Jizi
přečtené 874
Čekám, až si pro mě v noci přijdou: Zápisky ujgurského básníka z čínské genocidy
2024,
Tahir Hamut Izgil
"Začalo... masové zatýkání. Vlna zatčení byla tak mohutná, že ve stávajících detenčních zařízeních ve městě -- celách na policejních stanicích, vězeních, diagnostických ústavech, pracovních táborech, detoxikačních centrech - brzy nezůstala žádná volná místa. Během několika dní byla řada škol, vládních kanceláří, a dokonce i nemocnic přeměněna na 'školicí střediska' a narychlo vybavena železnými dveřmi, mřížemi na oknech a ostnatým drátem. Proslýchalo se, že v okolí města rostou nová 'školicí střediska', přičemž každé dokáže pojmout desítky tisíc lidí. Všude vládl strach. Lidé říkali, že přišel soudný den." (s. 94) Tahir Hamut Izgil je ujgurský dokumentarista, podnikatel, intelektuál a básník. Je to také člen střední třídy, manžel, otec, syn a kamarád. Je to normální člověk, který vystudoval vysokou školu v Pekingu, kromě ujgurštiny mluví plynně čínsky a odseděl si během studií tři roky v lágru, protože chtěl odjet ze země a studovat v Turecku. Ze své země, která ale není jeho zemí. Jeho země, Sin-Ťiang, je součást Čínské lidové republiky a Čínská lidová republika se tak bojí, že by se etnicky i jazykově odlišní obyvatelé této veliké západní provincie mohli chtít osamostatnit, že už pěkných pár let velice systematicky pracuje na tom, aby k tomu nemohlo dojít. Jak? Nejdřív přišlo postupné přečíslování, kdy se na západ začali stěhovat majoritní Chanové, a pak se šrouby začaly pomaloučku, polehoučku utahovat, žába byla v hrnci a plamen se rozzářil... Represe ujgurského obyvatelstva, ujgurské kultury a jazyka byly zaváděny postupně a Tahir s rodinou udělal nejspíš to samé, co by udělala většina z nás: čekal, co bude. A doufal. Že jich se to nedotkne, že se to přežene, že horší to nebude. Aktuální situace v sin-ťiangských městech silně připomíná Velkého bratra vybaveného tou nejmodernější technikou, jako bonus nemůžete jen tak utéct. Sehnat pas není nic snadného ani levného, o tom, že vám snadno zajistí místo ve "školicí středisku" ani nemluvě. Přesto se Izgilovi nakonec povedlo z Číny s rodinou emigrovat. S vědomím, že svou rodnou zemi, kde něco znamenal a něco vybudoval, kde žila celá jeho rodina a všichni přátelé, nejspíš už nikdy neuvidí. V padesáti letech zamířil do Spojených států, do země, kde nebyl nikdo a jejímž jazykem nemluvil. A tam vyprávěl svůj příběh. V jeho pamětech nenajdete mučivé scény z koncentráků, krev a utrpení, přestože moc dobře víte, že v jeho zemi jsou a lidé v nich trpí a umírají, navždy ztracení vnějšímu světu. Strach a úzkost jsou tu plíživější a děsivější o to, oč bližší svou normálností Tahir člověku je. Genocida je v současné době znovu velice často skloňované slovo - jako lidstvo jsme odsouzení ke zkáze, dokud jsme ochotní a schopní zavírat oči před utrpením druhého, dokud nám krk slouží k tomu, abychom odvraceli zrak místo k tomu, aby nesl uvažující hlavu s ústy schopnými křičet na obranu nejen sebe, ale i druhých. O Ujgurech se u nás nemluví. A přitom bychom měli křičet.... celý text
Kniha, kterou posypal hvězdný prach
2023,
Nora Eckhardtová
