Apo73 přečtené 1038

Mateřské mléko 2023, Nora Ikstena

Tři generace žen, které spojuje mateřské mléko - ženská identita, mateřská láska, touha po svobodě i zápas o vlastní důstojnost a sebeúctu. Všechny tři ženy (plus další vedlejší hrdinky) jsou jakýmisi vhledy do podob existence v sovětském systému, každý rezonuje s jinou strunou tohoto mnohovrstevnatého světa lží, ponížení, strachu, odvlékání na Sibiř, zakazování vědecké kariéry, odsun životů do zapadlých malých městeček, rituálů oslavujících politickou moc a velmi malého prostoru pro uchování i vnitřní svobody. Nejsilnější postavou je pro mne prostřední matka, která se skutečně zmítá v kleci režimu i vlastního těla. Potýká se se životem skutečně ode zdi ke zdi, je pro režim nekonvenční a tedy nebezpečná a nakonec nachází sílu ze své vlastní dcery, kterou ale před tím odstavila od kojení bez jediného vysvětlení. Nechci spoilerovat. Oceňuji také to, že dnes trochu už módní styl psaní historických románů na přeskáčku a vidění z úhlů mnoha postav, zůstává minimalistický a nakonec příběh vyprávějí "jen" dvě ženy, a to v rytmickém střídání. To umožňuje nehrát si na literární ekvilibristiku, ale suverénně, plynule vyprávět, přičemž ono dvoupohledí je příjemným ozvláštněním, které ale zároveň není samoúčelné. A také oceňuji, že na to, jak kniha vypadá velmi žensky, vůbec nejde o ženské čtení. Pro muže je kniha dobrým exkurzem do věrohodné psychologie ženy v mezních situacích. Koho by Lotyšsko zajímalo, doporučuji o něco drsnější román V plesových střevíčkách sibiřským sněhem Sandry Kalniete.... celý text

Dálkový výslech 1986, Václav Havel

Podle mne je to zásadní kniha, která přesahuje ostatní rozhovorové knihy hned v několika parametrech. První je samozřejmě samotný tázaný, Václav Havel. Je to rozhovor s člověkem, který v tu chvíli platí za morální autoritu v neoficiální kultuře, má jasné postoje. Člověk, který má svým pronikavým myšlením podepřené názory, zároveň je neprosazuje, je až ostýchavý, nicméně sám naplňuje hlavní rámec svého promýšlení světa - že to, co říká, i žije. To, co jinde definuje jako "život v pravdě", je něco, co zůstane jako klíčové poselství i v další etapě jeho života, po této knize, a pro někoho, kterému se nelíbilo jeho pozdější prezidentování, právě tento "život v pravdě" v době normalizace musí nutně (ať chce nebo ne) tvořit pilíř Havlova morálního odkazu. Autor i tázaný dobře vědí, že mluví mimo oficiální rámce, že takový rozhovor tady nikdy veřejně nevyjde, jsou oba tedy velmi otevření, pojmenovávají věci tak, jak si je myslí. Je to rozmluva bez jakýchkoliv frází - i když nemusí člověk se vším souhlasit. Druhou rovinou je tázající, teda Karel Hvíždala, který rozdělil text do pěti oddílů, a jde více méně chronologicky v čase. Ale nenechává Havla jen vyprávět a vzpomínat, někde přitlačí, někde pronikne detailnějším dotazem víc do hloubky. A někdy, a to si právě myslím je unikum tohoto rozhovoru dané tím, že Hvížďala ví, jak komplexně inteligentní osobu má před sebou - se naopak zeptá nesmírně povšechně. Chce po Havlovi například charakterizovat roli malých divadel, celou situaci normalizace, princip absurdního divadla, definici jeho vlastní divadelní poetiky a takové podobně neuchopitelné jevy. A Havel vystřihne charakteristiky, plné kontextů a zcela přesných formulací, že je lze vzít a dát rovnou do slovníku. Havlova schopnost formulovat je obdivuhodná, neboť přestože pochybovačně chodí okolo, mluví úplně přesně a jasně. Takže Hvížďala se ptá také jasně, posouvá rozhovor tak elegantně a jemně, až je člověku pak líto, že to končí. Kdyby někdo chtěl proniknout do kulturně-politické situace Československa 20. století a zvláště normalizace, může nalézt strhující autenticitu v deníkových záznamech (Juráček, Zábrana, Vaculík, Mertl...), v esejích (např. Šimečka), autobiografických románech (Kohout) a nebo v tomto pronikavě jiskřivém rozhovoru. Havel se tu jeví jako mnohovrstevnatá osobnost, která umí nahlížet věci z různých stránek, umí je zřetelně pojmenovat a mne u toho několikrát poskočilo srdce radostí, jak přesně a krásným jazykem lze věci vyjádřit. Obdivoval jsem i to, jak Havel dokázal vidět sám sebe v kontextu české kultury, divadla i jednotlivých politických událostí, v nichž hrál nějakou roli nebo jichž se zúčastnil. Ku podivu to nebylo fanfarónské vychloubání, ale pokus o co nejvěcnější vzpomínku s kontexty. Nesmírně mě tato kniha rozradostnila a měl jsem zažíval jsem u při její upřímnosti nelíčené štěstí. To je Havel člověk, občan, dramatik, a politický ne-politik, který má svoji největší sílu v oné opravdovosti. Jak tu píše někdo v komentářích, není to rozhovor s vítězem, což je přesné a je to jedna z důležitých dimenzí tohoto rozhovoru. Ale pozor - myslím, že má úplně jinou sílu pro toho, kdo si ji přečetl tehdy (1986 a 1989 v exilových Rozmluvách), po roce 1990, kdy byl Havel prezidentem, a nyní, kdy už mezi námi není a napsal do historie ještě jednu podstatnou kapitolu. V této situaci jsem se ocitl já, který jsem se zastyděl a zjistil, že jsem tuto knihu tehdy nečetl (!), a snažil jsem se "dohnat" rest. A vlastně jsem za to rád, že jsem si to přečetl až teď, kdy je Havlova éra uzavřenou kapitolou, a kdy jsem viděl i skvělý dokument Tady Havel, slyšíte mě? (2024). Je mi strašně smutno a teskno, protože naléhavě na mě doráží fakt, jak nám takováhle osobnost chybí. Není tu nikdo, kdo by měl vizi (ne populistickou), skutečně vizi jak žít, jak pracovat s hodnotami a na sobě, kdo by dával naději a ponoukal nás k tomu, že každý má svůj díl odpovědnosti. To dělal naposledy Masaryk. Pak Havel. Takže musíme dalších 50 let počkat, než se zase objeví takhle komplexní osobnost. Všechno ostatní je politický marketing a nebo práce s charismatem, někdy opravdovější, někdy méně, někdy vyloženě lež, ale u Havla je to všechno jakoby podloženo autenticitou jeho života. (Který jistě nebyl bez chyb, prohřešků, hříchů atd., k čemuž se i přiznává.) Rozhodně ho nekriticky neadoruji, ale po přečtení tohoto rozhovoru vidím, že chybí pevný bod, kterého by se společnost mohla chytnout. Všechno ostatní jsou jen křiky na tekutých píscích. Václav Havel tu prostě chybí. Díky za tuto knihu!... celý text

