Rihatama komentáře u knih

Wyndhamův Den Trifidů nepochybně spadá do povinné literatury fanoušků sci-fi a i můj výtisk je někdy z 90. let. S určitou nostalgií, i když tentokrát v e-formátu, jsem knihu opět "vzala do ruky". Postapo v klasickém hávu, kdy hlavním viníkem svého konce výjimečně není výhradně člověk. Dvojí katastrofa a k zamyšlení jsou obě. Je to nakonec přece jenom člověk, který k následnému obtížnému vývoji přispěl svou pýchou, nadřazeností a nevědomostí. Příroda už totiž díky jeho zásahům není jen tak ledajaká příroda. A tak se s nastalou situací musí vypořádat a Wyndham přitom neopomněl snad na žádnou lidskou slabost a nešvar. Jen málokdo totiž odolá pocitu moci a výjimečnosti, když z hrstky přeživších zůstane jen pár jedinců zdravých a schopných nejen bojovat s rostlinnými trifidy, aby jednal pro blaho těch, kteří zůstanou naživu, ale se zásadním hendikepem, a nepokusil se podmanit si je, i nový svět.

Wyndham se mi jeví jako vizionář, protože objevy GMO se datují až někdy do konce 60. let, jiný zdroj mluví o počátku 70. let 20. století. Bohužel nebyl asi dost varovný ani burcující, protože záhy po rostlinách následoval první GM živočich v myším kožíšku. Takže můj pocit, když jsem víkend strávila na zahrádce a na vinici s pocitem, že jsem tam pár trifidů zahlédla, nemusí být vůbec lichý. I když význam Dne trifidů dnes člověk už asi nevnímá jako zamýšlený vztyčený prst.

Kdo by neznal nebo neviděl Saturnina... Po letech jsem se odhodlala otevřít knihu. Film je přece tak skvělý! A kniha taky, můžu už říct i já. Bavila jsem se královsky. Jemný humor, lehká ironie, nadsázka. Kupodivu postava samotného Saturnina nevyčnívá tak, jako tomu je ve filmu, nebo jak napovídá titul samotné knihy. A příběhu to přitom nijak neškodí. Člověk si dostatečně užije jeho důvtipu, svérázného humoru a taky porozumění lidské duši a morální převahy, kterou autor (Saturnin) ovšem projevuje poněkud netradičně. Na rozdíl od tety Kateřiny, ta mě štvala ve filmu i v knize. Dokonce i Milouš si nakonec získal moje sympatie. Tak někdy zase na shledanou!

"Žijeme přece v úplně moderním 19. století."

Dracula tedy žil ve zcela moderní době. Jakto, že mě to doposud nenapadlo? Irský spisovatel Bram Stoker se v 19. století zřejmě narodil proto, aby nechal zrodit hrabě Draculu, tvora, který nemá rád světlo, zrcadla a náboženské symboly. A česnek. Pro což mám pochopení ;-). Zato krev jej pořádně rozhicuje. Kdo by neznal tohoto upírského hraběte. Sama jsem před 13 lety zavítala do rumunské Transylvánie na hrad, o němž místní tvrdí, že právě tam hrabě Dracula žil. Postava Draculy zjevně vzala svůj život do vlastních rukou, což bylo nasnadě, protože Stoker si za předlohu hraběte Draculy vzal skutečnou historickou postavu z 15. století, prince Vlada III. z Transylvánie. Postava Draculy dala současně vyniknout ostatním postavám, jimž dle mého vévodí lékař a vzdělanec Van Helsing.

Deníková forma psaní, na konec 19. století asi poněkud neobvyklá, je rozhodně zajímavá literární forma, která umožňuje vytvořit si ze zápisků jednotlivých postav celistvý obrázek. A až na široce popisované myšlenky, prožitky a vztahy sdílené mezi dvěma dívkami, jejichž psychologie zas nebyla nijak zevrubně propracovaná - spíš kdo, co, kdy, s kým, než skutečné proč - nemá Dracula prázdná místa. Já tento proslulý horor napsaný před více než 120 lety totiž četla poprvé. Dracula ale nestárne :-). A přece člověk s knihou váhá právě proto, že má pocit, že Draculu už tak důvěrně zná. Hrůza mé srdce nesvírala, já na druhou stranu nepotřebuji třást se jako osika, aby se mi román líbil. A tento má navíc už pár křížků a k člověku promlouvá mluvou starých časů, ale troška shovívavosti neškodí. Román je čtivý a v závěrečné části lovu na upíry nabírá významně na akčnosti. Jsem vážně ráda, že jsem tuto hororovou klasiku taky konečně přečetla.

