Rihatama komentáře u knih

Bělovlasý Geralt z Rivie, v tomto příběhu jen jedna postava z mnoha. Těžiště příběhu se soustředí na skrývající se princeznu Cirillu královny Calanthé, které po zkáze její rodiny poskytne ochranu nikdo jiný než Gerald, který z ní vychovává zaklínačku, a později čarodějka Yenefer, která ji naopak zasvěcuje do magického světa čarodějek. Svět bytostí Sapkowskeho fantasy světa opět skrývá známé postavy Tolkienovy říše, trošku však s nimi hraje ruletu. Z křehkých, lesních elfů vytvoří docela brutální bandity (bránit se je potřeba), trpajzlíkům přisoudil silný moravský přízvuk a zálibu v alkoholu (jak osvěžující!), nejhorší spodinu společnosti však (zaslouženě) představují lidé (jak trefné). Sapkowski rozehrává další linii příběhu vědmáka Geralta, který stárne, a přimět jej k akci, byť na záchranu nemohoucích, je třeba upustit pár stříbrných. Vždyť je to koneckonců jenom práce. Hlouběji se však tentokrát věnuje výchově a čarodějnému vzdělání dospívající Ciri, která se učí číst runy, pracovat s energií a zacházet s mečem. Svět neobyčejně obyčejných bytostí, kde člověk bloudí v hustém mlází ve snaze najít dobrou a špatnou stranu mince. Jak jinak.

57 04.06.2021

"Za hřích má být smrt. Proto se zve smrtelný."

Těžké, osudové drama provázené černými shluky mračen nad řádem středověkých křižáckých rytířů v českoněmeckém pohraničí 13. století. Zoufalství, úzkost, beznaděj. A touha. Touha po chlebu s mlékem, touha po ženě, touha po svobodě. Moci tak vzít svůj osud do svých rukou. Jak bláhové. Osud má před člověkem velký náskok... Vladimír Körner přitom nepůsobí jako rozervaná duše, na rozdíl od svých děl. Vláčilův film jsem viděla už dávno. Oproti mnoha jiným mi však z paměti doposud nevymizely ty černobílé obrazy brutálního násilí, odříkání a ponižování sebe sama i druhých. A ten pocit strachu a bezvýchodnosti. Osud je mocný a v dobách temného středověku stěží snesitelný, a zrada nejtěžším hříchem člověka. I řádu zaprodaný Ondřej to pochopí. Musí. Körnerova díla si člověk musí dávkovat.

57 28.02.2021

Román o počátcích německého středověku na konci 10. století. Kde by mě napadlo, že by mě mohl tak zaujmout. Kdyby zaujmout, přímo nadchnout. Bezpochyby je to spíše zásluha Gablé, než samotné doby nelítostných bojů Germánů a Slovanů. I když pravdou je, že dnes jsou některé tehdejší slovanské marky německým územím, jako Braniborsko. Čtenáři se zcela určitě dostává vysoké historické přesnosti, jakkoli o polabských pohanských Slovanech 10. století či samotnému Tugumirovi toho moc není. Ovšem padouši Gero a Henning mají rovněž své věrné historické předlohy. A když přihlédnu k tomu, že autorka je Němka, nevychází Slované z oné doby tak špatně, jak bych možná čekala. Gablé musím pochválit za mimořádnou rovnováhu děsu, hrůzy a porážek na straně jedné a vítězství, laskavosti a zdravého rozumu na straně druhé. Vpravdě nádherný román. Člověk vůbec nevnímá počet stran... spíš se tak trochu obává, kdy přijde konec. Ovšem být ženou ve středověku, v jakémkoliv století, muselo být pouze pro silné povahy. I když možná ne pouze ve středověku.

57 01.09.2020

Ovšemže, kdo jiný než Mort, morte, muerte... by se mohl stát učedníkem Smrtě. Pratchett jako obvykle začíná svou fantastickou jízdu od samotného názvu dalšího ze svých příběhů Zeměplochy. Mort se vážně vydařil. Hledat logiku na pozadí vesmíru? Stvořitel přece netvořil s nějakým záměrem. Úředně potvrzení zloději? Myslím, že Pratchett byl vizionář. Máme fakt smůlu, že jsme tak bohatá země, že si je můžeme dovolit. Smrť je ovšem ještě úchvatnější postavička do jazzu. Zdá se, že je mnohem víc lidský, než... nelidský? A ten nehorázně roztomilý sarkasmus. Dalo by se říct, že Pratchettovi není nic svaté ;-). Šprýmař par excellence. Seškrábnout více či méně rozšklebený úsměv z mé tváře bylo při čtení Morta možné jen výjimečně.

