svojí historickou hodnotu. Najdete tu staré fotky, sportovní fotografie, upoutávky na představení, stránky z časopisů a novin a mnoho dalšího. Je to vzpomínková kniha, která u nejednoho čtenáře vyvolá nostalgický pláč. Pobavil mě plakát na Burianovo vystoupení „Veselý přírodopis v písni“. Cena s nápěvem 50 hal. netto (Mimo Prahu 55 hal.) Koukal jsem, že spousta fotografií Vlasty Buriana přetisknutých v této knize je Vlastou Burianem i osobně podepsaná. Určitě mají vysokou hodnotu. A tím nemyslím jen tu peněžní. Citát: Zas v okně zadumán, zas toužíš v dáli . . .... celý text

Bedny - Zabít sráče! 2021, Rosana Zvelebilová

„Elektřina brní. Nohy se podlomí. Kolena zabolí. Krk pálí. Jů, bedna! Vstávám a pokračuju.“ „Jop. Brzo chcípnu. Cajk.“ („POZOR“ všechna sprostá slova jsou citací z knihy, BEDNA - ZABÍT SRÁČE. Ti, jenž mají slabá srdíčka BUCH, BUCH, BUCH, ať to raději nečtou. Aby vás nePICLO. A nebo vás picnu PIC, PIC, PIC, já. Vyvarujte se infarktu. Proč ta sprostá slova, ptáte se? To proto, aby byla ukázána jistá vulgarita kloubící se s krásou tohoto perfektního příběhu. JOP. A pokud vás zajímá víc podrobností, klikněte na recenzi u této knihy. Ale nejdřív ten komentář, než bude zavražděn. :-) :-) :-) TUF! Citát: Špiním si ruce rád. Miluju zabíjení. Těší mě a uspokojuje. Nechci se o to s nikým dělit. Jop. Tohle byla bomba! BUM. Teda jako musím přiznat, že mě trošku nasralo, PIC že to někdo označil za komiks – to jako fakt? Je to román s ilustrovaným bonusem. Toho bonusu je asi 30%. Ale na druhou stranu jsem rád, protože jinak bych si to nekoupil. Vím, že v tom máte zmatek, ale vysvětlovat vám to nemá smysl. Mou slabost by stejně nikdo nepochopil. Hlavní SRÁČ je docela pako, ale já si to PAKO oblíbil. Něco podobnýho jsem měl s Dextrem. Sériový vrah a takový borec. JOP. Pravda, Dexter nezabíjel děti. Nah. PRÁSK. Malá ochutnávka: No a tím se dostáváme k tomu míň lichotivýmu hodnocení. Co to je, tohlencto?! To má bej mučení? Kurva! Asi jste mysleli, že jsem kancelářská krysa a bude mi to vadit, co? Hele, já se nastěhoval nábytku a natahal mrtvol. Bez spánku, vody i jídla jsem řídil dlouhý hodiny náklaďák a mockrát jsem byl někde zavřenej nebo spoutanej. Má to mí jako asi ňákej psychologickej efekt, že je to úplně zbytečná práce, protože nosit bedny po jedný do vejtahu je fakt na hovno. A kdovíjak v prdeli z toho nejsem. Je to nádherně propracovaný. Nejhorší na tom jsou ty přeskoky v čase. BUCH, BUCH. Musíte si totiž dávat velký pozor, co právě čtete. Někdy se dějem dostáváme až o několik let dozadu. Jenže POZOR si musíte dávat nejen na roky, měsíce a dny, ale i na ČAS. Tak že nah, nevadilo mi to zas tak moc, ale je potřeba si to hlídat, jinak budete v píči. Možná jako největší maso v příběhu bych označil scénu „štípnutí od Komára“. Celá ta BDSM scéna je fakt BOMBA. A hlavně lecos vysvětlí. Konečně v tom máte jasno, ale jakoby to furt nechcete pochopit. A i když víte, že to víte, stále lpíte na tom, že nic nevíte. BUM. A už vůbec nechápete, že tak MOC stojíte o pojebanou brejlatou buznu, co si ze všeho dělá prdel a nemá úctu naprosto k ničemu. BUM. Jop! Citát: Vo nic nejde. Prostě tvůj život končí. A o ženušku se taky postarám, neboj. Což ovšem