Rihatama komentáře u knih

"Hlas našeho špatného svědomí je tady proto, abychom ho neposlouchali. Jinak by výčitky neexistovaly a život bez lítosti nemá cenu."

Takřka den za dnem prožívá čtenář společně s Michelem Marinim a jeho východoevropskými přáteli z šachového klubu v pařížském Montparnasse jeho roky dospívání v poválečné Evropě. Jean-Michel Guenassia čtenáře promyšleným způsobem provádí jejich spletitými osudy, které jsou každý sám o sobě tak zajímavý, že by snesl samostatnou knihu. Prostor nachází i emigrant z Československa. Do děje zasahuje také alžírská válka a v příběhu se tak mísí životy Francouzů s východoevropskými imigranty a alžírskými přistěhovalci. Francie je nepochybně národnostním tavicím kotlem, dnes více než kdy dřív. Mám sice trochu pochybnosti o onom nenapravitelném optimismu, zejména v závěru. Jenže ten může být i skrytý a život by bez něj nejspíš byl mnohem méně snesitelný.

Přiznám se, že mě trochu překvapila jedna zřejmá historická nepřesnost. Guenassia využil jako důležitou zápletku v životě jednoho z protagonistů knihy, do Francie emigrovaného sovětského pilota Leonida, a to popravu manželů Rosenbergových, ke které ve skutečnosti došlo o téměř 10 let dříve, než uvádí autor... Svou literární excelenci tak mohl doplnit trochu lépe odpracovanou faktografií, když už ji zakomponuje do svého románu. Ale je to jen drobná vada na kráse. Nádherný, mnohovrstevnatý román, u kterého bych bývala ráda strávila pár dalších hodin.

"To je absolutní trest... Jestliže neexistoval Trockij, nemají důvod existovat ani anti-trockisté."

59 28.10.2021

Věděla jsem to. Čekala jsem to. A přece mě to pořád a stále stejně ohromuje, děsí a znechucuje. Jak mohl či může v moderní době existovat tak zvrhlý společenský systém, který odsuzuje celou polovinu společnosti (rádoby celého lidstva) k životu v bezbřehém a brutálním násilí, společenském odsudku, hanbě? Nepřekvapuje, že autor sám Afghánec (muž!) v Afghánistánu nežije. Jen tak, soudím, mohl získat dostatečný odstup od způsobu života ve své rodné zemi.

Osud svedl dohromady Marjam a Lajlu, ženy různých generací a z různých vrstev afghánské společnosti. Na jejich životech Hosseini demonstruje postoj afghánských mužů k ženám, který prochází takřka zničujícím vývojem společně se stejně zničujícím společenským a politickým vývojem v zemi. Nakonec to jsou hlavně cizinci, Sověti, podobně jako později Američané, Evropané a další, kdo byli/jsou pro afghánské ženy požehnáním umožňujícím, aby mohly chodit do škol, mohly pracovat, říkat co si myslí, svobodně se pohybovat, nemusely se zahalovat do burek aj. Pakliže to muži v jejich rodinách dovolili. Co to je za strašný komplex, který afgánské (nejen) muže nutí násilím si vynucovat a prosazovat svou moc nad jejich životy? Tohle jsem doposud nepochopila a asi nikdy nepochopím. Korán dle mého odpověď nedává, ten se jen té slabošské mužské části společnosti hodí, aby ospravedlnila své ničím neospravedlnitelné chování. A ti, jež ženy přese všechno respektují, doposud neměli sílu ani moc všeobecný respekt k ženám a jejich právům nastolit. Ne bez vnější pomoci, zdá se. Jenže to právě musí udělat.

Hosseini ve svém románu v průběhu novodobých dějin otevřeně poukazuje na ty nejohavnější defekty životů žen v Afghánistánu. Pro mne nikoli první seznámení, určitě však dobrý počin pro přiblížení hrůz, které se v Afghánistánu běžně děly a nejspíš, byť asi ne v takovém měřítku, dějí doposud. Což však dnes není vůbec jisté poté, co Tálibán v srpnu 2021 v zemi po téměř dvou desetiletích opět převzal otěže. Na druhou stranu se Hosseini příliš netrápí literární zápletkou, takže příběh obou žen a jeho vyústění je v podstatě předvídatelný. Otázkou tak pro mě zůstávalo, zdali ty hrůzy dočíst až do konce, jakkoli jde o fiktivní postavy. Kdo však nemá přílišné povědomí o afghánských konfliktech vnitrospolečenských i politických, kniha stojí určitě za přečtení.