"Průměrně inteligentní člověk by rychle odhadl, že Mort a jeho zlato mají ve Stínově stejnou naději na přežití jako třínohý ježek na šestiproudé dálnici."

„Je možné procházet zdí?“ vyhrklo z Morta zoufale. Dobrořez se zastavil s rukou na půli cesty k velké láhvi plné husté tekutiny. „Za pomoci magie?“ „Hm,“ zavrtěl hlavou Mort, „spíš bez ní.“ „Pak bych vám doporučoval, abyste si vybral hodně tenkou zeď,“ poradil mu Dobrořez. „Ještě lepší by bylo, kdybyste použil dveře. Nejlíp támhlety pokud jste sem přišel jenom proto, abyste mě okrádal o drahocenný čas.“

57 11.07.2020

Amonova řeka, Amonův chrám, Amonovo město. Ocitáme se v obklopení egyptským bohem Amonem. Není ničeho, co by mu nebylo ve starověkém Egyptě zasvěceno. Ne na každého však dopadne zlatý paprsek Boha slunce, či snad Slunce samotného. Kdo neuplácel, nebo na to neměl, nečekala jej ani jeho potomky žádná prosluněná budoucnost... jenže nic netrvá věčně, a tak vládu přebírá bůh Aton, jeho žijící podoba - faraon současně přebírá jeho jméno. Jenže nejsou faraonovi potomci, nedaří se, nepřetrvá proto ani víra v Atona. A tak opět přichází na scénu Amon... jak vrtkavá zdá se býti víra Egypťanů. Jak pružně dá se ohýbat. A přitom veškeré jejich konání je právě bohy zaštiťováno. Pravda, časy to byly těžké, tak proč ne... Zdá se, že jak politika, tak víra jsou stejně nestálé. Jenom moc přetrvává, toť největší bůh.

"Nekonečný příběh o Egypťanu Sinuhetovi" nebo také "Nesmírně ukecaný román". To by mohly být zasloužené podtituly tohoto Waltarova díla. Schopný lékař, cestovatel, diplomat a životní filozof, možná také potomek krve faraónů, avšak blázen nepochybně, řekla bych. Nemohla jsem pochopit, jak by mohl chtíč zbavit muže rozumu tak, jak to popisuje Waltari. Je to Waltari představivost? Nebo reálie starého Egypta? Tyto pasáže, kdy dělá z mužů totální hlupáky, nejenom ze Sinuheta, jež přijde o vše i zaprodá své pěstouny, a z žen nebezpečné, lstivé mrchy, mě vážně dost iritovaly. Ve výsledku pak na čtenáře valí tsunami Sinuhetova sebezpytování, sebelítosti a sebemrskačství... místy vážně trudné čtení. Na příkladu faraona Achnatona Waltari ukazuje nebezpečí vládce země, jehož jedinou kvalifikací je jeho pokrevní příbuznost a kterého lze pouze zabít, protože sám nikdy odstoupit nemůže, bez ohledu na stavu duše i rozumu. Další rozměr tohoto pacifistického faraona ukazuje na dilema válečného a mírového řešení problémů. Waltari se zdánlivě vysmívá nejen bezzubému a bezuzdnému pacifismu (nebránit se žádnými prostředky), ale třeba i nikterak nezaslouženým darům, kterým dnes říkáme charita či rozvojová pomoc. Pak ale přichází opět lítost a pocity viny. V Egypťanu Sinuhetovi čert aby se vyznal.

Chce to velkou trpělivost projít se Sinuhetem v 15 knihách všechny jeho životní osudy a osudy jeho přátel a mnoha dalších a dalších. Jakoby Sinuhet/Waltari trpěl nekonečnou samomluvou... Avšak trpělivost růže přináší. Nesmírně zajímavá jsou ve Waltariho společenské fresce s atraktivním historickým pozadím nejen zakomponovaná pojednání o vině a spravedlnosti, pomstě a trestu, zmíněné válce a míru, ale i vykreslení života a hlavních postav starého Egypta. Jakkoli podléhají uměleckému ztvárnění. Jistě musel Waltari hodně studovat, než Sinuheta sepsal, inspirován původním staroegyptským dílem o Sinuhetovi. Sám pak dle všeho do Sinuheta vtělil své vlastní postoje, názory a mravní hodnoty.