neznamená, že to ostatní kolem za to nestojí. Naopak. Aby jste si SRÁČE pořádně užili, musíte vědět, jak a PROČ k tomu všemu došlo. A to je právě na tom to nejgeniálnější. Všechno to vracení se v čase má smysl. Pomalu, ale jistě skládáte střípky informací a jako puzzle se vám před očima sestavuje celý ten BORDEL kolem SRÁČE. To, že ho vlastně milujete od začátku vám z hrůzou výbuchu v hlavě BUM, PIC připomene, jaký že je to vlastně sráč . . . a vy ho stejně máte rádi! Stydíte se za sebe alespoň trošku? CVAK. Doporučuji všem magorům a milovníkům sériových vrahů. Ano, JOP je jich tam několik. Citát: Hlavně si dávej pozor, ať ti neumře. Jako bývalý patolog se nemůžu dočkat, až budu řezat pro změnu do něčeho živého. A teď trochu k formě psaní. O časech a (z)vracečkách už jsem psal. Ale je tu ještě pár zajímavostí. Část příběhu vypráví SRAČ část vypráví ta „s tlustou PRDELÍ“. Oba dva to provádějí v ICH formě. Tak že někdy musíte rychle přeCVAKNOUT do ženskýho nebo mužskýho módu. Navíc jako BONUS jsou tu ty kresby. Některé vytvářejí jen kulisu pro opakování psané scény, (furt to není komiks) ale některé jsou vloženy přímo do textu. Jsou to malá komiksová okna stylem BUM, BUCH, PIC, CVAK . . . atd. Je to hravé JOP, a velmi zajímavé. A tak si řeknete „mrdat ježka“, já si to chci užít v plné míře. BUM. Je to surové, brutální, sprosté a poučné. Navíc si možná ani neuvědomíte, že u některejch pasáží brečíte SMÍCHY. Fakt BRUTUSTÁN. Že já se nabrečel. JOP! Citát: Dobrý motiv k vraždě: Řekl mi, že jsem tlustá . . . Humoru je tu hafo. Dokonce, když už si myslíte, že SRÁČE, dokonale znáte, dokáže vás kdykoliv překvapit a kupodivu i rozesmát. ŤUK, ŤUK. Jako fakt. Mě tedy překvapovala skoro každá kapitola. Všechny ty informace o KAKTUSECH, bordelech, vraždách, mučení, NÁHRDELNÍKU, sebevraždách i jedné jediné pravé LÁSCE, to jako byla síla. JOP. Celé jsem si to neskonale užíval. Pravda, někdy jsem BLIL, až jsem brečel (už zase), ale skoro vždy jsem byl spokojen a mnohdy i hodně překvapen. Dokonce, když SRÁČE vraždili (zase), jsem si říkal, zda si vzal ty svoje trenky se smrtkama. Paní Zvelebilovou si určitě zapamatuju BUCH, BUCH, BUCH, a zamiluju. Už jsem si od ní objednal k zakoupení všechny JEJÍ knihy. (Další tři) Doufám, že budou minimálně stejně tak dobré jako tahle. JOP. Snad mě NEZKALME . . NAH NAH, to by mi snad neudělala. NAH. Kde sehnat báseň „Mrdat ježka“ najdete v recenzi. PS – Jop je ano, Nah je ne. Citát: Doufám, že mě popravíš nebo mi aspoň pudeš na pohřeb, abys mi pochcala hrob. . . „slibuju“ Hele, ještě neodcházejte. BUCH. BUCH. BUCH. Já jsem ještě tady. Sem se ňák rozjel, no. To ty bedny! JOP. Zaujala mě v příběhu, mimo jiné, i dvě zajímavá slova. A to jsou TATRAMATKA a TYRISTORKA. Starší vědí JOP, a mladší NAH. Ale není problém si to najít na netu. Z příběhu jsem vypsal snad dvacet super citátů. Vím, že některé jsou vytrženy z konceptu, ale mrdat ježka. A tak jsem ty citáty PICNUL paní Zvelebilové na její DK profil. Tak že si je klidně přečtete. Jako doplněk k recenzi i komentáři. Ještě nikdy jsem se u komentáře tak nerozvášnil a stále se mi nechce končit. Už mě dokonce i tvrdne. JOP. STOP. Citát: Kdyby pohledy vraždily, byl bych tuhej.... celý text

