Saxofonista
komentáře u knih
Jakub a jeho pán
Milan Kundera
Moje chyba, že jsem se do toho pouštěl, když vím, že prostě Kunderu nemám rád, už od Žertu. Ale jak mám ve svém okolí nějaké ty kunderofily, tak to kvůli nim vždycky zkouším znova a znova. Ale prostě to nejde. Irituje mě to jeho věčné předstírání hloubky v jeho plochých a povrchních dílech. Tady to ještě posílil tou předmluvou, ve které se dovolává ratia ... to by sakra musel psát něco jiného, o něčem jiném a jinak.
Takže dvě hvězdy: jednu za pár vtipů, druhou za krátkost, díky které se to dalo vydržet.
Exodus I (Ex 1-15) - Jak jsem zatočil s Egyptem
Petr Sláma
Tato kniha mě zde zaujala jak tématem, tak 100% hodnocením. I klikl jsem na detail hodnocení a zjistil, že jde o jediné pětihvězdičkové hodnocení - samotným autorem knihy....
Není Vám to blbý? Víte, že to působí kontraproduktivně?
Bloudění
Jaroslav Durych
(SPOILER) Kniha mě překvapila ve 3 punktech:
1. Velmi kritickým pohledem na katolický klérus, který jsem od toho žlučovitého katolíka opravdu nečekal.
2. Velmi kritickým pohledem na Ferdinanda II. Štýrského, který jsem od toho žlučovitého nepřítele 1. republiky nečekal (i když je pravda, že vlastně ta karikatura chlapa, co se nešťastnou shodou okolností dostala na trůn, nemůže být sympatická ani skalnímu habsburkofilovi, není-li stižen hlubokou mentální retardací, anebo demencí)
3. Poměrně pozitivním vztahem k Valdštejnovi, protože to byl (Valdštejn) podle mě sviňák k pohledání. Ale je fakt, že v té době byly podobných sviňáků ve Střední Evropě davy, jen nebyli tak zdatní. No a v porovnání s tou č…í hlavou Ferdinandem II. byl asi opravdu do jisté míry hoden obdivu, i přes tu svou absolutní amorálnost.
A jedna věc mi vadila: celá ta linie s Andělkou a Jiřím. Já sice chápu, že to tam asi vložil v rámci té barokní stylizace, ale mě to vyloženě rušilo. A proč být slušný? Prostě vždycky, když se v ději to duo objevilo, tak jsem se nasral, protože mě nějaké milostné příběhy nezajímají. Začal jsem tedy dumat nad tím, proč tam tu milostnou linii, užitečnou jak hřebík v kole, vkládal. Okamžitě jsem odmítl nějaké nabízející se freudiánské vysvětlení a také jsem odmítl googlit předchozí výklady. Místo toho jsem vymyslel jeden svůj (a za jeho správnost neručím). Snad by mohlo jít o jakousi variaci na katolický výklad Písně písní, kdy všechno to smyslné vykládají (nejen) církevní otcové jako interakci mezi (alespoň potenciálně) věřícím a církví. Andělka by mohla představovat tu ŘKC, která se stále snaží spasit kacíře Jiřího, aby zachránila jeho duši, čemuž se on všemožně brání, i přes Andělčinu přitažlivou physis. Jestli jo, tak dejme tomu, ale stejně si to mohl odpustit.
Jméno růže
Umberto Eco
(SPOILER) Film: ** (jen detektivka)
Rozhlasové zpracování: ****
Kniha: *****
Teprve v knize lze ocenit ty teologické, filologické, filosofické a historické nuance, které musely být z pochopitelných důvodů ořezané i v jinak výborné rozhlasové hře (natož v nikterak výborném filmu). Navíc, teprve v plné (knižní) verzi závěrečného dialogu mezi Vilémem a Jorgem se ukazuje, že Jorge měl také svou část pravdy. Ne snad v tom, že by ta jím iniciovaná krvavá jatka byla řešením adekvátním, dokonce ani v tom, že by zničením knihy zabránil tomu, co v ne-knižních zpracováních zaniklo: „Lid boží by se změnil v shromáždění stvůr zplozených propastmi v terra incognita a v tom okamžiku by se periférie země známé stala středem křesťanské říše, arimaspové by byli na trůnu svatého Petra, blemmyové v klášteřích, trpaslíci s velkým břichem a obrovskou hlavou by střežili knihovnu! Sluhové by diktovali zákony a my (tudíž i ty) bychom musili v naprosté bezzákonnosti slepě poslouchat…“
Protože přesně k tomu došlo. Už vlastně nezáleží na tom, co kdo ví a umí, ale na tom, jak na sebe nějaký exot bez zábran dokáže upoutat pozornost na sociálních sítích. Bohužel tomu nedokáže zabránit ani zničení jedné knihy, ani „zakázání těch internetů“.
Kouzelným pomezím Lužických hor
Luboš Y. Koláček
Zcela zásadním prvkem tohoto druhu publikace je rejstřík (kurvaužtaky!). Takže za to hvězda dolů.