Na Sinuheta jsem si léta brousila zuby. Ano, nepochybně mě obohatil. Ovšem teď jej zase mohu s klidem odložit do zadních koutů knihovny, které až doposud po desítky let obýval.

57 28.06.2020

Kdeže loňské sněhy jsou... Stejně jako život. Mezi prsty jej nezachytíme. Povedeně propletené osudy míjející se v časových rovinách napříč stoletím. Pro mne ovšem naprosto uvěřitelné příběhy. Vždyť i já, věčný tulák, jsem nejednou musela konstatovat, "jak je ten svět malý" a občas kroutím hlavou nad rozdanými kartami, které někdy začnou dávat smysl třeba až po letech... Takže tak do půlky knihy jsem poctivě tápala kdo, proč či kde, než do sebe začaly jednotlivé střípky mozaiky zapadat. Ale luštění této hádanky mě bavilo, tím spíš, že příběhy samotné jsou vcelku přímé. Mimochodem, Štifter není žádná veselá kopa. Bez ohledu na zvolenou dobu, ze všech rovin příběhu kouká smrt, smutek, rakve, válka, žal, nevěra. I když ten povedený páreček z dnešní doby stojí fakt za to. Štifter má evidentně smysl pro humor, byť cynický a nakonec tak nějak neveselý. On to taky není žádný humoristický román. A věřte nebo ne, u poslední kapitoly jsem měla husí kůži :-).

57 08.04.2020

Stavba katedrál, jak honosné, úctyhodné a povznášející téma... a přece, mnohem více než katedrálami, jejich pilíři a loďmi, či snad hlubokými (nebo alespoň hlubšími) filozofickými či teologickými tématy, je dílo napěchované temnými lidskými myšlenkami, intrikami, nízkými pudy, bázní, úskoky, beznadějí, násilím, bídou a hladem. Ano, jsme někde v hlubokém středověku, ale tohle je vážně síla. Všechny hlavní postavy zde stíhá rána za ranou... Nenajde se tam pomalu jediného spravedlivého a slušného člověka. Snad úplně každý má máslo na hlavě. A sotva se objeví náznak naděje, spolehlivě ji Follett udusí hned v zárodku. A jak popisný umí být. Má představivost tady měla snadnou práci... Naštěstí také, nebo právě proto, zde nachází prostor i lidská touha, vášeň, odvaha a láska. Jeden se ale děsí, jak ten osud/Follett umí být potměšilý. Já vím, středověk, ale taková permanentní a beznadějná hrůza...

57 04.10.2019

Chris Carter, sám kriminální psycholog a rockový muzikant, a tedy skvělý základ pro skvělého spisovatele, není autorem laciných detektivek pyšnících se pouze spoustou mrtvol a rádoby děsivých, šokujících scén. Ano, i v jeho příbězích/případech se mrtvoly vrší poměrně snadno, jak ostatně i tady napovídá samotný název, a násilí se už vůbec nezříká. Spíš je vynalézavější než jiní. Možná by se kniha měla česky jmenovat "Vyber smrt". Klik - klik. Nejde však o samoúčelné zločinné projevy. Carter nabízí chytré čtení, trousí trefné postřehy a prostřednictvím superinteligentního detektiva Roberta Huntera čtenářův rozhled obohacuje o zajímavé psychologické poznatky z oboru kriminologie a složitých stránek osobnosti člověka. Tentokrát nás Carter přivádí do života patologicky vynalézavého sériového vraha, který prostřednictvím internetu a sociálních sítí ukazuje možnosti jejich využití prakticky k čemukoliv. Vedle sdílení vlastní perverze, a ani ta není primárně samoúčelná, však poukazuje taky na zvrácenost lidského tvora skrytého v anonymitě on-line světa, náchylného uvěřit všemu, co se nabízí. Je ten neznámý muž či žena na displeji vinen? Když se to tam píše, tak ano. Musí to být svině... Jenže. Možná je, možná ne... Vážně dobré, až moc dobré.

