soukroma komentáře u knih

Autentické, napsané lehce, s nadhledem a vtipem, méně se vkusem i pro útlocitné (těch blicích, kálecích a jiných strašných epizod a výraziva nepočítaně, ale ono to v daném kontextu asi ani jinak nejde, nelze čekat úhledný život a zážitky s rockery na turné). Ale krom toho očekávaně drsného se dostaneme i na Moravu a dál po světě: s kapelou a vším vybavením do zasněženého Malmo, ledového Dánska, zapopeleného Islandu, azylového okrsku v Holandsku, k tornádům v Oklahomě, dodávkou bez topení přes Alpy, karavanem bez klimatizace vstříc smrtícím vedrům v Texasu, strachu a hnusu v Las Vegas, tady tedy spíš k zázraku v L.V., zatímco strach a hnus patří spíš Los Angeles/Hollywoodu... a potkáme se i s místními, často překvapivě shovívavými k rockerským úletům. i když nad těmi věčně zpitými hulákajícími, nebo chrápajícími individuy většinou někdo drží hromadu ochranných rukou, i na ně někdy dojde...
Opravdu podnětná byla zkušenost ze Švédska, kde stát prakticky a finančně podporuje hudební umělce, ovšem za přísného dohledu - když už mají podporu, musí také pracovat a zkoušet, s vidinou produkce... Asi už Švédové nechtějí ponechat nic náhodě, ABBA jim zavčasu zmizela z daňového radaru, takže každý další objev na scéně už bude v zárodku podchycen a situace se k dobru sociálního státu už nebude opakovat!
Autorka to vše v mladším věku zažila jako manažerka kapely, se svým Kapitánem, Italem postiženým hantecem, a jeho černou dogou, teletem Darkem, tak si pěkně zavzpomínala a baví i čtenáře.

Osobní poznámka: s odstupem ale aspoň vidím, že jsem udělala dobře, když jsem odolala nástrahám takřka neodolatelného amerického bubeníka na trase Berlín - Praha, což jsem ovšem nemohla tehdy - v telecích letech - ani rozdýchat ;-)

9 18.06.2023

Po knize jsem pokukovala dlouho, konečně se mi dostala do rukou. Začátek byl skvělý, svižný a napínavý, ale jak jsme se dostali do krychle a "létali" s ní, bylo toho najednou moc: moc Jasonů, moc různých prostředí, moc vztahů, moc známého a jindy naopak...
Paralelním vesmírům pořád nevěřím, jak z abstraktního, tak fyzikálního hlediska (kde by se braly nové a nové atomy "zalidňující" všechny odbočky z odboček?), a samotný námět použitý zde není dnes ojedinělý (různé možné osudy podle volby na životních křižovatkách, a dokonce výběr toho nejlepšího, co se nabízí...).
Takže velká očekávání, ve výsledku zklamání.

Když jsem asi ve třetině nahlédla do doslovu/poděkování a viděla známá jména fyziků, od nichž autor čerpal a jejichž pracemi se inspiroval, očekávala jsem mnohem techničtější a sofistikovanější rozvinutí zápletky. To se ale nestalo. Naopak mne dost překvapila údajná citace Michio Kaku ohledně mnoho-prostoru, když (autor) zmiňuje trojrozměrný prostor jako statickou fotografii?! Ehm, to snad ne, to je jen a pouze dvojrozměrný prostor! Když už tedy foto, tak teprve se stereoskopem se teprve dostaneme na tři rozměry.

9 04.06.2023

Kratičká netypická povídka, žádný horor ani thriller, dokonce ani melodrama, přestože se v ní mladý pilot se svým strojem ztrácí v noci v mlze nad mořem. Vcelku vlastně poklidný příběh s dobrým, byť nevysvětl(it)eným řešením.
Krásně si zde autor zavzpomínal na své roky létání v RAF se stejným strojem (1956-1958) a na své mládí, potud je to autobiografický příběh. Třeba se mu stalo něco podobného, v každém případě to - pro něj i pro čtenáře - dobře dopadlo, a to je to hlavní.

9 30.05.2023

(SPOILER) Uf, na horory asi nemám žaludek, přesněji ten správný nadhled, ale srdnatě jsem se knihou prokousala, za vydatného vypouštění hrůzných krvavých scén, tedy např. celého konce, z něhož nešťastně vymizela i hlavní postava kapitána. Ano, všichni umřeli, až na jednoho, ale ten jakoby umřel taky.
Ale jak umírali, to snad samy stránky knihy ječí hrůzou! Ohněm a mečem, tak na ně (na všechny!).

Snažila jsem se v tom najít nějaké poselství, metaforu, pointu, ale jen velmi vzdáleně jsem v tom viděla starý "dobrý" strach lidí z neznámého, v němž občas vidíme obludy všeho druhu (a někdy tam opravdu i jsou, byť třeba v ryze lidské, nebo jiné extrémní živočišné podobě). Proto se domnívám, že autoři umístili skvěle děj do dávné minulosti, ano, rovnou středověku, kdy na běžný (vlastně veškerý) lid útočily děsné a běsné představy pekla neustále předhazované z kazatelen, a současně neschopnost dohlédnout dál než za vlastní dvorek (všude jinde byli totiž ještě lvi, nebo něco horšího, kdo to tehdy mohl vědět...). A protože mezi Bohem a jednotlivcem stál hřímající kazatel, pak pro něj nebyl problém zmanipulovat je jako dav a dělat hrůzné věci ve jménu, hmmm, koho asi (možná spíš ďábla než Boha, jehož jméno tak rádi - kazatelé - brali nadarmo). A takový zkušený inkvizitor věru věděl, jak na své ovečky, v odlehlém děsivém místě...