59 13.09.2021

"Čína je koncentrační tábor s nepropustnou hranicí. Čína je rozkvetlá zahrada. A není to protimluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí gesto radostného a pragmatického přitakávání."

Život a smrt. Sdělují čínské znaky na přední straně obálky. Radka Denemarková nezklamala. Svůj břitký jazyk, vysoký intelekt a jedinečný postřeh, to vše zabaleno do myriád výmluvných slov, už dávno dala do služeb lidské spravedlnosti. Trochu jsem doufala, že mě samotné rozšíří můj možná trochu úzce vymezený, kritický postoj vůči Číně, ale nestalo se. Nemohlo. Musela by podvádět sebe sama. Ona dokonce, vzhledem ke svému pobytu v Číně, mé poznání a pochopení (a averze) ještě rozšířila. Překvapila mě jedna faktická chyba v textu, ale ta se netýkala Číny a nikdo není neomylný. Denemarková vytvořila opus o životě. Mohl by být kratší, ale taky delší. Sepsala žánrový mix na pomezí fikce, historicko-společensko-politické analýzy šmrncnuté magickým realismem zasazené do reálného prostředí Číny nového věku, který konfrontuje se soudobým českým sociálnědemokratickým politickým establishmentem a úřednickým aparátem v jeho zajetí (havlíčkovci, prezident, diplomaté, podnikatelé) a do toho přimíchává francouzský, ruský a americký element. Osudy Evropanů, které v Číně sleduje, jsou také osudy Evropy, říká v rozhovoru Denemarková. Je to veskrze inteligentní psaní z pera vzdělané spisovatelky a člověk musí číst pozorně. Ne proto, že text je tak složitý, ale protože co slovo a odkaz na vybranou událost, to hlubší význam. Denemarkovou přitom neomezuje prostor ani čas... Ale netřeba se bát, protože Hodiny z olova si čtenáře i jeho pozornost dokonale podmaní, budí z letargie.

Kritikou dobové společenské a politické morálky nám Denemarková, v knize ústy spisovatelky, připomíná čínskou politiku jednoho dítěte a odkládání ne-li rovnou zabíjení (každý to přece pochopí) nežádoucích holčiček. Jednou větou také připouští, že politika se sice rozvolnila, ale stále v rámci pevně stanovených mantinelů. Pouze rodiče jedináčci mohou dnes mít dvě děti. Lidé také mohou mít v Číně peníze a podnikat, ale nemohou mít svobodu. Čínská garnitura zavalila svůj národ konzumem, aby lidé mohli žít a také aby měli co ztratit, kdyby se jim zachtělo svobody. Disidentem je v Číně je každý, kdo má jiný názor. Žena je v Číně k tomu, aby plodila děti, pardon syna, a starala se o muže. Nemůžu převyprávět celou knihu, ani se dělat výpisky. Byl by to marný počin. Denemarkové olověné hodiny připomínají Bibli. Na kterékoli straně ji člověk otevře, najde myšlenku hodnou úvahy. Jako třeba tyto: "Ideologie jsou nepřátelé pravdy.", "Kolektivní zapomínání se jmenuje cenzura." "Velký talent není dobré prověřovat malým úřadem." Morální exhibicionistka, nazval Denemarkovou kdosi Kunderovými slovy. Jistě, nemusíte souhlasit. Úplně stačí, když se zamyslíte.

Hodiny z olova neznamená tik tak hodiny, jak jsem se zprvu domnívala, ale tíživý časový úsek - hodinu za hodinou, jež aktéři příběhu různou měrou tíže prožívají. Titul ve mně tento význam neevokoval. Ale značka Denemarková mi stačila k tomu, abych se do četby pustila a po dočtení zůstala, jako obvykle, obohacena a ještě více rozzlobena - neb dílo je upřímné a burcující - než už jsem byla. Kniha je plná postřehů, filozofických udiček, drobných psychologických analýz či politických hodnotících soudů. Komu to vše konvenuje, dušička jásá. Komu ne, měl by se pokusit pochopit jiné vidění světa než to své a vážit misky vah. Do svých polemik zakomponuje i postavy Havla a Kundery. A mluví mi ze srdce. Takže ano, Denemarková kritizuje i provokuje. I když svět není až tak černobílý, jak by se z olověných hodin mohlo zdát. Denemarkové nekompromisní morální principy ji nedovolují připustit jakékoliv strpění šedých zón, čemuž dobře rozumím, i když život takový není. Na druhou stranu jasné, schematické postavy umožňují jasně poukázat na to, kde si stojí pravda a kde zlo, ať již čínské, nebo evropské. Není divu, že se pro čínskou administrativu stala persona non-grata.

