Terva komentáře u knih

„Mulder ožíval,
když narazil na záhadu,
kdežto Scullyovou
vzpružovala vyhlídka
na vyřešení.“

„Lidské tělo je přece recyklovatelné.“

Tohle je snad nejlepší psaný příběh v sérii Akta X. Mrazivé, děsivé, krvavé a „strašidelné“. Po dobu čtení jsem měl neustále husí kůži. Ben Mezrich dotáhl Akta X až do krajnosti. Pravda, je to bez mimozemšťanů, ale protože v tom maj prsty lidé, o to je to brutálnější. Příběh si pohrává s nesmrtelností, ale způsob, jakým je nesmrtelnost „aplikována“ je geniální. Nemusím snad ani psát, že Fox Mulder i Dana Scullyová jsou skoro celý příběh v ohrožení života.

Malá ochutnávka:
Pokrčil rameny. Kdykoliv doktoři narazí na záhadu a nedovedou si ji vysvětlit, svádějí to na mikroba, nějaký virus nebo bakterii, zkrátka něco, co je vidět jedině pod mikroskopem – a někdy ani tam ne. Jestli chceš, Scullyová, něco vědět, je to tak pohodlné. Vědci tak předstírají, že rozumějí něčemu, co se úplně vymyká jejich chápání.

Vyvrcholení příběhu je trochu zamlžené a, řekl bych, nedovysvětlené. Avšak to podstatné se čtenář dozví, tak že nezůstane ochuzen. Docela jsem Mulderovo rozhodnutí pochopil, ale naskýtala se i jiná, trochu brutálnější verze. Protože vám přeživších lidí bude líto a snad by jim „slušela“ i varianta smrt. Ale, jak jsem napsal, bylo by to radikální řešení, které by spousta fandů této série nepochopila a rozhodně odsoudila. Obrázek si musí udělat každý sám.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: Co to muselo být za sílu, když zanechala otisk ruky v tvrdém dubovém dřevě?

154 31.03.2022

Vědci vedou
už mnoho let
prudký spor –
….umí rostliny myslet,
jsou inteligentní?

Co je to vlastně strom? Slovník naučný jej definuje jako dřevitou rostlinu s kmenem, z něhož vyrůstají větve. Při čtení tohoto díla jsem si několikrát vzpomněl na film „Stalo se“, který pojednává o jakési vzpouře rostlin a stromů proti lidem, kteří díky látce vylučované rostlinama páchají hromadně sebevraždy. Po dočtení této knihy jsem tak nějak uznal, že kdyby to stromy chtěli, tak to asi dokážou a lidé by si to určitě zasloužili. Ten, kdo ví, že stromy cítí bolest a mají paměť a že rodičovské stromy žijí se svými dětmi, je už nemůže jednoduše porážet a pustošit jejich okolí velkými stroji.

Citát: Podle sebe soudíme stromy.

Proč je pro nás mnohem snazší porozumět zvířatům než rostlinám? To je zajímavá otázka. Po dočtení této knihy to možná dost čtenářů přehodnotí a začne se k rostlinám chovat lépe. První krok k porozumění rostlinám už udělalo Švýcarsko. Ve spolkovém zákoně mají totiž ustanoveno, že v zacházení se zvířaty, rostlinami a jinými organizmy je nutno brát v potaz důstojnost živého stvoření.
Jsem rád, že jsem tak trochu změnil své čtecí téma a sehnal si tuto knihu. Vždycky jsem měl rostliny rád a teď už o nich vím víc, než jsem možná kdy chtěl. Ne, nebudu se omlouvat květáku až ho budu konzumovat, ale spíš budu rostliny víc respektovat a stromy v první řadě. Vlastně už jsem alespoň nějaký ten krok udělal. Asi deset let jsem na Vánoce neměl živý strom. Vždycky mě těch boroviček bylo líto.

Malá ochutnávka:
Veškeré staré dubové lesy jsou v obci Hümmel v jejím vlastnictví. Jsou chráněné a čerpá se z nich jiný užitek. Jedna část se změnila ve vzpomínkový háj, kde jednotlivé stromy tvoří živé náhrobky, k nimž se ukládají urny. Stát se po smrti součástí pralesa – není to krásná představa?

Myslím, že by si tento příběh stromů měl přečíst každý. Je to srozumitelně napsaná kniha, spisovatel nepoužívá zbytečně moc technických názvů a kdo má zájem zjistit si více, je na konci knihy na padesát knižních odkazů pro podrobnější znalosti. Vybral jsem devět citátů a vsadil je panu Wohllebenovi na jeho profil a protože se mi to opravdu moc líbilo, pořídil jsem si jeho další knihu nazvanou „Citový život zvířat“.

Citát: Městské stromy jsou lesem opuštěné děti ulice.

Narahdarn.
Austrálský symbol smrti.
Netopýří muž.



Tak jsem se zase po dlouhé pauze pustil do detektivního příběhu. Na Nesba jsem se připravoval již pár měsíců. To, co mě vyhecovalo, bylo nedávné filmové zpracování knihy Sněhulák.
Řekl jsem si: Je čas.

První věc, která mě lehce vykolejila, byla absence překladu vět. Naštěstí mě po třetí kapitole napadlo zabloudit na konec knihy. Cizích, nepřeložených vět už bylo moc a mě napadlo, že by na konci knihy mohl být slovník. Je tam.

Další věc, která mi v knize vadila, je spousta vedlejších příběhů. Příkladem je třeba ten Proč Emu nelétá. Někdy jsem se v nich ztrácel a mnohdy mají s příběhem jen okrajovou pospolitost.

Malá ochutnávka:
Říkal jsem si, jestli bych se nemohl podívat na mrtvolu Inger Holterové, než ji převezou do Norska, sir.
Až přijde Kemsington, může vás vzít do márnice. Ale pitevní zprávu jste dostal, ne?
Jistě, sir, jenom....
Jenom co?
S mrtvolou před očima se mi líp přemýšlí, sir.

Jako celek se to však nečetlo špatně, chvilková nuda tam sice byla, ale má to napětí, krev i nějaké to ponaučení.

Citát: Lidská povaha je velký temný les.

Je to mistrova prvotina a tak musí být čtenář trochu shovívavý.
A i když druhé kniha „HH2 Švábi“ také nemá moc valné hodnocení, brzy se do ní pustím.

Jo Nesbo si na knihu udělal v prvním příběhu lehkou reklamu:
Zavěsil. Rychlí soumrak ponořil pokoj během hovoru do šedé tmy. Ze škvíry u dveří trčela dvě kývající se švábí tykadla a zkoumala, zda je čistý vzduch......

152 18.02.2018

Zaujalo mě
(i když ne tak docela překvapilo),
že většina pohádek,
které jsem znal z dětství,
má temnější verzi.

Mozek tvého otce požírá sám sebe.