Kalendář / Zahradníkův rok 1959, Karel Čapek

Nádherá, čirá nádhera. Zahradníkův rok je vynikajicí, na základě přímé osobní zkušenosti autorovy a jeho schopnosti fejetonisticky pozorovat a českým jazykem při tom čarovat, studie těch nejmenších věcí, které ale souvisejí s těmi největšími - s koloběhem přírody, s věcmi, které můžeme a nemůžeme ovlivnit. Je to také typicky čapkovské - kdo co může na svém políčku, na své zahrádce udělat, a udělat to pořádně, přispívá k celku a jeho zdraví. Líčí přírodu očima člověka, který se s ní snaží sžívat, snaží se jí porozumět a přitom má v sobě různé vášně, touhy, mrzutosti, spouzsta věcí mu jde a nejde, všechno má v sobě nadsázku, humor, lehkost a přitom - je to stále o člověku jako takovém. Kdyby byl Čapek vášnivý "šotouš", bude takto psát o mašinkách a o jejich cídění, kdyby byl vášnivý "radioamatér", bude psát zrovnatak. Však o fotografování také tak psal, i když ne knihu. Zahradníkův rok je opravdu lahůdka, jakkoliv jsou to sebrané fejetony z různých časů, nicméně Čapek promýšlel kompozici a leccos k tomu dopsal. Myslím, že je to mistrovské dílo a každému doporučuji ke čtení. Toto vydání je však zvláštní tím, že mu předchází Kalendář, což je také výběr fejetonů, (podle doslovu pana Halíka) vytvoření ještě Čapkem. To drží daleko méně, různě se věci opakují a chvílemi na mě dolehl pocit marnosti, proč ten skvělý Čapek tak rozmělňoval talent. No byla to jeho novinářská práce, která ho živila. Nicméně mezi těmi v běhu roku seřazenými různě dobrými texty jsou také perly, a z těch si níže dovoluji ocitovat. Lze to tesat. Citace z části Kalendář: "My tři krále, jdeme k vám..."...My velcí to děláme zrovna tak; zpíváme ve svých politických koledách "My, většina národa" nebo "My, zemědělci" nebo "My, pracující vrstvy," a podobně. Kdybychom po pravdě zpívali "My, sekretariát partaje" nebo "My, užší výkonný výbor," nebo něco podobného, ztratila by naše koleda všechnu tajemnou moc a nikdo by nám nedal ani za findu kreditu." (Od Silvestra do tří králů, s. 13-14) "Když se nasype sníh, je z Prahy najednou malé a staroučké město; přes noc jsme o nějakých padesát nebo sto let vzadu, je to tu naráz dočista maloměstské a staroměstské, takové babičkovsky barokní, rozkročení, naivní a starožitné; člověk si z čista jasna vzpomene na babičku se sedmi spodničkami, na jablka pečená v troubě, na vůni hořícího dříví, na staré pokoje a květované záclonky. ... A ticho je, panečku, takové bydžovské nebo dobrušské ticho; Vltava ani nedutá, tramvaj cinká jako Jezule, a člověk by se ani trochu nedivil, kdyby automobily začaly zvonit zvonečky, jako když saně jedou. Starý svět! Kouzlo maloměsta. Pohoda starožití." (Praha ve sněhu, s. 17-18) "Nejhezčí na sněhu je však prostě to, že vrací lidské zemi panenství. Nejoběhanější a nejprotivnější cesta má ve sněhu okamžiky, kdy na ni ještě nevkročila lidská noha a kdy první chodec na ni vstupuje trochu váhavě a zbožně jako plavec na panenskou a novou pevninu." (Ledové květy, s. 26) "To rušné a halasící zednické jaro, vonící vápnem a syrovým zdivem, maltou a trámovím, není o nic méně poetické než jaro, které se otevírá čerstvou a kyprou brázdou na poli; je dokonce veselejší a chlapáčtější. Neberu nic kosům, skřivanům, drozdům a sýkorám; ale ta ryčná muzika práce, která se v těch předjarních dnech vyhrne do ulic, ohrad a staveniští se svými kladivy a pilami, prkny, cihlami a potahy, je stejně rozjařující jako píseň ptačí." (O známkách jara, s. 41) "Kultura se nedá ničím prakticky obhájit; ale nedala se prakticky obhájit ani před deseti tisíci lety, když už lidé páchali neužitečnou hudbu, verše a obrázky a počítali hvězdy a vůbec mařili sterým způsopbem čas, tak jako to činíme dnes. Vzdělanost se nedá ničím obhájit: leda tím, že ten, na koho sestoupí v podobě jazyka ohnivého a vzrušujícího, shledává, že to stojí jakýmsi tajemným způsobem za to; ba že to stojí víc za to než než kterákoliv činnost úspěšná, výnosná a všeobecně vážená. Ve svém nejvyšším smyslu duch už neslouží ničemu než sám sobě; není tu pro nic jiného než pro člověka. Neuživí ho, ani ho nikam nevede; dává mu jen jedinou věc: zhodnocuje mu život." (Svatodušní, s. 67) "Už léta jsem pozoroval, že vždycky při větších deštích je hlášena porucha nebo deprese nad Islandem. Krásné počasí má co dělat s Kanárskými ostrovy, odkud se zpravidla "šine oblast vysokého tlaku", ale déšť a plískanice a zima jde vždycky od Islandu; je to patrně tamní specialita. Nikdy se nehlásí v novinách deprese nad Kardašovou Řečicí..." (Několik kapek, s. 70) "Čisté, pravé neboli dětské prázdniny nejsou, etymologicky vzato, žádné prázdniny; není v nich žádná prázdnota nebo vakance, nýbrž naopak neobyčejná a nerozptýlená plnost. Hlavní na nich je, že člověk nemusí do školy; což nedokazujew, že škola je dítěti trápením a těžkou dřinou, nýbrž špíše, že škola je v očích dítěte ukrutným mařením času, kterého se jinak může využít plněji a bohatěji." (Prázdniny, s. 82) "Daleká zem není ta, která leží daleko, nývrž ta, ve které nejsme. Daleká země je ta, do které nikdy nedojedeme, nebo ta, kterou necháváme za sebou. ... Být na Jávě nebo na měsíci není asi nikterak dobrodružstvím pro toho, kdo tam je; ale je to ohromné dobrodružství pro toho, kdo tam není." (Vláček, s. 90) "Člověk se obyčejně nedívá se zvláštním zájmem lidem do oken;, okna jsou k tomu, aby se jimi někdo koukal ven. Ale večer je to jiné; osvětlené okno večerní se už nedívá ve, ale vede dovnitř; a chodec se musí tím oknem podívat, visí tam lampa a a vrhá na strop teplý kruh světla, u stolu sedí lidé....A když sedí doma pod svou vlastní lampu, ani si nevzpomene, že jeho domácí světlýlko vřezává do tmy zlatý a teplý obdélník." (Světélka, s. 100) "Bude to trvat ještě dlouho, než se na barevnou mapu národů a států budou lidé dívat se stejným zalíbením jako na bervnou mapu půdy." (Ornice, s. 107)... celý text