"Na rozkládacích rybářských stoličkách pyšně posedávají a nadutě rokují diktátoři, novodobí koboldové, relikty komunistické minulosti, kteří spolupracovali v ekonomických a prognostických ústavech a nejsou schopni dohledat články, jež nečetli, a oprávněně považují Čínu za stabilizovanou společnost, protože když se lidstvo potácí mezi anarchií a tyranií, je tyranie menším zlem, uf." A už jsme doma... Hodiny z olova musíte přečíst do samého konce, abyste pochopili jejich skutečnou tíhu.

"Pravda má rád hru na schovávanou a dnes má skvělé podmínky; ukryje se v sotva tušených skulinách mezi falešnými zprávami a mezi miliony fotografií a videí, s nimiž si hrají zdětinštělí dospělí. Pravda prokluzuje díky obrazu mezi prsty. Ideální svět pro lež. Ideální svět pro mizení těl. Ideální svět pro mlžení a odvádění pozornosti."

A jedna roztomilost (no vážně) z Denemarkové vyjadřování:
"Když je něco přívětivé a útulné, je to přítulné."
Odteďka už budu vyhledávat jen přítulné kavárny☺.

59 22.04.2021

Po nějaké době jsem sáhla po detektivní sérii. A protože zpravidla začínám číst noviny od první strany, a ne od poslední, vzala jsem do ruky i první díl detektiva Huntera. A musím říct, že jsem nešlápla vedle. Sám autor Chris Carter, vystudovaný psycholog, který studoval chování mnohonásobných vrahů, se zdál být dobrým předpokladem pro to, abych nebyla zklamaná. Ve Dvojitém kříži zjevně zúročil své vědomosti i zkušenosti z praxe a vůbec mu to nejde špatně. Pravda, občas mě rmoutily některé nelogismy v chování superinteligentního detektiva Huntera i jeho parťáka Carlose, čtenáři se nicméně dostává slušně komplikovaný případ a docela solidní detektivku s dost nečekaným vyústěním, alespoň pro mne. Takže za mne skoro plný počet bodů.

59 26.01.2021

Potrava ducha nejvyšší kvality. Prostě lahůdka. Nesmírně laskavý pohled na přespříliš nelaskavé dějinné události (řečeno eufemisticky v duchu Gengtlemanova žargonu), podávaný v osobě okouzlujícího hraběte Rostova se stoickým klidem, humorem, ironií, nadhledem a nadsázkou. Ovšem i melancholií a nostalgií. Šlechtic v žokejském klubu nebo v livreji, Rostov neztrácí ani neslevuje nic ze své elegance, kultivovanosti či vzdělanosti, a to ani v jednání s bolševickou generalitou. Je-li někdo ve vězení, není to ani tak Rostov v hotelu Metropol, ale bolševici ve své hlavě svázáni svými představami a idejemi. Není člověka/bolševika, který by pokořil hraběte Rostova. Roztrpčil, rozzlobil... to ano. Velkého ducha však nelze pokořit. Zahanbeni ale mohou být všichni kolem něj. A ten jemný ostrovtip. Odstranit etikety z lahví vína, by si všichni rovni byli. Jen červené a bílé... Rusové/Sověti nejsou sami, kdo ovládl umění poslat člověka do vyhnanství ve své vlastní zemi, dovedli jej však k naprosté, zrůdné dokonalosti.

59 12.12.2019

Hřích, vina, očistec, spravedlnost, msta... Olsenovi zabijáci jsou vzorkem toho nejhoršího, co odvrácená strana lidství obsahuje. Tady má člověk jasno. Ale co s dětskými zabijáky? Nebo zabijákem holkou? Holkou, která se sama stane obětí svých parťáků, obětí své vlastní rodiny? Kde začíná zničující proces osobnosti, a je vratný? Olsen si žádnou z těchto otázek neklade, to nechává na čtenáři, servíruje brutální příběh a ostrým hrotem svého pera řeže až opravdu hluboko.