Mistr Král se vydal do pohádky. Vytvořil prince a poslal ho zachránit království. Pravdou však je fakt, že se dokáže o některých věcech dost rozepsat. A tak na prvních dvěstě stranách příběhu sledujeme kterak se jeden teenager (budoucí princ), stará o starého nevrlého důchodce (možná Rampelnika), který spadl ze žebříku. Trochu jsem přemýšlel, proč na ten žebřík vůbec lez. Barák neudržovaný, okna leta nemytá, kůlna zamknutá, vstupní branka nejde ani otevřít a celkově barák chřadne. Tak proč se zmiňovaný A. Bowditch vůbec rozhodl vylézt na žebřík čistit listí v okapu? Jasně, účel světí prostředky, tak to nechme plavat, tempus fugit.

Citát: Obři nikdy nezpívají, když to potřebujete.

A pak, když už v tomhle máme jasno vydáme se na cestu. Dalších asi čtyři sta stran jdeme, jdeme, a pak zase zpět. A při té chůzi jsou nám podávány původní drsnější verze pohádek. Nejvíc mě zaujala ta o Rampelníkovi. Jeho sebevražda, když uhádnete jeho jméno, je fakt efektní. Ale jsou tu i jiné kořeny zla původních verzí některých pohádek. Jsou krvavé. A protože mě tyto staré legendy baví, celou cestu tam i zpět, jsem si užíval. Píšu o tom proto, že je to zajímavé a některé verze i překvapivé. Další nádhernou věcí při putování tímto příběhem jsou kresby. Najdete je vždy na začátku kapitol. Je jich 31 plus Epilog. Těch třicet dva obrázků nakreslil Gabriel Rodriguez, dvorní kreslíř u Kingů. A že je na co koukat. Zpříjemní vám to cestu.

Malá ochutnávka:
Můj pokoj byl v pohodě, i když jediná stojací lampa vrhala na strop strašidelné stíny a dům neustále povrzával, jak jsem ostatně předem tušil. Zapojil jsem svůj hotspot a šel na internet. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem vezl na zádech to zlato a jak jsem si při tom vzpomněl na pohádku, kterou mi četla máma. Namlouval jsem si, že jen zabíjím čas, ale dnes si nejsem jistý. Myslím, že někdy víme, kam směřujeme, i když se domníváme, že ne.

Ale zpět k původnímu příběhu. Pohádka je dlouhá, některé fráze se i dost opakují a jsou čtenáři stále připomínány. Ale i přes všechnu tu vrstvu slov, je tohle nádherný příběh a čas, který věnujete jeho čtení vám rychle uteče. Ještě, že je na konci cesty jeden zvláštní předmět, který s tím časem něco dokáže udělat. A že se časy mění je poznat i na tvůrcově malé změně. V knize jsem našel tři vtipně vypointované kapitoly. Až jsem si říkal, kde to ten King vzal? Kde je to a bude hůř, nebo - už jsem ho nikdy neviděl a další fráze, které divákovi naznačí, že bude ještě zle. Ano, ony tu jsou, ale ty tři vtipné pointy vás upozorní na to, že i King se dokáže odvázat.

Citát. To není vznešená odpověď, ale kdo odpovídá vznešeně, ten většinou umírá mladý s nadílkou v kalhotách! Dáš si pivo!

Myslím, že v hloubi duše jsem tušil, jak to celé dopadne. Nejspíš by to bylo něco podivného, jako když slzy Lociky magicky vyléčily slepotu, ale zároveň přijatelného pro čtenáře, který touží po šťastném konci, i kdyby si ho měl vypravěč vycucat z prstu. Při čtení jsem se pomalu stával součástí příběhu a bál jsem se nejen o Radar, (Radar je pes hybatel) ale i sám o sebe. Nakonec jsem byl rád, že byl konec. A jaký, že to byl konec? Inu, pohádkový. Bylo nebylo. Deset půlek Hetešovo Monarchů sedlo na stoprocentní spokojenost.
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ )

Citát: Nikdy nevyslovuj jeho jméno, nechceš-li urychlit jeho probuzení.

150 15.06.2023

Nádhera, tohle je bomba. Původní malá knížečka je rozšířená o velké fotografie a se spoustou doplňujícícu ůdajů. Dozvíte se mnohem více, než z původního výtisku. U těch fotografií budete slintat a množit malé stromečky. Absolutní nádherta a perfektní tah od pana spisovatele.

150 07.05.2022

Bůh stvořil dinosaury.
Bůh zničil dinosaury.
Bůh stvořil člověka.
Člověk zničil Boha a stvořil dinosaury.
Dinosauři sežrali muže a Zemi zdědila žena.

150 18.11.2019

No tak!
Někde tu musela být.
Sieglinde tomu věřila.
A on věřil Sieglinde.
No tak...

Druhá kniha, druhý příběh v sérii Města je ještě lepší, než ten úvodní.
Nečekal jsem to, ale jsem za to rád. Paní spisovatelka vytvořila dílo, které rozhodně osloví milovníky postapo příběhů šmrncnuté dobrodružstvím a nebezpečnými mimozemšťany. Ano, je tu sice pár skutků a věcí, které známe z jiných příběhů, ale zde je to skloubeno perfektně a vzniklo tak příjemné, sprostými slovy nerušené, čtení. Vtáhlo mě to, sežvejkalo a vyplivlo na samém konci, a ještě mi to dalo naději na další pokračování.

Malá ochutnávka:
Zásobovači byli v německém městě vážení, lidé je obdivovali a placení byli tak, že si mohli dovolit skoro cokoliv, i když se u nich neprodávalo o moc víc než ve Visegrádu. Když o tom Sieglinde mluvila, Komorowski se smál. On byl pro zbytek Visegrádu odpad, zbytnost, kterou vláda posílala na zem s vědomím, že pokud o ni přijde, bolet ji to nebude....

Potkáme tu i nějaké postavy z příběhu „Město v oblacích“, opět se setkáme s takzvanými „céčky“, což je rasa nebezpečných mimozemšťanů, ovládající povrch zničené Země a hlavně se seznámíme s dalším sympatickým hlavním hrdinou. Budeme mu usilovně fandit, i když si budeme myslet, že nemá šanci uskutečnit své cíle. Ponurá atmosféra, všudypřítomná beznaděj, zmar, ale i láska a naděje, to jsou základní aspekty tohoto dobrodružství. Deset půlek žlutých Hetešáků si to rozhodně zaslouží.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: Je jedno, kolik Cesťáků* potkáte a kolik lidí pohřbíte, nikdy si na to nezvyknete.

* Cesťák: Mimozemský tvor pavoukovitého tvaru, jednoduše řečený „C“.