A když už autor s oblibou cituje starého Patočkova průvodce, tak by si mohl ověřit, nakolik jsou konkrétní informace dosud platné, krucifix. Např. řadit Jezevčí vrch mezi vrchy s pěknými rozhledy je kravina, protože je už zalesněný, takže z něj žádný výhled prakticky není. Navíc už nahoře udělali národní přírodní rezervaci, takže se tam vlastně už ani nesmí (a značka už tam dávno nevede). Takže další hvězda dolů.
Jinak samozřejmě velké díky za knihu o (spolu s Českým Švýcarskem) nejkrásnějším regionu ČR. A co ČR? Celého světa!
Akorát by to chtělo víc se věnovat faktům, ediční práci a stylistice (aby věty měly hlavu a patu), než nějaké tajemné magii. Takže další hvězda dolů.
Já vím, že je to jen průvodce. Ale právě proto není třeba zbytečně exhibovat.
Z New Yorku do Brna
Tuvia Tenenbom
Nejprve jsem chtěl jít pouze na 2 hvězdičky, protože mi vadil formát. Není to totiž ani z New Yorku do Brna, dokonce ani mezi New Yorkem a Brnem, dá se říct, že ani New York, natož Brno, není dominantní lokalizací této knihy, ve které se autor pohybuje po značně širší oblasti světa. Zejména z počátku to vypadá, že autor prostě sebral, co mu zůstalo, a dal to do této knihy bez ladu a skladu. Ke konci to však přece jen dostane jakýsi řád (a také aktuálnost).
K té hvězdičce navíc také přispělo mé pobavení nad tím, jak se dnes všichni ti politici diví, co že to ta UNRWA provedla (a prováděla), když Tuvia o tom psal už předem.
Chyťte Žida!
Tuvia Tenenbom
No, zejména současné dění potvrzuje, že i když samozřejmě autor zcela nestranný není, tak nekecá. Jak pokud jde o vztah (nejen palestinských) Arabů k (nejen izraelským) Židům, tak o vztah většiny evropských zemí k (nejen izraelským) Židům.
Také je ale pravda, že by mohl Tenenbom "více stříhat". Chápu, že mu třeba bylo líto některé rozhovory vyhodit, když už je udělal, ale pro čtenáře je občas únavné číst několikrát variaci téhož.
Morčata
Ludvík Vaculík
V době prvního vydání, ba ještě asi v 90. letech, bych to hodnotil lépe. Ale v porovnání se Sekyrou (i když jazyk a styl Morčat je "modernější") se na tom asi podepsal zub času a zub (mého) věku.
Sekyra
Ludvík Vaculík
Tak to bylo velké překvapení, zejména v porovnání s Morčaty, což byla dosud jediná Vaculíkova kniha, kterou jsem četl. Sice jsem se dlouhou dobu v ději ztrácel, ale ke konci to do sebe najednou všechno zapadlo a zpětně složilo něco, co má v soudobé české literatuře jen minimum konkurentů.
Velké partnerství: Bůh, věda a hledání smyslu
Jonathan Sacks
Brilantní. Snad jen jedna věc: trochu komprese by neškodilo, občas se autor opakuje, čímž místy ztrácí čtenářovu pozornost.
Bůh ví
Joseph Heller
(SPOILER) Co se mi na téhle knize tak líbilo? No, nejlépe to lze vysvětlit tím, že poukážu na to, v čem se mýlí negativní komentáře k této knize níže.
Nejde totiž o historickou knihu, nejde ani o epos, dokonce ani o méně vznešený hrdinský příběh. Nejde o příběh krále Davida, nejedná se ani o interpretaci Bible.
Biblický text byl pouze využit k vylíčení toho, o čem život je a co nám z něj zbývá ke konci života. Koneckonců, ne nadarmo se Bible nazývá Knihou knih, která nás formou příběhů neinformuje o historii, ale odpovídá na zásadní lidské otázky. Někdo odpovědi hledá jako Jonathan Sacks, někdo jako Joseph Heller. Heller hledá odpovědi na otázku, k čemu ten život vůbec je a jaký má smysl, a to na příkladu krále Davida čekajícího na smrt.
Že se příběh podivně motá a stále se vrací ke stejným tématům, navíc často některými vnímaným jako zbytečně obscénní? Ano, protože vypravěčem není Heller, ale nemocný starý muž. Tohle není Hra o trůny nebo něco podobného, kde postavy mluví k věci a strukturovaně, aby tím plnily roli průvodce dějem. Tohle je víření myšlenek někoho, kdo je analogem nějakého dědy ve starobinci. Ten také už stále dokola vzpomíná jen na to, že si kdysi dávno s nějakou holkou fantasticky zaklátil, jak dal kdysi Pepíkovi slavně na budku a Franta zase jemu, nebo že kdysi vyhrál vesnický přebor v ping pongu. No a pokud je takový děda trochu hloubavější, občas se v tom snaží najít nějaký smysl nebo opodstatnění pro svůj život. Jestli to vůbec stálo za to. A co najde?
"Minulost nemá žádnou cenu, když se jí přítomnost nevyrovná".
Dle jeho osobního založení může dojít i k tomu, co má ten jeho život dělat s Bohem.