V Dánsku jsem byla členkou jednoho malého čtenářského klubu, kam jsme jednou pozvali Olsena na debatu. Nepřišel. Prý se veřejnosti spíše straní... V nedávném rozhovoru jsem si ale přečetla, jak Olsen, sám prvním jménem Carl, vypráví, že do postavy hlavního vyšetřovatele Carl Mørcka vyprojektoval svou vlastní povahu. No, tak teď už jeho chování rozumím o něco lépe :-). Jo a Mørk - tedy bez c - se jmenoval zase jeho otec. Postava Carla Mørcka musí mít pro Olsena opravdu mimořádný význam. Zabijáci nejsou černobílí, stejně jako formy jejich násilí. O to složitější morální dilema Olsen probouzí a současně otázku spravedlnosti vs. nespravedlnosti zdánlivě rozmělňuje. Vyjma toho, že filmový a románový Assad k sobě mají stejně daleko, jako Země od Slunce, a nemůžu se rozhodnout, který je mi sympatičtější, mě kniha nad očekávání zaujala. Závěr pak v principu očekávaný, logický, a tak asi i jediný možný.

58 28.04.2023

Los Angeles jsem navštívila v roce 2007. Nejspíš už vypadá jinak. Některé věci, třeba jako Hollywood nebo zločin, asi ale zůstávají konstantní a detektivové Hunter a Garcia tak mají podnětné a zajímavé pracovní prostředí. Ani tentokrát Carter nezklamal, právě naopak, a na brutalitě (na jejímž popisu si dává obzvlášť záležet) snad ještě přidal... Zločiny sériového vraha jsou rovněž opět promyšlenější a morbidnější než v předchozích případech a rozhodně nejsou snadno odhalitelné. Stínová hra s lidskými "artefakty" představuje nejen hádanku a klíč k "řešení", ale i velmi zajímavou zápletku. Carter je nebývale nápaditý. Teď taky chápu nutnost Hunterova IQ přesahujícího měřitelné hodnoty :-). Každá jednotlivá postava je dokonale propracovaná, má svou historii, povahu a důvody ke svému konání. A že se jich tam objevuje nemálo. Slabší povahy nejspíš některé části Sochaře smrti s radostí přeskočí, sochaře však mohu jenom doporučit. Kdo ještě nečetl, neváhejte vstoupit do Carterova smrtícího pekla.

58 05.01.2022

Obehrané téma 2. světové války, chtělo by se říct. Katalpa však válku využila spíše coby kulisy a příhodné prostředí pro rozehrání lidských vztahů v kdysi kamarádském trojúhelníku než k výpovědi o válečných hrůzách. I skoky v čase začnou dávat smysl, když si uvědomíme, jak dějově očekávaný, předvídatelný a lineární příběh s židovskou postavou se tak asi odehrává v průběhu let 1939, 1945, 1948. Čtenář se tak nedozvídá jestli, ale jak a proč. Pouze samotný závěr mu zůstane utajen do samého konce.

Válka a židovské pogromy jsou tisíc a jedenkrát popsané v análech a literatuře, stejně jako motivy a osobní atributy, které pomáhaly člověku přežít. Katalpa se tak dle mého s těmito kulisami pustila na docela tenký led. Osud Zuzany, cukrovarnické dcery, představuje tragické životní drama, jaké potkalo tisíce dalších židů. O to není méně hrůzné, přesto ve mně jeho popis nedokázal probudit zcela odpovídající city. Zůstávala však přinejmenším zvědavost dozvědět se, jak to celé s těmi třemi kdysi kamarády dopadne. Válka u každého z nich působila coby destruktivní katalyzátor k projevení neskrytějších, ne právě pěkných rysů jejich povah. Závěr je sice trochu překvapivý, ale z mého pohledu logický a přitom nemálo originální. Utnutý právě včas, aby si čtenář mohl domyslet možné následky. Příčiny byly více než zřejmé. Až na výjimky neholduju příběhům dovyprávěným do nejmenších konečných detailů. Za ten dávám čtvrtou*.

58 18.09.2021

Klevisová upletla složitý, pečlivě promyšlený matrix vztahů, které zatíží nejedním kriminálním zločinem a pochopitelně nějakou tou vraždou. Jedna z obětí žila v takovém malém v pekle na zemi, jak na ní rány osudu v důsledku vztahů s osobami blízkými dopadaly jedna za druhou. Klevisová prostě slušně mátla stopu a já tak vraha neodhalila do samého konce. I když mám taky za to, že mi k tomu chyběla jedna podstatná indicie, kterou autorka vyjevila až v závěru knihy.