Povídky a pohádky Jiřího Wolkera 1925, Jiří Wolker

Beletristická tvorba Jiřího Wolkera se díky komunistům svcrkla na jeho pohádku O milionáři, který ukradl slunce. To je samozřejmě velmi účelové. Vydání tohoto souboru, vůbec první, po Wolkerově smrti, je zvláštní. Zaprvé to žánrové rozdělení, protože ty pohádky nejsou vpravdě žádné pohádky, ale psychologické povídky s magickými (jakoby samozřejmě se dějícími nadpřirozenými možnostmi) prvky. Zadruhé, a to je velmi zajímavé, je vše velmi ponuré, každým textem prochází takový nevýslovný smutek. A pak (proč třeba já nedávám 100%), nejsou všechny stejně silné. Za slabčší považuji z povídek Sestru, Univerzitní knihovnu a Stařec, z pohádek O kominíkovi. Neznamená to, že by nebyly dobré, ale jsou příliš schematické. Naopak Ilda je skvělý obraz neočekávané lásky ve válečném zajetí, O knihaři a básníkovi téměř začarovaná otázka síly štěstí a neštěstí, a Pohádka o listonošovi je zase o možné interpretaci viny a trestu. Za naprosté vrcholy považuji Služku a Pohádka o Jonym z cirkusu, které si myslím jsou brilantní psychologické povídky v nejlepší tradici Jaroslava Havlíčka nebo Stefana Zweiga. Nechci spoilerovat, ale nepřekvapuje mě, že do výběru na Českém rozhlasu vybrali mj. právě tyto dvě. Z obou jde mráz po zádech. Myslím, že je třeba poznamenat, že všechny texty spojuje poněkud černobílé vidění sociální nespravednosti. Nedivím se, že se Wolkera komunisti tak chytli, protože každá z postav ať povídek nebo pohádek má nějaké sociální postavení, které částečně způsobí i její konec. Typicky v knihaři a básníkovi je město rozděleno řekou na dvě části, na jednom břehu žikí samí šťastní (a bohatí) lidé, na druhém břehu je to jakýsi temný brlhoh nezaměstnaných a nebo nouzí trpících smutných či umírajících lidí. Tak pro pohádku se to možná takové zjednodušení hodí, ale je cítit, že to Wolker má položeno takto ve všech povídkách. Ten neskonalý smutek se line patrně z toho, že Wolker s těmi chudými, kteří stěží překonávají osud a protloukají se životem, cítí a je na jejich straně, a stejně ty příběhy končí špatně. I když naděje v některých zůstává, ale opravdu jen v několika. Kdo ví, jak by vypadala Wolkerova životní, autorská a politická trajektorie, kdyby nezemřel předčasně? Stal by se opravdu horlivým komunistou a vrhl by se pak na socialistický realismus a v době stalinismu by pěl ódy? Nebo poučen rokem 1929 a bolševizací strany by se spíše upozadil a šel ny opoziční cestou? A nebo by se z něj stal nezařaditelný solitér, kterým už byl po založení Hosta a vzápětí se nedokázal nikde "organizovat"? To jsou všechno hypotetické otázky. Opečováváme jako poklad to, co nám zachoval, a myslím, že tento soubor takovým pokladem je. Jen čas účinnost některých textů zeslabil, a minimálně Služku a Jonyho z cirkusu (a ještě Ildu) naopak posílil.... celý text

Kletba podle Justiny 2020, Lydie Romanská

Kniha se mi líbila - ať už pro její osobitost, rázovitost, i nezvyklý styl vyprávění. Jakoby se s těmito ságami za poslední dobu roztrhl pytel, ale málokdo to umí tak, aby nezůstalo jen u popisu, aby v tom byl cítit život, aby postavy byly uvěřitelné. To podle mne dokázal skvěle Marek Epstein v knize Země, kterou všemi deseti doporučuji na jiném místě. Šikmý kostel jsem četl jen první díl, líbil se mi a dalšími díly jsem si to nechtěl kazit. A proto - oceňuji, že na tomto poli lze vyprávět takto lapidárně složitý příběh rodiny kolem jedné (prokleté) vily. Jako by se autorce nedostávalo slov nebo spíše jako by jich nebylo potřeba tolik. Ta určitá věcnost a zámlkovost mi přišla velmi sympatická. Souhlasím bohužel s tím, že celá takhle poetika v poslední části spadne a dýchavičně, jakoby ukoptěně se všechno najednou odříká a dořekne rychle, což je velká škoda, protože styl vyprávění byl i ve své prostotě ve svém tempu až majestátní. A jak tady kolegové a kolegyně neoceňují tu duchařskou linku, tu považuji naopak za nejlepší. Ta holka, podle které se to nakonec vlastně jmenuje (a to je škoda), je opravdu hrůzostrašná, a to taky v té jednoduchosti, jak se kde objeví, pak se zase ztratí a furt jí je tak 12 let. To se mi líbilo a dávalo to tomu právě nové napětí, které bylo jakoby nad to, co nesl příběh - a ten v sobě má napětí dějin, zejména na Ostravsku, kde sedíte na jednom místě, ale během života jste státním občanem 7 států. Takže velmi dobré, i když škoda, že ne vynikajicí.... celý text

Česká touha cestovatelská: Cestopisy, deníky a listy ze 17. století 1989, Josef Polišenský