Takže s odhlédnutím od děsivosti popisů brutálního mučení, zabíjení a sexuálních scén to maličko k nějakému zamyšlení vedlo. Zábavu v tom za sebe ale nevidím ani v nejmenším, nevím, proč přisazovat v současné beletrii k nekonečným skutečným hrůzám, které se na nás v současnosti valí ze všech stran.
Ještě že mám již rozečtené Čisté radosti, to snad mé rozpoložení srovná (ještě po předchozím Carterovi a Kingovi, dvakrát uf)...

K výpravě knihy mám spíš kritickou poznámku: když už paperback, pak ozvláštnění všech okrajů stran půlkou ďábelské hlavy, což ani nevyznělo, bylo z hlediska přírodních zdrojů zcela zcestné.

Ještě dlouho se mi budou vybavovat slova kapitána doprovodné vojenské skupiny, když promlouvá ke středověkým venkovanům: "logické a strategické gesto"...

9 16.04.2023

Pro mne neskutečně depresivní a nepříjemně děsivé. Neupírám autorce čtivé psaní, ale prostě obsahově je to něco, co víckrát ne. Navíc v mnoha dílčích případech jsem - ani po kompletních informacích ze strany otce a matky - u Tea prostě nemohla uvěřit (ostatně i klíčovému tématu, co se děje s otcem v neděli odpoledne, také ne). Stejně tak jako samotnému závěru.
Neptám se raději, zda je v tom něco z reality, jen si přeji, aby nebylo...

9 25.02.2023

(SPOILER) Zábavné, dílem poučné, ale hlavně milé čtení: kam autor na svoje nápady chodí? Po staříkovi 100 a 101, analfabetce a sladké pomstě bych si myslela, že se může snad jen opakovat. Ale ne, čtete a čtete a nestačíte se divit, kam to všechno vede!
Začátek sice může připomínat maličko známou šablonu: máme jednoho podivína (hlupák a geniální kuchař), ten narazí do druhé podivínky (prorokyně a sebevražednice) a oba skončí v (loďařské) garáži třetí seniorky-cestovatelky (byť neopustila rodnou hroudu). A už se spolu vezou, po Švédsku a pak dál a dál, až skoro obkrouží celý svět.
Ale to je opravdu jen návnada na nejrůznější zajímavé zápletky, v nichž jde samozřejmě i o (nejvyšší) politiku (jak jinak, když jsou přítomni Ob(r)ama, Pan Kim-něco, pár afrických prezidentů a hned několik ruských prezidentů, takže od liberálního po despotismus, od svobod po mafii a vory, od průhledného po kamufláže potěmkinovského ražení v reálu i na sociálních sítích).
Ale nejen politikou je děj živ (to by tomu jaksi chyběla vzletnost a úsměvnost), stamilióny dolarů tomu teprve dodávají pohon (od starých peněz v kamenných úctyhodných bankách k novým v moderních zašifrovaných bankovních transakcích), protože jde především o prozření a seberealizaci hlavních postav, jejich pozitivní vývoj, nejen přežití konce světa (hned několika), ale nalezení (existující) rodiny, nových přátel a lásek i míst k životu (ne, autor proti Švédsku evidentně nic nemá, ale jeho zemědělských výdobytků lze úspěšně využít i za velkou louží!).
Líbilo. A protože je to tak jiné než Stařík (jinak na čele mého žebříčku), tentokrát nesrovnávám.
A těch lahodných pokrmů, o nichž je v knize řeč! Autor vskutku dovede lákat na všemožné laskominy.

9 12.11.2022

Výpravný román o prvních dekádách druhé půle 19. století: před očima defilují jména velikánů literatury známá ze školních škamen, ale vystupují zde jako živí, a dokonce se najdou i "noví" (Rudolf Mayer - prý nejlepší z Májovců - o něm se ale neučí), jména světoběžníků i exulantů (zajímavé, jak Neruda nesnášel Smetanu, s jeho povýšenými manýry ze Švédska - nakonec si ale byli velice blízcí), dalších umělců i průmyslníků. Dozvíme se o změnách v životech tehdejší doby - nová slova (výlet místo landpartie, nazdar jako sokolský pozdrav), rozmach techniky (fotografie, horkovzdušné balony).
Nicméně o samotném životě hlavního protagonisty se vlastně dočítáme jen málo, záběr je věnován především jemu jako dvacátníkovi, výrazně méně jako třicátníkovi a zbytek je, s prominutím, odbytý - letem světem ku hrobu. Celý jeho zde vyobrazený život rámují dvě sbírky - propadák Hřbitovní kvítí (v jeho necelých dvaceti mu opravdu nikdo nemohl tuhle pochmurnost zbaštit) a nečekaný bestseller Písně kosmické (nadčasové dílo pěkně ukazující, že ani umělci nebyli imunní vůči technologickému rozvoji, i když samozřejmě hvězdy a oběžnice je zajímaly vždy). A do toho ještě jedna mladická hra, o které jsem ani nikdy neslyšela - zase propadák. Takže tohle zobrazení Nerudovu tvorbu poněkud oklešťuje a zkresluje co do významu.
I jeho život se točí především kolem dvou lásek, jednou zhrdnul sám, po dlouhých sedmi letech nadbíhání, a druhá mu dala kopačky raději sama, z dobrých (rodinných) důvodů. Rodinný život tedy nezažil, ale u přátel si čas od času dětí občas užil a manželský život mohl sledovat alespoň z povzdálí. Nicméně zažil smrt, často předčasnou, až příliš mnoha svých kolegů a přátel...
Samotný Neruda, jak je autorem líčen, mi k srdci nepřirostl, spoustě názorům a dumání jsem nevěřila, chování či jednání jsem neschvalovala, a ich-forma celého vyprávění pro mne byla ještě víc odrazujícím prostředkem. Ale se všemi kulisami a kontextem domácím (národní obrození, pronásledování policií za jakýkoli projev českých požadavků, válka s Pruskem a Braniboři v Čechách, stavba Národního divadla apod.) i zahraničním (nevěděla jsem, že i Neruda trochu cestoval do ciziny, zajímavá pasáž je věnovaná jeho pobytu v Paříži, kde se setkal i s Julesem Vernem) nabývá román lepší formy.