Ježek až sem a průběžně… 2021, Igor Indruch

„To je totiž ta pravda tvrdá, vždycky někdo někoho mrdá.“ „Proč mrdat ježka, když to jde ztěžka?“ „V blíže neurčeném prostoru a čase existuje společnost, kde každý člověk má svého ochočeného ježka. A toho ježka každý den mrdá, i když mu to jde ztěžka. Tak to funguje a fungovalo, co svět světem stál.“ Nevěděl jsem, jak začít komentář u této sbírky a tak jsem vybral úvodní slova autora. O tom, jak to vlastně je v tom má Igor Indruch docela jasno. K této sbírce básní o ježcích jsem se dostal přes Sráče. Kdo je Sráč? To je ten, co nosí Bedny a „mrdá ježky“. Paní Rosana Zvelebilová by vám mohla vyprávět. Ani anděl nemusí mít křídla. Malá ochutnávka: Ach, pičo, pičo už dlouho jsme nebyli tak hezky opilí už dlouho jsme na Měsíc nevyli už dlouho jsme neměli k snídani lahváče už dlouho nám nebylo tak krásně do pláče už dlouho jsme neměli tolik lásky k bližnímu už dlouho jsme nepili plnými doušky z podzimu už dlouho jsme nehráli karty o živobytí už dlouho nežijem z lásky a radosti už dlouho vstáváme jenom z povinnosti Ano, při čtení básní vám bude i mnohdy smutno. Ne snad kvůli tomu, že mrdají nejen ježka, ale třeba žirafu, dikobraze nebo Lenina. To ne! Ale proto, že ne vždy je ježek vítěz. Ano, některejm ježkům se to líbí, někteří to potřebují, ale pičo, pičo, co ty auta? „Přejel ho autobus a žádná z těch pičí mu nepřišla na funus“. Hnus? Ne, smutek. Já ho cítím. A taky mě napadlo, „že ježka si chytím“. Avšak, ještě si to rozmyslím. Charles Manson chcíp, už jsem na tom líp. Překonávám se v hořícím světě. Snad nechytnu depku. Omlouvám se pane Indruch! Že jste ve mně vyvolal ježka. Ani to nešlo tak ztěžka. Ach pičo, pičo! Nedá se každého tak uhranou citem, když po každé zdi leze moucha. Citát: Jak tak mrdali kolektivně toho ježka, tak se u toho současně i kolektivně nakazili. Už to chápete? Není to jen o ježcích. Je to o politice, chtíči, Hirošimě, Sodomě, masovejch vrazích ježků a Gomoře, o píčách, o obětích. Ano, můžete to chápat tak, že ježek v těchto básních je jen ubohá oběť. (I kdyby byl ježek a píča metafora) Ale když ho zabijete, bude dobře? Rozmnožují se strašně rychle? Nebo ne? Bude zas pro co žít? Možná tak pro nového ježka, protože ježků se jen tak nezbavíte. Pan Foglar by mohl povídat. Ten zamrdal ježka do klece. Jen prosím nevolejte pobíječe, protože mě pošle do píče! Za světový mír? Za hořící keř! Mrdali motýla, ať Heteša zazpívá: ( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ) Citát: Mrdali ševce. Pro změnu lehce. PS – Docela mě dostala bonusová báseň o myslivci a mlokovi. Je to běs! PSS – Ježek až sem a průběžně . . . je volně ke stažení na stránkách knihkupectví Igor Indruch.... celý text

Zmizelí 2024, Hartwig Hausdorf

„Zmizení člověka není v zásadě zas nic tak neobvyklého a počet jeho možných příčin je takřka nedozírný.“ Moc jsem se těšil na novu knihu Hartwiga Hausdorfa. Jenže zklamání přišlo hned na začátku. Jako příklad tu pan spisovatel popisuje tak zvané „fake“ příklady, kdy vše, co se údajně stalo, je vymyšlené. Kazí mi tak tajemství urban legend. Což by možná ani tak moc nevadilo, jenže další příklady „zmizení“ lidí jsou jen opisováním již dávno známých skutečností. Vlastně jsem tu našel snad jen jeden příklad z unesení lidí, který jsem neznal. Ostatní jsem četl již v mnoha knihách různých autorů. Citát: Neuvěřitelnost nějaké historky není na překážku jejímu akceptování. Netvrdím, že opakování není matka moudrosti, ale pan spisovatele H.H. tu prostě jen opisuje zažité a známé „únosy a zmizení“. Tato kniha mi skoro nic neosvětlila, nepřinesla nic nového a i fotografie přiložené v této knize nejsou nic světoborného nebo odhalujícího něco významného. Kniha „Zmizelí“ zmizí v mé knihovně a už se k ní nikdy nevrátím. Ovšem, pro ty, kteří s touto tématikou nejsou moc seznámeni, je tato kniha perfektním shrnutím událostí, ze kterých se vám bude tajit dech. Citát: Si non é vero trovato – Jestliže to není pravda, pak je to dobře vymyšleno. PS – Jedinou velkou zajímavostí ( i když je už dávno známá) je pojem Paralelní světy a Kvantový skok. Ostatně, ti, co sledují osudy Marvelovských hrdinů, vědí, že Pimovo částice už byly použity. :-)... celý text

Líp už bylo 2022, Jiří Sivok

„Když zažiješ konec světa a uvědomíš si, že líp už bylo, vezmeš si domů z nemocnice, co můžeš, a to i když za to hrozí provaz.“ „Teď jsme vážně v hajzlu.“ Šestý příběh z edice „Zrnka temnoty“ je zas úplně něco jiného, než ty předcházející. Tohle je první sci-fi v tomto uskupení knih o utrpení. A zároveň je to postapokalyptický. Opět jsem v tom viděl dost příběhů, které jsme mohli číst u jiných spisovatelů. Mám pocit, že zatím všichni, kteří přispějí do této edice, tak trošku čerpají z myšlenek jiných tvůrců. Ale zatím ani jeden příběh nebyl čistým „opisováním“ jen využitím situací, které dotyčný spisovatel použil ve svém příběhu. Citát: Bůh byl opravdový šprýmař. Ne jinak je tomu u Jiřího Sivoka. Zatím je to první příběh, který jsem od tohoto spisovatele četl. Nejsem vyloženě zklamán, ale zas není důvod k nějakému běsnění. „Líp už bylo“ je prostě postapo se vším, co k takovému žánru patří. Bandy nebezpečných individuí, nějaká ta láska, překážky, které je nutno překonat, nutná smrt a hlavně, má to cíl. České Budějovice. Že se od cíle tak trochu vzdálíme není podstatné. Absence humoru je dána tomuto vážnému tématu. Malá ochutnávka: Je to trest za slabost. Neochránil jsi ji. Neochránil jsi tátu. Zabil jsi ho. Ne Vlčák, ale ty. Teď se v bolesti zrodí nový člověk. Jenže problém u mě nastal, že jsem v podstatě nevěděl, který z nich je hlavní hrdina a kterému mám fandit. Vlastně mě hlavní postavy (i Daniel Hejtman) ke konci hodně zklamaly. Jakoby se změnilo jejich myšlení a tak trošku otočily na jinou stranu. Tak že, co se mi třeba na začátku líbilo u Petra Sněžína, ke konci příběhu jakoby to celé popřel. Hned po první scéně se pan spisovatel přesunul k jiné postavě a tak čtenář trochu tápal, kdo je kdo. Navíc je tu pár postav, které si zaslouží více prostoru (ten jim však není dán). Ve své podstatě je to průměrný příběh, jejímž přečtením však nic neztratíte. Citát: Když se člověk směje, většinou tě v druhé chvíli nevykuchá nožem.... celý text

