Sisssi komentáře u knih

Skvělé! Elain v labyrintu ženských vztahů, jehož zákruty jsou pro ni nepředvídatelné a plné nástrah. Dětské a ženské vztahy bez pozlátka a načančaných filtrů. Doporučuji.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 63): ...kdybych tu s ním byla sama nebo v klučičí bandě, náramně by mě to bavilo. Teď prostě jen mlčím.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 65): ...poví mi, že jsem její nejlepší kamarádka. Carol má ještě jednu nejlepší kamarádku, která je někdy nejlepší, ale někdy se s né Carol zase vůbec nekamarádí.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 67): ...poznám, že si to vůbec nemyslí, že se jim ta jejich paní a jejich stránka zdá mnohem hezčí. Ae takhle se to říkat musí, a tak se to taky učím.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 67): Úplně mi stačí sedět na zemi a vystřihovat pánvičky ze zásilkových katalogů nůžkami na yšívání a říkat, že se mi to nepovedlo. Zčásti se mi ulevilo.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 105): Ne všem se musí moje tvorba zamlouvat. A ne proto, že jsem žena. Když se někomu nelíbí nějaká mužská tvorba, není to proto, že jejím autorem je muž. Zkrátka se jim nelíbí, tečka.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 118):...a když se ráno probudím a vykouknu z okna pokojíčku, roztávají dole v poprašku krasopisně vyčůraná počáteční písmena jejího jména a příjmení.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 134): Čekala jsem na sebemenší náznak: na noční můry, apatii a sklíčenost. Ale nic jsem nevysledovala, což mohlo znamenat, že se naučily dobře přetvařovat, stejně dobře, jako kdysi já.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 136): Vůči nepřátelům můžete pociťovat nenávist a štvou vás. Ale Cordelie je moje kamarádka. Má mě ráda, chce mi pomáhat, všechny tři jsou moje přítelkyně a chtějí mi pomáhat, jsou to moje nejlepší kámošky.(...) Nenávidět je by šlo mnohem snáz. S nenávistí bych si poradit uměla. Nenávist je jasná, kovová, jednostranná, neochvějná: na rozdíl od lásky.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 167): Nazvala jsem cyklus Papiňák. Kvůli atmosféře, která panovala v době, kdy jsem ho dokončila, si lidi občas mysleli, že je to bohyně země, což mě vážně pobavilo s ohledem na to, jak máma nesnášela péči o domácnost. Další v něm hledali kritiku zotročování žen, další odmítaný stereotyp ženy zredukované na vykonavatelku triviálních domácích prací. Ale byla to jen máma při vaření a kde a jak na konci čtyřicátých let připravovala jídlo.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 210): Slyším jejich zlobu, ale taky potřebu. To ony mě na tohle potřebujou, ale já je už ne.Už mi na nich nezáleží. Něco ve mně ztvrdlo, vykrystalizovalo, proměnilo se ve skleněnou kuličku.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko: strany 362 a 398-9 - skvělé, přípané, výstižné.

Bulvárek na odlehčení.

Stejně slabé jako předchozí díly. A to, jak Regin na konci udělá z nothungu excalibur, tak to jsem tedy nepochopila, časově to nevychází.

Populárně naučná kniha, kterou autorka zkompilovala na základě starších prací. Není to žádné veledílo, ale určitou úroveň si autorka drží. Tedy, až na občasná sklouznutí k některým překonaným domněnkám. Jako oddechovka dostačující.

Takové dětské. To, co hrdinové dělají, umí, cítí, jak smýšlí je neuvěřitelným mišmašem, který nedpovídá době před 500 000 (nebo dvěma a půl miliony jak je na obálce?) lety, ale zcela náhodně si vyzobává prvky z celého pravěku i fantazie. Postavy vypadají ještě napůl jako opice, velice archaicky se páří, vydávají zvířecí zvuky a mručí na 100 způsobů, ale na druhou stranu používají abstrakta, velmi pokročilé nástroje a bydlí na úrovni, která 500 000 let př. n. l neodpovídá. O náboženských představách nemluvě. Zajímavé je, že náboženský koncept Velké je v textu líznutý spíše patriarchálními než mateiarchálními prvky. Tudíž mě obliba knihy u feministicky (vlastně spíš pseudofeministicky) orientovaných čtenářek poněkud udivuje. Úsměvné byly i šelmy, které se vůbec nechovají "divoce", ale spíš nepřirozeně a za každou cenu krvelačně.
Autorka má dle záložky zálibu v paleoantropologii - pak nechápu, proč ji při psaní alespoň trochu nevyužila, kniha je napsána, jako by autorka znala z pravěku sotva látku základní školy.