"Říká se, že Pařížanky jsou krásné, ale není to pravda, ony nejsou krásné, ony jen tak vypadají; jejich půvab vězí v energii, jejich oči, ústa, paže a celá těla jsou v neustálém pohynu, který se podobá tanci, jsou mistryněmi šelmovských pohledů a neodolatelných úsměvů; zkuste takovou šarmantní Pařížanku zastavit do nehybnosti, třeba ji vyfotografovat - a nic z ní nezbude; droboučká, hubená nosatá, tuctová jako vrabčák na smetišti. Pokud v ulicích Paříže potkáte opravdovou krásu, hodnou malířova štětce, pak vězte, že to bude původem nejspíš Ruska, Polka - nebo Češka!" (není uvedeno, zda je to přesný citát - mohlo by to být z Pařížských obrázků, které jsem tímto objevila, ale ještě nečetla

Knize trochu (hodně) chybí časové informace, kotvičky pro čtenáře, aby věděl, kde v 19. století právě jsme, protože byť lineární vyprávění, průběh času se neustále zrychluje (letopočet jsem našla v celém objemném románu snad jen jeden).

"Mrtvé u nás máme rádi, protože už nemohou protestovat, nemohou se bránit, když o nich začneme vyprávět nesmysly, když obrátíme jejich původní záměry z rubu na líc a potom pochodujeme s těmi prapory tam, kam by naše idoly, být ještě naživu, rozhodně nešly."

Škoda, že v knize není často zřejmé, zda autor cituje z Nerudova díla, a konkrétně odkud, nebo zda je to autorovo převyprávění, proto také nedávám nevyšší hodnocení. Ale jakkoli dobu našeho obrození máme ze školy vcelku zažitou jak v dějepise, tak literatuře, zde se události lépe skládají do kontextu a lze se dozvědět i mnohé překvapivé informace.

9 13.09.2022

Výborné: čtivé, napínavé a vcelku uvěřitelné. Samozřejmě nechybí psychopatičtí sérioví vrazi a násilníci, někteří až v nebezpečné blízkosti agentky profilérky z FBI, konec je typicky akčně bláznivý, a nechybí ani romantická linka, ale to vše vcelku ladilo, nebylo to nijak přehnané. Hlavně se mi líbil hlavní detektiv, zkušený, lidský, kompetentní, a budování vztahu mezi ním a (vyžádaným) vetřelcem z FBI, vzájemné oťukávání i za plného soustředění na zločin/y. Dobrá dvojka.
Trochu mi to připomnělo thrillery Cooperové, které ale měly vždy víc linek a dílčích zajímavostí, což ale vedlo k jisté překombinovanosti, zatímco tady si autorka vlastně vystačila s "málem", ale skvěle.

9 28.07.2022

Příjemné, zajímavé a jen trochu znepokojivé čtení (a vlastně žádná detektivka): moc se mi líbila většina knihy, kde v rámci pátrání po ztraceném manželovi se ze všech stran zkoumá umění, především malířství, umělecká duše, podivínství, genialita, inspirace, závist, zbabělost, otevřenost, svoboda, náhled laiků i odborníků (galeristů, učitelů) a chybějící múza pro výtvarné umění. Pátrání také vedlo nejen velkými městy východní Kanady, ale hlavně podél severního břehu Sv. Vavřince, což je opravdu mohutný tok s pobřežními divočinami a rybářskými osadami odříznutými od civilizace (jen ta mapka mi chyběla). Rozuzlení bylo pak poněkud bláznivé a samotná tečka samoúčelná. Ale vcelku jsem si většinu plynulého čtení užila na 85%.

Pozn.: Ruth jako stará protřelá nesnesitelná básnířka s husou Rozou - a nechala se zničehonic obloudit elegantním zjevem, aniž by osobu hned prokoukla? To se mi tedy vážně nechce věřit!

Noli tenere

9 30.05.2022

Výborné, poněkud depresivní a děsivé: strašlivé místo k životu, sice ohromné plochy (některé pozemky poloviny rozlohy Walesu), ale bez živáčka, s divokými kravami, ohradníky, kvazi silnicemi, převážně ovšem červeným pískem a 40+°C teplotami. Každý (větší) výjezd z domova do práce na pozemku znamená plně vybavenou čtyřkolku (s pořádnou klimatizací) s plnou nádrží a náhradními kanystry a nášupem jídla a vody, včetně naplněné přenosné ledničky (a informaci pro ostatní doma, kam se chystám a kdy se mám vrátit). Přežití na slunci, bez vody, se počítalo na hodiny. A v tom žijí a pracují lidé, někdy i zcela osaměle, pokud zvládnou svoji práci. Do nejbližšího (ve skutečnosti hodiny vzdáleného) města opravdu jen jednou za pár týdnů, jinak práce od rána do večera (a že je tam pořád co dělat, i když nic nepěstují a krávy se o sebe starají samy), bez možnosti nějakých společenských vazeb. Pak není divu, že i uzavřené rodiny měly svá nepříjemná tajemství, tvrdý život se podepsal i na rodinných vazbách. A řešení jejich tvrdých negativ někdy není možné bez jistého a velmi nečekaného "necivilizovaného" způsobu násilí.