Čtyři po půlnoci 2023, Stephen King

„Ústa mohou vyprávět, ale bez pozorného naslouchajícího ucha příběh neexistuje. (Stephen King)“ „JEN PRO PADAJÍCÍ HVĚZDY.“ Příběhy v tomto svazku vyšly kdysi ve dvou knihách. Teď se někdo rozhodl to všechno spojit. A tak máme možnost si všechny čtyři povídky uchovat v jednom vydání. Časožrouti, Skryté okno do skryté zahrady, Policajt z knihovny a Sluneční pes tak tvoří skoro osmiset stránkovou knihu. Obě předcházející knihy už vlastním, ale . . . no, nekupte to. Stephen King má své příběhy hodně propracované a to je na tom to nejkrásnější. Ani tyto příběhy nejsou výjimkou. Jsou to jedny z nejlepších povídek, co jsem od pana spisovatele četl. A dvě povídky jsou dokonce zfilmované a nejsou zas tak špatné, jak někdo tvrdí. Citát: Pří psaní autor má a zřejmě vždycky měl pocit, že něco vykrádá. (Skryté okno do skryté zahrady) V Časožroutech je jeden moment, kdy jsem měl mrazení i s chlupy v pozoru. Jedná se o ženu (Anne), která rukou zacpe díru po kulce v letícím letadle. Se slovy: „Vidíš, miláčku, o všechno je postaráno . . . To vůbec nebolí – věř mi . . .“ Vždy, když si na tuto scénu vzpomenu mě začne bolet ruka. Pocit, kdy je vysávána vně letadla je dokonalou hororovou situací. Něco jako RipleyAlien, kdy opouští letící Betty dírou ve skle. Samo o sobě tu scénu ani nemusíte vidět a stejně má na vás hrůzný a bolestivý účinek. Citát: Všechny ty snímky zachycovaly něco, co vypadalo jako uprchlík z místního psího útulku. (Sluneční pes) V předmluvě k poslední povídce v tomto svazku nazvané Sluneční pes, pan King oznamuje, že Sluneční pes je součástí trilogie, která je spojnicí Temné půle a Nezbytných věcí, příběhů odehrávající se v Castle Rocku. Po Časožroutech je pro mě Sluneční pes druhým nejlepším a nejmrazivějším příběhem v tomto svazku. Ovšem toto tvrzení je irelevantní. Ve skutečnosti se mi líbily všechny příběhy. Každý si má své kouzlo, svou krev, svou lásku a své „Kingovské“ prostředí. Dvě povídky jsou zakončené trochu veselejším skutkem, což mi v Kingovo světě připadá podivné. Ostatně mé názory na povídky samostatné najdete v sekci „Části díla“ u této knihy. Citát: Pamatujte na knihovního policistu. (Policajt z knihovny)... celý text

Operace Epsilon 2000, Jean-Pierre Garen (p)

„Tex Harper pro neposlušnost a překročení pravomocí propuštěn z řad Vesmírné policie a doživotně vyhoštěn na Terranii XIV.“ Tex Harper propuštěn z řad Vesmírné policie bojuje o svůj život a nápravu lží, které ho dostaly na Terranii XIV v roli kolonizátora. Tak hlásá anotace, ale při čtení tohoto perfektního příběhu zjistíte, že všechno je tak trochu obráceně. Tak že si vlastně uvědomíte, kdo Tex Harper je a proč se dostal do tak svízelné situace. Opět jeden z příběhů, kde nefiguruje Mark Stone. Vlastně snad v této době ještě ani netušil, že se stane kapitánem pro dohled nad primitivními planetami. A to z velmi jednoduchého důvodu: Tato služba totiž ještě neexistuje. Malá ochutnávka: Dívka se na něj zahleděla. Navzdory obvazu a erárnímu pyžamu nevypadal zas tak špatně. Mohlo mu být pětatřicet. Byl statné postavy, měl trochu vysedlé lícní kosti a pěkně vykrojené rty. Po dávných mongolských předcích zdědil malinko zešikmené oči. Byl docela její typ. Přesto zavrtěla hlavou. „Obávám se, že to nepůjde, pane Harpere.“ Tax Harper zde bojuje o život nejen s nebezpečnými sousedy, kteří se snaží získat jeho pozemek, tak i s podivnými divnými tvory, kteří zabíjejí usedlíky. Tvorům se říká Kamarové. Pozemek mu byl přisouzen k pěstování a chovu Zelaků. Býložravců pěstovaných převážně pro maso. A Kamarové i jeden ze sousedů neustále usilují o jeho život. Jenže, jak jsem již řekl na počátku komentáře, skoro nic není takové, jaké se to jeví. Máme tu další dávku dobrodružství, sex tu moc není, krev a smrt je naopak na denním pořádku. Je to akční a prozradím, že v tom hrají určitou roli i mimozemšťani. Tak že u mě dobrý. Citát: Transy měly tu výhodu, že se kvůli nim nemusely budovat silnice.... celý text