56 14.05.2023

"Víš, co se o Římě říká? Vše je tam na prodej. Oltáře, kněží, svátosti i Bůh.... Vše je na prodej."

A já si tak říkám, že my, pyšní na pokrok (čas nezastavíš), jakto, že už v dobách dávno minulých - renesanci v tomto případě - se dělo to, co jsem si myslela, že se může dít jenom v dnešních časech. V dnešní době rozjedené církve vatikánské, jejíž kněží se sotva kutálí a za sebemenší obřad pro věřící (křest, biřmování, eucharistie...) si nechají zaplatit pěkně kulatou eurovou sumičku.

O životě sochaře, malíře a básníka Buonarrottiho se autor rozepisuje na pozadí dějin světských i papežských vlád Medicejských, Della Roverů a španělského rodu Borgiů. Býval to zkažený svět, v oné době renesance a umění, krásy a zjemnělosti ducha... kdy mocní získávali svou moc korupcí, nepotismem a zabíjením svých protivníků, doba, kdy kardinálové měli bezpočet milenek a papežové potomky. Doba renesance zrodila třeba také mnicha Savonarolu, který se zasadil o vytvoření teokratického státu florentského, však jeho samotného nakonec čekala rozpálená hranice, nebo Machiavelliho, který naopak církev označoval za za strůjce morální zkázy Itálie. Jaká podoba se středověkým myšlením, závistí, krutostí a vraždami. Jak těžký byl život Michelangela. A jak dlouhý, přese všechno.

Doba renesance, já doufala v lehký, taneční krok spisovatele mezi sochami a architektonickými skvosty té doby. Jsem bláhová. Vždyť on to neměl nikterak lehké, Buonarrotti, stejně jako Leonardo da Vinci, byť právě tito dva velikáni své doby se dostávají do střetu. Dva tak velcí umělci na jednom místě musí spolu soupeřit, ale jen jeden z nich má před sebou ještě hodně dlouhý život, ten, k jehož slávě se ve florentské Akademii vypíná socha Davida. Přes svůj poměrně krátký život Karel Schulz, katolický konvertita, zanechal světu nemálo děl a toto, bohužel nedokončené, je nádherné epické dílo o životě člověka bojujícího proti všem i proti času ("Ale mne tato doba bolí."). Umím si představit, jaké pozdvižení vzbudilo v katolických řadách. Příliš to s nimi ale nehnulo, soudě podle neutuchajících skandálů století a let pozdějších.

"Nevšímej si věcí dočasných, protože tvoříš pro věčnost."

56 11.06.2021

"Chirurg beze strachu je obvykle pro pacienta nebezpečnější než vlastní onemocnění... Strach je brzda, která člověka donutí udělat zákrok bezpečně."

Dr. Beneš je nepochybně mimořádná kapacita ve svém oboru. Nejednou se mi však před očima promítla postava Hercula Poirota (kterou mám mimochodem velmi ráda). Dr. Beneš rozhodně netrpí falešnou, vlastně žádnou skromností. Dle svých slov je nejlepší minimálně na domácím hřišti. Člověk jej nezajímá, jen jeho mozek. Fajn, ale k mozku patří i jeho nositel a Dr. Beneš tím říká, že pacient, jeho emoce a životní situace jej sice zajímá, ale pouze nominálně. To jeho mozek je primárně ochoten zkoumat. Taky je patrné jeho zřetelné přesvědčení, že medicína je jediná, která dokáže lidi uzdravovat. Měla bych spíš říct zřetelná domýšlivost. Protože z nemocnice mě svého času po týdnech pustili s tím, že oni udělali maximum. Já ale tehdy zdaleka nebyla ani zdravá, ani pohyblivá. Takže z nemocnice mě propustili (oni udělali max). Ale pozor na léčitele, říká Dr. Beneš. Jsou to podvodníci poskytující placebo efekt. Nebo ještě lépe šamani :-).