"Vydat člověka na milost živlům je téměř nemyslitelné a naprosto neodpustitelné."

"Protijed byl drahý a měl jen krátkou dobu trvanlivosti, takže ho na místní klinice nedrželi skladem. "Co se stane, když vás uštkne?" ptávali se často nevěřícně baťůžkáři. V případě místních hadů určitě nic dobrýho, zněla odpověď. Nathan se naučil žít s poučkou, že když ho had uštkne, zemře."

Jiné než skvělé Sucho, ale skoro stejně dobré.

Letmo jsem si vzpomněla na ohavně depresivní Království (Jo Nesbø), tam také patologie vládla rodině v severské odlehlosti (ale zdaleka ne opravdové pustině, kterou i v Evropě můžeme najít). Harperová je ale mnohem lepší, uvěřitelnější a prostě exotičtější (byť jako přistěhovalec z Anglie v Austrálii vlastně nežije zas tak dlouho).

9 22.02.2022

Po pár stránkách první povídky se mi začínalo dělat nevolno a nepříjemné pocity rostou. Samozřejmě fascinovaně masochisticky až morbidně čtu dál, snad to vydržím... Od začátku mi proto tane na mysl, jestli nakonec není _lepší_ King ve svých fantaskních hororových příbězích - v tom smyslu, že děs a hrůzu nemusíme brát tak vážně? (Sama nemám Kingovky smyšleného typu moc ráda a většinou je nedočtu, proto se mi v minulosti líbily pouze Cujo,1981, a Dolores, 1993, a pár povídek, které ale už samy byly děsivě nepříliš vzdálené skutečnému životu. A v téhle povídkové knize z roku 2010 King - se životními zkušenostmi a po dlouhých letech psaní - ještě hodně přitvrdil!)
V téhle knize jsou totiž horory "jako ze života", a to včetně důkladně propracované psychologie nejen konání, ale zejména myšlení postav, a naneštěstí se člověk nemůže od všeho snadno distancovat a přemýšlí, co by, kdyby ... snad sám něčeho takového byl účasten. Ještě že jsou ty povídky (dlouhé, skoro jako novely) jen čtyři. Ale nevím, zda se je odhodlám přečíst pěkně jednu za druhou... S hodnocením ještě počkám, ale silně se obávám, že přes nevolnost to bude vysoko...
Víceméně ano, po všech stránkách, doslova i přeneseně: na čelním místě zůstává 1922... U všech povídek se mi zejména líbila samotná psychologie, myšlení jak obětí tak pachatelů. Přemýšleli důkladně, a i když třeba jejich rozhodnutí a rozhodování nebylo v pořádku, nikdy nebylo bezmyšlenkovité či impulzivní, spíš třeba instinktivní, ale rozhodli se vždy - nikdy se nenechali vláčet okolnostmi...
I ten titul je trefný - černočerná tma v duších, to sedí...

Po dočtení první povídky (komentář přičiněn i tam) jsem se - v rámci nezbytného nádechu a výdechu - podívala do doslovu. A ono to tam je - zase trefně - skvěle vysvětleno (a mně nezbývá než zhusta citovat):
"Umění vyprávět příběh není odepsané ... Je to jeden ze životně důležitých způsobů, jakým se snažíme dát smysl našemu životu a často strašnému světu, který kolem sebe vidíme. Je to způsob, jakým odpovídáme na otázku 'Jak se něco takového může stát?' Příběhy naznačují, že někdy - ne vždy, ale někdy - to má svůj důvod."

"Jako čtenáře a spisovatele mne mnohem víc zajímají obyčejní lidé v neobyčejných situacích. Chci ve svých čtenářích vyprovokovat emocionální, téměř instinktivní reakci. Nejde mi o to donutit je 'myslet', když čtou [u mě se to osobně ale tak taky děje], ... protože pokud je příběh dost dobrý a postavy živé, přemýšlení nastoupí po emocích, až příběh skončí..."

"Pokud nechcete nic vidět, tak proboha proč temnotu vůbec pokoušíte?"

"Špatné psaní je něco víc než jenom mizerná větná skladba a chybné pozorování. Špatné psaní obvykle pramení ze zarytého odmítání vyprávět příběhy o tom, co lidé skutečně dělají - například čelit faktu, že i vrazi někdy pomůžou staré dámě přes ulici."

"Ty příběhy [v knize] také říkají, že ušlechtilost tkví ani ne tak v úspěchu, jako ve snaze udělat správnou věc ... a že když se nám to nepovede nebo před tou výzvou vědomě couvneme, pak následuje peklo."

9 16.01.2022

(SPOILER) Konec čtu zas a znova, a já mu vůbec nerozumím! Čekala jsem leccos, ale tohle je zcela mimo očekávání. Proč??? Koho tím trestá, kromě sebe? Chystá se na zbrusu nový život, takže bez své dosavadní vášně a náplně života? Takže ještě jednou, proč? Nechápu...
Vysvětlí mi to někdo? Třeba jsem to pochopila nakonec úplně špatně.