„Bůh má ten pohodlný zvyk svalovat všechny své chyby na druhé, ne? Naprosto svévolně, aniž ho někdo žádá, si někoho vybere, naloží na něj kolosálně těžké úkoly, na které vždycky úplně nestačíme, a potom obviní nás, že si špatně vybral.“
A tím se liší "Bůh ví" od mile lidově zábavného Bradfordova "Černošského pánaboha" nebo od spíše trapné Ptáčníkovy "Bibliády".
Americká idyla
Philip Roth
Na tuhle knihu jsem se těšil, ale ...
Jak to napsat? No, paralelně s touhle knihou jsem četl "Náboženství a svoboda" a "Velké partnerství" od Jonathana Sackse. A přestože by se zdálo, že by to mělo být naopak, tak větší potěšení jsem měl z toho Sackse a od Rotha jsem přebíhal k Sacksovi. Asi mi na Rothově zpracování té "americké tragédie" vadilo, že připomínalo člověka, který šlápne do hovna a místo aby z něj vystoupil, tak v něm ještě přešlapuje. Chápu, že to je tou inspirací klasickými díly o "americké tragédii", ale já na to asi dnes už nejsem naladěný.
V rajské zahradě trpkých plodů
Monika Zgustová
Já tak trochu nevím, proč je v anotacích knihy tak zdůrazňováno, že je založena na autorčiných rozpravách s Hrabalem, resp. na tom, že "čtyři roky se Zgustová s Hrabalem setkávala a naslouchala jeho vyprávění", když většina obsahu této jeho knihy je celkem známa z jeho vlastního díla (hlavně z trilogie Městečko u vody a z trilogie Svatby v domě).
Na šábes se nevraždí
Petr Eidler
Eidler by měl při psaní občas požádat o konzultaci lékaře, občas mu tam něco trochu ujede.
Modlitba za Owena Meanyho
John Irving
Nejlepší Irving, jakého jsem četl. Kultovního Garpa jsem četl asi moc pozdě, Hotel New Hampshire byla podařená truchlogroteska, ale vlastně bez přesahu, Pravidla moštárny už byla opravdu silným románem se skutečnými emocemi, ale zatím stále pozemskými. (Záměrně vynechávám ty další Svobody medvědům, Třetí ruky nebo Syny cirkusu, které si dokonce už ani nepamatuji). Ale Owen už má všechno, i tu probuzenou spiritualitu. Pravda, Irvingův styl, v něčem inspirovaný Dickensem, je už dnes možná (aspoň pro některé) trochu rozvláčný, ale v roce 1989 to tak ještě nikomu nepřipadalo. Co se to s námi za těch 34 let stalo?
Smrt konvertity
Petr Eidler
Takový ten detektivkový průměr. Není to ani jemně intelektuální záležitost s přesahy do Talmudu jako u Harryho Kemelmana ani alternativní realita s prvky dystopie a konspirací Michaela Chabona (Židovský policejní klub), i když je pravda, že Eidler učinil Prahu trošku alternativní tím, že některá jména pozměnil ve smyslu roztomilého mírného významového posunu (vrchní pražský rabín Gestein, domov pro seniory Halochem).
Je to prostě klasická detektivka, navíc s několika chybami (problematika vody v plicích a utopení, případně autorova vlastní záměna Otty a Eduarda, v jednom odstavci, kdy se sám do toho rodokmenu zapletl, i gramaticky je to občas divné). Mimochodem, řekl bych, že z Milana autor udělal omylem strýce Jiřího, i když by to měl být jeho bratranec, ale musel bych to ověřit, jenže v epubu se mi to hledat nechce.
P jako pivo
Tom Robbins
Ne že by se mi to nelíbilo, ale nemůžu se ubránit srovnávání s "normálním" Robbinsem. (Uznávám, že použití termínu "normální" je v souvislosti s Robbinsem poněkud diskutabilní).
Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé
Tom Robbins
Nemám moc co dodat. Snad jen, že i když Nefernefer předpokládá, že zatímco "Parfém" je spíš pro ženy, tak "Invalidé" pro muže, tak mi to tak nepřipadá. Nedovedu říct, která z těch dvou knih se mi více líbila. Snad je to tím, že ženy si často neuvědomují, že i mužský pohlavní pud je řízen tím, jak ženská voní (to že si chlapi myslí, že správný chlap má bejt cejtit kozlovinou, to je věc jiná - a když se to vezme ve vztahu k "Parfému", tak ne zcela neopodstatněná).
Ale jednu drobnou výtku bych asi měl: připadá mi, že "československá (nebo česká, teď přesně nevím) napodobenina jeepu" je vzácný Robbinsův faktografický omyl - i přes nějaké to pátrání se mi nepodařilo najít, že by se něco takového u nás dělalo, naopak naše armáda jako taková vozidla používala ruské GAZy nebo UAZy (přitom nemyslím, vzhledem k jiným zmínkám o Čechách, že by Robbins patřil mezi ty prostomyslnější Američany, kteří si myslí, že Československo/Česko je v Rusku nebo Sovětském svazu).