68 10.09.2020

Merle vytvořil uvěřitelné postapokalyptické, společenské mikroklima. Přiléhavě zvolený společenský vzorek. Není až tak důležité, proč k apokalypse došlo, ale jak se s ní skupinka přeživších na jedné středověké tvrzi vyrovná, a především jak katastrofu a její následky přežijí ve světě, kde člověk člověku býval člověkem, ale nyní mnohem častěji vlkem. Myšlenky a otázky, které předkládá, jsou stále stejně aktuální. Zajímavé jsou náboženské disputace, politické rozpravy a poněkud stereotypní je vykreslení rolí žen a mužů. Je ale třeba vzít v potaz dobu, kdy Merle své dílo psal. Co mě ohromuje, je brilantnost jeho úvah o povaze, chování, reakcích a myšlenkách všech zúčastněných. Až v dobách zlých se projeví skutečná povaha člověka, jeho integrita, síla, odvaha a ryzost charakteru. Nic si nenamlouvejme, nikdo nejsme dokonalý. Obstála bych? Nesnadná a snad jen čistě hypotetická otázka.

"Nepodepsal prý jej (dopis), protože nechtěl, aby se jeho podpis ocitl vedle podpisu komunisty. Jo, a naproti tomu by se nehněval, kdyby se ocitl na volební kandidátce s komunistou, pokud by komunista nebyl uveden v seznamu na prvním místě." Déjà vue.

68 29.10.2018

"Chci žít dál i po své smrti."

Touto větou, tuším, zavázala Anne Franková svého otce, jediný, kdo přežil, aby její deník publikoval, jakkoli zcenzurovaný a korigovaný. Zejména poslední stránky deníku vykazují vyšší úroveň vyjadřování a strukturování myšlenek a poselství než části předchozí. Poselství, které vydáno v roce 1947, mělo z mého pohledu jasného adresáta na straně Holandska a Holanďanů ve vztahu k židovské menšině, zejména té, které nizozemská vláda umožnila dočasný azyl. Může to být ale i tak, že lidská bytost vyrůstající v osamění obklopená jen pár členy své rodiny a knihami vážných témat, zbavena možnosti her a společnosti bezstarostných kamarádek, prostě musí dozrát rychleji...

Než knihu vezme čtenář do ruky, měl by si dobře uvědomit, že je to pořád jen deník, a to deník dívky, která se pomalu mění v ženu. Tomu odpovídá její vidění světa, okleštěného nedobrovolně dobrovolnou izolací s rodinou od vnějšího světa, v němž zuří válka, ve které jsou židé stavěni do prvních "bojových" linií a posíláni na smrt. Není to tedy primárně o válečných hrůzách či o hrůzách koncentračních táborů, ale o životě dospívající dívky v domácím vězení za nesmírně obtížných podmínek doma, ale především za zdmi domova. Nebylo její vinou, že byla židovka. Nebylo její vinou, že další židé umírali hlady nebo v plynových komorách po statisících. Nebylo její vinou, že chtěla žít. Deník vypovídající o problémech třináctileté-patnáctileté pubertální holky, která žila, dokud mohla, a jak jí okolnosti dovolovaly. Deník jsem si nikdy nepsala, tak nevím, co bych byla ochotna mu svěřit. Tento deník je ale milým a současně smutným svědectvím života, myšlenek, plánů a tužeb jedné (židovské) dívky a její rodiny v dobách nejtěžších.