9 21.05.2021

Nesser zase trochu jinak: první půle věnovaná panu Roosovi, žádná detektivka, žádné psycho, a byť se může dotyčný skoro-šedesátník zdát trochu zvláštní ve svém poměrně náhlém pozdním rozhodování, já bych i všemu věřila, ba dokonce chápala. Ke všemu potřeboval trošku nakopnout okolnostmi, náhodami a nehodami. Anna mi trochu vadila, ale bez ní by se žádný další příběh vlastně neudál - pan Roos by prostě "jen" zdárně zmizel ve svém druhém životě.
Teprve v druhé půli nastupuje (tedy poskakuje o jedné noze) Barbarotti. Sprejerský případ vyřešil o hodně později než já (tedy o polovinu knihy později), ale naštěstí se mezitím věnoval právě panu Roosovi, Anně a spoušti, kterou za sebou zanechávali... Barbarotti na rozdíl od Roose je extrémně spokojený (ani s Bohem nijak zvlášť nerozmlouvá, to už spíš Marianne otevře nezdařbůh Bibli, a ejhle, je zase u Kazatele).
Teprve na konci trocha filosofování, prostě namísto pořádného konce, jak to Nesser dovede.
Ano, detektivka vcelku žádná, policajti takoví pohodoví, asi pro málo jiné práce, zato vhled do jedné dvou lidských duší tam je vydatný. A za to a za čtivost dávám zase plný počet.

Začínám si dávat stále větší pozor na Asundera, již jednou si tak sám v skrytu vyřešil za Barbarottiho aspol. jeden případ a ještě pořád nikdo neví, jak na to přišel. A jeho minimalistické šéfovské vstupy (i bez neposedné zubní protézy) do dění na jeho policejním oddělení jsou vždy příjemným zpestřením.

Tentokrát mne netrkla žádná pěkná moudra, ale jen metafora o nespavosti nad ránem: "jako korek vznášející se na hladině bdělosti..."
A samozřejmě páně Roosův občasný výkřik: "Jsem ve svém vnitřním exilu!" A pak že to byl nudný patron...

Pozn.: po přečtení komentářů níže jen připodotknu, že na obálce nestojí Nejlepší švédský krimiromán, ale že autor je trojnásobným držitelem tohoto národního literárního ocenění, Bästa svenska kriminalroman, a to v 90. letech (a to za tři detektivky s Van Veterenem - viz Ocenění u autora).
A dodám, že v.V. mi chybí čím dál víc, protože s B. je děj vždy hodně pomalý a hodně smutný, byť sám inspektor je až nemilosrdně šťastný jak blecha, povětšinou (však i naň dojde)...

9 19.01.2021

Komplikované, dlouhé, místy napínavé, místy děsivé, přírodovědecké, matematické, psychologické a velmi grónské. Po několika knihách autora (už jsem tedy trochu věděla, do čeho jdu) jsem se natěšeně konečně dostala ke slečně usmívající se (jen podle jména, jinak mi připadala povětšinou poněkud jako ledový rampouch, a stejně houževnatá). Hned mne ale dost odradily výkřiky na obálce o tom, že se hodlám pustit do nejlepšího severského thrilleru všech dob. A to nám jaksi určili již v roce 1992... - tak proč od té doby vůbec nějaké severské thrillery vycházejí???
První půle zajímavá a detektivní, ale pak se to komplikovalo, včetně vztahu s mechanikem, až mě to skoro přestalo bavit. Odložila jsem a vrátila se po několika jiných knihách (jedné shodou okolností z Grónska), abych klopotně příliš dlouhý thriller! dočetla. Nadšení se nekonalo. Pár myšlenek až varování se našlo, jako v každé autorově knize, zajímavostí o Grónsku tam taky pár bylo, ale celková zápletka a především rozuzlení ani hlavní hrdinka mne neuchvátily. (Slečna Smilla měla cit spíš pro led, nevím, proč to autor poněkud posunul.) 65%
Pár dílčích postřehů:
-nechápu, jak mohla Smilla vyrůstat v Grónsku a bát se vody...(jinde než u vody se tam nedá žít a nežije)
-Grónsko se zde prezentovalo spíš ve vzpomínkách Smilly v kontrastech jednání a myšlení s dánským, o samotném životě a geografii krom drobných zmínek o cestách měřených přespáními apod. tam byla jen kopa jmen, nejasno zda úplně všechna místa skutečně existují - mapa by byla víc než příhodnou součástí knihy
-nahlédla jsem do dřívějších komentářů a stejně tak, jak jsou rozpolcené, je i moje vnímání knihy - rozhodně pro mne není nejlepším severským thrillerem, pokud bych ji vůbec chtěla nazvat thrillerem, což snad ani nechci

9 01.12.2020

(SPOILER) Pro mne nečekaně příjemné překvapení: po tolika negativních ohlasech na knihu zde i doma, i od skalních obdivovatelů (spíše obdivovatelek) Reachera, k nimž se hrdě hlásím, se mi do knihy moc nechtělo. Proto jsem si nejdřív užila ušetřenou Večerní školu. A to teprve vynikl rozdíl!
Tahle kniha byla skvělým příkladem toho, co si autor po tolika úspěšných dílech (dvacítce?) své série může dovolit: udělat si legraci z vlastního stylu i námětů i svého "ošklivého velkého chlapa". V duchu konspiračních teorií ale mohl začít mít svého hrdiny už dost, nebo svých čtenářů vyžadujících další a další pokračování, nebo prostě potřeboval betonový oslí můstek pro přechod k následující knize série, kterou už napsalo duo Child-Child, resp. Grant-Grant (kdo četl bratrovy knihy, pochopí, nač narážím).

