Taťka Hraboš
komentáře u knih
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Ransom Riggs
U této knihy je nutno hledět na to, pro jakou cílovou skupinu (z hlediska věku) je určena. Náročný dospělý čtenář by určitě nějaké vady na kráse našel, ale pro starší děti (snad až na brutalitu některých scén s netvorem) je to určitě dobré čtení. Zajímavý nápad, časové a místní ukotvení, originální postavy, napětí a spád děje, ani na city a morální zásady se tu nezapomíná. Je to vlastně taková moderní pohádka. Film jsem neviděl, ale kniha je pro zfilmování jako stvořená.
Děti opeřeného hada
kolektiv autorů
Ve srovnání s africkou mytologií, jejíž vzorky jsem dětem četl naposledy, je to obrovský rozdíl. Jako když z nemilosrdného, primitivního světa vstoupíte do civilizace. Ne že by v příbězích mexických Aztéků a dalších kmenů nedocházelo k násilí, ale je to takový typ násilí, jemuž našinec rozumí (i když je samozřejmě neschvaluje). Řada jejich příběhů má dokonce svou paralelu v evropských pohádkách. Jak vyplývá z informačně bohatého doslovu, v některých se už uplatňuje evropský vliv vnesený misionáři, jiné spíše ukazují univerzalitu určitých motivů v lidském životě a myšlení. S africkou mytologií má však ta středoamerická společné silné vědomí sounáležitosti s přírodou; konečně i bohové tu často mívají nejen lidskou, ale i zvířecí podobu a celá jedna třetina knihy je věnována zvířecí říši. Knížku lze vřele doporučit i ke čtení dětem.
Newyorská trilogie
Paul Auster
Velmi svérázná trilogie, zanechávající ve čtenáři spoustu protichůdných pocitů, kterou jen tak nelze po přečtení pustit z hlavy. Každá z postav se zprvu jeví jako velmi racionální a přiměřeně inteligentní, přesto se v průběhu děje, hnána jakýmisi podivnými principy, dopustí mnoha čtenáři nepochopitelných kroků (které ovšem právě ve světle zmíněných principů mají jakousi, byť poněkud zvrácenou, logiku), vedoucích až k postupné ztrátě své osobnosti. Příběhy jsou zvláštním způsobem provázány a čtenáře neustále nutí hledat souvislosti a logické vysvětlení, které tu zřejmě ale žádné není. Auster si mistrovsky hraje jak se svými postavami, tak se samotným čtenářem.
Lidé, země, čas
Vilém Heckel
Průřez bohatou Heckelovou tvorbou, asi nejlepší volba, pokud se s ní člověk chce seznámit. Jednoznačný důkaz Heckelovy všestrannosti, i když pro mě zůstávají tím nejlepším z jeho tvorby fotografie z hor, které měl tak rád (a asi právě proto je tak hezky dokázal zachytit). Kniha je trochu uměle tematicky rozkouskována (já bych spíše uvítal chronologické řazení, abych si mohl udělat obrázek o vývoji Heckelovy tvorby) a doplněna volnými verši, bez nichž bych se docela obešel (stačil by mi prostý, věcný komentář), ale tak je to v řadě podobných publikací (jako kdyby měli editoři pocit, že ty fotografie samy o sobě neobstojí).