Mám dojem, že jsem se vlastně téměř nic nedozvěděla. Sem tam nějaká zajímavá informace, ale ta je podána tak nenápadně ve vrstvě vaty, že ji člověk téměř (a někteří záměrně) přehlédne. Třeba poznámka o tom, že skutečných "menhirů" je u nás maximálně pár desítek, zbytek je novodobá módní náplava či nepochopení něčeho staršího, ale ne pravěkého.

"To poslední, o co při volbách stojíte, je zbytečně moc těch, kteří používají mozek a umí si dát dvě a dvě dohromady."

Prostě Agatha...

Ještě slabší než první díl.

Eco je jeden z mála autorů, u jehož knih se musím smát nahlas.

str. 22: ...získal přehled, který Paolo Villaggio nazval obludnou kulturou. Ztroskotanci mívají stejně jako samoukové mnohem větší znalosti než vítězové - pokud chceš prorazit, musíš dobře umět jen jednu věc a nesmíš ztrácet čas snahou umět všechno, radost z erudice je vyhrazena ztroskotancům. Čím víc toho člověk ví, tím méňe se mu daří.
str. 67: Deník nedělají zprávy, je to naopak, zprávy dělá deník.
str. 72: Ale souhlasím, že než tvrdit něco, co by si mohl někdo ověřit, je vždycky lepší jenom naznačovat. Naznačovat, to znamená neprohlašovat, neříkat nic jasného, jen potížistu nějak pošpinit.
str. 78: ...ostatně copak někdo čte knihy recenzované v novinách? Většinou je nečte ani recenzent, a kdoví, jestli sám autor. Když se tak dívám na některé knihy, vážně o tom pochybuju.
str. 81: "Všichni novorozenci mají velikánská varlata," prohlásil Simei, "a všichni otcové jsou na ně takhle hrdí. Ale vždyť víte, že v porodnicích občas spletou náramky, třeba ten kluk ani nebyl váš, aniž bych se chtěl dotknout vaší paní."
str. 112: Noviny lidem ukazují, jak mají myslet.
str. 113: A hlavně se teď všichni omlouvají. Anglikánská církev se omlouvá Darwinovi, americký stát Virginia se omlouvá za otroctví, energetická společnost se omlouvá za nefungující elektřinu, vodárny za netekoucí vodu...
str. 242: ...korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový defraudant sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.

Zajímavé, jen mám dojem, že kniha je jednou z těch, co brzy zastarají. Připadá mi poněkud poplatná době. Když je v módě bláznění po bohyních a posvátných místech, autor tomu ochotně vychází vstříc. Věda by však měla být nezávislá a povznesená nad dobovou poptávku. Stati Evy Čermákové není radno brát příliš vážně, ty beru jen jako doplněk pro pobavení.

Tolik jsem se těšila, ale středověké Písni o Nibelunzích to nesahá ani po kotníky, velmi slabé, naivní, nemá to švih ani kouzlo. Od předního německého autora fantasy bych čekala daleko víc. Jaký je rozdíl mezi tímto plochým, černobílým Hagenem a tím mnohovrstevnatým ze středověkého eposu, kde si celou dobu říkáte, že byste ho měli nenávidět a přesto úplně nemůžete, protože je to postava jako živá a vy ji nejen odsuzujete,ale přesto ji v koutku duše i chápete...

Ano, čtenář se občas dozví některé střípky nebo perličky jinde nezmíněné, ale jinak je kniha spíše cestováním po stopách mýtu Sisi než po stopách císařovny samotné. Z uvedených pramenů se dalo vytěžit více. Po dlouhé odmlce, kdy o Sisi nevycházelo vůbec nic, však vyhladovělý čtenář ocení i to.

Velmi dobré. Ač se autorka nevyhýbá nezdravému zobecňování, ve vyvracení mýtů jde místy až trochu do opačného extrému a občas opomíjí kriticky zhodnotit některé zdrojové dokumenty (třeba jen pár odstavců poté, co totéž odhaluje u jiného autora), přesto se jedná o knihu, která nám dosud chyběla. Jen více takových! Překlad chvílemi vykazuje známky nepozornosti překladatele. Škoda, že chybí rejstřík.