Vlastně je až s podivem, jaký úspěch Klevisová zaznamenala u českého čtenáře, který má až v nekritické oblibě zejména severské autory, jejichž díla často překypují brutalitou, násilím a potoky krve, tedy pravý opak Klevisové. Napětí tak nebylo u mne tím hnacím motorem k přečtení/dočtení knihy, protože to se moc nekonalo, ale prostě zájem rozkrýt motivace chování jednotlivých postav a taky odhalit vraha :-). Hodně slušný literární počin na autorčinu prvotinu.

58 16.09.2021

Rozporuplná (přesněji zavrženíhodná) postava Hitlera a jeho více či méně zaslepených stoupenců budí v podání Ohlera rozporuplné reakce. Mě nicméně, právě proto o koho se jedná, nijak neuráží ani nepohoršují případné faktické/zdrojové nedostatky tohoto nepochybně novátorského pohledu na období nacistického režimu. Norman Ohler nepíše a priori o hrůzách fašismu, ale o jeho protagonistech, kteří vítězili - a chátrali - mimo jiné i proto, že se vezli na vlně pervitinu, multivitamínů a nejrůznějších hormonálních doplňků z jatečných zvířat všeho druhu - "zásluhy" osobního Hitlerova lékaře Morella, který si v jeho službách vybudoval farmaceutické impérium - počínaje Hitlerem a samotným Morellem konče. Do určité chvíle. Jednou takovou šikovnou injekcí "pomohli" nabrat dech i Emilu Háchovi, když se na schůzce s vůdcem zhroutil. Drogy odsuzující Německo bylo jejich největším uživatelem, výrobcem i distributorem. Jen Ohlerovy vývody, že když Němci nedisponovali svými vlastními kávovými a čajovými plantážemi, tak si svá povzbuzovadla museli vyrobit chemicky, jsou trochu přitažené za vlasy, pakliže srovnává metamfetamin, kokain nebo heroin s kávou. To Češi a Slováci si našli lepší povzbuzovadlo - alkohol .

Totální rauš je totální bomba. Bylo fascinující seznamovat se s úspěchy Německa na chemickém poli drog, alias léků. Od toho taky musely v Americe vzniknout drug stors, vedle lékáren, protože Američani pečlivě studovali (a neméně pečlivě vyslýchali německé zajatce) německé úspěchy s udržováním organismů vojáků "aut" beze spánku po desítky hodin, což jim umožnilo na tehdejší poměry např. nebývale rychlé přesuny. I teď mě fascinuje, co všechno se dá v drug storu sehnat. Němci tu svou filozofii moc neuhlídali. Čistá rasa, čistá duše, zamořené tělo. Zdecimovaná postava Hitlera v závěru války a konce jeho života neschopná samostatného rozhodování a konání ve funkci vůdce a nejvyššího velitele ozbrojených sil je představa vskutku kuriózní. Skoro se mi zdá, jako by se historie opakovala... Drogy přitom byly v první fázi jejich boomu nabízeny a prodávány i ženám a dokonce dětem. Kdo by nechtěl být štíhlejší nebo bystřejší?

Svým podáním Ohler nenapsal odbornou publikaci, ale válečný, historický příběh o masivním užívání návykových látek, kde se určitá míra fabulace připouští. A pokud snad studiem zvolených zdrojů Hitlerovi & spol. trochu ublížil (a to neumím dost dobře posoudit), tak to věru snesu. Jedno mi ale jasné není. Hitler dostával v pozdější fázi života několik injekcí denně (intravenózně i intramuskulárně). Jenže tělo má jen omezenu vnější plochu a omezený počet míst, kam injekce vpravovat. Něco jsem v tomto smyslu zažila, protože svého času jsem se "vezla" na morfinech a různých injekcích proti bolestem. Nedobrovolná zkušenost s dennodenními injekcemi a kapačkami. Ovšem omezená na týdny. Neumím si představit měsíce neřku-li roky v takovém režimu, který byl v případě Hitlera nadmíru intenzivní co do počtu injekcí. Ale tady asi Ohler fabulovat nechtěl nebo neuměl.