149 06.02.2022

Mrtvola visela na stromě. Strom byla pěkně rostlá bříza
a mrtvý byl pěkně oděný padesátník.
Oblek T. M. Lewin, košile Turnbull & Asser.
Na kývajících se nohách oxfordky od Aldena.
Ten se na to vyfikl, poznamenal Holub.

Ve svém komentáři k románu Rychlopalba jsem projevil přání na další příběh z policejního prostředí a ono se to vyplnilo. Ba co víc, mě se to zdá o třídu lepší než první příběh. Pan spisovatel Štěpán Kopřiva už věděl do čeho jde a co jeho čtenář žádá. Proto přitvrdil, přidal propracovanější zápletku, víc akčních scén a nespočet ironických hlášek a výroků. Vybral jsem šestnáct citátů. Křížová palba je jedna z těch knih, kterou si časem určitě ještě párkrát přečtu.

Citát: Žaludek už mi kručel tak hlasitě, že na mě v tramvaji vrčeli pudlové.

Pro mě má, jak Rychlopalba tak Křížová palba, ještě jeden důležitý aspekt. V prostředí, ve kterém se oba příběhy odehrávají, já vlastně celý život žiju. Například, zde zmíněná kavárna Dekáda na Žertvách, je mojí oblíbenou destinací, pokud mám chuť na pivo z Černé hory, výškovou budovu Eliška, nejvyšší obytný dům v Praze, který má 24 pater, jsem jednou zdolával, ale věřte, že v patnáctém patře jsem dostal horskou nemoc a vrátil se raději do nížin, nebo Vietnamská prodejna na rohu Kovářské a Sokolovské – no, inu, prodavači říkáme Ivan, a skolo umět chesky ceski.

Malá ochutnávka:
Na rockových klubech jsem si vždycky cenil toho, jak důsledně se vás snaží odříznout od světa. Hlukové stěny vztyčené reprobednami, permanentní přítmí, alkohol, tráva, jedovatě fluorescenční barvy, aroma gitanek a poblitých záchodů. Doslova každý ze smyslů je blokován bariérou, jejímž úkolem je nepropustit zvenčí ani náznak reality.

Možná si pamatujete na vibrující telefon a hlášku o Broučcích z Rychlopalby. Věřte, že i zde si pan spisovatel vzal na paškál pár pohádkových příběhů. Co mě nejvíc dostalo a rozesmálo byla průpovídka na Včelku Máju. To si přečíst dvakrát a nechcípnout smíchy, byl nadlidský výkon. Nebudu prozrazovat, ale tohle nezapomenu. Líbí se mi styl vyprávění a ačkoliv hlavní hrdina tak mluví skoro pořád a vám to připadá přirozené, není ta mluva tak jednoduchá, ale při tom nevyzní vyumělkovaně, jen aby pobavila čtenáře.

Citát: Ukázalo se, že mýtina není moc veliká; kdyby si tu Křemílek a Vochomůrka chtěli postavit sídlo, vešla by se jim sem leda tak pařezová kadibudka.

Je tu i jedna dost mrazivá scéna. Pojmenovaná „Studna“. Tohle nadmíru zvýšilo napětí v celém příběhu. Je to scéna ponurá, a nutí člověka k zamyšlení, proč se do toho vlastně vůbec hlavní hrdina pustil, když určitě musel očekávat následky. Silná část, která vás donutí k zamyšlení. A ano, i mladý Brůna přijde na návštěvu do tohoto příběhu. Tady není co řešit, deset hvězd, hmmmm, tak jen pět, ono tu víc nejde.

Citát: Hele, už podle smradu bylo jasný, že tam není jenom jedno tělo. Přece poznám dvoumrtvolovou studnu, když jí vidím.

148 07.06.2020

David Bowie
měl pravdu,
když zpíval,
že Homo sapiens
už není k užitku.

V pořadí již třináctý příběh s alkoholickým vyšetřovatelem Harry Holem, mě opět totálně dostal. Vůbec nechápu, kam na to pan Jo Nesbø chodí. Kde bere ty náměty, jak vymýšlí ty vraždy a cesty které vrah i Harry musí absolvovat, aby se dostali tam, kam chtějí? To propracování děje mě strašně fascinuje. Navíc, brutalita a způsob zabíjení, to je prostě umění, něco takového podat svým čtenářům a při tom v nich nevyvolat zvracení. Naopak, lidé vědí, že přijde něco zlého, něco krvavého, něco, co vám zvedne žaludek, a přesto tyto jeho příběhy čtou. A já jsem rád, že patřím mezi ně. Že neodsuzuji ti brutálnost, ale že naopak nadšeně sleduji stopy vyšetřovatele, který nás vždy dokáže svými činy překvapit a zaskočit.

Malá ochutnávka:
Harryho první setkání s L.A, představovaly čtyři noci v levném špinavém motelovém pokoji bez klimatizace na bulváru La Cienega, kde se to hemžilo šváby, teprve pak se mu podařilo pronajmout si ještě levnější pokoj ve čtvrti Laurel Canyon, také bez klimatizace, jenom s většími šváby. Svým způsobem se tam ale zabydlel, jakmile v sousedství objevil bar Creatures, kde měli tak levný alkohol, že usoudil, že by se tam asi dokázal uchlastat k smrti.

V tomto případě mě zaskočilo i těch několik velmi zamotaných situací. Pan spisovatel zde poukazuje na fakt, že i Harry Hoile je obyčejný člověk a že ne všechno mu vyjde, tak jak si naplánoval. Navíc, od určité doby už čtenář vyloženě ví, kdo je vrahem, ale nakonec je překvapen, jak složitá cesta vede k jeho dopadení. Záměrné situace, kdy vše směřuje určitým směrem, se najednou obrací v opak a čtenář jen zalapá po dechu, protože už byl přesvědčen, že ví, kam to směřuje. Po dočtení příběhu jsem měl chuť ožrat se jako prase, ale nejsem Harry Hole, abych si mohl dovolit dorazit do práce pod vlivem. Krvavý měsíc je dalším perfektním kriminálním příběhem z pera geniálního tvůrce. Mimochodem jsem nějak nepochopil, proč se příběh jmenuje Zatmění, když by mu Krvavý měsíc slušel mnohem víc.

Citát: Moje závěry sedí, jenom je tu někde drobná chybička. A já ji potřebuju najít.

147 28.05.2023

"O co,
že bude
její kloaka
přesně pasovat
na můj panachýn?"

"Jak té operaci budeme říkat?"

František Kotleta a jeho vysněná série LEGIE, pokračuje již osmou knihou. Jen snad dvě knihy mě v této dobrodružné sci-fi moc nešly. Ostatní jsou povedenou akční jízdou. Operace Petragun se řadí mezi ty nejlepší. Vtipné, dobrodružné, s trochou překvapení, krve, hoven a hlavně plné tanců a písní. Po delší době jsem si příběh užíval a docela rychle jej přečetl. Mám pocit, že ke konci jsem i možná uronil slzu. Pan spisovatel trochu zahrál čtenáři na city a milý čtenář se z toho málem . . . jo, něco ukáplo. Možná to byl alkohol. Těžko říci. V příběhu ho teklo docela dost, hlavně mixované drinky. Spousta hulení a holek kolem. Nechyběl ani nefalšovaný sex. Lidský, nutno dodat. A málem i jiný.