25.06.2022

Poněkud vykonstruovanější a méně spontánní než první díl (vždyť také na konci poznáte, že nešlo ani tak o příběhy, jako spíš o reklamu na provozování kruhů, terapií a jiných služeb přispěvatelek), ale stejně slabé, s malou výpovědní hodnotou. Když si sednu do autobusu nebo do čekárny, k holiči, zaposlouchám se na rohu do hovoru okolojdoucích žen, uslyším tytéž příběhy. Někdy žasnu nad tím, jak zkreslený pohled na životní realitu některé ženy mají - pak se nelze divit, že se při prvním střetu s realitou hroutí. Jako například pisatelka, která má dojem, že se nemluví o všech těch "hrůzách", které obnáší mateřství. Přitom má několik mladších sourozenců. To nikdy neviděla, co všechno jim její vlastní matka musela obětovat?

Tuctové příběhy, jakých je plný internet. Dost podobné jeden druhému, velmi mainstreamové, ačkoli jejich vypravěčky mají přesně opačný dojem. Smutné a až znepokojující je, jak mají respondentky dojem, že ta klišé, která si nechaly nalít do hlavy na seminářích, ženských kruzích, při četbě Rudého měsíce a podobných knih, jsou jejich autentické myšlenky a dojmy.
Kýčovitá idylka, s jakou se setkáváme např. v příspěvku "Moje menarche. Jaká nebyla, ale mohla být..." mi připomíná příběhy červené knihovny. Některé ženy si jimi nechají poplést hlavu natolik, že ještě v pokročilém věku stále čekají na dokonalou lásku a prince na bílém koni, místo aby si přiznaly, že životní realita je jiná než pohádka - a že vůbec nemusí být tak špatná. Kniha mluví o přírodnosti a vnímání přírodních cyklů - ale ideální představa menarché je podaná jako velmi konzumní záležitost - šopování, sezení v kavárně, šperky, krajky, hedvábné prádlo,... těžko si představit něco více vzdáleného přírodě. Ohledně vystřízlivění z iluzí o Velké bohyni doporučuji např. článek "Gender v archeologické interpretaci" od Kamily Remišové Věšínové v časopise Slovo a smysl (volně dostupné na internetu).

Až nebezpečné mi připadá, když se samy přispěvatelky angažují při "léčení" či "hledání cesty" jiných žen (ženské kruhy, porodní asistence, osobní rozvoj, psychoterapie, ...). Jak se mohou domnívat, že budou užitečné jiným, když nemají vyřešeno ani samy v sobě? Bohužel, tento podtyp mesiášského koplexu má většina takto angažovaných lidí. Možná to i myslí dobře, ale ty dopady... Když půjdete na obezitologii a tam najdete doktora, co má 150 kg, jakou k němu budete mít důvěru?

Většina příběhů byla i přes jistou ezoternost a ulítlost vlastně v pohodě, jen asi 2 porodní texty byly opravdu produktem vzbouřených hormonů, kterým naprosto chyběla soudnost. Snad se pisatelky s odstupem už dívají na vše v větším odstupem a nehýčkají si v sobě bolístky.

Proč editorka některé příspěvky podepisuje svým pravým jménem Lilia a u jiných se skrývá pod pseudonymem Eva, u dalších Aisha, Karla, Alexandra? Nebo je ukryta i pod některými dalšími jmény (třeba Andrea)? Neříkala kdysi, že chce "žít takový životní příběh, který, kdyby se náhodou jednoho dne celý zveřejnil v novinách, by nemusel nic skrývat. Za který bych se nemusela vůbec stydět"?

Čekala jsem, že s autorem asi nebudu někdy souhlasit, ale netušila jsem, že budu nesouhlasit tak často. Pro toho, kdo se na poli historie a mýtů nepohybuje, to asi je úchvatná kniha. Pro toho, kdo už něco o historii ví a je ochoten si vyhledat mýty, o nichž Campbell mluví a srovnat jejich skutečné znění s tím, co o nich tvrdí, je ale jasné, že si mýty ohýbá k obrazu svému. Schválně, přečtěte si příslušné části z Bible, Homéra,... a uvidíte, jak čtenáře balamutí. Rovněž jeho jednoduché soudy o středověku, o tom, kdo tvořil mýty, o dualitě atd. jsou dost mimo. Takový (i přes zdánlivou obsažnost) jednoduchý a zkreslený pohled na minulost ale i na současnost, zabalený do spousty líbivých slov. Dnešním lidem se to ale zamlouvá, protože to odpovídá jejich iluzím.