Dr. Beneš se v rozhovoru tak trochu obhajuje a sebevychvaluje. Jakoby stál před porotou. Jestli chirurg pochybí? To je přece lidské, říká. Nikdy jsem se s ním nesetkala a pár střípků o jeho profesních úspěších jsem zaznamenala v médiích. Odtud pouze důvody k respektu. Jenže. Po vyposlechnutí této knihy se střípky rozšířily, spojily a obraz získal plastickou podobu, která odráží plusy i minusy. Možná se měl Dr. Beneš držet jen medicínských témat. Chápu jeho negativní postoj k alternativním formám léčby, je to přece lékař, či zlehčování významu multikulti tendencí etc., jenže mi tam chybí aspoň trocha pokory, kterou nejednou verbálně deklaruje. Byla bych si jej vážila ještě o něco víc. Ale i tak je to až až :-).

O mozku toho Dr. Beneš ví opravdu mnoho a člověk se dozví spoustu zajímavostí. Jsou rozdíly mezi mozkem muže a ženy? Člověka a zvířete? Profesora a stolaře? Můžeme něco dělat proti chorobám mozku? Jedno vím jistě. Anesteziolog bude propříště můj nejlepší přítel. Mimochodem, být boxerem nebo hlavičkujícím fotbalistou, raději to ani nečtu :-). Občas překvapivé, občas deprimující. V každém případě podáno mnohem přijatelněji, než kdyby si člověk otevřel učebnici biologie. A mělo-li by mě postihnout mozkové aneurysma nebo mozkový nádor, nedej Bůh maligní, chtěla bych ležet na operačním stole na neurochirugii v ÚVN pod sebejistým skalpelem a pilkou Dr. Beneše.

"Mozek je vše, vesmír, včetně černé díry."

56 10.04.2021

Bubeník, fotbalista, vlastenec a zdá se, že i poslední spravedlivý policajt z Jižní Moravy. Opravdu zajímavý úvod, který mě navnadil. Nikdy jsem Šlachtův životopis nezkoumala, ať se v TV v souvislosti s různými kauzami objevoval sebečastěji. Teď, kdy už uplynula nějaká doba, jsem naznala, že je čas to změnit. Je však shoda okolností, že v době, kdy jsem se je knize dostala, Šlachta zveřejnil svůj politický projekt - založit hnutí Přísaha, s nímž chce pravděpodobně nakráčet do příštích voleb a posléze do poslanecké sněmovny.

Šlachta. Kdo by neznal tohle jméno, společně se jménem vrchního státního zástupce Ištvana, a kauzu Nagyové, která (nejenom) oba pány spojila. Jenže zprávy v TV jsou zprávy mediální a zprávy politické, především, tedy stranné. Sama jsem Šlachtu vnímala coby ušatého Káju Maříka, který si nevidí na špici nosu. Pochopitelně je třeba knihu rozhovoru Šlachty se známým, investigativním novinářem Klímou vnímat jako Šlachtovu osobní zpověď, prezentaci jeho vlastních postojů, názorů, úspěchů i frustrací. A pochopitelně prezentuje své poslední chvíle působení v pozici ředitele ÚOOZ i v GŘC ze svého pohledu a je plný nespokojenosti a zmaru. Je to přece jeho kniha a jak může odstoupit sám od sebe či neobhajovat svá vlastní rozhodnutí. Vůbec však nepochybuju o pravdivosti jeho slov, když hovoří o tom, co zaznělo v odposleších. Fakt děsivé. Možná obecně odpovídá tak, aby nevypadal jako pitomec, ale určitě to není lhář.

Za sebe mohu říct, že jsem se se zájmem vrátila do časů kauzy intrikánky Nagyové a slabocha Nečase, uvítala zákulisní informace o pánech Kovanda, Páleník a Pohůnek, kteří byli nachytáni s kalhotami na půl žerdi (sekretářka Nagyová "dokázala" neuvěřitelné věci) a seznámila se se Šlachtovým viděním pánů Chovanec, Tlustý (dnes náš velvyslanec na Slovensku) a mnoha dalších. Je mi to nesmírně líto, ale ať se na domácí politické scéně podívám doprava nebo doleva, vidím jen málo dobrého. Šlachtu chápu, že z policejních řad směřuje do politiky, a taky že chce založit svůj vlastní subjekt. V policii už by se totiž zřejmě neměl šanci uchytit. Ne ve stávající politické konstelaci. Všichni se svého času cítili Šlachtou ohroženi. I v policii se dostal už dost vysoko a na další postup by potřeboval opět politický back up. Zbývá mu tedy politika samotná, úroveň, na které má pocit, že ještě něco může udělat. Nikdy jsem o něm nesmýšlela Bůhvíjak dobře, či spíše nijak. "Zazářil", když s těžkooděnci napochodoval k Nagyově... Věřím však, že ve své práci, jakkoli partyzánské, musel překračovat spoustu klacků, čelit řadě obvinění a pracoval v dobré víře, hlavně ale "nebral". A že ve vedení našeho státu a mezi jeho parlamentními zástupci je spousta politických příživníků, kterým nešlo a nejde o blaho státu, ale jen o své vlastní, a mnohem hůře na úkor tohoto státu, je nabíledni i bez Šlachtova odhalení. 30 let pod přísahou stojí za přečtení.