Dvacet dva zpráv ze světa snesl historik Josef Polišenský a Simona Binková do jedné knihy, a jde o velmi pečlivý výběr. Cestuje "sedm příslušníků feudální šlechty, patnáct jich pocházelo z „neurozených“ vrstev. Čtyři z cestovatelů byli členy Jednoty bratrské, čtyři byli jezuité a jeden františkán, tři byli studenti a jeden byl brusič, malíř skla a nakonec i úspěšný obchodník. Dvě třetiny z nich se narodily na území předbělohorského státu; vyložený cizinec, který se ovšem v Čechách usadil, byl vlastně jenom Švéd Köning, čtyři cestovatelé žili po Bílé hoře ve vyhnanství a stejný počet jezuitů z řad české provinicie se usadil v zámoří…" Dovolím si vypsat pár postřehů u těch, co mě vyloženě zaujaly. Že nedávám všechny hvězdičky je proto, že mně opravdu zaujala tak polovina, ale za to nemůžou editoři. Ti se snažili o komplexní zprávu o českém cestování 17. století, což se podle mne podařilo a je to i pro dnešek inspirativní čtení. - Zdeněk Brtnický z Valdštejna popisuje Tower a setkání s královnou Alžbetou I, i jak vypadala univerzita v Cambridge (včetně zrovna probíhající promoce) („Pro promoce jsou určeny dva dny: ráno prvního dne každý z profesorů přednáší vybranému posluchačstvu na nějaké skvělé a pečlivě připravené téma. Odpoledne je určeno disputacím a deklamacím kandidátů…“, s. 52-53) a v Oxfordu. („Místokancléř univerzity nás přišel navštívit v našem herberku v průvodu vedeném 5 pedely…“). - Jiří Tektandr z Jablonného líčí strastiplnou cestu do Moskvy a Persie, kde měl předat poselství. Je vidět, že v Moskvě se k zahraničním návštěvám chovají stejně odjakživa: „Byli jsme uvítáni velkým průvodem urozených a vážených Moskvanů, kteří nám přišli v ústrety na jednu míli cesty před město a doprovodili nás až do našeho příbytku, jenž byl krásně vyzdobený a připravený. Nesměli jsme však odtud vůbec vyjít, ani prohlédnout si město, nýbrž nás dali střežit. A vše, co bychom si chtěli koupit nebo vůbec potřebovali, nám dali přinést. Co se týče jídla a pití, nosili nám denně od velkoknížete převeliké množství medoviny, piva, pálenky, masa, chleba, vajec, drůbeže a jiných nezbytností, jež jsme dostávali zcela bezplatně, takže nám vůbec nic nechybělo.“ A když dorazil před perského krále, zažil nemilou věc: „Po otevření dopisů, ještě než je četl, přivedli do paláce jednoho zajatého spoutaného Turka. Padl před králem. Králi podali dvě šavle, jež si obě prohlédl. Jednu šavli vytasil, postavil se a před sebou ležícímu Turkovi neočekávaně, bez ohledu na to, že prosil, a bez jediného pohnutí nebo změny v obličeji, uťal hlavu. Načež jsem zůstal nemálo rozrušen sedět mezi nadějí a strachem, očekávaje, zda druhou šavlí nebude ukončen také můj život…“ No prostě skvělé poměry. - Za skvělé považuji líčení Daniela Vettera o návštěvě Islandu (!). Zaprvé si člověk uvědomí, jaké strašné cestování to bylo (9 dní téměř v bouři na moři, všichni zvraceli), a pak, jak asi musela na studenta Středoevropana působit ta islandská specifika: „Živností tak mnohých a rozličných jako u nás na ostrově tomto nemají. Řemeslníků tolikéž žádných není, kteříž by něco uměli a, jakž by náleželo, udělali. Přední jejich živnost jest rybářství, k němuž mají znamenité příležitosti, nebo všudy okolo Islandu i v zátokách a řekách zemí procházejících velmi mnoho ryb dostávají, a to vše bez nějaké těžké práce….“ Podivuje se nad tím, že rybami krmí i krávy, voly i ovce. Pěkná je i kapitolka „O rybách a potvorách mořských okolo Islandu.“ Prostě roztomilost sama. - Půvabné je, že Lev Vilém z Kounic při své cestě z Janova do Hispánie (1636) prošpikoval své zápisky zašifrovanými sděleními. Jedno stojí za uvedení: normální text: „Zde jsme našli dobrou společnost, kterou jsme doprovodili ve vozech domů.“ Následuje zašifrovaná vsuvka: „Tu jsem poprvé byl s Marianikou a ztratil své panictví.“ A oficiální text pokračuje: „Odtud jsme šli opět do Prada a potom do paláce knížete, kde nás kníže pohostil…“ a zašifrovaný dovětek: „…a Aniku si u sebe ponechal.“ - Hezky se tato kniha propojuje i knihou Jan Amos Komenský: O sobě, když tady Adam Samuel Hartmann líčí, jak roku 1657 jel do Amsterdamu za Komenským. Vyplývá z ní, že je Komenský přijal nevlídně, protože byl strašně zaneprázdněný a všechny takové návštěvy považoval za ztrátu času, poněkud si ho naklonili, když zběhem svého pobytu mu přeložili do němčiny předmluvu k jedné z jeho knih. Jak mu rozumím – Komenský byl už po katastrofě v Lešně a chtěl využít maximálně svůj životní čas jen na pro něj podstatné věci, aby je nerozdroboval. - Velmi osobité je líčení (pražského) Švéda Jana Ferdinanda Körninga do Laponska. Chtěl tam misionářsky obracet Laponce na křesťanství, a výsledkem bylo, že tam dostal na vychování jednoho mladého kluka, kterého přivezl nakonec do Prahy. „Při prvním vstupu do pražské koleje Tovaryšstva Ježíšova, když mu bylo nabízeno mnoho obrázků, z upřímné skromnosti jich nechtěl tolik přijmout, ale vybral si toliko dva….“ Škoda, že tento chlapec nenapsal svoje dojmy z obracení na víru v daleké Praze… Jinak i Švéd byl celý paf z laponského způsobu života. „Sob je zvíře tak rychlé, že za den a noc urazí 36 mil, někteří z nejlepších uběhnou dokonce tři míle za hodinu. Já jsem byl vezen jedním, který byl tak rychlý, že bych se byl málem udusil nárazy vzduchu…“ Líčí negramotnost, jejich víru v kouzla, způsob lovení tuleňů a mnohé další, myslím, že Robert Flaherty se svým Nanookem by měl radost. - A na závěr ještě zmíním výborné zápisky českých misionářů, kteří pronikli do Mexika, plavili se po Amazonce nebo byli svědky povstání indiánů. Je to výborný výběr, který ukazuje, že to byly nejen kavalírské cesty, ale i poselstva, obchodní cesty, studijní cesty a samozřejmě misionářské cesty, které vedly Čechy za hranice. Z jejich zápisků je vidět ohromení jinou kulturou a (zejména u jeziutů) zaťatost v přesvědčení, že jejich víra a jejich poslání je jediné správné. Škoda, že se mýlili a že napravováním cizích kultur je vlastně likvidovali.... celý text

Cesta mou krajinou 2018, Jan Strnad

Až někdy přijedete do Českého ráje a do Pojizeří, můžete si užít tři stezky. Jedna je Zlatá stezka Českého ráje, která vede skrz (119 km) a je tradiční, ještě meziválečná. A druhé dvě vznikly po roce 1989 – první je Naučná stezka Josefa Pekaře, která vede od Dlaskova statku u Turnova, pokračuje přes Malý Rohozec, kde se narodil a vede do Jenišovic (má 4 km), a Josef Pekař byl komunisty nechtěný. Přitom jeho Kniha o kosti je skvělá, a patří tedy do Českého ráje. A třetí je roztomilá Naučná stezka Jany a Josefa V. Scheybalových. Vede z bývalé fary v Jablonci nad Nisou (což byl jejich dům) do Dobré Vody, do Rychnova, do Pelíkovic, na rozhlednu Kopanina, do Pulečného, a pak je možné pokračovat na hrad Frýdštejn, do Ondříkovic a přes půvabné Vazovecké údolí do Dolánek u Turnova. Autorem této stezky je Jan Strnad. Celá stezka je vedena oblíbenou trasou obou manželů – skvělých místních etnografů a kreslířů, všechna zastavení jsou jimi ilustrována, a samozřejmě jsou plná dalších doplňujících informací a ilustračního doprovodu. A tato všechna zastavení přináší zde recenzovaná kniha. Fascinující je na ní už jen podlouhlý formát, který nás vede k cestě širokoúhlou krajinou plnou výhledů. Lahůdka! A pro českorajské milovníky téměř fetiš.... celý text