Jeden z oponentů se při obhajobě této práce podivoval nad tím, proč má autorka vůbec potřebu uvádět na pravou míru mýty o matriarchátu, protože v archeologických kruzích je to přece již dávno passé. Od napsání uběhlo již několik let, ale široká věřejnost potřebuje narovnávat pokřivený pohled na někdejší postavení ženy ještě víc, než v době vzniku. Kniha by měla být povinnou četbou pro všechny účastnice ženských kruhů, ekofeministky a další idealisty, kteří mají romantické a idealistické představy o minulosti ženské poloviny lidstva.
Rovněž doporučuji autorčin článek Gender v archeologické interpretaci (http://slovoasmysl.ff.cuni.cz/node/422 - volně přístupné na netu).

22.05.2022

Byly opravdu některé básně už v předchozích sbírkách, nebo se mi to jen zdá proto, že jsou všechny stejné? Ufňukané nebo naopak rádoby přehnaně sebevědomé, tuctové a velmi mainstreamové. Na wiki píší, že autorka studovala rétoriku a odborné psaní - udivující. Sice je to bestseller, ale to nic nemění na tom, že je to škvár.

S historií to má společného jen máloco. Špatné vykreslení doby rensance, lidských vztahů i náboženství. Pozitivum je snad jen to, ža autorka již trochu opustila ten dětsky zatvrzelý přístup "všechno, co napsali akademici, jsou lži". Je opravdu úsměvné, jak je Maureen líčena jako milovnice umění, která ráda tráví čas po galeriích - a pak ani ona ani nikdo další z jejich skupinky (Tammy, Roland, Peter) nepoznají Zvěstování od da Vinciho... Rozesmálo mě, když jsem četla o tom, jak chřipková epidemie vyvolala nepokoje v Římě, protože za noc zemřelo 5 (ano, 5!) lidí :-D.

Vtipné je, jak autorka tvrdí, že hledá pravdu, boří mýty o ubohých, utlačovných ženách - a přitom jen sama posiluje ty staré a vytváří spoustu dalších, dosti nechutných zkreslení. Považovat Matyldu za bojovnici za práva žen je nepochopení společenského uspořádání raného středověku, ona byla vnímána spíš jako vládce než jako vládkyně. Matylda je líčena jako geniální panovnice a bojovnice - ale přitom její chování a výroky místy ukazují spíš na nevyzrálou puberťačku. Charaktery jsou ploché a černobílé, příběh nezalidněný, žádný dvůr, žádné služebnictvo, prostě vzduchoprázdno, oba si spolu žijí pod dohledem Řádu, takže papežovi lidé byli asi všichni nahrazeni "kacíři". Řehoř a Matylda jsou dva dokonalí lidé - ani zmínka o druhém Matyldině sňatku, ani zmínka o Dictatus papae, o prohlášení o papežské vševědoucnosti a neomylnosti, o nároku papeže rozhodovat o všech křesťanských záležitostech... většina těchto věcí by se fanouškům podobných slátanin asi moc nelíbila, že? Zkrátka nevidíme v knize nic, než zkreslený pohled na boj hodného papeže a jeho Matyldy proti zlému Jindřichovi.
Autorčino užívání slova kacíř svědčí o tom, že bohužel vůbec nepochopila jeho význam, svým pokusem o vysvětlení v závěru se jen zamotává hloub do svého nepochopení.

Zkreslené líčení Matyldy vlastně pokračuje na oslavné vlně, která se zrodila už v 19. století, zmínky o ní najdete nejen v Kosmově kronice, ale i v knize Muži a ženy středověku, Žena v době katedrál od Regine Pernoudové, Královny válečnice Antonie Fraserové nebo v článku Terezie Pilarové Návrat římského práva do středověké soudní praxe (dostupné na internetu).
Zajímá-li se někdo o labyrinty, daleko přínosnější bude četba knihy Craia Wrighta (Labyrint a bojovník : symboly v architektuře, náboženství a hudbě).
Jaké štěstí, že autorka nezná třeba Pasionál abatyše Kunhuty s vyobrazením Marie a Krista v objetí, to by byl "nádherný" námět na další díl.