Billy Silver 2022, Daniel J. Volpe

„Billy neměl ponětí jak „ho“ zabije. Věděl, že to udělá a že to bude k posrání brutální.“ Billy Silver byl násilník, feťák a grázl. Navíc, mluví strašně sprostě. Neměl jsem tedy vůbec důvod mu fandit. Naopak, čím krutějším trestem za své činy bude pykat, tím lépe. Tetování, které vás nutí k určitým činům jsem již viděl. Je použit v jednou dílu Akta X. Tak že v tomto směru mi pan spisovatel nepřinesl nic nového. Ostatně našel jsem tu několik spojitostí s různými příběhy, které jsem četl. Celé mi to připadalo jako vykrádačka mnoha spisovatelů. Citát: Ty zajebaná, smradlavá děvko! Radši tě zabiju, než abych se zbavil kytary. Vím, že je dnes problém vymyslet něco originálního, protože skoro vše už bylo napsáno, ale takhle okatě „vykrádat“, to je i na mě trochu moc. Příběh se mi nelíbil, hlavní hrdina neměl tu čest, že bych mu jako fandil a bylo mi ho líto – právě naopak. A tak jen dvě hvězdy za celkem zdařilé prostředí a jakž takž „vypálený“ konec. Mimochodem, ten konec by vám určitě připomněl Žhářku od Kinga. Citát: Buď vás lidi nemají rádi a nakopou vám prdel, nebo jste jim ukradení.... celý text

Hitler 2023, Šigeru Mizuki

„Kdo vlastně byl Adolf Hitler, jenž dokázal pobláznit Němce a stát se diktátorem?“ „Jaký by měl být člověk, jenž dokáže navrátit Německu bývalou slávu?“ (Rudolf Hess) Já vám nevím, když byl tedy Adolf Hitler takový pako, jak se ho snaží zachytit v této knize Šigeru Mizuki, tak proč za ním táhlo tolik Němců? Byli to taky paka? Ne, šli za vůdcem. To, co Adolf dokázal za války, kdy dostal Železný kříž 1 i 2.třídy a následná statečnost při doručování válečných zpráv mluví samo o sobě. Ale rozhodně jsem nečekal až tak výsměšný příběh. Positivní na tom je, že se musíme bát našich bezdomovců. Co kdyby se jednoho dne jeden z nich na Hlavním nádraží probral a chtěl se stát politikem? To by bylo tóčo. Malá ochutnávka: Za zajetí patnácti francouzských vojáků obdržel Hitler Železný kříž 1. třídy, který vojáci nízké šarže téměř nikdy nedostávali. Japonským ekvivalentem je řád Zlatého luňáka 1. satupně. Hitler měl tuto svou medaili velmi v oblibě a jako vůdce ji nosíval připnutou na hrudi. Když pominu hrůzy a spousty smrti, které Adolf Hitler způsobil během svého tažení, musím sem tam uznat, že některé myšlenky měl geniální. Například vznik strany, do které Adolf vstoupil a její následný vzestup. Je to velmi mrazivé. Jenže na to se historie neptá, i když by některé politické uspořádání státu mohlo stát za popřemýšlení. Například malé množství v rozhodování. Hitler a jen dvanáct poradců. Podívejte se například na současnou naší politiku. Je jich tam jak švábů a málokdy se dohodnou na jedné myšlence. Těžko je zabít. Citát: Nemůžu se tu přece válet jako prase, když myslím na Německo! (Adolf Hitler) Rozhodně mi tato kniha dala pár nových poznatků, jak ze života Adolfa Hitlera, tak i ze života okolních lidí. Jak přísedících s politikou A.H. a NSDAP, tak i těch, kteří tím nejvíce trpěli. Tohle je docela rozsáhlej pohled do minulosti. Jen těžko říci, co je stoprocentní pravda a co je jen doplňování nevědomostních mezer panem tvůrcem. Například nezveřejnil druhou polovinu projevu Adolfa Hitlera při puči v jednom bavorském pivovaru 8.11.1923, prý to byly jen lži. Ale jak to má čtenář posoudit, když tento vlastně skoro první větší projev (pivní puč) nikdo nezveřejnil celý? Těžko se dohadovat, co tam tenkrát A.H. vlastně řekl. Jako celek to na mě však zapůsobilo. Pravda, bylo tam pár vynechaných období, jakoby přetažených oslím můstkem, ale jinak to mělo řád. Skoro až mám chuť zařvat Heil . . . Mizuki!!! Citát: Máme s vámi dobré úmysly. Jen si dejte v klidu pivo. (Hermann Göring)... celý text