Je to takové hezké, vyprávěcí, nenáročné a vděčné: nic až tak hrozného se nikomu nestane, i když o nějaké to trápení není nouze, všechny volné konce jsou důsledně zavázané, aby snad čtenář nemusel namáhat ctěnou hlavu, tu a tam se jako hvězdný prach sypou archaismy a dobové zmínky, onde to trošku dře a mezery v rešerši knihu určitě mezi tituly sloužící jako příhodná učební pomůcka nezařadí, ale vlastně proč ne. Taková vanilková zmrzlina. Neurazí, nenadchne. (A ten, kdo dělal korektury si zopakuje, že je to přece a jedině přece a nikdy přeci.)... celý text
To jsme byli my
2018,
Golnaz Hashemzadeh Bonde
Ach ty matky, ach ty dcery. Je životní příběh absurdně předčasně umírající Nahíd srdcervoucí? Je. Jsou události v příběhu popisované místy šokující, místy děsivé a místy prostě jen bezbřeze smutné? Jasně. Bulela jsem u toho jako blbá? To si pište. Tak proč jen tři hvězdy? Protože když od knihy uděláme pár kroků vzad a zamyslíme se nad ní, je to nakonec jen další z emočních ždímaček posilujících stereotypní pohled na íránskou/muslimskou společnost. Kdybychom si udělali takový malý seznámek vyprávěcích berliček: dětská nevěsta? - odškrtnuto násilnický manžel? - odškrtnuto smrt jedno či více postav, která čtenářem otřese? - odškrtnuto malý člověk na pozadí velký dějin? - odškrtnuto kritika nerovného postavení mužů a žen? - odškrtnuto Ve finále je pak pro mě kniha nejzajímavější v popisech emigrantské zkušenosti a v pasážích, kdy se řeší čistě Nahídin vztah k dceři a to, že se navenek projevuje jako vrchní svině a mrcha matka, byť uvnitř je to celé jinak. O tom bych si s (ne)chutí přečetla celou knihu. Takhle je to nakonec jen další utvrzení toho, že je to "tam" prostě strašný.... celý text
Dobrodružství profesora Challengera
2020,
Arthur Conan Doyle
Tohle je po všech stránkách krásná kníž(eč)ka. Dva skvěle přeložené, okouzlující příběhy o potenciálně chod světa měnících objevech a vynálezech, povedené ilustrace, informačně bohatá předmluva, co víc by mohl čtenář chtít?... celý text
Výpravy na Východ
2022,
Fitzroy Maclean
Když jsem si o knize četla, říkala jsem si: ano, to musím mít! To vypadá fantasticky. Když jsem knihu konečně držela v ruce a otevřela ji, říkala jsem si: No to si snad děláte srandu, kdo má tohle učíst? A to bude hned na začátek jediná, nicméně dost výrazná, výtka: způsob, jakým v Maratonu graficky řeší knihy je nešťastný. Chápu, že jsou to knihy veliké a i v tomhle provedení tlusté a tím pádem nákladné; měkkou vazbu mají nesmírně kvalitní, to je taky skvělé, ale sakra práce, to je tak nepřátelsky působící text! A nejen Maclean, všechny jejich tlustší knihy. Člověk to jen otevře a už ho bolí oči. A je to škoda, věřím, že nejsem jediná, kdo čte po večerech, kdy už mám unavený oči a u normálně sázených knih, které netečou od kraje ke kraji a pidipísmenka se nehemží před očima jako štěnice v ložním prádle chudobince osmnáctého století, to až tak nevadí. Tohle bylo ale ve finále trochu peklo, i když obsahově je to úžasná kniha. Maclean si, jakožto živoucí předloha Jamese Bonda, se svým papírovým odrazem v mnohém nezadá. Jeho zápisky z předválečného z Ruska jsou démonicky brilantní, nesmírně vtipné a skvěle vypointované. Ty z válečného období (včetně toho, jak se vlastně do řad vojska dostal) až neuvěřitelné, leč pravdivé - vězte, že tu máme co dočinění se spoluzakladatelem SAS. Na Balkánu už trochu došel humor, vzhledem k popisované době ale není divu. Skvělé paměti. Skvělé!... celý text