56 29.01.2021

Už je to dávno, co jsem poprvé přečetla všechny základní pilíře Tolkienovy tvorby spojené s legendou světa Středozemě, kterou stvořil. Začala jsem prvním vydáním Hobita v roce 1991, pokračovala temnými příběhy Společenstva prstenu a zakončila Silmarillionem, který, ač objasňuje samotné prvopočátky Středozemě, vyšel až dlouho po Hobbitovi a Společenstvu prstenu, a to po Tolkienově smrti, když jej dokončil jeho syn. Na počátku 90. let ještě v Česku Tolkienovy příběhy téměř nikdo neznal, tak jsem s úžasem mohla sledovat, jak se, zcela oprávněně, začíná vytvářet kult Společenstva prstenu. Tolkien vytvořil úžasný, dokonale svébytný svět, kterému jsem od té doby propadla a k jehož příběhům se stále vracím.

56 10.11.2017

Bernard Minier Francouze nezapře, ba naopak, v dalším případu Martina Servaze přitvrzuje a milostné eskapády a související psychické pochody takřka u všech postav rozebírá do nejmenších detailů. Zvyšující se důraz na sexualitu (až tak nepřekvapuje) a přemíra popisovaných pocitů tady tak trochu převažují třeba nad analýzou nebo důmyslností zápletek vlastních případů. Mráz mi nesmírně imponoval svou propracovanou ideou. Minier i tady napíná čtenářovu nervovou soustavu kolíčky na prádlo na šňůru zavěšenou nad temnou propastí, tematická atraktivita už mě však tolik nezasáhla, a navíc jsem měla pocit, že čtu snad milostný román. I když šokovat se autor hned zkraje pokusil, za což mu náleží čest a sláva. Do případu se vrací postavy z minulé knihy a Minier pracuje na jejich dalším rozvoji, děj se přitom rozbíhá hned několika paralelními směry. Je ale zjevné, že jde jen o součást řetězce, protože hlavní padouch z Mrazu tentokrát sbírá "drobty" a mate hlavní stopu. Jeho poslední oběť však "slibuje" pokračování, takže další část si nenechám ujít, i když prvotní wow spadlo o úroveň níž.

55 24.07.2021

Oscar Wilde, básník, jehož jméno se tak často odráží v jeho duši. V době, která podobným "výstřelkům" zcela jistě nenahrávala, se Wilde rozhodne popíchnout společnost viktoriánské Anglie. Na papíře tak probíhá boj mezi morálkou a nemorálností, povrchností a zločinnou myslí. Wilde, odsouzený za homosexualitu, zavržený rodinou, opovrhující tehdejší společností přenáší své pocity do svých děl. Dorian Gray se tak stává nevinnou, byť marnivou, ale hrubě manipulovanou obětí. Román, kde snad v celém příběhu jediný soudný, morální a sympatický člověk je Wildem zbaven života. Kruh se uzavřel. Důkaz moci člověka nad člověkem. Vážně inspirující dílo. Stálo za čtení tehdy a stojí i dnes.

55 07.03.2020

Kdo dá své lodi jméno Teror? Není v překladu jiný, než hrůzu budící pojem. Myslím, že jména lodí (lidí...) mají svou symboliku a předznamenávají jejich osud. A protože se jedná o skutečnou historickou předlohu, tedy vojenskou válečnou loď hledající společně s lodí Erebus Severozápadní průjezd kolem Severní Ameriky, usoudila jsem, že jako taková měla tato loď - tento " Teror či Postrach" - strach vzbuzovat. V Simmonsově představivosti, která se v jeho hlavě rozproudila kolem nevyřešené záhady této námořní expedice v první polovině 19. st., ovšem strach pociťují hlavně sami námořníci na Postrachu a Erebusu, než jejich nepřítel... a mají k tomu hodně dobrý důvod. Teror zjevně nebyla dobrá volba.