Incal 2011, Alejandro Jodorowsky

„Ti debilní Bergové si pořád pletou robotické kombajny s bojovými stroji.“ Incal byl pro mne z nouze ctnost. Koupil jsem si ho, protože mi doma došly komiksy a já nemohl nic sehnat. Podle anotace Incalu jsem usoudil, že by se mi to mohlo i líbit. Bohužel jsem si hned neuvědomil dvě základní věci. Že Incal paroduje Witchblade a Darkness ve své základní zóně (Detektiv a artefakt) a že Incal nakreslil Jean Giraud alias Moebius. Jeho kresba je totiž příšerná. Žádné komiksy, které on kreslil jsem si nikdy nekoupil. Tak že jsem ještě před otevřením knihy získal pocit, že tohle asi nedám. Jenže vraťme se k tomu „z nouze ctnost“. Citát: Hele! Letí sebevrah! Teď poletí i další! Má lačnost po komiksech mě přesvědčila, že když doma nic jiného nemám . . . tak co mám asi dělat, že jo? Hned na první stránce komiksu jsem se oklepal, zavřel oči a dal se do toho. Tak jo, s velkým odporem jsem to dal. Incal není nic pro mě. Pan Jodorowsky u mě tentokrát nezabodoval. Dávám 20% hodnocení, a to z důvodu některých (bylo jich však málo) zajímavých situací a trocha toho humoru to taky docela nadnášela. Na sebevraždu to sice není, ale náhlá smrt to jistí. Citát: Ty jsi mým věčným svědkem! Kapkou, která se nikdy nerozpustí v oceánu!... celý text

Jako sama smrt 2022, Jakub Hoza

„U Bohů, abyste se neposrali. Vždyť je to ta nejpřirozenější věc. A zdravá. Ranní vysrání nečisté duchy z těla vyhání. Tak, jak zaslouží, prdelí rovnou ven.“ Podle tříhvězdičkového hodnocení jste asi pochopili, že mi tohle moc nesedlo. Což o to, o krev tu není nouze. Brutální zabíjení, vyrvaná střeva z břich, gore scény jedna za druhou. Ale to je asi tak vše. Každej tu jen zabíjí. Uprchlíci, Vyvrženci, Lovec, i ti, které cestou potkávají. Trpí tu vlastně každý. Jenže, mě to nestačí, chtěl jsem něco smysluplnějšího a ne jen cestu tam a při tý cestě aby teklo co nejvíc krve. Neměl jsem komu fandit. Jo, jednomu jsem „skoro“ mohl fandit. Nathaniel, ale ten zas moc prostoru neměl a když jo, tak jen zabíjel. Prostě je to moc monotonní. Malá ochutnávka: „Nechte ji být!“ Všichni tři se otočili za tichým hlasem. Sotva dva sáhy od nich stál Stefan. Ruce měl spuštěné podél těla. Celou scénu si měřil klidným pohledem a tvář měl prázdnou, prostou všech emocí. I jeho tichý hlas byl nezúčasněný. Možná proto všechny zmrazil na místě. „Mám toho dost.“ Wargan od sebe dívku odstrčil, až upadla do trávy. „Teď ti ukážu, že se nemáš hned do všeho srát jako nějakej podělanej hrdina!“ Čepel krátkého meče vylétla z pochvy jako blesk . . . Vím, že cesta má cíl, ale kdo a v jakém stavu tam dojde, mě tak nějak v půlce přestalo zajímat. Dočetl jsem to, vychutnal si krvavé scény (u některých se i zvedá žaludek), ale konec jsem neocenil. Přišel jsem na to, že knihy s Nathanielem jsou krvavé a bez špetky humoru, kdežto série ze Strašákem má také gore scény, ale je v tom alespoň humor na odlehčení. Oceňuji, že v tom má pan spisovatel jasno a vytyčil každému hrdinovi jeho cestu. Doporučuji těm, kteří mají v oblibě brutální krvavé scény. Citát: Společné mlčení někdy spojuje mnohem víc než večer strávený tlacháním nad korbely.... celý text

Tajemství zasvěcenců 2000, Jean-Pierre Garen (p)