58 21.06.2021

"Dějiny jsou humbuk"

Konec civilizace jsem četla kdysi dávno a v hlavě mi zůstal jenom název a temné pocity. A autor, pochopitelně. Přišel čas si tuto utopicko-postapokalyptickou civilizaci psanou v roce 1932 připomenout, řekla jsem si. Huxley přímo, bez příkras a bez oklik popisuje kýžený stav civilizace v roce XY, do kterého zasadil svůj příběh. Idea skvělá. Predestinace. Vymývání mozků. Konec přirozeného vývoje a chaosu. Přirozená nerovnost - hloupý-chytrý, bohatý-chudý, zdravý-nemocný, štěstí-neštěstí, život-smrt... je dovedena do monstrózní dokonalosti. Inspirativní ovšem dílo zůstává až do dnešních časů, podobně jako v případě Orwella či Bradburryho.

Konec civilizace je vlastně quasi zbeletrizované filozofické pojednání o absolutním štěstí, po kterém stačí jen sáhnout a dát si kolik dávek třeba. Není nutná střídmost, cudnost, sebezapření ani víra. To vše totiž vytváří nestabilitu, a to je konec civilizace. Houxley také krásně popsal příčinu absence hrdinů ve společnostech žijících v míru. K tomu bych jen dodala, že kde válka v té naší civilizaci není, tam si vytváříme pseudoválku. Protože hrdinou chce být mnohý z nás. V opozici k obdivovatelům nového světa, jejichž tábor se léta pomalu ale jistě rozrůstá.

"Otrávil jsem se civilizací"

58 20.11.2020

Kyselá prdel? Žádná extra fantazie, žádný novotvar. V tomto případě ;-). A přece. Slyšel někdy někdo tak kouzelné spojení umocněné jeho účelem? Pratchett je jednoduše nepřekonatelný. A nejenom pro tyto malé detaily. Cynismus, sarkasmus, ironie a škodolibost. A úsměvnost. No ovšem, to je rovněž Pratchett. Přece jenom však je Čaroprávnost o dost menší fantasmagórie, než Fantastično. Bavila jsem se úplně stejně, nechtělo se však po mě oné strašidelné pozornosti. A jestli jste ještě neslyšeli o mágyni, tak tohle je další důvod, proč se ponořit do Čaroprávnosti.

58 06.02.2020

Opus Magnum. Ve všech ohledech. Lahůdka pro milovníky dobrodružných, historických románů o vzdálených kulturách. Přestože Clavell Japonce poznal snad jen coby své nepřátele a věznitele ve 2. sv. válce, japonskou společnost líčí neskonale věrohodně. Jakoby viděl Toranagovi (Tokugawovi) a dalším přímo do hlavy. Japonci a Evropané z doby feudalismu toho měli ve své době mnoho odlišného, a stále ještě mají. Evropští námořníci byli patřičně neurvalí a nechutní, křesťanští misionáři arogantní, intrikánští a vypočítaví oportunisté, japonští samurajové se svým smyslem po povinnost a čest zabíjí jako na běžícím páse nepřátele, přátele i členy své rodiny nebo se bez rozpaků zabíjí sami, pakliže se prohřešili proti svému pánovi či byli nějak zahanbeni. A žili pro každý jediný prchavý okamžik. Jak moudré. Zjevně však měli také dost společného. Intrikování, zrady, tajné dohody... Nesmírně poutavý román, který mi mé japonské přátele přiblížil mnohem více, než Murakami, Cucui aj. Jakkoli doby šógunátu jsou dávno pryč. Nezbývá, než tento komentář zakončit slovy dōmo arigatō. Je čas na šálek oča. Čeká mě dalších více než 1500 stran... Karma je karma.

58 31.05.2019

Koláč z bramborových slupek? Tomu se nedalo odolat. Našlo si mě milé, dopisové literární počteníčko o hlubokém, laskavém člověčenství, spravedlnosti a lásce. Ocenila jsem vtipnou náboženskou, morální, prostě politickou nekorektnost. A taky nezávazné a odlehčené zpracování poválečné historie a následků 2. sv. války, tentokrát v Londýně a na Normanských ostrovech, přesněji na Guernsey. Vážně jsem se docela bavila. Až mě překvapilo, jak dobře jsem zvládla i tu dlouhatánskou závěrečnou milostnou romanci.