67 03.02.2021

Fascinující četba. Další doklad toho, co člověk dokáže, když už si tisíckrát myslí, že právě přichází konec... A taky že nikdo není černobílý. V japonském zajateckém táboře Čangi živoří tisíce koster potažených kůží. Svaly, maso, špeky... to vše dávno zmizelo. Myšlenky se soustředí na jediné. Jak přežít. Co jsou tyto soužené kostry ochotny zaplatit za přežití? Za jídlo, za léky, za naději. Kdo je ten dobrý a kdo zlý? Mravokárce, který srší nenávistí, vykořisťovatel a překupník coby vážená osoba a přítel...? Čeho jsme ochotni se vzdát kvůli přežití? Co jsme ochotni udělat? Kdo a jak nakonec přežije?

James Clavell v této své nejniternější zpovědi odpovídá na všechny tyto otázky. Těžko uvěřit, že to on sám byl jednou z oněch koster, jeden z přeživších, jeden z těch, co nepřišli ani o život ani o rozum. A měl k tomu dost dobrých příležitostí. A přitom z autora ani jeho alter ego nesrší zloba a nenávist vůči jeho věznitelům. Pouze respekt. Vždyť sám přece byl poraženým vojákem. Nesmírně lidský román. Král odchází, krysa zůstává.

67 18.11.2020

Lidické Životice, nabízí se označení osudu obyvatel této malé vesnice na Těšínsku. Lednická tentokrát jakoby psala pro tamní obyvatele. Vždyť komu mohou být bližší v knize popisované příběhy, složité soužití Poláků, Čechů a Němců, válečný kontext probouzející vzpomínky na tamní kolaboranty, zrádce, partyzány nebo řádění gestapáků? Lednická se taky mnohem více než v Šikmém kostelu přiblížila kronice při zaznamenávání událostí v Životicích v době 2. světové války. Střídmě popisuje události doby, které vyústily v zavraždění desítek životických obyvatel, a nejenom jich. Ani já jsem dříve o Životicích neslyšela, na rozdíl od Lidic. Za to patří Lednické velké uznání, neb díky respektu, který si získala coby autorka Šikmého kostela, přitáhla pozornost čtenářů (i mou) i k této, jak sama říká, polozapomenuté tragédii. Která literatura faktu získala za tak krátkou dobu po svém vydání takovou popularitu? A protože se jedná právě o literaturu faktu a nikoliv román, oprostila se při popisu událostí od emociálního zabarvení a nechává působit tíhu samotné tragické skutečnosti, která po letech opět ožila. Díky za to. Zatajování a překrucování vlastní historie nikdy k ničemu dobrému nevedlo.

66 05.05.2023

"Bůh pomáhá tomu, kdo si pomůže."

Stephen King Zelenou míli napsal, když mu bylo 49 let, a přitom to bylo už v roce 1996. Král stárne, uvědomuji si, a moc si přeji, ať mu tvůrčí elán, životní síly a nápaditost ještě dlouho vydrží k prospěchu nás čtenářů a snad i jeho. Už jsem to jednou někde psala, a tady se to opět potvrzuje. King kdyby se rozhodl pro jakýkoliv literární žánr, nemohl by neuspět.

Zelenou míli jsem viděla již několikrát, po knize jsem však (právě proto) sáhla (s obavami) až nyní. Mé nedbalé poskakování na lyžích mě (dočasně) připoutalo do křesla a Kinga pokládám za nejlepší medicínu. Mé obavy se brzy rozptýlily. Mé prvotní srovnávání brzy ustoupilo kouzlu samotného příběhu a já se nechala přenést do 30. let Cold Mountain do věznice se zelenou mílí a jejími odsouzenci na smrt a tzv. bachaři. Člověk aby takové bachaře ovšem pohledal. Nemám osobní zkušenost s pohodlím vězeňského ubytování žádného druhu, v této věznici bych si – kdyby na to došlo – asi vůbec nestěžovala. Až na ty vyhlídky. King opět exceluje v psychologii postav a jejich konání a já pouze lituju, že kniha nemá o dalších 300 stran víc.

Omylnost lidského úsudku a z toho plynoucí zavádějící, ovšem zcela autentické, a tak i naprosto oprávněné, lidské emoce mohou napáchat mnoho nenapravitelných škod, vč. těch nevratných, jak ukazuje King. Duše člověka je trhána ve dví, jeho svědomí podrobováno těžkému soudu a jeho víra pevnosti. Víra v Boha tady – dáno samotným tématem i dobou – hraje dost velkou roli. Kingův "Zločin a trest" je výjimečné dílo (ani nevím kolikáté) a já bych si od něj s chutí přečetla třeba i návod k použití vysavače.

