Akléda_
přečtené 390
Číslo 20
2024,
Sam Holland
Minulý rok jsem od autorky četla brutálního Kopíráka a tak jsem se moc těšila, s čím autorka přijde tentokrát. A vlastně nevím jestli to bylo lepší nebo ne, za mě to bylo kvalitou velmi podobné, ale opět jsem si to moc užila! Je to opět extrémně čtivé, stránky mi mizely pod rukama a já pořád chtěla víc a víc, musela jsem nad knížkou pořád přemýšlet. I přes to, že pachatel mě nepřekvapil, ten typ pachatele jsem prakticky odhadla, tak tam bylo spoustu puzzlíků které mi do té skládačky chyběly a já tak mohla být stále překvapená. Stejně jako u obětí, nikdy jsem nevěděla kdo bude další a několikrát mi to vyrazilo dech. Líbí se mi, jak to je promyšlené, jak to pro Adama bylo osobní a i když mi ten osobní život přišel tak v půlce už moc, pořád mě to bavilo. Také jsem si moc užila ty odkazy na Kopíráka, z toho důvodu doporučuji číst knížky tak jak vycházely — Kopíráka před Číslem 20. Pachatele si tu sice nevyspoilerujete, ale neužijete si ty odkazy, což by byla škoda. Opět je to velmi nechutné, násilné, tentokrát se spoustou jehel, ale já si to i tak nějakým způsobem užívala. Jediné co mě mrzí je ten "otevřený" epilog, nenávidím podobné konce. Chci vědět jak si to autorka vymyslela, ne si to moct domyslet. Jinak ale můžu moc doporučit, rozhodně si přečtu cokoli dalšího co od autorky vyjde.... celý text
Tyrolské elegie
2009,
Karel Havlíček Borovský
Další knížka, kterou čtu jenom z povinnosti kvůli škole. Borovský mě teda aspoň trochu baví, navíc píše krátké věci a čte se to docela dobře, ale že bych si z toho něco pamatovala nebo si dokonce něco odnesla, to vůbec. Času mi to ale nezabralo moc, takže mi to tolik nevadí. Teď už můžu hrdě prohlašovat že jsem Tyrolské elegie přečetla, i když vlastně vůbec nevím o co v nich šlo.... celý text
Rostík a sedm budíků
2022,
Radek Malý
Do školy na dětskou literaturu mám za úkol načíst deset dětských knížek různého typu, takže jsem sáhla i po leporelu. Chtěla jsem zkusit něco nového, aktuálního, ne z mojí dětské knihovničky a jelikož neumím vstávat na budíky, Rostík se mi hned zalíbil. A bylo to děsně super, takový návrat do dětských časů. Jen mi k tomu chybělo to dítě, takže to bylo trochu divný, takhle si to sama číst :D ale i tak jsem si to užila a určitě si to schovám třeba někdy do budoucna.... celý text
Prokleté královny
2024,
Catherine Doyle
Jsem moc ráda, že jsem se díky #humbook #humbookblogeri dostala k pokračování Korunních princezen, protože jsem se na něho velmi těšila. A mé těšení bylo oprávněné, minimálně tak do půlky knížky. Pak to začal být spíš opruz. Celé je to teda extrémně čtivé, nepamatuju si, že by mi první díl takhle utíkal. Četlo se to úplně samo, moje čtecí tempo neznalo mezí. Stejně jako v jedničce mě tady stále bavil styl psaní, to, že jsem se u toho smála, ten svět i ta magie. Také se tu stále střídají kapitoly z pohledu Rose a Wren, což bylo boží. Bylo mi jasné, že se jejich cesty budou muset rozdělit, jinak bychom měli jen dva pohledy na jednu a tu samou věc. Takhle mi ale přišlo jako kdybych měla možnost být na dvou místech najednou a navíc to pořád mělo grády, což se mi líbilo. Navíc, Rose i Wren mám fakt ráda, oblíbila jsem si je ještě o kousek víc než v předchozím díle. Wren je sice můj pravý opak, ale možná kvůli