„Nejsem na tomto světě, abych byl šťasten, ale abych se pomstil.“ Jedná se snad o první příběh, kde nefiguruje žádný agent jak Služby pro dohled, Policejní služby nebo Průzkumné služby. Vlastně se celý odehrává na planetě, kde vládne středověk. Princ Ifor se složitou cestou dostává ke svému právu. A je tam sci-fi část až ke konci. Tohle je prostě o primitivních lidech na nejmenované planetě. Ještě snad dodám, že obrázek na přebalu vůbec nesouhlasí s obsahem tohoto příběhu. Je trochu zavádějící. Ovšem to neznamená, že by nebyl hezký. Naopak, je to nádherná kresba. Petr Bauer a Jan Přibík si tentokrát asi příběh nepřečetli, protože by volili určitě jiný tématičtější obrázek. Malá ochutnávka: Byl to zázrak pozemské techniky, který vytvářel kolem majitele neviditelné silové pole, takže ho nemohl zasáhnout žádný náboj, ani výboj z termické pistole. Při slabším výkonu bylo pole blíž k tělu, klasický projektil je sice neprorazil, ale náraz už bylo cítit. Příběh je to drsný, je v něm napětí, nebezpeční tvorové, láska a hravost. Pan Jean-Pierre Garen nám postupně vypráví příběhy, které vlastně všechny vedou k založení Služby pro dohled nad primitivními planetami. Ano, zde už mám skoro jistotu, že Mark Stone, ačkoliv u nás vycházel jako první, bude mít své příběhy až na samotném konci. Postupem času to vše upřesním v nějaké recenzi. Toto dobrodružství není sice na plný počet Hetešáků, ale 80% si rozhodně zaslouží. Já se u toho bavil, ale vnímal jsem i některé nelogické můstky. Citát: Když vidím, jak někdo listuje knihou, mám pocit, že kniha ožívá.... celý text

Stephen King: Kompletní průvodce životem a dílem 2023, Bev Vincent

„Cokoliv se nám v životě přihodí, se následně promítá do naší tvorby.“ (Stephen King) Tato kniha je skoro životopis Stephena Kinga a skoro průvodce jeho činy, kterými se zapsal nejen do literálního světa. Najdeme tu vše od jeho narození a po současnost. V knize najdete spousty fotografií, přebaly knih a filmových plakátů. Jeho bohatou životní cestu tu máme skoro jako na dlani. Musím se přiznat, že životopisy mi moc nejdou. Pokud možno se jim vyhýbám. Ale u pana Stephena Kinga jsem prostě neodolal. Navíc jsem si doplnil pár informací, které jsem nevěděl a nebo ani netušil. Malá ochutnávka: „Téměř půl století poté, co vyšel jeho debutový román Carrie, byly publikovány stovky milionů výtisků jeho knih ve více než padesáti jazycích. Většina z velké spousty jeho románů byla zfilmována a i řada jeho povídek se dostala do televize či na plátna kin. Od poloviny sedmdesátých let neuplynul snad ani rok, aby se jedna z jeho knih neobjevila na seznamu bestsellerů či nevyšla adaptace jeho románu, ať už v kinech či na streamovacích službách.“ Když jsem tuto knihu četl, říkal jsem si, kde King sakra bral čas na psaní knih?!?!?! V obsahu zjistíte, že zakládal nadace, daroval peníze na dostavbu a výstavbu Bangoru, města, kde žije, vystupoval s kapelou, vlastní tři rozhlasové stanice, bral grogy a pil, zabil Johna Lennona, (tedy alespoň podle jednoho vyšinutého fanouška – fanatika), namlouvá některé své knihy pro audio verze, hraje ve spoustě filmů a seriálů v adaptacích svých děl, psal básně, zúčastnil se festivalů, dělal komiksy a v neposlední řadě se staral o děti a svou rodinu . . . atd. Tak kde je ten čas na napsání bezmála sedmdesáti knih?!?!?! To je život, co? Citát: Mám pocit, že většinu života prožijeme bez toho, že bychom mysleli na Boha, dokud se nedostaneme do pořádný rejže. Viděl jsem snad všechny filmy, které byly natočeny na základě jeho příběhů a v mé knihovně najdete všechny knihy, které kdy u nás vyšly. Včetně knihy od Joyce Reardonové „Deník Ellen Rimbauerové – Dům v růžích“. K tomuto dílu napsal Stephen King scénář a byl natočen dvoudílný televizní film. Ve filmu si S.K. zahrál malé cameo – poslíčka s pizzou. Seznam na konci knihy mě vyvedl z omylu. Mám toho sice od Kinga honě, ale v podstatě nemám skoro nic. Pro obdivovatele toho „mistra hororu“ je tato kniha povinnost a pro ostatní snad jen přidám doporučení o přečtení. Možná budete mnohdy i překvapeni, co vše mu pouť životem přichystala. Citát: Randall Flagg (Kingova románová postava) je člověk velmi charismatický, hodně se směje, je nesmírně přitažlivý, jak pro ženy tak i pro muže a zároveň osoba, která apeluje na to nejhorší v každém z nás.... celý text