Od prvních stran kouzelná parodie - Albánci versus Ukrajinci (s Rusy v zádech) v nejmenovaném americkém maloměstě (tedy půlmiliónové díře), gangy na východ a na západ od (jak jinak) Central Street a jedoucí ve svém druhu obchodů (lichva, prostituce), dokud se váhy nezhoupnou, sem, tam, sem, tam...až se rozhoupou jak perpetuum mobile. A do toho masakru se samozřejmě vynoří, no víte kdo, zachraňující staříka (židovského sedmdesátníka, kterého napálil lichvář i zastavárník...), aby jeho samotného (i staříka s rodinou) pak zachránila nezbytná krasotinka o polovic menší a lehčí (nevinná dvaatřicetiletá servírka, které nevadí pohled na krev, sama si zastřílí a ještě rozhoduje o tom, koho zastřelí Reacher).
A kdo na parodii nepřistoupil do strany 220, tak stranou 221 už nemá na výběr: počítadlo mrtvol způsobených Reacherem přesáhlo prstové počitadlo jedné ruky, pak i dvou (na jedné stránce), a celkové skóre mužů gangu (jen mezi sebou) naskakovalo jako ve Žhavých výstřelech (reklama na film jistě dovolena), zatímco Reacher byl tím nezničitelným králíčkem Dura... (reklama na zboží zakázána, autocenzurou, ostatně toho chudáka nakonec po mnoha pokusech odstřelili - Reachera nikoliv). A do konce zbývá celých 100 stran, tj. zhruba tolik dalších skoro či totálně mrtvol. Další dílky parodie lze vyzobat v předchozích komentářích, třeba hned v tom chronologicky předcházejícím.

"Jako sestřelovat růže na pouti....
Reacher trefil prvního.
Trefil druhého.
Trefil třetího.
...
Reacher přelezl hromady mrtvol." (s. 220/221)

"Organizovaný zločin je byrokratičtější než poštovní úřad."

"Hasiči teď vytahují z trosek opečené kostry. Velká senzace. Každý chce být u toho, aby měl co vyprávět vnoučatům."

"Musím si s ním vážně promluvit - To v armádě říkáme, když chceme někoho umlátit k smrti."

"Co by udělala námořní pěchota? - S největší pravděpodobností by evakuovala zaměstnance a pak podpálila budovu. Cíle v horních patrech by se buď stihly dostat dolů po požárním schodišti, nebo by uhořely ve svých výšinách. V každém případě úspěšná akce, bez velké námahy.
Co by udělala obrněná divize? - Standardní doktrína pro městské prostředí nakazuje sestřelit stěny v přízemí, aby se budova zhroutila do sebe. Vždycky je lepší, když se na ulici nepovalují trosky. Cokoli, co by se o minutu později ještě hýbalo, by sestřelili kulometem."

To byla oddechovka nevyžadující ani špetičku myšlení!
Ovšem nechápu vazbu originálního titulu a českého překladu.

Pozn.: na vážnější notečku, co jsem ještě nezmínila u posledních dílů a všímám si toho čím dál víc jako negativního prvku (tento díl nebyl výjimkou, ale zrovna té parodii to kupodivu docela slušelo) - lakonický styl kratičkých holých vět Reachera (často obsahujících obecná lakonická moudra) autor replikuje i do stylu mluvy všech ostatních postav. Ano, je to chytlavé (asi podobně tomu, co způsobí jeden Slovák mezi skupinou Čechů, neznámo proč najednou Češi mají neodbytnou snahu pohovoriť slovensky, obráceně jsem to tedy ještě nezažila). Ale alespoň v některých případech by mohl autor svým postavám dát vlastní (ne-Reacherovský) styl vyjadřování.

9 13.11.2020

"Mám přeci spoustu času na přemýšlení a postupně přijdu všemu na kloub. Mohu si to dovolit, nebude to pro mě mít žádné následky. I kdybych najednou dosáhla nejúžasnějšího poznání, bylo by mi to docela k ničemu. I tak bych musela nadále dvakrát denně uklízet ve stáji, sekat dříví a tahat seno z rokle. Má hlava je svobodná, smí si dělat, co chce, jen ji nesmí opustit rozum, který potřebuje, aby udržela naživu mě a zvířata."

"S naší svobodou je to smutné. Pravděpodobně nikdy neexistovala jinde než jen na papíru. O vnější svobodě snad ani nikdy nemohla být řeč, také jsem však nikdy nepoznala člověka, který by byl vnitřně svobodný. A ani jsem nikdy tuto skutečnost nepovažovala za zahanbující. Nevidím, co by mělo být nedůstojného na tom, nést jako každé zvíře naložený náklad, a nakonec jako každé zvíře zemřít. Ani nevím, co je důstojnost. Narodit se a zemřít není důstojné, stane se to každému stvoření a kromě věci samé to neznamená vůbec nic."

"To byla skutečnost. Protože jsem to všechno viděla a cítila, je pro mě těžké přes den snít. Denní snění se mi z duše protiví a cítím, jak ve mně umřela naděje. Nevím, jestli vydržím žít jen ve skutečnosti. Někdy zkouším zacházet se sebou jako s robotem: udělej tohle a jdi tam a nezapomeň udělat tamto. Jde to však jen nějakou dobu. Jsem špatný robot, pořád ještě člověk, který myslí a cítí, a nic z toho si neumím odvyknout."

"Teď mám úplný klid. Vidím o kousek dál. Vím, že tohle ještě není konec. Všechno běží dál."