Malá ochutnávka:
Skočil jsem k němu a odtáhl ho ode dveří. Něco mumlal, ale pořád držel ákáčko. Dostal do těla pár střepin, které ho docela pocuchaly. Vypadalo to na pár hlubokých škrábanců a nejméně jeden kousek hlouběji v boku.
Bolí to, jak když Barcelona dostala výprask od Interu Milán
Pravý drsňák, co si svou přezdívku vážně zasloužil.

Bylo to zajímavé, trochu sem tam klesala logika, ale kdo se bavil, tak to ignoroval. Mě to tedy nevadilo, protože to do tohoto druhu příběhů prostě patří, někdy to tam i musí být. Na konci trochu agitka, ale měla svůj účel. Tento příběh jsem hltal a užíval si ho. Až jsem po dočtení dostal strach, jak na to naváže druhý spisovatel, respektive spisovatelka, Kristýna Sněgoňová. Její poslední počin Mrtvá schránka mi totiž totálně neseděl a moc se mi nelíbil. Ale i ona dokázala některými příběhy přesvědčit, že dokáže udržet tempo s rozjetým Františkem Kotletou. Jako celek je celá série perfektním rozjetým příběhem a věřím, že to tak i nadále zůstane.

Citát: Už jste vyvedli příliš hovadin na to, abychom je nechali vyhrát.

147 18.03.2023

"Znáte to:
jeden stoupá,
druhý padá,
jeden žije,
druhý umírá."

"Čtěte ϟtroncium."

Kdysi jsem přemýšlel, co znamená to hranaté žluté ϟ v nápisu ϟtroncium. Při čtení této knihy vám to dojde. Je to runa ϟowulo, která se nejvíce pojí se Sluncem. A že je slunce i ϟtroncium potřeba, protože děj se odehrává někdy v budoucnosti v další době ledové. Samozřejmě, že se jedná o postapo. Jenže základem je to, co se děje právě teď v současnosti. Tedy ne v naší současnosti, ale v té příběhové. A možná proto, že hlavní hrdina je na počátku trošku indisponován, může nám prvních několik kapitol připadat divných a zmatených.

Malá ochutnávka:
Při archeologickém průzkumu trosek předledových měst byly objeveny tuny poničených záznamových médií, a zaměstnancům Archeologického ústavu se je podařilo zčásti rekonstruovat. Proto už dlouho známe filmová díla předledové doby jako Star Wars, Matrix, Tarzan & Jane, Killhead, Alien versus Predátor, Spider-Man versus Predator, Ježíš versus Godzilla, Ježíš versus Adolf Hitler, Adolf vrací úder, Ježíš & Predátor versus Waffen SS, Tarzan versus Jane . . . v archeologické nomenklatuře se tomuto období říká Pozdní kultura versus filmů.

Ale když to vydržíte, zjistíte, že už vám to začíná zapadat. Hlavní hrdina to pocítí s vámi a konečně se to rozjede. To poznáte podle toho, že, dá se říci, začne sranda. Hlášky začnou střídat hlášky a hlavní hrdina je najednou, přemýšlivější a začne lítat z průseru do průseru. (Ono to ve stavu beztíže ani jinak nejde) Všechno začne být tak nějak divočejší a šílenější. To, co zažijete, se těžko popisuje a ještě hůř se tomu věří. Ale věřte, že si to užijete, jste přeci hlavy vykutálený, no ne? Jak řekl hrneček: "Tak že víte, do čeho jdete." A co nenajdete na umírající planetě Zemi, musí být ve Vesmíru. To už hrneček neřekl. Tak že hurá na Saturn, respektive na Titan a . . .já se vrátím.

Citát: Když se do hodiny neozvu, napište mi hezkej nekrolog.

A ani snad nebudu připomínat scénu koupající se hlavy na Titanu. Respektive plave v moři něčeho jako špinavý kapalný metan. Já vím, vidět hlavu plavat je divný přirovnání, ale . . . ty její kecy kolem . . . Jednomu by se z toho zatočila hlava. A také jsem si všiml, že křehkost některých kapitol organicky kontrastuje s výmluvným sakrastickým podtextem jednotlivých scén. Dávám pět ϟtronciových Hetešáků a jdu si dát ŠVÁBÍKA, chlazeného. Vím, ale já nemůžu odolat. Svobodná vůle, svobodná volba. Svobodná střeva.
( ϟ ƸӜƷ ϟ ƸӜƷ ϟ ƸӜƷ ϟ ƸӜƷ ϟ ƸӜƷ )

Citát: Milion lidí do zadku nenakopeš ani za deset let, ale ukecáš je za deset minut.

146 09.03.2023

„Nalil jsem si
druhou sklenku
a otevřel knihu.
Byl to první výtisk
Kingovy Carrie v Češtině"

„Konec světa začal docela nenápadně.“

Neodolal jsem a znovu se pustil do knih Mistra Kulhánka. A začal jsem klasikou, kterou mám nejraději. Tedy ne, že by se mi další příběhy pana spisovatele nelíbily, ale Cestu krve mám nejraději. Líbí se mi hlavní „hrdinové“ a také proto, že jsou v tom mimozemšťani. Jo, ano, ano, vím, nejenom oni. Také mrtváci, upíři, nebezpeční vlci, miloučké srnky, saladin, Ten druhý a hnusní tlustí pavouci. Fuj! Zařvala má arachnofobie. I když vím, že mouchy jsou ještě horší. Co z toho je lepší si netroufám říci. Možná ty srnky. Staly se legendou. Je to perfektní sci-fi odehrávající se v roce 2060 plus mínus měsíc.

Malá ochutnávka:
Upír mi zmizel ze zorného pole – přelétl nahoru na transportér a dosed někam na víko nad vulcanem čili přesně nade mě. Po pancíři nad hlavou mi zaskřípaly podrážky jeho bot. Vnější odposlech reprodukoval zvuky tak věrně, že se mi zdálo, jako by mi chodil po temeni. Hned nato se ozvalo další skřípání – podstatně odpornější. To upír začal drásat pancíř nehty. Takhle, když se to napíše, to vypadá směšně – drásat pancíř nehty. Když jsem poprvé viděl skoro milimetr hluboké rýhy v kovu, po kterém sklouzne i protipancéřová raketa, smích mě přešel.