66 02.04.2022

"Všechny revoluce jsou čirým přeludem, dokud se neuskuteční. Pak se z nich stanou dějinné nevyhnutelnosti."

Čirá radost. Ta mě ovládla už po přečtení prvních kapitol Atlasu mraků. David Mitchell je mistr slova, slovních obratů, příměrů, vyjádření... dokonalost sama. Člověku srdce usedá nad vlastní nedokonalostí. Samotná chobotnička příběhů by možná snesla název Atlas dějinných nespravedlností a lidských slabostí, které se dějí bez ohledu na stupeň společenského a vědeckotechnického rozvoje. Právě naopak. Mají tendenci se replikovat, takže není nejdůležitější doba, ale způsob chování, uvažování a žití, který se nemění. A člověk pochopí souvislost mezi osudy bulvární novinářky a na smrt odsouzeným klonem (klonkou). Mocní mají tendence ponižovat a ovládat slabé. Peníze světu vládnou. Silné ego ovládá slabou povahu... Paměť je zrádná a dějiny mají různé výklady, nelze se proto poučit. Snad aspoň lze zvrátit poměr sil, dobra a zla.

Snad nejvíce na mě zapůsobil příběh Timothyho Cavendishe, kterého takřka semlela institucionální mašinérie. Do všech šesti příběhů však Mitchell vložil silný morální apel. A nezapomíná ani na jemný humor, sarkasmus a ironii, z nichž ta jednoduchá pravda nenápadně, ale nezadržitelně prosakuje na povrh. Zažité teze obrací a zkoumá z různých stran. Mitchell mě svými moudrými příběhy okouzlil, odzbrojil a zařadil se tak na seznam mých oblíbených spisovatelů.

"Ten, kdo prohlásil, že za peníze si štěstí nekoupíš, jich asi měl příliš mnoho."
"Ten, kdo prohlásil, že za peníze si štěstí nekoupíš, jich nepochybně nikdy neměl dost."

66 05.10.2021

"Chytil jsem do lasa mimozemskou kosmickou loď."

Tohle je jen jedna z řady Weirových perel, které tu a tam trousí po cestičkách svého dalšího vesmírného dobrodružství. Spasitel není ona hypervtipná příručka fyziky, jak přežít na Marsu, ani dobrodružná záchrana měsíční Artemidy. Ale je to Weir, který mě opět potěšil. Po trochu rozpačitém úvodu - člověk už má poměrně jasná očekávání - jsem i tentokrát lehce vplula do odlehčeným humorem zajímavě vypointovaného příběhu pana učitele, který chcačky nechcačky musí vyrazit na záchranu Slunce a tak i celého lidstva před energeticky nenasytnými astrofágy.

Weir má nepochybné mesiášské sklony, jak dokládají jeho dosavadní romány, které ve spojení s vědeckými znalostmi fyziky, astrofyziky, genetiky, biologie etc. zakládají na vysoce atraktivní sci-fi kosmickou smyčku na čtenáře. A ani tentokrát nechybí vtip a sarkasmus, tady ovšem pěkně ujasněný, protože v dialogu mezi mimozemšťany by snadno mohlo dojít k nedorozumění. Hlavní hrdina se sice chvílemi chová jako pěkně zbabělý antihrdina, ale svému osudu neunikne ani on. Ve výsledku si čtenář přečte nádherný příběh o mezigalaktickém přátelství a záchraně světů. A já jen doufám, že svou další knihu Weir napíše dříve než za tři roky.

65 04.05.2022

Jules Verne patřil za do studií mezi mé oblíbence. Trochu jsem se obávala, jaké pocity ve mně vyvolá ve věku podstatně odrostlejším, test však dopadl nadmíru dobře pro nás pro oba. Musím uznat, že jsem jej právem pokládala, a zjevně nejenom já, za fenomén. Byl znalcem lidské psychiky, a především velkým vizionářem a snílkem, jakých se moc nerodí. Jeho podmořská dobrodružství jsou pro mě nezapomenutelná a stále stejně poutavá.