Kruhy pod očima: Deníky, eseje 1950–1993 1995, Věroslav Mertl

Škoda, že pan Věroslav Mertl už není mezi námi. Strašně rád bych mu stisknul obě ruce. Potkal jsem ho tady skrze jeho deníkové záznamy, které si vedl od roku 1952 do roku 1993, v nichž se jednou zcela změnil režim, jednou došlo k velkému uvolnění a dvakrát se přiškrtilo, co se dalo. A on, zůstav věrný své křesťanské (lidské i autorsko-spisovatelské) pozici, sám pro sebe zaznamenával myšlenky a komentoval – tu dění v literatuře, tu dojmy z „umírání“ venkova, tu krásu přírody, tu zhůvěřilost a absurdnost oslav výročí osvobození Rudou armádou na českobudějovickém náměstí, na kterém bydlel…a je to tedy kronika našich životů, jsou to hlubinné sondy do podstaty českého národa a jeho osudu. Hlubinnost je tu ohromující a já jsem zasažen. Pronikavost myšlenek, postřehů, formulací, neodolatelná krása jazyka – člověk přečte dva zápisy a musí se zamýšlet, vést s Mertlem dialog, třeba i polemizovat, nebo zkoušet se vzpamatovat z úžasu, že je možné takto výstižně něco pojmenovat. Ačkoliv tady v Databáziknih není zatím jediný záznam, a já tak činím prvovýstup, DOPORUČUJI vším, co mám! Zážitek téměř iniciační, srovnatelný se Zábranovými Deníky či eseji Milana Šimečky (pokud jde zejména o pojmenování bezčasí normalizace). U Mertla je jedinečná kombinace pokory, jemnocitu, obrazovosti, pronikavosti a myšlenkové kompaktnosti. Dokáže se dotýkat zcela obyčejných věcí, pojmenovávat je lapidárně, stejně jako psát o zcela nevyslovitelných jevech v nás i kolem nás. Ze zápisků vyplývá, jak těžce se vyrovnával s všeprostupujícím socialistickým marasmem. A i když si dokázal najít své radosti (všechny se nějak týkaly transcendentna), a choval neustále naději, že se to jednou změní, utápěl se v permanentních pochybách o sobě. Eskalovalo to, když nepodepsal Chartu 77. „Události kolem Charty mě natolik zneklidňují, až se sama sebe děsím, přesněji svého ducha, který v rozhodné chvíli selhal a třepetá se úzkostí jak suchý list na větvi staré švestky. Co zachraňuji svým mlčením?“ To je řekl bych příznačné i pro jeho pozici v literatuře, protože přeci nelze říci, že nepodepsáním Charty byl nestatečný nebo zbabělý. Ne všichni mohli (a měli) být disidenty, někdo musel hájit i tzv. středovou pozici (mezi oficiální a paralelní kulturou), což je jedno z velkých Mertlových témat. Byl vlastně oficiálně vydávaný spisovatel (díky příslušnosti k Čs. straně lidové, kde pracoval jako tajemník), ale přesto jen okrajově a regionálně, a zároveň vnášel do literatury křesťanský pohled na svět, doteky neuchopitelna a stal se přímým pokračovatelem Jana Čepa. V roce 1979 píše: „Středová pozice se přes všechny současné obtíže a nástrahy snaží uhájit svou existenci mezi oběma krajnostmi, na něž si v Čechách tak potrpíme, což je úkol velice složitý, snadno napadnutelný, nicméně neméně zajímavý, protože jde o tvorbu hodnot, posuzovaných z obou protikladných ramen většinou s nesmírnou podezíravostí a nelibostí. Ti oficiální jí závidí její nadhled, a z něho pramenící vědomí určité integrity, to dole ji zase podezírají tu z dvojakosti, tu z nerozhodnosti a nedostatku rigorismu.“ Jako představitele v ní vidí uprostřed 70. let skladatele (Eben, Kopelent, Klusák), spisovatele (Körner, Suchý, Seifert, Holan, Skácel, Mucha), režiséry (Schorm, Zeman, Vláčil, Chytilová), herce (Tomášová, Lukavský, Vyskočil) nebo malíře (Zrzavý, Šerých), ale určitě sebe, jakkoliv to takto naplno neřekne. To podle mne je skvělá společnost a myslím, že do ní patří právem. Zůstat ve středu, tak jak v něm stabilně stál Mertl, byť jako „osamělý běžec“, je podle mne druh hrdinství. Celkově jsou zápisky prodchnuté smutkem, a rozjasní se až na konci – i když se vztyčeným prstem. Je neuvěřitelné, jak pregnantně už v roce 1990 odhaduje: „Morální krize, která začíná zasahovat nejširší vrstvy, vytváří zcela nový druh napětí, z něhož si lidé budou hledat ventil buď v demonstracích, stávkách nebo v nové vlně rezignace,“ nebo v roce 1992 „Bude ještě dlouho trvat, než pochopíme smysl svobody“ A jako by mluvil o dnešku (také 1992) a nabádá k pevnosti: „Vzdorovat zlu ve svobodě je mnohem obtížnější než v totalitě, kde zlo bylo inaugurované na zcela viditelný trůn moci. Teď má však všechno stejnou šanci – dobro i zlo, takže vzdorující křik spravedlivých zaniká v křiku všech. Je jediné východisko: stát pevně uprostřed všednodennosti a konečně dělat, co dělat musíme a můžeme, a to je vše.“ Zkrátka už dlouho jsem se nesetkal s tak intenzivní knihou, která by mne svojí autenticitou až ochromila a zacloumala mnou. Nedalo mi to a celých 13 hustě popsaných stran Mertlových myšlenek jsem si musel vlastnoručně přepsat, a děkovat, že jsem se s ním alespoň takto na dálku mohl potkat. V zápisu z 10. 11. 1988 píše: „Psaní? Nic jiného než poselství v láhvi vržené do moře. Objeví je někdo?“ A já přes břeh času odpovídám: „Mistře, hlásím, že jsem Vaši láhev vylovil a už jen kvůli mně to mělo smysl psát! Díky za všechno!“... celý text

Deset životů 1937, Helena Malířová

Osobní, téměř deníkový román. Eva Nygrynová, hlavní postava, je zcela jistě téměř ze 100% autorka – vyplývá to nejen z porovnání s životem Heleny Malířové, ale také z intimity, ve které je román „naložen“. Je to ženské vidění vztahů, manželství, politiky a práce, které tu je líčeno velmi detailně, se všemu nuancemi a valéry, které jsou právě velmi intimní. Sledujeme myšlenkové pochody hlavní postavy, je to svým způsobem zjevený vnitřní dialog. Eva je horlivě cítící sociální demokratka a kromě manželství/partnerství s Pavlem Dobešem (což je Ivan Olbracht) se tato linie sociálního aspektu, nespravedlností a možné přestavby světa je velmi dominantní. Když je pak založena KSČ, Eva s Pavlem jsou velmi aktivní, schůzují, řeční, agitují, dávají tomu všechno…všechno, včetně svého vztahu. Kniha je koncipována jako deset kapitol, jakýchsi deset životů, které žena za svůj život prožije. Protože Eva (resp. Malířová) neměla děti, jakoby jedna z velkých kapitol života tam prostě chybí, nicméně nahrazují ji jiné – například celá Evina anabáze jako ošetřovatelky v první válce na Balkáně. Za nejzajímavější považuji kapitolu o nadšené návštěvě Sovětského Ruska v roce 1920, kam Eva odjíždí za svým mužem. Dnes, se znalostí historie, by se její nekritické postřehy prodchnuté opojením mohly zdát směšné, přesto z nich cítím silnou autenticitu (navíc román je teprve ze 30. let), a dokonce bych řekl, že jsem skrze tuto část věcí pochopil. Snažil jsem se vcítit do člověka, pro nějž je revoluční myšlenka, strana a uskutečnění společenského ideálu (nade)vše, kdy pozitivně cítí celým srdcem a tělem – jak to asi měli skutečně ti první prvorepublikoví komunisté. Snažím se to pochopit, sociální realita „kapitalismu“, „první republiky“, „hospodářské krize“, „estetika práce“ apod. se přeci odráží napříč všemi tehdejšími umění. A když už se na to napojím, uvědomuju si zřetelně, jak je jednoduché podlehnout dogmatismu, ideologii, nevidět, co vidět nechci a co se mi do obrazu šťastné budoucnosti nehodí. V tom to bylo pro mne poučné. Za všechny uvedu dialog dvou mladých lidí (Evy a Pavla), kteří si plánují svoje manželství a kladou si různé podmínky společného soužití: „Strana, Evo, je a vždycky zůstane v mém životě na prvním místě. Strana – a teprve pak žena. To mi nebudeš smět nikdy vyčítat.“ A ona odpovídá: „Ovšemže ne, můj nejdražší. Cožpak bych si tě mohla vážit?“ Obávám se, že toto byla realita a výchozí bod všech stranických nadšenců a aparátčíků. Jinak bych rád řekl, že román je napsán značně inovativním postupem, dobře se čte. Na druhou stranu nemá tah, jako mělo Víno. Takže proto ne všechny hvězdičky.... celý text