Chov
Kenzaburó Óe
První dvě povídky v knize mají mnoho společného s knihou, kterou jsem četl bezprostředně předtím - s Calvinovou Cestičkou pavoučích hnízd. Hlavními hrdiny jsou v obou případech děti a děj se odehrává za druhé světové války v zemi, která stála na té špatné straně; obě také patří k tomu nejlepšímu, co o druhé světové válce bylo napsáno. Zatímco však Calvino svého malého hrdinu nechává chránit jeho dětskou naivitou a kromě kritiky ukazuje i to dobré v lidech (italský odboj), Kenzaburó Óe vykresluje skutečnost v té nejsyrovější podobě, bez servítků ukazuje krutost japonských vesničanů a jejich nenávist k čemukoli cizímu či jinému (včetně dětí vlastní národnosti, jen stigmatizovaných umístěním ve výchovném ústavu) a ani své dětské hrdiny nijak nešetří, pokud jde o vnímání toho, co zažívají (je ostatně otázkou, v jakém věku jsou, to se z žádné z knih člověk nedozví). Druhá povídka (či spíše už novela) v řadě pak nabízí i zajímavé srovnání s Goldingovým Pánem much nebo Verneovými Dvěma roky prázdnin – děti ponechané samy sobě na relativně malém uzavřeném území ve složitých podmínkách. Ani zbylé tři povídky nepostrádají sílu, syrovost a velmi zajímavá, znepokojující témata, a to nejen v kontextu japonské společnosti, zvyků a historie, ale s univerzálním přesahem. Je to výborná kniha, představující reprezentativní výběr z tvorby tohoto japonského nositele Nobelovy ceny.
Cestička pavoučích hnízd
Italo Calvino
Milé a poutavé vyprávění o dětském pohledu na život v Itálii v době druhé světové války. Prvotina, ve které autor jednoznačně ukázal své spisovatelské kvality – hlavně jeho schopnost charakterizace postav je úžasná, čtenáři vysloveně ožívají před očima. Osoba hlavního hrdiny pak do děje vnáší i další podstatný prvek, který četbu činí zábavnou, aniž by ubíral tématu na závažnosti – humor. Doslov v knize je samozřejmě poplatný době vydání, a proto je na něj třeba hledět s rezervou - spíše jako na svědectví o té době než o knize samotné.
Deseti objektivy
kolektiv autorů
Pestrá sbírka fotografií z pohledu motivů, jednotlivých autorských pojetí a také kvality. Žádný z autorů není nijak zvlášť veřejně známý a na jejich fotografiích je znát, že nikoli každé téma tomu kterému autorovi stejně vyhovuje. Já jsem nebyl příliš nadšen především fotografiemi architektury a většinou ani krajiny, které mi zpravidla připadaly trochu fádní, zato téměř bez výjimky musím ocenit snímky, jejichž motivem byli lidé (a kterých je v knize většina). Jako celek je to ovšem inspirativní kniha, která potěší i oko diváka, který se sám o fotografickou tvorbu nesnaží.
Meč v bouři
David Gemmell
Velmi pěkná fantasy – přímá a svým způsobem jednoduchá, beze snahy o nějaké hluboké filozofické úvahy, ale rozhodně ne plytká. Ty zajímavé myšlenky a postřehy si člověk v knize najde – hlavně v rozhovorech mezi postavami. I postavy samotné má Gemmell dobře zvládnuté – rozhodně nejsou nijak černobílé, a přesto se najde jen málokterá, která by nevzbuzovala sympatie. Po stránce psychologické sice autor nešel nijak zvlášť do hloubky, ale v tomto žánru to bohatě stačí. Ani po stránce děje si není nač stěžovat – hlavní linie je vcelku jasně načrtnutá od počátku, přesto jednotlivé dějové epizody nepostrádají překvapení, napětí a spád. Je to prostě takové příjemné odpočinkové čtení.
Jakou barvu má domov
Jan Saudek
Pěkná kniha, která může sloužit i jako jakýsi odrazový můstek k poznávání našich významných fotografů – tedy zpravidla už nežijících. Kromě těch známých, jako je Drtikol, Funke, Sudek, Ságl nebo Saudek, tu mají svůj malý fotografický vzorek i autoři, jejichž jména mi zatím byla utajena. A marné není vidět ani fotografie z úplných počátků tohoto oboru, u nichž často autor ani není znám. Trochu mi chybí průvodní text, který by poskytl aspoň trochu fundovanější pohled na vývoj krajinářské fotografie u nás. Takhle si člověk musí vystačit s vlastními dojmy. Stručný komentář je jen na konci knihy a k tomu medailonky zastoupených fotografů. Mezi jednotlivé kapitoly pak jsou vloženy verše různé kvality, časem už poněkud stereotypní; tenhle prvek mě v knize tedy moc neoslovil a spíše působil rušivě.