Dostala mě. Téměř vše mi bylo hodně povědomé, ba blízké. Skvěle prožito i odpozorováno (kočky se svým jedinečným naturelem naprosto geniálně, jen ten pro ně smrtelně jedovatý aspirin, to autorce ujelo). Krom jiného, i bez knih, beze slov (rozhovorů), bez hudby - i tak sama (pře)žila. Naprostá neochota zemřít je mocnou pohaněčkou..., ale trvá docela dlouho, než si to krom těla uvědomí i mozek. Strach vůbec (ze samoty, ze smrti, z budoucnosti) byl až jednou z posledních emocí, které se u hrdinky projevily. (Moc zajímavé. Shodou okolností jsem před nedávnem četla dystopie jako Tíha sněhu a Slunce na útěku - tam bylo hrdinů víc, samotou netrpěli, ale kupodivu ani neprojevili sebemenší strach - z budoucnosti/smrti).
Vůbec bych netipovala, že je knize přes půl století, jakoby ji autorka napsala včera... G e n i á l n í.

9 12.10.2020

Ohromný román, obsahem i objemem, ale samozřejmě především osobností, kterou líčí v průběhu skoro celého jejího života. Nejvíce se mi líbila první část, to puzení k dolování toho, co je zatím skryto v mramoru. David byl a je vpravdě obrovsky úchvatný.
Schopnost (i když ne zrovna přímo ochota) dát se i do bronzových plastik (lze vůbec tenhle pojem použít pro bronz?), vyžadujících zcela jiný přístup i jiné postupy, poté malování a nakonec i architektury, byla obdivuhodná (i když okolím a dobou asi hodně vynucená). Do fresek na stropě Sixtinské kaple se mu hodně nechtělo, to mne překvapilo, než se to vysvětlilo: jen dokud nedostal a neprosadil vlastní nápad a nevytvořil další úžasné dílo. Pak už s ním hodně zmítaly politické a církevní vlivy, jen těch papežů na stolici co se vystřídalo (a snad se všemi se více či méně potkal), válek co vedli, a současně Medicejští a Florencie, to vše jej výrazně ovlivňovalo.
Z románu mám teď celkem jasnou představu o vzhledu a charakteru Michelangela - jakkoli mne Stoneův popis hodně překvapil: malý drobný chlapík byl schopen se ohánět kolem bloků mramoru tak, že by to nikdo nečekal; laskavý ke svému okolí, celoživotní podpora pro celou svou rodinu ve Florencii, bez hvězdných manýrů (odtud poněkud konfliktní vztah s dalšími génii té doby, Leonardem i Raffaelem, kteří žili a tvořili zcela jinak), skoro asexuální, ale byla i platonická i završená láska, byť dával přednost (aspoň v zobrazování) mužským tělům (ostatně propadl i nevýslovné kráse jednoho mladičkého šlechtice, kterému věnoval své nejlepší sonety).
Nezbývá než věřit, že Stone nám ten v zásadě velmi pozitivní obraz velkého umělce-génia zprostředkoval podle pravdy, tedy dostupných pramenů, a moc ho nepozlatil a nás čtenáře nelakoval. Ale právě titul románu, ta agónie na jedné straně a extáze na druhé, jsou jako extrémy trochu v rozporu s vylíčenou mírumilovností Michelangelovou. Jistě, když se ponořil do práce, skoro nejedl, nespal a nemyl se, ale mně to vlastně připadalo "normální" s ohledem na jeho geniální tvůrčí elán...
Překvapivé také je, že se dožil při své fyzicky (i psychicky) náročné práci, životosprávě i epidemiích neuvěřitelných 88 let.

Pozn.: nejnovější vydání je zbytečně těžké do ruky, lehčí gramáž papíru by knize a zejména čtenáři prospěla, stejně jako odstranění zbytečných "obrazových příloh", které byly jen matoucími podivnými kolážemi M. nejznámějších děl. Každý se raději podívá na skutečná díla, aspoň v reprodukcích.

9 11.12.2019

Génius a jeho oběžnice, velký mozek a jeho žena, malý muž a velká žena, nemocný muž a ošetřovatelka = Gödelovi, Kurt F. 1906-1978 a Adéla T. 1899-1981. To jsou fakta, ale tahle kniha mnou hodně pohnula z jiného důvodu - tolik života, neštěstí, lásky, utrpení a samozřejmě matematiky dohromady... (nebýt to génius a slavný vědec, byl by asi skoro celý život internován v psychiatrickém ústavu; jen díky podpoře své ženy mohl pracovat a sdělit světu své užitečné myšlenky).
Naprosto skvělé, až do hořkého konce. A na konci to autorka také skvěle shrnula:
"Adéla ten svůj úkol přijala: Bůh ji stvořil proto, aby zabránila géniovi odejít ze světa příliš brzy. Byla kompostem, z nějž vyrůstala ušlechtilost; bez masa, bez chlupů a bez lejn mysl neexistuje. Byla nutnou, nikoli však postačující podmínkou; svolila, že bude jen článkem řetězu; že navěky bude tou dobrou tlustou nevzdělanou Rakušankou. ... /ovšem/ v kontinuu zetlelých těl a zapomenutých duší jsou si všechny životy rovny. Všichni jsme jen článkem řetězu. Nikdo z nás nemá zde na zemi žádný úkol. Adéla milovala Kurta; nic důležitějšího neexistovalo."
V té knize je prostě všechno ("všehomír"), našla jsem v ní spoustu moudrých, výstižných, vtipných, osvěžujících a platných postřehů, i poučení, které povětšinou putovaly do citátů, abych je měla po ruce. Tentokrát (sobě vlastně atypicky navzdory) jsem spíš prožívala život protagonistů než vstřebávala jak houba pár matematických, logických a filosofických disputací a informací o světových celebritách. Informační hodnotu, byť vysokou, v tomto případě překonal život sám - jak jej skvěle zobrazila mladá francouzská autorka, vybavena důkladnou znalostí Gödelova díla a života, historických faktů a skvělou logikou, s níž mohla vyplnit bílá místa a dát příběhu čtivý románový kompletní tvar.
Vynikající, moc jí za setkání s její knihou děkuji.
Doporučuji každému, kdo má rád romány o životě, o době 20. století s anšlusem, jejími dvěma válkami, atomové bombě a "amerických" vědcích, Einsteinovi a jeho největším příteli, géniích naší doby, psychických nemocech a jejich léčbě... - skutečnost totiž zase předčí cokoli, co by si kdo mohl vymyslet.