Josef Václav Scheybal : kresby a akvarely z Jizerských hor, Jablonecka, Podještědí a Pojizeří 2008, Jan Strnad

Josef Václav Scheybal je nesmělý gigant české etnografie, národopisu a národopisné kresby. To se nedá jinak říct. Zcela zapadlá a neznámá monografie tu přináší plnoformátově stovky jeho kreseb, náčrtů, akvarelů roubenek posetých po celém Pojizeří, křížků, smírčích kamenů, kapliček, krajin, přičemž jsou na jedné straně opravdu „vědecky“ přesné (někdy včetně rozměrových kót), a zároveň jsou vedeny rukou umělcovou – se smyslem pro zkratku a náznak. Je to obdivuhodná kombinace. V životopisné části se člověk dočte, že Scheybal chtěl být ilustrátorem dobrodružných knížek, což se mu u dvou knih povedlo, ale jinak že byla strašně neprůbojný a co do mínění o svém umění nesebevědomý, že se nikde neprosazoval a bál se, že jeho realismus bude směšný a archaický. A tak věnoval, nebo spíše řečeno obětoval celý svůj život procházkám po Jizerských horách a Českém ráji, zakreslil kde co, a tak máme dnes s téměř dokumentární přesností zachyceny budovy, které dávno nestojí, výhledy, které už takto volné nejsou, a vše, co zkrátka odplynulo. Veškerý jeho odkaz nyní spravuje Muzeum Českého ráje v Turnově, ale rád bych připomněl, že jeho (jejich) dům je bývalá fara v centru Jablonce nad Nisou (koupil ji se ženou v roce 1965), je krásně zrekonstruovaná, slouží jako turistické centrum a výstavní prostor, a jmenuje se Dům Jany a Josefa V. Schebalových. Jeho žena Jana se také stala etnografkou a bylo to příkladné partnerství na život a na smrt. Takže tato monografie je holdem těmto dvěma, kteří prošlapali jejich kraj křížem krážem a zanechali autentické poselství dalším generacím.... celý text

Jiří John 1988, Jaromír Zemina

Skvělá monografie. Jaromír Zemina je celoživotní propagátor díla Jiřího Johna a jeho ženy Adrieny Šimotové, zná je i jejich dílo důvěrně. Tato monografie je vytvořena velmi citlivě, kromě vynikajících děl autora tu jsou různě tematicky zařazené texty z vernisáží a různé úvahy, je to taková koláž. Stačí pomalu listovat a užívat si jemnosvět Jiřího Johna, různorodost jeho technik, přepečlivost jeho grafik a určitý typ subtilnosti, který na něm oceňuji asi nejvíc. Radost!... celý text

Bedřich Smetana - Životopis 2024, Pavel Kosatík

Pavel Kosatík prostě umí psát. Nedá se nic dělat. Na každou jeho knihu je možné se těšit. A podobně, jako tomu bylo u Jiný TGM i tady si nebere slavného génia a národní hudební modlu do sametových rukaviček. Nejde o to jej nějak pomluvit nebo ponížit, ani o intelektuální principiální opozičnictví vůči mainstreamovým interpretacím. Jde prostě k pramenům a dokáže suverénním, publicistickým stylem vylíčit nejrůznější peripetie Smetanova života. Jistě, paní Štráfeldová (s konkurenčním životopisem) se do toho položila více jako do docudramatu a vymyslela i dialogy, a jistě to udělala podle předchozích zkušeností dobře (nečetl jsem). Ale na Kosatíkovi oceňuji, že se drží svého stylu, nedopouští se naprostých fabulací, jen možných dedukcí a návrhů, jak o věci přemýšlet. Neříkám, že se v nich nemýlí nebo nějak neposouvá, já hodnotím celek a prožitek, který je prožitkem ze suverénního vyprávění. Navíc Český rozhlas namluvil tento text (výběr) ještě před vydáním knihy, což je podle mne správná cesta, jak jí udělat reklamu a jak se může rozhlas chovat. (A to nemluvím o skvělé čtyřdílné rozhlasové minisérii Pavla Molka...) Zkrátka podle mne je třeba mít Kosatíkova Smetanu doma v knihovně, hned vedle Jiného TGM. Oba pánové totiž k sobě tak nějak patří. Zakotveni v 19. století, ale oba jej dalece přesáhli, každý po svém. A Pavel Kosatík k tomu má drajf o tom hutně vyprávět. Skvěle!... celý text

Prahou bratří Čapků 2020, Jaromír Slomek

Celá tato edice Průvodců je parádní. A pokud kromě Prahy estébácké, stalinistické, nebo bigbeatové máte rádi první republiku, pak jsem na jiné místě vychválil do nebes Prahu avantgardní a jako podskupinu bych dal tuto Prahu batří Čapků. Pan Slomek je dlouholetý kulturní redaktor různých periodik a tak jeho zastávky na jednotlivých místech, kde bratři působili, jsou zasvěcené a nejen kompilační, proložené různými citáty a svědectvími. myslím, že to funguje nejen jako průvodce, ale i takový netradiční vhled do jejich života - stačí se postavit na Náměstí Míru a jen se rozhlížet, Čapci působili skoro v každém rohu - není divu, že tam je ten skvělý Opočenského pomník. Takže člověk se skrze tuto knihu i tak nějak dotkne obou bratrů a tomu dávám pět hvězdiček a ještě doporučuju.... celý text

F. X. Šalda, člověk a přítel 1937, Oldra Sedlmayerová

Je mi to vlastně žinantní a zvažoval jsem, zda knihu vůbec komentovat, když tu není žádná jiná čtenářská reakce. Nechci totiž panu Šaldovi ubližovat. Jeho (a před tím hlavně Masarykova) přítelkyně paní Oldra musela být jistě přitažlivá pro oba stárnoucí pány svojí energií a exaltovaností, která je odváděla od jejich vážné práce pro lidstvo. O tom není sporu a přeji jim to. Když se ale ona pak rozhodne napsat oslavný, exaltovaný, na ničem jiném než pocitech postavený paján o velikánovi FXŠ, tak je to až smutně směšné. Abyste mě nepodezřívali z nějaké zaujatosti, zde tři citace: "V hutné a bezpříkrasné stavbě vět této prósy slyšíte utajené akordy ze slunečného knížete selského, kterými se tu ozývá duše a srdce básníkovo....A ještě na jiném místě mluví básník-lyrik, kde obzvláště vyznívá vroucný lidský tón:...(s. 31) "Kdo se po lidsku staral o člověka, kdo se kdy zamyslel nad utrpením toho, jemuž po smrti literární historikové přisuzují jméno v trojdílné řadě: Masaryk-Beneš-Šalda? (s. 35) "Má nyní kdokoliv právo, hodit kamenem po zašlém člověku, jehož smrt uchvátila dříve, než mohl pověděti své slovo poslední - a jistě nejhlouběji vyvážené? Nemá. Nemá, ale děje se to přece a přes to: i v tom jsme jaksi u nás na to zařízeni, že házíme kamením, až okna řinčí - a ž rakve duní. Prokazuji proto mrtvému příteli poslední službu, že pro jeho na výsost čistou a vznešenou památku zde tlumočím jeho slova: kdo se naučil čísti více než jen abecedu, dočte se z nich mimo jiného. jak úmyslně je lidský i básnický obraz Šaldův tu i tam pokřivován."(s. 76) Takhle - vlastně by mi to nevadilo, že se paní Oldra snaží vehementně očistit jeho památku a zvrátit kdejaký hnůj, který se jistě na Šaldu během let také valil. Ale muselo by to mít literární kvalitu, kvalitu estetickou, kvalitu kompoziční a podobně. A to bohužel nemá. Jsou to exaltované, neurovnané výkřiky, citace vytržené z kontextu, tu opěvující Šaldův vztah k přírodě, pak k ženám, je to naprosto nedůsledné a spíš to připomíná poezii, ale tou to také bohužel není. Zkrátka vezmu to opačně. Čtení této medvědí služby "mrtvému příteli" mě přesvědčilo, že Šaldova velikost je taková, že mu to neublížilo. Ani tento emotivní canc, ani jeho jakékoliv další interpretace. Doporučuji číst Šaldu "v originále" - jeho Zápisník je požitek.... celý text