Julie aneb Nová Heloisa
Jean-Jacques Rousseau
1100 stran dopisů, zpočátku převážně milostných. Opravdu výživné sousto, které mi dalo zabrat. Člověku se ani nechce věřit, že je má na svědomí jeden z nejvýznamnějších filozofů historie. Nicméně i proto to nejsou „obyčejné“ dopisy, ale kromě barvitých líčení citů a pocitů ústřední dvojice a několika vedlejších postav a náznaků děje obsahují i spoustu velmi zajímavých úvah na rozličná témata – od obecných otázek dobrého života, lásky, ctnosti, morálky, odvahy či tehdejších poměrů v rodinách a ve společnosti třeba k problematice výchovy dětí, zahradnictví, soubojů či pozitivního vlivu horského prostředí a vůbec přírody na lidskou psychiku. Kniha se dá hypoteticky rozdělit na dvě části, možná skoro poloviny – ta první má blízko k dílům romantiků, je poměrně dramatická a ústřední úlohu tu mají právě dopisy obou hlavních hrdinů. Druhá je poklidná, dopisy se stávají delšími, je v nich podstatně méně citových výlevů a naopak mnohem více úvah na rozličná témata. Navíc je pestřejší i z hlediska pisatelů, kteří zastávají své rozdílné postoje a názory – i proto lze jen stěží odhadovat, kde se jedná o názory autorovy a kde naopak v zájmu objektivity uvádí odlišná hlediska. Je znát, že Rousseau byl fascinován antikou, hrdinové často také různé antické autory citují nebo aspoň zmiňují a samo pojetí knihy odkazuje na jednoho z největších antických myslitelů Sokrata a jeho dialektiku. Pro mě asi nejzajímavější byly v tomto ohledu pokusy odlišit mužský a ženský pohled na různé otázky; nakolik se ale autorovi povedlo vystihnout ženský způsob myšlení, to si musejí dámy posoudit samy.
O želvách, lidech a kamenech - Mýty, legendy a pohádky černé Afriky
Ivana Tomková
Tahle kniha by měla mít na obálce doporučení „Nečíst malým dětem.“ Ono to totiž láká – zajímavá obálka, poměrně jednoduše a velmi srozumitelně psané krátké příběhy. Ale ten obsah malému dítěti těžko vysvětlíte. Všechny pohádky obsahují absurdní prvky a násilí, ale mají jakousi vnitřní logiku, dá se z nich snadno vydestilovat jasné morální ponaučení. Tady nic takového nenajdete, ačkoli co příběh, to zbytečná a nesmyslná smrt – jak chcete třeba vysvětlit dětem, že lidská matka sní vlastní děti nebo děti pro změnu bez jakéhokoli pocitu lítosti zabijí své rodiče? Chybí tu nejen jakékoli náznaky morálky, ale v podstatě i vyšších emocí. Skoro každá postava je jako psychopat, který hledí jen na uspokojení vlastních potřeb a ostatní neváhá kvůli nim třeba i připravit o život. Nicméně rozhodně není na místě tuhle knihu zatracovat – je to sice takové docela zvrácené, ale přesto zábavné čtení, a navíc pohádky a příběhy z mytologie vypovídají hodně o duchovních základech společnosti v daných zemích. Je znát, že starodávní Afričané měli dost starostí s tím, jak se udržet naživu, než aby se zabývali nějakými morálními pravidly a vyššími emocemi.
Moderní sebeobrana
Pavel Houdek
Kniha, která pojímá problematiku sebeobrany velmi zeširoka – v podstatě od reakcí na slova či skutky, které ještě s fyzickým násilím nemají nic společného, ale do budoucna podlamují naši sebedůvěru, čímž z člověka činí daleko pravděpodobnější oběť skutečného násilí. Určena především ženám, které z logiky odlišných fyzických dispozic i historického vývoje lidského druhu tvoří naprostou většinu obětí, ale i pro muže stojí rozhodně za přečtení (ostatně ani jim se násilí vždy nevyhýbá). Je znát, že autoři mají bohaté znalosti i zkušenosti. Někde bych možná uvítal více podrobností, na druhé straně relativní útlost knihy snad přispívá k její větší čtenosti. Kromě toho je stručnost knihy v souladu s jednou z tezí autorů – pokud máme příliš mnoho informací, třeba i o způsobech, jak se bránit, pravděpodobně se nebudeme schopni rychle rozhodnout. Méně je prostě někdy více.