Styl příběhu je perfektní a vždycky mě překvapoval. Hlavní hrdina je v průseru, a když už se zdá, že se z toho dostane, situace kolem se ještě zhorší. A když už si myslíte, že se z toho dostane, situace se ještě zhorší, a když už si on myslí, že tohle nemůže dát, situace se ještě zhorší. Tak že čtenář ani hlavní hrdina vlastně netuší, kdy to skončí. Navíc jsou některé jeho akce ukončeny perfektními pointami. I když je většina kapitol brutálních, smrtících a nebezpečných, některé závěrečné hlášky vás prostě rozesmějí. A on je to účel, tohle prostě pan spisovatel umí.

Citát: Občas je to dobré, popovídat si sám se sebou. Ujasní se názory. Mluvím se sebou polohlasně. Nemá význam křičet.

Vždycky jsem se zamýšlel nad tím, proč mám příběhy pana Kulhánka rád. Proč je má skoro každý, kdo čte tento styl příběhů, rád. Asi nejvíc se to dá vysvětlit podle posledního svazku povídek s názvem „Krásky a vetřelci“. Sedmnáct spisovatelů, kteří do tohoto svazku přispěli svým příběhem, se ani na krůček nedostalo do Kulhánkovo stylu. Nejblíže byli jen dva spisovatelé. Pan Heteša a pan Kotleta. Ostatních patnáct spisovatelů jen nudně převyprávělo svůj příběh, bez špetky humoru a jen s troškou napětí. Pan Mistr Kulhánek prostě dokáže vymačkat z příběhu maximum. Maximum krve, maximum akce, maximum humoru. Přidá upíry, zombie, mimozemštany a v tomto případě, ironického dvoj-hrdinu. To vše můžete očekávat v této knize. A to ještě netušíte, co se bude dít v té druhé. Hetešáky dávat nebudu, nechci na sebe přivolat nesouhlas pana Kulhánka.
I když, on stejně tento komentář číst nebude – tak to risknu:
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: „Vstávej, sračko,“ probublal krví hlas Toho druhého.

PS: Komentář ke knize „Dobrák“ jsem už psal. Byl to jeden z prvních komentářů v době, kdy jsem se na tyto stránky registroval. (Ten druhý: To se máš čím chlubit . . . )

Citát: Sakra, řekl Ten druhý, před pár dny vymýšlíš, jak si brokovnicí ustřelit hlavu, a teď se bojíš, že tě zabijí.

146 21.02.2023

„Všechno,
do čeho jsem se
v poslední době namočil,
klouzalo krví
a smrt sklízela bohatou úrodu.“

Na začátku zastihneme Koniáše v celkem pohodové náladě. Popíjí Cabernet Sauvignon. Jenže trochu z té barbarské povahy má i této restauraci. Nechává si víno převařit s hřebíčkem a skořicí. Pokud to místním číšníkům vadí, nedávají to na sobě znát. A samozřejmě jej obsluhují. Jak dlouho Koniášovi tato pohoda zůstane se dá počítat na minuty.

Malá ochutnávka:
Seděl jsem pohodlně rozvalený v křesílku, dlouhé nohy natažené daleko před sebe, a hosté podniku i číšníci se tvářili, že jim to ani trochu nevadí. Skoro to vypadalo, že jim nevadí ani mé ošuntělé oblečení, meč v odřené pochvě opřený o kraj stolu, aby byl po ruce, a kuše na druhé straně.

Zatím relativně v klidu sleduje dění v restauraci a pozoruje několik místních žen. Ženy zde mají stejná práva jako muži. Tedy, pokud sami chtějí. A smrtí jedné z nich začíná tento krátký, leč velmi povedený příběh. Koniáš s kapitánem Valerem tu zachraňují její výsost Annemari Dask. Ano, tu dívku, kterou před třemi lety Koniáš vykoupil z otroctví a zavedl jí domu. Žena, a už je opět v nesnázích.

Citát: Barbaři! Nemají označené víno a ženy tady nepoužívají spodní prádlo.

Příjemná jednohubka. Je tu plno soubojů, dobrodružství a dokonce i lásky. Akorát Koniáš to neměl moc jednoduché. Ke konci to má napětí se slušnou dávkou překvapení..... Je to jedna z mála knih, nebo spíš povídek, co mám v elektronické podobě. Psaná knížečka už se za rozumnou cenu nedá sehnat. Ale mě to nevadí. K příběhu se časem ještě vrátím.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: Svět není špatný, když od něj nežádáte příliš a máte dost peněz, abyste si mohli dovolit dobré víno.

145 08.03.2022

„...proč by se mimozemšťani
obtěžovali s invazí?
Přeci jim stačí
rozšířit ňákej virus
a počkat až vychcípáme“

Bacha má Matku!

Je to snad poprvé, co jsem dal na anotaci, která je na přebalu knihy. Vypadalo to na dobrý a vtipný apokalyptický příběh, tak proč ne. Vlastně vím, proč „skoro“ ne. Protože poslední počin pana Romana Bureše „Říše“ mě vůbec nesedl. Ale protože „Říše“ byla jakási alternativní historie, apokalyptický příběh ze současnosti, ač také alternativní (i když možná taky ne), zněl líp. Tak prostě a jistě, ...šel jsem do toho.

Citát: Jeden z nejhorších dnů mého života zatím probíhal klidně.

Perfektní rozjezd, katastrofa, smích a spousty situací ze života. Zabaleno do současné České republiky, to působilo velmi podařeně. Druhá půlka knihy, nebo spíš druhá třetina příběhu, ta mě trochu přibrzdila v nadšení. Zdálo se mi, že tady pan spisovatel trochu tápe. Ubylo napětí, humoru a všechno vzalo spíš vážnější směr. Ale poslední část, ta katastrofičtější, je opět, a teď se mi asi budete divit, srandovnější. Já vím, že bych u toho měl brečet, protože tu umírá spousta lidí, ale víte co? Dobře jim tak.

Malá ochutnávka:
Byl konec září, pátek večer, do vymření lidstva zbývaly necelé dva roky. Dopoledne mi emailem přišla výplatní páska, která tvrdila, že jsem vydělal 72 049 korun českých brutto. Insolvenční správce z toho měl nesmírnou radost....

Ano, mám rád humor, i když se umírá. A tak jsem se třeba krásně zasmál situaci pana Soukupa z TV Barrandov. Tu pasáž jsem si přečetl asi pětkrát a furt jsem se smál. Je tu víc podobných narážek, ale nepovím, přečtete si sami. To spisovatelovo tápání, o kterém jsem psal v předešlé pasáži se potvrdilo na konci příběhu. Dá se říci, že toto apokalypticky vtipné drama má dva konce. Ten první konec, a pak se asi pan spisovatel trochu zamyslel, a dopsal k příběhu „epilog“. Tam už je to trošku jiné. A protože je „Epilog“ celkem mrazivý a stojí za zamyšlení, zvyšuji své původní hodnocení na čtyři Hetešáky.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: Všechny bych vás láskou SEŽRAL!