Praha mého mládí 1989, Ladislav Sitenský

Kdybych mohl dát 150%, dal bych. Vedle Sudkových nebo Plickových fotografií se na Sitenský na Prahu dívá trochu jinak - jak sám píše v úvodní vzpomínce, zajímala ho nejen kompozice, atmosféra, ale hlavně lidi a život na ulici. Tam, kde jsou Sudkovy a Plickovy fotky nadčasové, neboť zachycují půvab Prahy jako architektonického skvostu, tak Sitenského fotky jsou jakoby velmi časové, protože zachycují oblečení lidí, situace na ulicích, prodejce kaštanů, posledního bednáře na Kampě apod. ALE způsob, jakým tyto situace zachycují je nejen dokumentární, ale zároveň výsostně estetický, jsou to skutečná umělecká díla, u kterých se mi až tajil dech, takže se vracíme obloukem k tomu, že jsou také nadčasová. Nikoliv konzervovanou strnulostí architektury, ale živostí lidí před kamerou. Sitenský je spíše z rodu Josefa Ehma nebo Václava Chocholy, je dokumentaristou duší i tělem. Jsem šťastný, že jsem si tuto knihu koupil (v Olomouci!), protože z ní dýchá Praha jako živé (a dávno odvanuté) město a přitom je člověk jak v galerii krásných obrazů. Vyvážil jsem tak v sobě pocit, že Sitenský byl hlavně fotograf letců, za což samotné už je třeba mu držet čestné místo v příběhu čs. fotografie, ale celá tato jeho "novinářsko-dokumentaristická" fotografická linie, kterou publikoval všemožně (např. Pestrý týden) je stejně hodnotná. I když tam má více konkurentů. Takže gratuluji! P.S. A protože kniha vyšla v roce 1989, je pozoruhodné a logické, jak se drží v časovém rozmezí do roku 1967. Pak by totiž Praha vypadala jinak a tam bychom pak začali vyjmenovávat jiné fotografy, kterým se podařilo vyjádřit bezcílnost normalizace.... celý text

Pátečníci na fotografiích Karla Čapka 2023, Jan Bílek

Hodnotím tuto knihu jako ediční počin. 200% bych dal za její grafickou a fyzickou podobu, protože je to skvělý nápad přiblížit se starodávnému fotografickému albu, o které se také i obsah knihy opírá. Volba papíru, zlom, tok textu, všechno je moc pěkné a je tedy radost takovou knihu i mít v ruce. A pokud jde o obsah - nechci hodnotit fotky Karla Čapka z estetického pohledu. Je jasné, že šlo o amatéra a měli bychom mu líbat ruce, že kolem sebe shromažďoval intelektuální elitu první republiky z různých oborů a taky je při jejich pátečnických sezeních tu a tam vyfotografoval. O tom není sporu. (A přeci jen si neodpustím konstatovat, že některé ty portréty se mu opravdu velmi vyvedly.) Že po sto letech přijdou vědci a začnou dávat jeho fotkám tvar, který tedy není "jím autorizovaný", je sice na pováženou, ale budiž, rozumím tomu, že skrze Čapkova alba a fotky nalezené v pozůstalosti Josefa Palivce se pokoušejí zkompletovat i vizuální představu o společnosti, která se kolem KČ scházela. A jsem rád, že to udělali nejen s pietou, ale také s určitým citem, také oceňuji. (Tady bych dal 100%.) Badatelko-editorská povinnost je i to, že jsou zveřejněny nepovedené snímky, dvojexpozice apod., (což by se asi Čapkovi nelíbilo - ačkoliv...), ale i k těmto "zmetkům" je zde chován jistý druh gentlemanství. Velmi oceňuji úvodní kapitolu, která je velmi podrobným vzhledem do "maximálně možného" detailu, kdo pátečníci byli, jak a kde se scházeli, kdo je vlastně tvořil atd., záslužný je vzhledem k povaze publikace i editorský kontext. Takže radost nad radost. Za problematickou (tam bych dal 40%) považuji textovou část portrétů jednotlivých osobností, která je podle mne nevyrovnaná - ať už do míry informace, hloubky informace, časového rozvržení informace a to i ve vztahu k Čapkovi nebo pátečníkům jako takovým. Jsou to najednou poměrně nezáživná encyklopedická hesla, ale nedrží se žádného mustru, působí trochu jako - co jsme o daném člověku zjistili a chtělo se nám napsat. To je škoda. Já si vážím toho, že některé osoby vlastně nově identifikovali (i se zapojením dalších archivů), ale někde se mluví i o jejich poválečném působení, někde ne, někdy se uvádí, že byl členem zednářské lóže, (je to nutné? - a víme u ostatních, že nebyli?), někdy boxíček s dalším citátem s osobou souvisí více někdy méně, někdy velmi málo...Zkrátka tento způsob nejednotnosti jsem nepochopil. A co mi absolutně nikdo nevysvětlil - jak je možné, že mezi hesly chybí Ferdinand Peroutka, jeden z nejznámějších pátečníků? Pokud nebyl součást Čapkových souborů, má to být v ediční poznámce vysvětleno. Ale protože se tam ocitají i portréty mimo Čapkův soubor, pak pro absenci Peroutky není omluvy. Přesto jsme za knihu moc rád, je to pěkný předmět, zhmotňující jistou kvalitu první republiky a některé portréty jsou pro mne až překvapující - ještě nikdy jsem neviděl tak blízko do očí třeba Karlu Poláčkovi. Takže Mistře, pane Karel Čapku, i páni editoři, děkuji!... celý text

Cizinec hledá byt 1947, Egon Hostovský

Pro mne je vrcholem Hostovského díla Nezvěstný. Je to skvělá psychologická sonda do poúnorové atmosféry u nás, kdy člověk neví, čí je, čím má být, kdo všechno ho ovládá a jestli je to spíš StB nebo KGB, nebo CIA. Po přečtení Sedmkrát v hlavní úloze jsem pochopil, že ten Nezvěstný je vlastně vyvrcholením Hostovského linie hledání ztracené individuality v systému, který se totalitarizuje. A tato kniha je podle mne skvělá. Je totiž esencí Hostovského údělu, věčného Hosta (jako by to měl už v predestinaci svého přijímení), v tomto případě emigranta, který musí neustále měnit byty v cizí zemi a nikde nemůže najít klid a pokoj (i reálný pokoj) pro svou práci. Hlavní hrdina prochází co kapitola to jiným ubytováním a pokaždé z něj odchází jako psanec, a to aniž by se o to jakkoliv zasloužil. Jenom je sám docela tajemný (a to i čtenáři), jeho psychologie je vlastně nejméně rozehraná - za to ty jednotlivé situace, ti bytní a bytné, ti hostitelé, jsou rozehraní parádně. Je to takový průřez americkou a čecho-americkou společností té doby, tedy těsně po válce. Má to spoustu nuancí, v některých případech je to až karikatura. To jsem na tom ocenil velmi, protože v jiných románech Hostovský dost "mlží", kdežto tady je to na něj až dost realistické. Až na to základní - poslání samotné hlavní postavy je zahaleno tajemstvím celou dobu, resp. jeho neustálé telefonáty někam (které ho také ale uvádějí v podezření v očích ostatních postav) jsou přesahem do jiných světů. Nebudu spoilerovat, ale myslím, že Hostovský se musel cítit celoživotně nejen jako věčný emigrant a věčný host v různých bytech (a dvou emigracích), ale také v cizí zemi a možná i na tomto světě.... celý text

Ze zašlých dob.. 1908, Josef Richard Vilímek st.