P.S. Adélina věta - "Jsi úžasný..." - je neporazitelná a věčná :-)
P.P.S. Obálka se mi líbila tím víc, čím jsem se víc dozvěděla o hrdinech. Stylizovaně naprosto přesně ty dva vystihuje. Teprve později jsem pohmatem zjistila, že je na ní ještě něco okem neviditelného (na zdejším obrázku to tedy vypadá jako špína, rozsypaný čaj) - co to ve skutečnosti je, to si každý račte zjistit sám ;-) Ve výsledku musím obálku vysoko ocenit, což dělám jen zřídka (nebývá pro to sebemenší důvod).

9 21.07.2019

Ptáci mě fascinují čím dál víc díky novým obrazovým dokumentům a vlastnímu pozorování, takže na knihu jsem se proto náležitě těšila. Jenže mě zklamala. Není to čtivé, informativní, zábavné ani odborné, protože tomu chybí jakákoli systematičnost. Je to pouhý líbivý kaleidoskop: velmi barvitý obrázek složený z miliónů střípků, ve formě výtahů z mnoha studií o ptácích (a ostatních živých tvorech), ovšem zrovna ty obrázky tomu zpropadeně chybí. Autorka vlastně dle všeho navštívila pouze jediné specifické místo zkoumání jediného velmi specifického, byť mimořádně šikovného druhu - vrány kaledonské (malinký ostrov u protinožců - Nová Kaledonie), a ten jí tak učaroval, že o vráně se dočtete prakticky na každé stránce. Ostatní ptáci se takové pozornosti netěší, ostatně jejich malou plejádu zmíněnou v knize naznačuje i chudičký (po všech stránkách - tj. i málo použitelný) rejstřík. Závěrečné Poznámky jsou ve skutečnosti odkazy: autorka prostě suchopárně cituje z mnoha univerzitních studií, opakuje se, chybí jí nadhled a objektivita, ale hlavně systém v podávání informací (není to žádný Attenborough ani Durrell). Škoda.

9 25.06.2019

Napínavé, zapeklité, dlouhé, depresivní, skoro jako ze života: bála jsem se barbara, tedy Barbarottiho - po několika blízkých setkáních s Van Veeterenem se mi do italské detektivky moc nechtělo, ale on je to Gunnar, tedy Švéd každým coulem (jakoby neměl ani špetku jižanské krve?) a celé se to odehrává ve Švédsku, takže něco nesrovnatelného s "holandským" Van Veeterenem. Však taky nemá takové bonmoty ani suitu spolupracujících vyšetřovatelů a spousta věcí se vlastně děje vpravdě náhodou a na spoustu věcí přijdou dříve sami zúčastnění než policie, a podle toho se zařídí.
První stovku stran jsem dost protrpěla, táhlo se to a koho do podrobna zajímali jednotliví členové rozvětvené rodiny, nespokojení, rozrůznění, deprimovaní, sebevražedně naladění..., pak se konečně sešli a došlo k zápletce. Ohromné nejistotě. O zločinu ještě nemohla být řeč, i když někteří už věděli a tak trochu mohli i čtenáři začít tušit. Pak běžel čas, celé měsíce...a bum, zčistajasna víme, co se stalo v jednom případě. A pak běžely měsíce...a bum, náhody a nic netušící otázky vyvolaly přiznání. A jak se pomalu ze scény stáhli ti se sebevražednými sklony, vyrostli najednou jiní, ti s vražednými sklony... Snad jsem moc neprozradila, jen jsem chtěla naznačit, že se jednotlivé případy rozlouskly zničehonic, otočíte stránku a je to tu, takže o čem je vlastně těch zbývajících několik set stránek? To stojí nejen za úvahu, ale rovnou za přečtení. Příjemně po těle a na duši z charakterů, vztahů a činů v rámci rodiny asi čtenáři nebude, nicméně ocení věrohodnost, protože autor nabízí důkladný vhled do psychologie postav.
Ale světlo na konci tunelu se přeci jen nabízí, nenápadně, vzletně a jemně humorně, přesto zase přesvědčivě: hovory (smlouvání, modlitby) Barbarottiho k - možná existujícímu - Bohu jsou kouzelné a závěrečná lehká zmínka o významu obsahu Bible s nastřádanou moudrostí staletí jaksi pro všechny, za všech okolností, je, nu, takovou třešničkou na dortu.
95% (jen kvůli té délce a tíži knihy) a těším se na další přeložené díly - pozdě, ale přece, a nové díly už vycházejí podstatně rychleji a "včas" (2 knihy ještě plánované na druhou půli 2021)
P.S. Následující, tedy další komentář, ergo na stránce výše uvedený (ó jaké složitosti zde?!), mne potěšil i rozesmutnil: P.S. totiž už nemohu sdělit přímo, ale on si toho byl vědom (však mne tak taky spolu-vychoval) ...

9 23.06.2019