Teror a mráz. Dokonalé literární/hororové spojení. Ze stránek tohoto knižního megatěžítka doslova odkapává strach a člověk po většinu času cítí ledové sevření z mrazivého podnebí nehostinné Arktidy. I když Země (ostrov) Krále Viléma se na mapě nezdá být od kanadské pevniny vzdáleným ostrovem. Ovšem průlivů a zálivů je tam požehnaně a najít ten správný v arktických podmínkách bylo zjevně nemožné. Jednoho zábnou prsty, jen se na knihu podívá. Kdysi dávno mi, byť jen lehce, omrzly prsty na nohou a v posledních měsících pobývám v opravdu hodně studené zemi, a tak Simmonsovo plastické vyprávění ve mně vzbuzovalo věrné pocity mrazení duševní a téměř i tělesné.

Ale nejde zdaleka jen tak o ledajaký horor. Simmons nás vtahuje do podivného žánrového mixu, čerpá z mysticismu, světa duchů a šamanů, zavadí o prvopočátky stvoření světa a taky nás vtahuje do života Inuitů. Jo, a taky už vím, jak naporcovat člověka. Kanibalismus zdá se vždy nakonec vystrčí své drápky z hlubin šera lidské duše, když její nositel překročí práh zdravého rozumu. Má vlastní průzkumná expedice Simmonsovým románovým světem může začít.

55 26.01.2020

Mám ráda humor kastelána Bočka. Je zcela apolitický, což je dnes spíše vzácností, a k tomu chytrý. Nevysmívá se a neuráží lidi-Čechy, ale karikuje jejich/naše povahové nešvary. O lapsusech, které se permanentně dějí na kostce se dozvídáme, pokud z médií, tak výhradně z Blesku, v Česku nejčtenějšího deníku... Marie z Kostky je vlastně jediná normální bytost na zrestituované Kostce. Je slušná, ale přitom dosti sarkastická. Není se ale moc čemu divit, když čelí rekvizitám po Himlerovi nebo Helence Vondráčkové a přebývá na zámku ve společnosti líných, hypochondrických reptalů, psycho teenagerky, lakomého tatíčka či kuchařky věčně zpité na mol. Prostě příjemná série groteskních situací a gegů. Tentokrát jsem se sice za břicho nepopadala, ale úsměv na mé tváři nejednou Boček vykouzlil. A to mnohdy úplně stačí.

55 21.04.2019

Neodolatelné nutkání, nebo obsese. Možná tento titul bych použila pro tento případ detektiva Roberta Huntera, tentokrát ve službách FBI. Člověk má neodolatelné nutkání zapálit si, vrátit se a ověřit si, jestli zamčel auto, ulomit si další kus čokolády, vrtat do lidí kolem sebe... nebo vraždit. Zloba totiž nebude asi tentokrát ani tak souviset s vrahem, jako s Hunterem. A že má dost dobrý důvod ke zlobě, už víc jak 20 let. Ano, měla jsem chvílemi pocit, že čtu divadelní scénář k napínavému psychologickému dramatu vzhledem k neustálým repeticím řečeného k umocnění dopadu obsahu slov. Ale ano, tohle je taky zatím nejlepší případ detektiva Huntera, a to se přitom zcela obešel bez svého obvyklého parťáka Garcii. Carter tentokrát použil snad všechna možná esa, co měl v rukávu... Kdysi to začalo hlubokým přátelstvím dvou mimořádně nadaných studentů, Huntera a Luciena, budoucího policajta a budoucího monstra. Jakou máme ve skutečnosti možnost volby? Chris Carter to zdá se ví docela přesně. Ital narozený v Brazílii, vystudovaný psycholog specializovaný na zločinecké chování v USA, usazený v Londýně. Světoběžník, rockový zpěvák a psycholog. Evidentně ideální základ pro psaní působivých, komplexních a do detailu promyšlených detektivek. Závěr případu tohoto masového vraha je vskutku brilantní.