Akta X - Nikomu nevěř 2017, Jonathan Maberry

Dana Scullyová: „Návštěva mimozemšťanů není teorie, kterou bych přijala bez přesvědčivých důkazů.“ (Stefan Petrucha - Milovat vetřelce) Jonathan Maberry svolal několik spisovatelů, aby mu napsali povídku na téma Akta X. Nakonec je z toho patnáct, vesměs dobrých příběhů. Ačkoliv je patnáct povídek, podílelo se na tomto svazku celkem sedmnáct spisovatelů. Dvě povídky jsou napsány dvěma tvůrci. A pro doplnění, ve svazku najdeme také dvě ženy. Ano, smutné, že z celkového počtu patnácti povídek, zde najdeme jen dvě napsané ženami. Jsou to Gini Koch s povídkou „Stoky“ a Heather Graham z příběhem „Všechno je to v očích.“ Citát: Muldere, jak by se vám líbil několikanásobný únos spáchaný vymyšleným upírem, který balí středoškolačky? (Paul Crilley - Soumrak) Keith Robert Andreassi De Candido napsal do tohoto svazku jeden velmi povedený příběh. Jmenuje se „Zpátky v El Pasu nebude mít můj život cenu.“ Tento spisovatel má co do činění s příběhy Supernatural a například s knihou Vetřelec: Isolation, která nevyšla v Českém překladu. Ovšem v tomto příběhu se pojednává o sériovém vrahovi, který mění podobu. Tak že žádný mimozemšťané, ale krimi. Velmi napínavé, brutální a smutné. Citát: Naznačuješ snad, Scullyová, že některé z těch věcí, na které se díváme v televizi, snad nejsou tak úplně autentické? (Ray Garton - Hledání nevysvětlitelného) Ještě se vrátím k povídkám, které pro tento svazek napsaly ženy. Zjistil jsem, že ne dvě, ale hned tři ženy se podílejí na těchto povídkách. Tou další je Gayle Lynds. Její povídka "Čas a příliv" je až moc Kingovská, ale je dobrá. „Stoky“ od Gini Kochové je nejhorší povídka v tomto svazku. V jednu chvíli jsem jí chtěl dát i odpad. Zato povídka Heather Grahamové „Všechno je to v očích“ je jedna z těch nejlepších v této knize. A vlastně proč to nenapsat natvrdo – Je to nejlepší povídka v této sbírce. Proč tomu tak je? Přečtěte si mé komentáře k povídkám v sekci „Části díla“ u této knihy. Snad pochopíte a budete mi věřit. https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/akta-x-spisy-x-akta-x-nikomu-never-325698 Citát: Panenky nemluvily. Ani se nesmály. Jen seděly v regálech jako dekorace. Jako strach nahánějící předměty, které mají navodit senzační atmosféru na Halloween. (Heather Graham - Všechno je to v očích) Vesměs se jedná o velmi povedené příběhy. Vlastně jen jedna povídka mi nesedla. Jinak jsem dal šesti povídkám plný počet, pět povídek jsem hodnotil osmdesáti procenty, a tři povídky jsou mezi 50 až 60 procenty a jen jedna dostala méně než třicet procent. Tak že se z toho dá usoudit, že se mi tato sbírka, kterou pro čtenáře zkompletoval Jonathan Maberry, velmi líbila. Pro milovníky světa Akt X je tohle povinnost a pro ostatní čtenáře je to dobrý začátek se s agenty Foxem Mulderem a Danou Scullyovou seznámit. I když pevně věřím, že je znají všichni. Citát: Ani za nic na světě by nám to nikdo nevěřil. (Gayle Lynds a John C. Sheldom - Čas a příliv)... celý text

Psanci vesmíru 2000, Jean-Pierre Garen (p)

Paul West, dvacet sedm let, narozen v New Yorku na Zemi, poručík 3. galaktické eskadry zvláštního nasazení. Zajímavý je fakt, že zatím, co jsme se v příběhu číslo 43 s názvem Mise na Miře setkali s mladým poručíkem Paulem Revestem, figuruje v tomto příběhu mladý poručík Paul West. Což značí, že si pan spisovatel Jean-Pierre Garev nechce moc komplikovat situaci. Tak že k jednoduché dějové osnově se sem tam objevuje i dosti podobná jména. Docela často se například jako vedlejší postava objevuje muž s jménem Tor nebo Thor. Ale pokaždé jsou z jiné planety a mají i jiné družky.. Malá ochutnávka: Ráno ji probudila zvláštní vůně. Paul dřepěl u ohně a cosi opékal. „Připomíná mi to zajíce,“ řekl. „Přebíhal potok. Dostal jsem ho první ranou. Neochutnáte?“ „Po takové dietě sním cokoli“. Maso bylo vláknité, tuhé, navrchu spálené a uvnitř napůl syrové, ale oba je pojídali s chutí. (Poznámka Terva: Nejlépe uměl opékat maso v přírodě na rožni robot Ray. Jídlo bylo vždy křupavé a chutné) V tomto příběhu figuruje tedy mladý poručík Paul West. A vlastně celý koncept v Pozemské unii je převrácený naruby. Opět tu jako šéf pana Westa figuruje postava snědší pleti s mongolskými předky. (Za Marka Stonea, pokud si pamatujete, to byl generál Newman.) Celé Unii vládne krutý diktátor Ming a tudíž jsou klasické hodnoty posunuty na jinou úroveň. Příběh by se dal rozdělit na dvě části mezi kterými jsou tři roky mezery. Je to trošku slabší příběh, nefiguruje tu moc sexu, ale spíš čisté lásky a má to, jako vždy skoro až pohádkový konec. Citát: Pouze mimořádné okolnosti z nás udělaly piráty, ale do zrcadla se můžeme pořád ještě podívat a nemusíme z toho pohledu zvracet.... celý text