58 19.12.2018

Fantaskní, absurdní, ironické, skvělé. A setsakra hodně odvážné. Na dobu, kdy dílo Bulgakov tvořil a stvořil. Ocitáme se mezi sovětskými literáty v Moskvě někdy kolem 30. let a v příběhu biblických rozměrů. Bůh, ďábel, Pilát Pontský, Ježíš. Vedle Mistra a Markétky je snad nejvýznamnější postavou tohoto groteskního Bulgakovova faustovského příběhu ďábel v lidské podobě Woland, který si bere na paškál všechno a všechny. Jediná cesta z průměrnosti je šílenství. Stejně tak cesta jak umlčet oponenty je prohlásit je za blázny. Bulgakov vytvořil geniálně globální panoptikum. Mistra a Markétku jsem si právě přečetla potřetí. A nejspíše ne naposledy. Zcela mě uchvátila a já v ní stále a znovu nalézám něco nového, hlubokého, pronikavého.

58 16.08.2018

Kingův román Svědectví ve své původní, nezkrácené podobě představuje jedno z těch epických děl, kdy Kingův počítač takzvaně postihl průjem. Tento verbální průjem jde nicméně zcela na vrub pana Krále, který své myšlenkové pochody jen málokdy touží ukočírovat a sešňěrovat do mantinelů hlavní osy příběhu, která čtenáře vede z bodu A do bodu B přes pečlivě vybrané zákruty a zápletky. Kingovo Svědectví mi připomíná zeměkouli, kde body A a B tvoří póly, mezi kterými se nachází tisíce národů a kultur propletených miriádou cest a vztahů. Jsou až k nezapamatování všechny ty postavy a postavičky, které se promítnou Kingovým dílem. A přece s každou z nich jsem prožila její trable, osudy a až příliš často i konec života, a to s pocitem, že jsem jejich součástí. A to dokonce i s Kožakem, věrným psím průvodcem Kingova člověka.

Nezůstal nikdo, koho by tak či onak nezasáhla střela hyper nakažlivého smrtícího viru. "Kapitán trips" řádí jak o život a likvidace lidské populace je takřka terminální. 99%. Ale King jako by chtěl ponechat lidstvu naději. Ovšem jenom jako. Kvalitní postapo se poznenáhlu mění v napínavý surviral román, která dále plynule přechází ve zničující psychologické drama. King opět rozeznívá temné struny lidské duše a otevírá hladový, pekelný chřtán zla. A tak sledujeme souboj sil zla a dobra, vedených temným mužem Randallem Flaggem a 108-letou matkou Abigail. Silný, znepokojující román. Zlo je totiž nejen v románech, ale je všude mezi námi. Umí se šikovně skrývat a člověk, i ten, jenž věří v sílu dobra, mu může snadno podlehnout. King je v svém literárním umu nepřekonatelný, a i proto je jedním z mých spisovatelských nej nej favoritů.

57 19.01.2023

(SPOILER) Cestovatelka a lékařka Vlasta Kálalová-Di Lottiová šla za svým velkým snem. Na své cestě musela překonávat překážky, které by ne pro někoho, ale pro naprostou většinu lidí byly nepřekonatelné. Na počátku 20. století, kdy v drtivé části světa vládnou muži, vystudovala nejen medicínu, ale dokonce i obor chirurgie, ženám v té době nedostupný. Naučila se celou řadu jazyků (12 a více) a sama se vydala na Blízký východ naplnit svou vizi za cenu bolestných osobních obětí. Chtělo by se říct, že nic pro doktorku Kálalovou nebylo nemožné.

Borská zpracovala život jedné mimořádné osobnosti, o níž jsem toho věděla pramálo. Literární nedostatky knihy vyvažuje osobnost samotné Kálalové. Ocenila jsem taky řadu vhledů do irácké, arabské kultury a společnosti i zachycení změn, které se zde od doby působení doktorky Kálalové udály. Působení v iráckém Bagdádu však tvoří jen omezenou část jejího života. Její život i zásluhy jdou daleko nad rámec projektu první československé nemocnice v Bagdádu, kam se vydala studovat tropické nemoci. Byla to pozoruhodná žena, která doufala v rozvoj česko(slovensko)-iráckých vztahů. To však ještě nebyl u moci Saddám Husajn a spolupráce se tak rozvinula prakticky jednosměrně. Jméno Československa, České republiky, však tato zarputilá, nezlomná žena v Bagdádu a v lékařských kruzích nepochybně zvěčnila.