Dopamin: Molekula, která určuje osud lidstva
Michael Long
Problémem u publikací tohoto typu od zahraničních autorů, kteří nejsou i u nás už dobře známí, je, nakolik se dá věřit, že je to publikace napsaná opravdu erudovanými odborníky, kteří oboru skutečně rozumí a nevytvářejí jen chabě podložené teorie (protože empiricky jsou dané závěry za současného stavu vědy jen velmi omezeně ověřitelné). V tomto případě mám pocit, že autoři v zájmu větší zajímavosti knihy poměrně dost zjednodušují a některé jejich závěry jsou docela hodně spekulativní, což do určité míry sami připouštějí. Kniha mi připadá trochu jednostranně zaměřená – autoři dělají z dopaminu hlavního viníka téměř všeho důležitého v psychickém ustrojení člověka – na úkor velkého množství dalších nervových přenašečů a chemických látek v naší nervové soustavě. Myslím, že spíše půjde o jakousi dynamickou rovnováhu mezi všemi těmito látkami, záležející i na momentální situaci člověka, jeho zdravotním stavu, únavě, možná i počasí a řadě dalších faktorů. Příliš se mi nechce věřit teorii autorů o tzv. dopaminergních osobnostech, u kterých výrazně převažuje vliv dopaminu nad vlivem tzv. TaT přenašečů (pro „tady a teď“), mezi které řadí třeba i umělce a vědce (a vůbec všechny kreativní lidi) – není ovšem psaní knihy, malování obrazu, skládání hudební skladby, hudební produkce či vědecký pokus typickou činností, která se odehrává tady a teď a její autor si ji nepochybně užívá a nepřemýšlí v tuto chvíli nad budoucností? Nicméně v každém případě je to kniha zajímavě napsaná a nutící k přemýšlení, v níž se určitě řada platných poznatků najde; které to jsou, o tom si asi každý musí učinit názor sám i na základě vlastní životní zkušenosti.
Jaroslav Beneš
Josef Chuchma
I když asi každý výborný fotograf je univerzál, který dokáže dobře vyfotit v zásadě jakýkoli motiv, většina z nich si najde to své téma, díky kterému se stane více či méně známým. Ono to asi v té velké konkurenci ani jinak nejde; je třeba mít něco svého, čím člověk zaujme a prosadí se. U Jaroslava Beneše je to téma velice zvláštní (aspoň soudě podle tohoto souboru) - interiéry moderních budov (moderních v době svého vzniku - většina z nich byla zjevně postavena už za socialismu) - různé průchody, haly, nádraží. Místa, kde by člověk žádnou krásu nehledal, ale Beneš ji i tam dovede vyhmátnout, patřičně zarámovat a naservírovat divákovi. Netvrdím, že se jeho fotografie musejí nutně každému líbit, ale určitě přinejmenším zaujmou svou neotřelostí.
Božský imperátor Duny
Frank Herbert
I když i tenhle díl si Herbert evidentně dobře promyslel a ani co do kvality psaní se mu nedá nic vytknout, přece jen už mě tolik nebavil. Měl jsem hlavně problém vytvořit si pozitivní vztah k Letovi v té jeho monstrózní podobě. Zdánlivá drobnost, ale nic naplat, sympatie k postavám u většiny čtenářů – a já nejsem výjimkou – hodně ovlivňují požitek z četby. Vlastně tu – hlavně na rozdíl od prvního dílu série - nebyla žádná postava, kterou by si člověk mohl oblíbit, ať už jde o recyklovaného Duncana Idaha, rebelující Sionu, službě oddaného Monea či nerealistickou Hwi Nori. Nevím, jestli se ještě pustím do nějakého dalšího dílu, už jsem světem Duny trochu přesycen.