Šimonovo mlčení
2013,
Vladimir Vertlib
Tak trochu jiný pohled na tak trochu jiné bytí židem i Židem. Autofikční výlet do Izraele i do hlubin paměti. Jaké to je nepatřit nikam, nebýt nikde vítaný, chtěný. Autorův hrdina (hrdinný autor?) přijíždí na čtení do Izraele, s manželkou stihnou navštívit pár starých rodinných známých a nakonec se i zeptat na to, proč Šimon tolik let mlčel a když nemlčel, napsal něco, z čeho došla slova (jen pozor, odpovědi na některé otázky se nám nemusí líbit, občas je opravdu lepší nevědět). A čte a píše sám sebe před třicet, čtyřiceti lety, kdy s ruskými rodiči prchal nejprve do Izraele, po němž jeho pro sionismus zapálený otec nesmírně toužil, aby se po roce pokusili vrátit zpátky do Sovětského svazu. Jo. Čtete dobře. Ze země zaslíbené do země nenáviděné. Jenže někdy prostě není cesta zpátky a ani cesta vpřed nemusí být úplně patrná a ani omylem jednoduchá. Intenzívní příspěvek k tématu imigrace, domoviny a identity objevený náhodou, o to překvapivější.... celý text
Plavec ve tmě
2020,
Tomasz Jedrowski
Možná kdybych to četla, možná kdybych nezvolila audioverzi v originále, měla bych ve výsledku jiný dojem. Ale známe to o těch rybách, rybnících a kde by byly, kdyby nebyly tam, kde jsou. A protože jsem poslouchala unylého vypravěče, které zněl, jako kdyby pořád napůl spal a napůl se dojímal nad sebou, vesmírem a tak vůbec, na čtvrtou to prostě nedosáhne. Plavec ve tmě (hm, zvláštní volba českého názvu) je další z řady příběhů osudů malých lidí na pozadí velkých dějin, tady navíc jde o pozadí víc než o popředí, protože hlavní hrdinové jsou dva mladí kluci, kteří se do sebe zamilují v socialistickém Polsku těsně před revolucí, kdy kluci s klukama a holky s holkama fakt ještě jen tak chodit nemohli (a jestli vám někdo tvrdí něco jiného, pošlete ho tam, kde bychom měli ty ryby, kdyby nebyly ty rybníky). Trocha romantiky přisypaná ke spoustě melancholie bohatě prošpikovaná frontami a hospodářským rozkladem severních sousedů. Přes veškeré chutné ingredience pro mě nicméně zůstává výsledky pokrm poněkud mdlý.... celý text
Posvátná noc
2007,
Tahar Ben Jelloun
Takhle nějak vypadají mojí sny, jen tam chyběla lítající auta a kočky, kterým ze zadku šlehá zelený oheň a možná i sladké a minimálně jednou v životě pitné, rozbouřené vody Ankhu. Vážně jsem se snažila se na Ben Jellounovu vlnu naladit a vážně jsem chtěla, aby se mi ta kniha líbila, ale nakonec mi to přišlo trochu jako pejskokočičkový dort, kdyby ho vařili podle kuchařky pro intelektuální autory. Dejme tam trochu toho a trochu tamtoho, tohle téma je taky super a jé, ještě nějaký to vězení, mučení a do středu postavíme tělo, ale dáme tam ženský tělo, protože o tom víme kulový (a proto jedna z nejvíc chucpe scén znásilnění, chtěla bych vidět autora, jak by si to děsně užíval, kdyby jeho znásilnil nějaký vágus, tleskáček, pěkná písníčka a klíčenka putují do Maroka!), ale je to takový estetický nebo emancipovaný. Ok. Za mě asi ani ne, díky, další!... celý text
Holky ze severu
2018,
Šeng Kche-i