57 24.12.2021

Jako mě hluboce zklamal Chirurg, tak mě naopak nadchnula Dědina. Vůbec se mi do další knihy Petry Dvořákové nechtělo. Po knize s nevěrohodnou, frustrovanou postavou neschopného a vulgárního lékaře ve zploštělém lékařském prostředí jsem téměř nechtíc sáhla po Dědině. Petra Dvořáková umí nepochybně psát, to jsem psala už i v komentáři k Chirurgovi. S čím mívají čtenáři problémy jsou její postavy. I v Dědině se zaměřuje na nešvary lidské povahy, nemyslím si ale, že tím chce říct, že život na dědině je jedná velká lidská špína. Pouze ukazuje životy té nedobré poloviny lidstva, které o to více vyniknou na malých dědinách. Tentokrát však člověk nemá pocit laciného, přisprostlého bulváru, ale naopak se děsí, jak zrůdná může být realita, když se zkoncentrují lidské vlastnosti jako hamižnost, lenost, závist, zlodějina.

Dvořáková svůj román příjemně okořenila mluvou kraje Vysočina, což mi připomnělo nářečí tam u nás na Jižní Moravě. Navíc tím bezpečně rozlišila původ a vzdělání jednotlivých postav. Vyhovovalo mi i volné spojení čtyř různých rodinných příběhů stejně jako pohledy všech zainteresovaných osob. Důležitá přitom není psychologie jednotlivých postav, ale ony lidské nešvary. Příběh restituovaných pozemků připomíná staré známé české stesky po komunistických časech, kdy se všichni měli "dobře"... A více než smutný, ale v mých očích i stejně pravdivý, je závěrečný příběh bábičky s dědkem. Zajímalo by mě, jestli takové knihy čtou závistivci, věční nespokojenci atp. Ten avizovaný humor je tam hodně skrytý, pokud tam vůbec je.

57 23.11.2021

Snažím se ke knihám, než je vezmu do ruky, přistupovat, pokud možno, neovlivněná hodnoceními a recenzemi. Kdybych to bývala neudělala v případě Hory mezi námi, nejspíš bych ji vůbec nečetla. Čekala jsem dramatický souboj s drsnou přírodou o přežití. Spíše, než o dobrodružnou literaturu, však jde o romantický příběh, pro nějž ony neobvyklé podmínky vytváří příhodné prostředí. Shodou "okolností" se navíc jedná o dvě nadprůměrné osobnosti (mentálně, fyzicky, morálně...), což taky nepůsobí zrovna přirozeně. Martin naštěstí nesklouzává k patetickým scénám a dává smysl, že ocitne-li se člověk v extrémních podmínkách, kdy mu jde o život, tak vzpomíná nebo bilancuje svůj život. Hora mezi námi, ta pokrytá sněhem a ledem i ta citová mezi lidmi, je neotřelý romantický příběh, který krom jiného ukazuje, že člověk by to neměl vzdávat, i když situace vypadá naprosto beznadějně.

57 14.10.2021

Majordomus s dobře pěstovanými/potlačovanými city náhrobního kamene poznává po letech práce na panství Darlington na své vůbec první dovolené jejich hodnotu a zažívá příjemné povznesení nad drobnými projevy laskavostí z nečekané strany. Ujíždí autem krajinou, vzpomíná, bilancuje. V tomto lehce nostalgickém, rádoby úsměvném příběhu Išiguro poukazuje na rigiditu okázalé důstojnosti, která vede k absolutnímu potlačení lidskosti, pochopení a vlídnosti. A to nejen vůči spolupracovníkům, ale i vlastní rodině. Stevens je jen jednou z mnoha tragických obětí systému své doby, aniž by si právě tento fakt uvědomoval. I když možná, že ano. Otec, jehož je Stevens jen slabším odvarem, by však na něj byl pyšný. A to je přece nejdůležitější. Stejně jako sloužit vyššímu zájmu. Být součástí něčeho významného. Jako neviditelný sloup ornamentálního sloupořadí, které podpírá chrám.

Historie majordomů sahá někam do středověku a jejich kultura se rozvinula po celé Evropě. Nezřídka majordomové ovládli královské trůny. Není však bez zajímavosti, že majordomové jsou v obecném povědomí ponejvíce spojováni s britským královstvím. Kazuo Išiguro ve svém díle zachycuje v postavě majordoma Stevense mentální střet starého a nového světa, tady v kontrastu britského konzervatismu a amerického modernismu a progresivismu. Nemálo je zřetelný kontrast společenských tříd panstva a služebnictva a pečlivé odstupňované rozdíly uvnitř samotného služebnictva, které v Británii zejména v 19. a na počátku 20. století tvořilo významnou pracovní sílu obyvatelstva. Člověk coby metaforický příměr sebe sama.

57 09.07.2021