145 24.09.2021

Už předtím
viděl šéfy studií,
kteří se zamilovali do hereček.
Poté, co si je předělali
k obrazu svému.

Po dlouhé době zase komiks, který byl zatemněný fólií a po rozbalení přijde čtenář do rauše. Já se tedy zfetoval vůní barvy která po „rozetmění“ obalové fólie zaútočila na můj nos. Tedy, to vám byla paráda. Navíc tloušťka knihy s pevným hřbetem vám naznačuje, že tohle by mohlo stát za to. V úvodu vám to možná pokazí tím, když tvůrci napíšou, že obsahuje padesát stran o vzniku komiksu, ale co, snad těch zbylých 360 stran čistého noiru bude stačit.

Citát: Uvědomte si, kurva, že tohle je tragédie!

Kresba. To je nádhera. Sean Phillips je profík. Staromódní klasická čtvercová a obdélníková okna se prostě k noir stylu hodí. Navíc jsou to okna plná detailů a krom hlavní postavy na nich najdete spousty dalších, někdy i titětných, věcí. Příkladem nádherně propracované kresby jsou například strany 32 a 33, kdy scénárista (teď už mluvím o postavě v tomto příběhu) Charlie Parish prochází filmovými kulisami. Na pozadí tak můžete zahlédnout scénu z filmu Hollow Triumph, jak jinak než z roku 1948 a nebo záběry z westernu Červená řeka, ze stejného roku.

Malá ochutnávka:
JACK „LÍVANEC“ JONES: Neměl jsem sem chodit. Nesnáším pohřby. Připomínají mi zasranou válku...
VYPRAVĚČ PŘÍBĚHU: Charleimu byly pohřby v podstatě jedno. Byly to jenom další rituály, které mu připadaly cizí a vzdálené. Ale ticho na hřbitově se mu líbilo... Působilo skoro mírumilovně.
A pak šlo všechno do háje...

K této knize bych se i rád vyjádřil k barvám. A tím k ženě, která má barvení na starosti. Elizabeth Breitweiserová použila tmavé odstíny. A například i Slunce tu vypadá jako schované za závojem černé mlhy. Všechny ty barvy ladí do toho správného noirového prostředí. Tmavá zelená, tmavá modrá i tmavá červená a to už nemluvím o nádherných hnědých a černých odstínech. Dokonce i bílá není bílá, vyčistit si s ní boty, bude z ních černá síla. Křiklavé barvy se sem prostě a jistě nehodí. Krása.

Citát: Víš, jakej je problém kapitalismu? Nepočítá s tím, že lidi jsou nablblý burani.

Prostředí je, nanejvýš pro mě osobně, naprosto úžasné. Hollywood a filmová studia. Vše, co se kolem filmů děje. A tím nemyslím natáčení. Ae všechny ty herce, scénáristy, režiséry a studiové ochranky. To všechno je zákulisí. A tady do něj můžete nahlédnout v jeho plné kráse, nebo spíše v jeho plné hrůze. Jak studia mění minulost svých herců, jak se řeší milostné aférky, co všechno se musí ututlat, jak funguje porno, a to vše, aby se to nedostalo do novin. Máme tu spousty lásky i smrti, spousty zmařených snů a snahy si ty sny dovytvořit.

Citát: Uměním bys měl dávat lidem to, co potřebujou, ne to, co chtěj.

Scénář Eda Brubakera je hned od počátku opravdu tmavý, ponurý a smutný. Hlavní hrdina je od prvních stránek v průseru a čtenář to s ním musí prožívat. Navíc prostředí, doba, ve které se děj této noirovky odehrává, není také nejpříjemnější. Všude vládne strach, kdy si někoho FBI pozve do “soukromí“ aby udával své kolegy a kolegyně. Všude přítomný strach z obvinění přátelství s komunisty úplně prostupuje celým dějem. Navíc, žádné tajemství sdílené s jinou osobou není v bezpečí. No, prostě a jistě, já si tohle mrazivé vyprávění krutě užíval. Pět noirových motýlků. (Vybarvím je do černa)
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: Spravedlnost je pohádka.

145 20.03.2021

(SPOILER) . . . a loď se ztratila
a člověk se ztratil
a ztracení samo
se ztratilo.
Prostor pro tvé ego . . .

Brian Wilson Aldis se narodil v roce 1925. Sci-fi příběh Nonstop vyšel v roce 1958! Proč to zdůrazňuji? Protože mám pocit, že tohle je nadčasový dílo. Už v těch letech, kdy jsme se ještě ani nedostali na Měsíc, napsal někdo příběh o vícegenerační obrovské kosmické lodi, která putuje vesmírem. A navíc, putuje tak dlouho, že už i obyvatelé tohoto kosmického světa, dávno zapomněli proč a kam vlastně letí. Ve své podstatě se část lidí propadla někam do doby kamenné. Jenže to není všechno. Dokonce se tu objevuje příruční atomová pila s kruhovým řezacím polem.

Malá ochutnávka:
Je to nejnapínavější pohádka, jaká může být, protože je o nás všech i o tom, jak žijeme. Svět je báječné místo. Tvoří ho mnoho a mnoho vrstev stejných palub, jako je tahle, které nikde nekončí, protože jsou zavřené v kruhu. Můžeš jít pořád dál a dál a na konec světa nikdy nedojdeš. Všechny ty vrstvy jsou plné záhadných míst, dobrých i zlých, a všechny chodby, které k nim vedou jsou zarostlé ponikem.
(ponik rostlina)

Zatím, co čas na letícím tělese plyne, dostává čtenář stále nové, a dá se říci, i šokující informace. Tohle hrůzostrašné utrpení dokonce vyžaduje i nějaké ty oběti. Všechna ta odhalení vám pracují v mozku a ten si pomalu uvědomuje, jak to vlastně celé vzniklo a kam to pravděpodobně všechno povede. Napětí je stupňující a vše to nabírá celkem vysoké obrátky. Poslední třetina této knihy je prostě strhující. Všechno to šílenství, masakr, rabování a hledání - nepřítomnost přitažlivosti nikomu nevadila - . . . no prostě měl jsem z toho husí kůži.

Citát: Nesmíš si pořád myslet, že jsem hlupák, jen proto, že jsem se narodil v tvý farnosti, otče.

Nonstop jsem ještě nikdy nečetl. Je to ostuda. Mám doma Aldisovo trilogii Helikonie, (Jaro, Léto, Zima) kterou jsem četl tak před patnácti lety a nic moc si z ní nepamatuju, ale na Nonstop jsem narazil až teď. A jsem tomu rád, protože tohle se mi z hlavy jen tak nevymaže. Je to geniální dílo, které si časem jistě rád přečtu znovu. Jediné, co by se příběhu dalo vyčíst je jeho konec. Je vlastně tak trochu tajemný. Jakoby pan spisovatel chtěl, aby si každý čtenář samostatně konec domyslel. Je to jen na vás.