65 24.08.2021

Francouzský původ autora Jean-Christophe/aGrangé je zárukou nezbytného jiskřivého svádění. Purpurové řeky však nabízí mnohem víc, než jen prostor pro sexuální harašení. Kulisy hor, ledovců a bystřin skrývají bizarní příběh, který Grangé rozehrává po dvou paralelních liniích stojících na dvou nesporně zajímavých dvojících. Francouzi mají opravdu zvláštní představy o excelentních policajtech; když už má nadprůměrné IQ, tak se to musí někde kompenzovat, ať už v jeho povaze nebo oblečení. Jo, a hlavní protagonistky jsou zase úchvatné krásky :-).

Odhlédnu-li od těchto klišé, dostal se mi do ruky velice čtivý román, plný zvratů, zahlcující čtenáře spoustou informací. Pravda, jeden z těch géniů, Karim, projevoval v určité fázi vyšetřování podivnou slaboduchost, což nejspíš potřeboval autor pro celkový rámec své zápletky, ale trochu mě to štvalo. Konec románu je dosti nečekaný, o to je zajímavější. Ne však co do nalezení vraha, toho jsem tušila už nějakou chvíli, na rozdíl od Karima :-). A protože Grangé po 20 letech vyrukoval s pokračováním, nepochybně se s komisařem Pierrem Niemansem ještě setkám. Už jenom s ohledem na zakončení Purpurových řek.

64 30.09.2021

Chytrá, dobře napsaná detektivka s neotřelou zápletkou. Ani jsem se moc nebála, spíše jsem hůře snášela chvíle bezmoci obětí i zástupců zákona, které autor pečlivě popisuje spolu s pocity strachu, hrůzy a bolesti. Geniální detektiv Hunter a jeho parťák Garcia řeší případ, kde psychologické znalosti jsou Hunterovi více než k užitku. Masoví vrazi zpravila nějakou tou úchylkou prostě trpět musí. A ta plynoucí ze vztahu syn - matka - otec je nakonec jednou z nejběžnějších (což autor a psycholog Chris Carter ví), ovšem s výsledky neméně tragickými a tady především sadisticky brutálními. I Los Angeles, sídlo filmových hollywoodských ateliérů a mnoha známých osobností z uměleckého světa nabízí ideální prostředí pro zvolený případ. Na věrohodnosti případu pak z mého pohledu přidává i zvolený narativ podávaný střídavě z pohledu vraha, vyšetřovatelů či obětí. Carter umí. Dokonalý zážitek bohužel trochu zkalil samotný závěr knihy, kdy autor najednou pěkně všechno vyklopí, aniž by čtenáři nechal prostor pro vlastní úvahy, natož aby případně mohl vraha odhalit sám, pokud by dostal více indicií. P.S.: chlapům jehla zdá se do ruky nepatří.

64 21.09.2021

Nevlídné, vlezle chladné podzimní počasí, mokro a vlhké spadané listí, pro Annu Bolavou ideální pochmurná scenérie pochmurného kraje pro pochmurný příběh, v němž se najde prostor pro smrt člověka či kvokající pernatce a jateční kolorit odrážející se v těžko stravitelné drůbeží polévce s těžkými, mastnými oky. Život v Bolavé románech je nesnadný a tentokrát jsem nenašla útěchu ani ve vůni čehokoliv. Spíše naopak. Bolavá přitvrdila. Smutné čtení o bolesti i zlosti doktora Diviše, Milady z drůbežáren či její dcery Aničky, na které ulpívá pach matčina krvavého živobytí. V Bolavé románu se jednoduše pokazí všechno, co se pokazit může. Jednolitá beznaděj, v níž vše do sebe zapadá jak v dokonalé mozaice. I takový život umí být. A je dobré to mít na paměti. Bolavá umí. Nestvořila lacinou tretku plnou zbabělých nespokojenců, ale přesvědčivou, koncentrovanou životní frustraci a trudomyslnost, z níž systém ani společnost člověku nenabízí východisko, ale spíše jej zatlačují stále níž. Jako by vás Bolavá chtěla nechat pohřbít. Nebo možná, že tak úplně ne. Člověk musí dočíst až do samého konce.