Krutá realita čínského všedního dne se špetkou magického realismu. Mladičká, rázná Růža, která se s moc s ničím nepáře a s ničím si radši nedělá moc těžkou hlavu, se se svojí o poznání naivnější a plašší kamarádkou Lídou vydává z venkova do velkoměsta s vidinou lepších zítřků. Jak už to tak v životě chodí, i Čínou a Číňany hýbou prachy a sex. Prvního se holkám většinu času těžce nedostává, druhého se jim dostává, mnohdy krajně nevyžádaně, měrou vrchovatou. Prsatá, nevzdělaná Růža postupně šplhá z úplného dna ubytovny sdílené s prostitutkami, přes kadeřnický salon, kde se poskytují ledasjaké služby, továrnu, kde to ale vážně není k žití (jak to ti lidé dělají? Jak?), recepci až do nemocnice. A všude naráží na chlápky uhranuté jejím poprsím, kteří nechtějí (až na velké výjimky) nic jiného, než si trochu užít. Chlapi se baví, ženské za to tvrdě platí. Tenhle čínský podbřišek - násilné potraty, násilné sterilizace, kontrola porodnosti - je naprosto děsivý. Zoufalství nad tím, jak se ten život odvíjí, nakonec začne zmáhat i Růžu. Z její přednosti se stává závaží, které ji táhne k zemi, které ji trápí a místo, aby ji otevíralo dveře, jí je začíná zabuchovat. Není lehké být ženou. A už vůbec není lehké být ženou na spodní příčce čínského společenského žebříčku. Přidávám se do méně početného tábora těch, komu nakonec česká jména hlavních postav vyhovovala, protože ponechat jim jména původní, budu zmatená jak Goro před Tokiem a vsadím se, že do konce knihy nebudu tušit, kdo s kým co a za kolik. (Ono navíc takovéhle Růži a Lídy v jistých obměnách najdeme po celém světě.) Úplně mimo mi nicméně přišel doslov - nedozvěděla jsem se ni o autorce, o tom, jaké je její místo v kánonu čínské literaturu, o současné čínské tvorbě, žádný hlubší ponor do knihy také nenásledoval. Jen víme, že Růža je podle jeho autora naivní. Ne, to fakt není, Růža je pěkně tvrdej ořech, vážený pane, takových se moc nerodí!... celý text
Nebe
2023,
Mieko Kawakami
Hlubokomyslné a zoufale smutné. Doposlouchala jsem v anglickém překladu někdy před dvěma týdny a to je zhruba všechno, co si z knihy vybavím. Téma šikany je v Japonsku zjevně často diskutované, protože na něj narážím v podstatě na každém kroku (v anime namátkou ve Forest Piano, v manze je to ústřední téma celé série Tichý hlas), nicméně tady bylo spíš katalyzátorem úvah o tom, co z nás tvoří skutečná nás, nakolik je naše odlišnost, kterou okolní svět vnímá jako slabost, vlastně naši silnou - nebo možná i nejsilnější - stránkou, jak a zda ji můžeme využít v náš prospěch jako štít nebo klidně i jako útočnou zbraň. Zajímavé, leč zapomenutelné.... celý text
Život na prodej
2023,
Jukio Mišima
Zábavná mozaika takřka šestákových příběhů, která ono přirovnání z doslovu s Tarantinovými filmy skutečně snese. Pokud budete ke knize takovýmto způsobem přistupovat, budete se bavit, protože hledat ve sledu vražednic, jež zasaženy amorovým šípem páchají nakonec sebevraždu, upírek, bláznivek, tajných organizací, sledovacích šipek a dramatického finále něco hlubšího a vyčítat autorovi, že není Murakami, by bylo zcela nemístné a zbytečné. Ne, není, je třeba mít na paměti i to, že se Mišima vyvrhl jak ryba v roce, kdy by Harukimu ve Státech teprve natočili první pívo a tahle knížka vznikla v roce, kdy nás tak velkoryse osvobodili soudruzi z Východu (tak pěkně šukran). A na to, že je to skoro šedesát let starý, je to furt solidní jízda, autor prostě nebyl troškař.... celý text