Citát: Nikdo nechce ráj, jen možnost vybrat si, kde bude trpět.

144 02.09.2023

„Vidím a vím –
ale i slyším,
i když ne všemu rozumím,
ale co s tím dělat,
nevím“.

Snad ještě nikdy jsem neměl takový problém napsat komentář ke knize. Asi čtyřikrát jsem jej přepisoval, mazal a zase měnil. A teď „vidím a vím“, že ani tento komentář nebude schopen stoprocentně vyjádřit, jak je tento román jiný, kvalitní, smutný a jak vyjadřuje osudy lidí té doby. Navíc ještě očima desetiletého autistického chlapce, kterému to prostě hlava bere po svém. Vesměs v těch všech hrůzách vidí jen jakousi hru a někdy máte dojem, že by si i rád hrál. Nejvíce to vyjadřuje mrazivá scéna na konci Kapitoly Hvězdičky (je mi teplo) s názvem Špinavé město.

Malá ochutnávka:
Psaní je na pohled jednoduché: čárka sem, čárka tam a rázem máte něco vznešeného. Sám si představuji, jak držím // slavnostní pero a maluji slovo za slovem a píšu věty, které se v přednesu změní na něco kouzelného.
Jenomže mně se slova pořád pletou. Jsou zlomyslná a krutá, poněvadž slovo vidím a chci ho namalovat stejně, ale něco se stane. Pokazí se to, změní. Moje slova jako slova nevypadají. Spíš vypadají jako čáry, kterým je špatně a moc se kroutí.
Ty čáry mě mrzí a bolí.

Pan spisovatel Pavel Hewlit umí volit slova, zvýrazňovat věty a mrazivě ukončovat odstavce nebo kapitoly. Tohle je úplně něco jiného, než co se na našem trhu do teď dalo sehnat. Krutý příběh, který vám zůstane v paměti hodně dlouho. Nejednomu čtenáři při čtení tohoto díla jisto jistě vyhrknou slzy. Já už teď „vidím a vím“, že nějakého Tatéra, Kadeřníka nebo Houslistu dlouho číst nebudu, protože tohle, tento pohled do Osvětimi, mi dokázal všechnu tu hrůzu vrýt do paměti natolik, že další romány zatím ani nedokážu přečíst natož ocenit.

Citát: Už to nebude dlouho trvat a bude od vás všech pokoj.

Ti, co čtou mé komentáře určitě „vidí a ví“, že tohle není zrovna můj žánr. Ale jak říkávala moje maminka: „Někdy je potřeba podívat se na jinou stranu“. A já teď už vím, že měla pravdu. Někdy vás na té druhé straně dokáže lecos překvapit. Nezbývá než před panem spisovatelem smeknout klobouk. „A tím smeknutím nemyslím jen nějaké to lehké nadzvednutí klobouku, aby vám tam nenafoukalo, ale vysoké vyzdvižení a hluboká úklona“. Tento román každému doporučuji, ať sami „vidíte a víte“.....

Citát: Jestliže skutečnost přítomnosti nepřátel nepochopí, jsou sami nepřáteli a skončí v ohni.

144 13.09.2022

„Mnozí z nás
se dobrovolně izolují
od okolního světa tím,
že si nasadí sluchátka
a poslouchají hudbu.“

Žiju ve městě celý svůj život. Mám rád veškeré ptactvo. Někdy je mi i líto městských holubů. Chápu totiž, že oni nemůžou za to, co z nich udělali lidi. Uklízí po nás odpadky, ty organické, nejsou to ropáci. Ale dost se přemnožují . . . protože jim to hold naše spotřební civilizace umožňuje. Prý roznášejí nemoci. Tak proč je nikdo masově nelikviduje? Nejsou snad tak nebezpeční? Hlavně v době, kdy se likvidují slepičí a další chovy s tisíce chudáky ptáky i s jejich vajíčky. Tady to nikdo neřeší – prostě zlikvidovat. Tak že, ať žijí holuby!!! Ne nadarmo je hned první pták v této knize Hrdlička. Mimochodem hrdlička divoká byla vyhlášena ptákem roku 2019 v České republice.

Citát: . . . snažil jsem se udržet počet uvedených druhů co nejmenší. Nemohu vyloučit, že se někdy setkáte s ptáky, které v této knize nenaleznete.

Po lesní anabázi mistra Klause Nottmeyera se z lesa přiblížíme k městu a jeho okolí. Tentokráte nám toho o ptačí populaci více prozradí další Německý spisovatel, pozorovatel a ornitolog Michael Schmolz. Tady už jsem sice skoro ve svém živlu, ale i tak jsem ztrácel dech nad tím, co všechno v ptačím světě můžete potkat ve městě. Radoval jsem se z klasickými letci jako jsou hrdličky, sojky, straky, sýkorky nebo kosi. Získal jsem mnoho informací, co tito tvorové vlastně mají nejraději a čím se, ten který druh, specificky živý. Zjistil jsem i pár nových zajímavostí.

Citát: Z objevování ptáků se můžete těšit téměř všude. Tak se do toho pusťte hned před domovními dveřmi.

Úpěl jsem u méně známých ptáků, které pravděpodobně nikdy neuvidím za svým oknem jako je konipas, strakapoud nebo žluva. Brečel jsem nad těmi letci, o kterých jsem neměl ani tušení, že tu žijí. Je to prý obrovská výjimka, tak zvaní „uprchlíci ze zajetí“. Už to není nic exotického, když v parku u vody potkáte andulku, korelu nebo amazoňana. Ptáci, kteří uletí svým majitelům a daří se jim u nás v Evropě přežít. Opět strašně moc informací, některé známé, některé méně zmiňované. Podpořeno spoustou nádherných fotografii a šikovně seřazených kapitol. Na konci opět nechybí rejstřík s odkazy na stránky, kde se kdo nachází, a profil spisovatele Michaela Schmolze. Další šikovný sborník. Doporučuji všemu ptactvu.

Citát: Mnoho ptačích druhů . . . se pyšní rozsáhlým repertoárem zvukových projevů, které používají od případu k případu nebo v různých kontextech . . .

143 27.01.2023

„Praha
je tisícileté město,
do kterého se vepisovaly
miliony lidských životů
v průběhu dlouhých staletí.“

Po otevření knihy dostanete nádherný bonus v podobě fotografie 23x30 centimetrů. Záběr na Malou stranu a Hrad, který je pořízen ze Staroměstské mostecké věže. Nádherná fotografie. Hned jsem si vzpomněl na fotopublikaci od pana Černého s názvem Nejkrásnější fotografie Prahy. Jmenovaná kniha mi moc nesedla a rozhodně v ní nejsou tak nádherné fotky, jako je na začátku tohoto dobrodružství.