64 29.03.2021

Nedocenila jsem plně význam titulku. Zešílet... Začetla jsem se do knihy o životě v divočině a dostalo se mi divočiny v lidské duši. Zdaleka teda ne tolik poetiky, v jakou jsem doufala. Ze stránek, jedné po druhé, odkapávala deprese společně s beznadějí. Úvodní příběh bych dala jako poslední, protože mě málem odradil od dalšího čtení, jenže to by byla veliká škoda.

Nesporně zajímavé příběhy lidí s podobným osudem, ale odlišnými motivy. Šumavská divočina a potřeba samoty jsou takřka jedinými společnými jmenovateli a možná ještě důvody duchovní, mystické, metafyzické... Je to mazec. Houbičky, tráva, alkohol, drogy... Takřka všechny zpovídané vede k "otevření" oken do čtvrté dimenze. I když ještě jedno mají k mému překvapení společné. Takřka všichni tito "poustevníci" oplývají vysokým intelektem, sečtělostí. A živí se raději pomocnými pracemi, brigádami nebo ničím, resp. prodejem případných výdobytků zemědělských a chovatelských. No jo, a nikdo se pochopitelně nebojí žít sám v naprosté samotě. Moje zpovykaná a civilizací rozmazlená dušička by potřebovala snídat nejspíš houbičky aj s trávou dohromady, než by si zvykla. V tomto ohledu, a odvaze odpoutat se od lidské společnosti (do značné míry), mají můj velký respekt.

U této knihy, víc než u jiné, si člověk uvědomí svou vlastní sílu i závislost, vůli i slabost. Velmi inspirativní kniha. Ne, do divočiny mě to v tomto rozsahu nijak netáhne. Ale přístup k životu, schopnost odpoutat vlastní mysl od tolika nevýznamných zbytečností a tolik hlubokých pravd. Ne objevené kolo, řekla bych, ale prožité a popsané pravdy. Člověk sám je prožívá, aniž si je uvědomuje, a tak je ani neumí pojmenovat. V každém případě se budu na bezďáky - nebo na ty, co tak vypadají - dívat pozorněji. Šaty dělaj člověka, vyzpíval světu Werich. Chci-li, aby mě svět přijímal, nepochybně to platí. Jinak je to samozřejmě jedna velká blamáž. Jen na to nezapomínat.

"Kolem úmrtního lože můžou být shromáždění tví blízcí, ale stejně do smrti vstupuje každý sám. Tam člověka nemůže nikdo doprovodit."

"Se svobodou je to stejné jako se samotou. Je to vnitřní stav. Svobodný se můžeš cítit v každé situaci. Někdo se může cítit svobodnej ve fabrice, jiné bude na louce se zvířatama jako ve vězení."

64 16.09.2020

Malý (velký) princ mou duši něžně pohladil, mou mysl potměšile poškádlil a řadou laskavých moudrostí obohatil. Nádhernými a prostými dialogy, bez jakýchkoli virtuálních vysvětlivek pod čarou (ne každý dílko tedy možná patřičně docení), připomíná Malý princ niternou podstatu a význam lásky a přátelství a také které hodnoty jsou v našem životě vlastně důležité. Stejně tak nám připomíná naši pýchu, zaslepenost, přehnanou sebekontrolu (je přeci důležité, jak vypadám navenek a co si o mě druzí myslí), ztrátu imaginace, která nás zpravidla postihuje, když dospějeme, stejně jako omezený pohled na svět prizmatem naší profese. Jak snadné je přitom, zdá se, rozeznat dobro a zlo, a jak snadné je získat přátele. A milovat. Kdo chce a kdo hledá a nebojí se, najde. Mimochodem, já se bojím (zcela nelogicky) pavouků, nesnáším (obtížný) hmyz, ale had, to je živočich, který mě vždy nepochopitelným způsobem lákal. A právě hada si Exupéry vybral coby nositele první i poslední metafory tohoto nádherného příběhu. Smrtící pro tělo, ale osvobozující pro duši. Snad to bylo "jenom" tou válečnou dobou, že Malý princ, ten dobrý a milující človíček, musel pocházet z jiné planety, neb na naší planetě už pro dobrotu a lásku nebylo místo. Kdyby se zrodil dnes, možná už by nemusel putovat mezi hvězdami. Možná.