Pražské podhradí
Stanislav Tůma
Tak jsem pro sebe objevil dalšího skvělého fotografa. Tůma se zhlédl v Malé Straně, která je plná historických památek. Ty ale autor nevyhledává, a pokud se na jeho snímcích objevují, tak z té druhé, odvrácené strany, nikoli z té dokonale vyfintěné pro turisty. Tůmovy černobílé snímky zachycují krásu obyčejných zákoutí, zpravidla lehce zanedbaných, ale o to zajímavějších. Střechy a komíny, okapy a oprýskané zdi, schody a lucerny a hlavně hra stínů a světla. Občas snímek oživí osamělá postava nebo jiný vybočující prvek – popelnice, nápis na zdi, dopravní značka. Více než u jiných fotografů u Tůmy platí, že pro ostatní nalézá a ukazuje jim krásu, kterou oni sami nejsou schopni vidět nebo ji v běžném životním provozu bez povšimnutí míjejí.
Příběhy dračích císařů
Ču Wej-chua
Poměrně jednoduše, ale docela poutavě odvyprávěné příběhy z nesmírně bohaté a pro běžného českého čtenáře neznámé čínské mytologie. To vše je okořeněno pěknými velkoformátovými ilustracemi k příběhům na každé straně. Knížka, která je i díky nim atraktivní hlavně pro děti, ale ani dospělý čtenář nebude zklamaný. Ten zřejmě – jako já - ocení i závěrečné poznámky a vysvětlivky k různým jménům a pojmům z čínské historie a filozofie, z nichž se dozví více než ze všech hodin dějepisu, které kdy absolvoval ve škole (tedy pokud zrovna historii nestudoval i na VŠ).
Ti, kteří raději kopřivy
Džuničiró Tanizaki
Působivá studie rozpadu jednoho manželství. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, takových knih (a také povedených) byla napsána už spousta. Tahle je ale specifická prostředím a dobou, ve které se odehrává - Japonsko už pomalu opouštějící své staré tradice pod sílícím vlivem západních hodnot. I proto je pro hlavní dvojici tak složité učinit nutné kroky k rozchodu a nepřešlapovat na místě. Tradice a zažité způsoby myšlení velí setrvat i v neuspokojivém svazku, odvaha ke svobodě a samostatnému jednání po západním vzoru je zatím příliš slabá. Tanizaki je mistr ve zpodobnění svých postav, jejich charakterů, myšlení a chování jen za pomoci jemných náznaků.
Dům na rozhraní
William Hope Hodgson
Velmi zajímavá kniha, která - pokud jde o hodnocení - doplácí zřejmě na svou nejednoznačnost. Dnešní čtenář si žádá jasné rozuzlení příběhu a ne výzvu k přemýšlení, "jak to vlastně ten autor myslel". Pokud by tuhle látku vzal do rukou současný mistr hororu Stephen King, tak by zřejmě hodnocení poskočilo o dvacet procent výše. Přitom je to kniha svědčící o mimořádně bohaté fantazii autora, napsaná na svou dobu velmi poutavě, zvláštním poetickým způsobem, kladoucím nároky hlavně na čtenářovu vizuální představivost.
Bledý oheň
Vladimir Nabokov
Po doslovu Václava Jamka na konci knihy jsem upustil od jakéhokoli pokusu o nějaký výklad knihy – jen bych se při něm ve srovnání s Jamkem ztrapnil. Takže jen povím, že jsem zpočátku pochyboval, do čeho jsem se to pustil, protože to vypadalo na nějaký nudný výklad dlouhé básně (byť ta sama o sobě je určitě také zajímavá). Nicméně brzy se z toho vyklubalo velmi poutavé a vtipné vyprávění, které (jak si čtenář sám uvědomí či se nejpozději dozví z výše zmíněného Jamkova výkladu) lze pojímat mnoha různými způsoby. I tato kniha potvrzuje, že Nabokov je jedním z nejlepších spisovatelů, které kdy tato planeta zrodila.