54 17.08.2023

"Se soucitem je to zatraceně dvousečná věc. Kdo s ním neumí zacházet, ať dá od něho ruce, a především srdce pryč."

Zweig nastoluje tíživé morální dilema, v němž hodnotí váhu a význam soucitu. Co tak ze začátku působí jako přirozeně lidské a vysoce morální gesto, se pomalu promění v hustou pavučinu vyhrocených citových pout. Protože soucit je dobrodiním jen do chvíle, než se stane zneužívaným na straně jedné a povinností na straně druhé. Soucit tak představuje nebezpečnou věc a je podle Zweiga projevem netrpělivosti srdce. Protože jen obětováním sebe sama může člověk odčinit nereálná očekávání vyvolaná soucitem. Nebo způsobit tragédii.

Zvoleným epilogem Zweig fakticky morální dilema vyřeší prostřednictvím viny a svědomí, pokud jej člověk má. Čtenář se tak nemusí sám rozhodovat ve světle dopadů učiněného rozhodnutí zda volit soucit a tady taky neopětovatelnou lásku, a tedy sebeobětování sebe sama, nebo zda volit právo neobětovat vlastní život na oltář soucitu. Zweig sám totiž volbu nevidí. Polemika se odehrává o samotný projev soucitu, míru soucitu. Ano, cesta do pekla je vydlážděná dobrými úmysly. A přece, soucitu bychom se neměli jen tak snadno vzdávat... V příběhu mladého poručíka a částečně ochrnuté slečny Edity odehrávajícího se na počátku první světové války Zweig stvořil velkolepé společenské drama, které má univerzální platnost. Vnější kulisy v takovém případě nehrají roli.

"Žádná vina nezůstane zapomenuta, dokud o ní ví svědomí."

54 22.07.2023

Poutavé, snové zpracování nelehkých událostí první poloviny 20. století viděno z různých úhlů pohledu spíše nesourodé dvojice protagonistů přelévajících se v čase i prostoru. V principu generační román, na jehož počátku stojí Tomáš Baťa, který roztáčí kolo rodinné historie Kepplerů, když je zavádí do kulturně odlišného prostředí Indie 30. let. Před očima mi vyrůstaly planoucí pohřební ohně a protékala živoucí řeka. Androniková zaujme jazykovou vytříbeností, záviděníhodnou schopností metaforického vyjadřování i lehkostí zpracování témat jako válka, odloučení, bolest, hlad, násilí, smrt... Už jsem si říkala, že koncentrákům a Hitlerově Německu se budu aspoň nějaký čas vyhýbat. Díky renomé autorky i samotnému titulu knihy mi můj záměr ale příliš dlouho nevydržel. Slyšeli jste už někdy zvuk slunečních hodin? Nejspíše ne, dokud se neponoříte do Hanina díla. Musela to být výjimečná osobnost.

54 07.04.2023

Jsem poslední žijící z mé rodiny, nemám peníze, auto ani vlastní bydlení a najednou zjistím, že jsem po takřka neznámé tetičce Edith zdědila dům. Prastarý dům na samotě u temného lesa dost daleko od městečka. Teda když to nechci vzít zkratkou oním temným lesem. Doposud dobré. Ale pak už nemám moc dobrých důvodů v domě zůstávat. Ne tak Adrienne... která se chová v rozporu se zdravým rozumem a přirozenými instinkty. I ten, kdo na duchy nevěří o nich má alespoň minimální povědomí. A když ne duchové, tak někdo jiný... Určitě v 21. století. Ale dost už kroucení hlavou.

Duchařinu v domě rodiny Spáleného popela jsem si nakonec i užila a taky ocenila společnost vnímavého, statečného kocoura Wolfganga. Mimochodem když mi takhle nečekaně doma zhasne světlo, jsem vážně ráda, že už nemusím jít kontroloval pojistky někam do sklepa, ale stačí kouknout do chodby. Adrienne je svým způsobem obdivuhodná, jen nevím, jestli je víc statečná nebo víc natvrdlá. Autorce nutno uznat schopnost psát čtivě a občas i navodit napínavou atmosféru, týká se to ale hlavně poslední části knihy, kde se doslova překonává ve srovnání s předchozím průběhem tohoto příběhu.

54 24.09.2021