Z dnešního pohledu jde o roztomilou drobnou relikvii, ale vlastně velmi cennou. Je to autentické svědectví, napsané trochu archaickým, ale odlehčeným způsobem, o poměrech v české novinařině za Bachova absolutismu a režimu "otce ústavy" Antona von Schmerlinga. Jde jakoby o veselá historky - protože co kapitola, to Vilímkovy potíže s cenzurou, permanentní předvolávání na policii, prohledávání, zabavování tiskovin i soukromých dopisů, žalářování předběžné i soud, dokonce osmiměsíční arest na Novoměstské radnici - a přesto z toho Vilímek vždycky nějak vyklouzl, "švejkovským" (ahistorismus-vím) způsobem obžalobu převrátil naruby, a nakonec i to vězení si dokázal zpestřit a interpretovat po svém. Ono to všechno bylo dáno hlavně tím, že jeho nástrojem boje byly Humoristické listy a každá karikatura, každá poznámečka zavdávala příčinu k reakci státních orgánů. jednak hlídali, aby se neuráželo c. a k. mocnářsství nebo přímo Jeho Veličenstvo, a jednak se snažili držet na uzdě přílišný rozmach českých periodik a češtiny obecně. Takže čtení tohoto vzpomínkového spisku je zároveň dokumentem o všech schvalovacích procedurách, a zároveň "našincích", kteří se snažili českému vydavateli a novináři všemožně v rámci svých možností pomáhat. Druhá část tam už být nemusela, to jsou odstavcové historky o Erbenovi, Purkyňovi, Hálkovi, Josefu Jiřímu Kollárovi a dalších osobnostech, ale myslím, že to je v duchu oněch Humoristických listů. Takže pěkné počtení, dokument doby.... celý text

Krysa na hřídeli 1926, Václav Lacina

Žertovná kniha, která je ekvilibristikou se žánry, permanentním sebeshazováním (i shazováním jiných), a ze které tryská radost. Václav Lacina, pozdější autor mistrné knihy Čtení o psaní si tady tak jakoby rozehrává pole, jakoby si ve fotbale si přehazoval míč z nohy na nohu, šklebil se u toho a dělal tajtrdlíky. Dělá si legraci postupně z Genese básníka, Lyriky, Prózy, Dramatu, Kritice a o tom, z epigramů, slovníků a z toho, co je věčné v umění. Střídavě to je poezie, persifláž, úseky dramatických situací, novel, románů, celé to nedává smysl, ale tváří se to učeně, ale ví, že není. Několik příkladů: "Kritik: Hlavním zaměstnáním kritikovým je psaní kritik; vedlejší zaměstnání jsou různá a řídí se názory a podnebím. Kritik může býti zároveň hypnotisériem, posluchačem germanistiky na filosofické fakultě, krotitelem šelem nebo enthusiastou." (s. 27) Druhy kritiky: "V zásadě rozeznáváme dva druhy kritiky: pásemnou (obvyklou v Pásmu) a pohostinnou (v Hostu)" (s. 27). Některá slovníková hesla: "Alkoholism: systematické vykrádání Appollinaira. Centrism: dostati nařezáno z prava i z leva. Komunism: Ježíšmarjá, dou vod toho dál, cop dyby to vybouchlo! Optimism: Proč bych si nedělal psinu, snad mi nenařežou! Pesimism: Proč bych si nedělal psinu, nařežou mi tak jako tak! Poetism: Papoušek na motocyklu, zázračná opice, falešný maryáš, předpokládající erudici. Pragmatism: Napsal Karel Čapek, obálku vyřezal Josef Čapek. Romantism: Největší provinění v očích F. X. Šaldy...." (s. 30) Nebo epigramy: "Kallista píše pořád o barvách - a přece jsou jeho verše bezbarvé." (s. 41) "Sedí Emil Vachek v Prameni, romány se z něho pramení; bude-li se tužit ještě rok, kulturní nám zplodí veletok." (s. 42) "Hnal pasáček kozy domů, utekly mu do zelí, sedí tam strašák z pestré látky (návrh od Fr. Kysely)...(s. 43) Není to nádhera? Čirá hravost.... celý text

Víno 1957, Helena Malířová

Nevím, jak moc je spravedlivé porovnávat tento román s vrcholnými díly české psychologické prózy. Je to solidní český román, který nemá ani tak uměleckých, jako spíš osvětových ambicí. Jeho název je impotentní a textu ubližující, i když víno či alkoholismus je průvodním jevem osudů mladé hrdinky Ady. Přes tento "osvětově-abstinenční" prvek je to zralý ženský pohled do ženské duše, která dýchá svět a s ním českou společnost přelomu na 19. a 20. století. "Konzervativní" svět na vsi a "pokrokový" svět v prostředí pražské přetvářky, pseudo-intelektuálů, ale také mladých lidí, zapálených ať už pro směr abstinentismu, nebo volné myšlenky či volné lásky, tak realismu, protimonarchismu-republikanismu či sociálnímu demokratismu lnoucímu až k bolševické revoluci. Skutečně nejvíce bych vystihl smysl pro ženskou psychologii, až intimitu, kterou jako muž mohu posoudit jen zvenčí, nicméně zdála se mi věrohodná. V jednu chvíli se román stáčí i k politické agitaci, která patrně umožnila jeho další vydání v 50. letech (však autorka byla zakládající členkou KSČ, i když podepsala "manifest sedmi" a byla z KSČ vyloučena), a jistě je možné jej jako určitý typ agitace vykládat. Nicméně bylo by to ploché a nemyslím, že to byl hlavní autorčin cíl, jakkoliv byla ovlivněna svými zkušenostmi ze Sovětského svazu a dlouholetým partnerstvím s Ivanem Olbrachtem. První verze románu vznikla v roce 1911, kdy k těmto sociálně-komunistickým myšlenkám mohla maximálně jen inklinovat. Jinak román je plný zahrad, sadů, zeleniny, dívčího smíchu, zamilovanosti, ale také sanatoria pro choromyslné, zklamání, životních ran a nenaplněných přání. A plastického vylíčení pražské společenské atmosféry té doby, kdy všechno kvasilo a směřovalo bezstarostně Velké válce. Dočetl jsem se, že nejlepším románem H. Malířové je Deset životů, podle této knihy myslím, že to bude stát za přečtení. Jdu si ji sehnat. Malířová je poctivá spisovatelka, která bere literaturu jako potěchu a službu zároveň. Proti tomu ničeho nemám.... celý text