Citát: Svatý Václav zemřel v pondělí 29. září 935 (929) před kostelem svatého Kosmy a Damiána.

První část je věnována sochám na střechách pražských domů. Mnoho jich znám, protože jsem spíš ten típek, co kouká nahoru, než aby sledoval ulici, reklamy a další dění. Ale i tak jsem byl překvapen. Například mi unikla socha – skulptura Sigmunda Freuda v Husově ulici. Mimochodem prý od sochaře Davida Černého. Rozhodně nová informace. Co naopak znám, a co mě vždycky fascinovalo a fascinuje, je socha „létající potvory“ na domě 29/1072 na Janáčkově nábřeží. Respektive ani ne tak ta létající potvora, ale spíš ti dva tvorové po její levici a pravici. Bohužel o tomto sousoší jsem se nikde nic nedozvěděl.

Citát: Co se děje na střechách pražských domů?

Jako další věc, která ,mě velmi fascinuje a je jí zde věnována jedna kapitola (5) jsou „Nákolníky.“ Respektive „nárožní kameny,“ které chrání domy před koly vozů. Ano, spousta jich dnes spíše slouží jako čůrací místo pro naše psy, ale najde se i spousta uvědomělých majitelů svého miláčka. Škoda, že kapitola není rozsáhlejší a informací je zde velmi málo. Avšak dá se to pochopit. Snad u všech nákolníků se nedá vystopovat tvůrce a tak se o ně nikdo moc nezajímá. Co mě však překvapilo, je nákolník na rohu Zlaté a Liliové ulice. Já mu vždycky říkal duch. Pak na něj někdo vyškrábal oči a ústa, a ups už je to Golem.

Citát: Nejstarší platan na území Prahy byl údajně vysazen již ve 12. století, řádem maltézských rytířů.

Musím se ještě zmínit o kapitolách (7 až 11) Stromy. Například je tu fotografie platanu (viz. Citát nahoře) stojícího v zahradě Velkopřerovského paláce na Malé straně. (Lennonova zeď z druhé strany) A nebo tis v zahradě kláštera Panny Marie Sněžné na Novém městě. Zvláštností u tohoto stromu je fakt, že na jedné odumřelé části stromu stojí socha Panny Marie Sněžné, která nohou hlídá draka. A tady je spekulace pro mě. O sochu už jsem se kdysi zajímal a dostal jsem se k informaci, že to je údajně Lilith, vypouštějící hada do Ráje. Je to jen na vás. Bohužel socha není přístupná široké veřejnosti – proč asi? V těchto kapitolách je více záhadných a starých stromů.

Citát: Sloup svatého Václava byl odsunut . . . na nynější místo, aby nepřekážel. Zapomnělo se totiž, že v cestě stál proto, aby překážel.

V knize najdete další spousty památek, informací i fotografií, které ve vás možná probudí „hledačského“ ducha a vyrazíte se na ně podívat. Spoustu jich pravděpodobně znáte, ale informace, které je zde doprovází u vás probudí další zvědavost. A nebo vám jen postačí tato kniha a budete putovat jen prstem po stránkách, popřípadě na netu. Je tu něco i pro tramvajáky. Rozhodně, koho zajímá historie Prahy bude určitě nadmíru spokojen.

Citát: Nejkrásnější knihovna světa je na Strahově.

142 13.02.2023

„Lešku, vše, co vidíš,
může patřit tobě.
Stačí, abys udělal jedinou věc,
a stane se z tebe bohatý muž.
Přiviň mě na svou hruď“.

První věc, která mě zaujala v této knize není ještě součástí příběhu. Víte, jak je v skoro každé knize na jejím začátku napsáno varování; „Všechna práva vyhrazena a že žádná část nesmí být reprodukována bez písemného souhlasu držitele práv...bla bla bla...“ Ale tady je ještě jedna věta, kterou jsem snad ještě nikde nečetl, nebo už jsem toto varování přehlížel, a tudíž netuším, zda je to i v jiných knihách...zde se píše dovětek; „s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.“

Citát: Nenasadím život za někoho, kdo neváhá ve jménu Boha vraždit tisíce.

Musel jsem si na čas dát oddych od mimozemšťanů, elfů, Baltimorů, Abeů a dalších tvorů ze světa sci-fi a fantasy a vrhnul se na tento román. Avšak i tady jsem narazil na bájné tvory a bytosti. V tomto příběhu, odehrávajícím se okolo roku 1633 v naší zemi, se klidně všechno mohlo stát. Já nejsem historik, ale vím, že naše báje jsou prošpikovány všemi možnými tvory. (K. J. Erben by vám to vysvětlil) Ale pozor, nemyslete si, že tohle je o těch tvorech, to ne.

Malá ochutnávka:
Krčma byla přeplněná lidmi. Téměř se nedalo projít mezi stoly. Bohatší statkáři, mlynář, pekař a jiní movitější obchodníci zabrali lepší místa. Chudina si musela vystačit se stoly zastrčenými v koutech. Za normálních okolností by se Vladek s Inge těšili z pohádkové tržby, ovšem dnes... dnes měly peníze trpkou pachuť války. Všechny naplňoval strach. Všichni hledali odpovědi.
„Jako by nestačilo, že nám na krk dýchá švédské vojsko!“

Tohle je příběh o životě, o lásce, o strastech, o boji a hlavně o lidském údělu v těchto dobách (1633). Líbí se mi, že i když paní spisovatelka tu pracuje se spoustou postav, je každá z nich lehce zapamatovatelná. Důvodem bude určitě také fakt, že všichni ty jména známe a jsou vesměs česká. (Anežka, Marion /hebrejsky Marie/, Helena....) - (jo, a někdy Švédská) Tak že, když jsem otočil stránku a kapitola začínala jinde, než ta předešlá, byl jsem okamžitě v obraze a v klidu četl dál. Příběh má čtivou linii, má to spád, skoro nic není zbytečné a překvapí nebo potěší i konec příběhu.

Citát: Raději zvolíš naprostou samotu před mou společností?

Na samém konci knihy najdete Doslov. Zde vám paní spisovatelka vysvětlí, jak moc je to historické, jak moc použila legendy a báje a hlavně vás zve na krásný výlety. Tak že až dočtete, rychle do Rychleb, protože čert by vás vzal, pokud nebudete ochotni věřit, že země Česká je okultní země, kde se vedle sebe klidně sejdou stvoření o kterých ani netušíte že žijí a že je lidé kdysi brali docela vážně. Všechno se totiž opravdu mohlo odehrát, čemuž paní spisovatelka věří, tak proč nesouhlasit.

Citát: Praha je klíčová. Představuje naději pro celou zemi, pro celý český národ.

142 26.05.2022