tomu mě bavila ještě o kousek víc než Rose. I ostatní postavy ale byly super, jen jsem se občas motala v tom kdo je kdo (Thea a Tilda, haló, jsou i jiná písmenka abecedy, na která můžou začínat jména). Neméně mě bavila i ta romantika, která si udržela svojí laťku a díky dvěma hlavním hrdinkám tu máme double porci romantiky (dokonce možná triple, uhuu). Teď ale přijde ale. Cirka v půlce knížky se stala událost, kvůli které některé postavy totálně změnily svoje chování. Ale jakože úplně. To mě tak vytočilo. Najednou mě štvaly, nadávala jsem jim a nechápala co se stalo, zvlášť, když na konci už byly zase ve výchozím nastavení. Tak proč teda ta změna? Nechápu. Mimo to se taky po půlce knihy vyskytl zvrat, který mě fakt vytočil. Čekala jsem 450 stánek na tohle!? No to jsem si říkala, že si ze mě autorky snad dělají srandu. A od té doby už to šlo spíš z kopce. Knížka mi pak přišla až moc dlouhá, už mě tolik nebavila a chtěla jsem být hlavně na konci. Možná to částečně bylo i mojí frustrací z toho, jak dlouho jsem jí četla, ale podíl na tom měly určitě i zmíněné věci. Na konci jsem očekávala nějaký zvrat, čehož jsem se sice dočkala, ale asi jsem čekala trochu víc. Aspoň teď ale můžu čekat poměrně v klidu. Do trojky se určitě pustím, ale už nebudu mít tak vysoká očekávání. A doufám, že bude o něco tenčí. #spoluprace... celý text
Smrtící terapie
2024,
Sarah Pekkanen
Podle anotace bych si knížku asi ani nepřečetla, ale když jsem dělala průzkum na Goodreads a zjistila jsem, že byla nominována na Goodreads choice awards, říkala jsem si, že to bude určitě pecka. A tak jsem se pustila do čtení. Mno, naneštěstí musím říct, že moc nechápu proč byla knížka nominovaná. Za mě byl totiž tohle velký průměr. Nemůžu knížce sice upřít čtivost, to ale dobrý thriller neudělá. Sice jsem to přečetla za dva dny, z toho v jednom z nich jsem zvládla přes 300 stran, ale nebylo to kvůli tomu, že by mě bavila ta thrillerová zápletka. Prostě se to dobře četlo a stránky mi mizely ani nevím kam. Jinak to ale na thriller bylo prostě málo. Nestalo se v knížce vyloženě nic, co by mě nějak extrémně překvapilo, buď jsem to totiž odhadla dopředu, nebo to ve mně prostě nic nevyvolalo. Postavy mi byly úplně jedno, nijak jsem s nimi nesoucítila a tudíž mi na nich vůbec nezáleželo, což je u thrilleru docela zásadní. Stejně tak mi přišlo, že tam postav bylo docela dost. Sice spolu většina z nich nakonec nějak souvisí, ale já se občas ztrácela a to mi taky nepřidávalo. Možná, že kdyby knížka byla o něco tenčí, můj problém s mírou napětí by vymizel. Takhle mi přišlo, že to bylo moc dlouhé a rozvleklé a to napětí bylo takové rozprsklé přes celou knihu, až z toho vlastně nebylo nic. Občas na mě některé zvraty působily až mírumilovně, což je u thrilleru fakt sranda říct. Rozuzlení za mě bylo bohužel také zklamáním, doufala jsem aspoň tady v nějaké překvapení. Sice jsem nečekala to co se stalo, ale když jsem nad tím přemýšlela, bylo to vlastně velmi jednoduché řešení. Bavilo mě ale, že byla knížka psaná z pohledu jak manželky tak terapeutky, to bylo fajn, i když bych některé ty klienty klidně vyškrtla, když pak k ničemu nebyli. Jako thriller úplně doporučit nemůžu, ale čtivé to je, to se musí nechat. Vlastně mě to bavilo, ale ne moc jako thriller, což je škoda.... celý text