"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."

64 20.08.2018

Druhá světová válka je vděčné literární téma, ovšem uchopit jej z ještě nepopsané strany musí být čím dál obtížnější. Sepetys beze zbytku uspěla. Nabízí mix historických událostí - vrcholící málo známým dramatem uprchlického titaniku jménem Wilhelm Gustloff - fikce a historie, to vše propojeno romantickou linkou. Román zachycuje konec války ze strany prchajícího válečného agresora, k němuž se z různých důvodů připojí představitelé všech stran válečného konfliktu. Je napěchován emocemi, morálními úvahami, odvahou a ušlechtilostí i bezostyšným násilím. Díky přístupu k popisu této válečné doby z pohledu čtyř osobností různého věku, povahy a národnosti Sepetysová nadto promlouvá různými jazyky duševní vyspělosti. Smutný avšak nesmírně barvitý a velmi čtivý portrét závěrečného úseku jedné z největších válečných katastrof světa.

63 25.02.2022

Hřbitůvek pro domácí zvířátka. Takové místo mě nikdy nelákalo, na rozdíl od hřbitovů. Kdysi jsem se procházela mezi hroby a učila se na zkoušky... takový klid a mír. Řbitov zviřátek, jak malebná, a přece bizarní představa. Vlastně hodně povedený název - a překlad (Pet Sematary). Všechna moje zvířata si pamatuju v srdci. Skoro si nevzpomínám, jak zemřela a už vůbec ne, kde spočinula. Ale z mojí paměti nevymizela.

S očekáváním i jistou skepsí jsem tak přistupovala k tomuto Kingovu slavnému, strašidelnému příběhu. Jeho hluboká znalost psychologie člověka a síly jeho nejtajnějších přání, jakkoli zvrhlých či dobrých, které dokáže do maxima využít, aby rozehrál nejpodivnější lidské příběhy, mě ohromuje od jeho první knihy, která se mi dostala do rukou. Tady nicméně nejde o hlubokou sondu do lidské duše. Člověk podvědomě tuší od samého začátku, kam bude celý tragický příběh rodiny lékaře Louise směřovat. Osudový příběh, který prostě nemohl dopadnout jinak. Rozhodně tím nehaním triviálnost zápletek. Naopak. Právě v tom je totiž King velmistrem, oním kingem. Ze zcela všedních lidských příběhů, kterým v tomto případě dominuje nic menšího než láska k bližnímu, a jejich pohnutek dokáže vycizelovat diamanty. Ano, pudové zlo opět vytrysklo na povrch. Neodvolatelně. A i když jiná Kingova díla mě očarovala víc, přiznávám, na krále psychologie lidských duší nedám dopustit.

63 25.09.2020

"Všichni (zvířata/lidé) jsou si rovni."
Jak krásně to zní. Jenomže jsou tu tací, kteří tuto, původně Jeffersonovu, hlášku propagují, aby ji hrubě zneužili a znásilnili. Jaksi ji opomíjejí citovat v plném znění, tedy že lidé si jsou rovni v právech... A tak pod rozvinutou rudou standardou a s takto okleštěným sloganem dokáží vcelku snadno ovládat masu. Sami přitom nejlépe ví, že rovni si všichni mohou být v právech, ale nikdy v charakterech, schopnostech, ambicích aj. Je proto nabíledni, že někteří jsou si rovnější. Ale ne tak, jak si to vykládali a vykládají komunisti. A potom nebylo jiné síly, než hrubé, která princip rovnosti musela těm neposlušným "pomoci" správně pochopit. Orwell sepsal přiléhavou tragikomickou alegorii na lidskou společnost v době stalinistické, komunistické nadvlády, kde chytří soudruzi, prasečí elita, s pomocí privilegované psí tajné policie a za jásavé propagandy poslušných ovcí, obratně manipulují těmi hloupějšími, pracujícími koňskými soudruhy a k smrti odsuzují neposlušné, ať prasata, koně či drůbež.
Ať žije revoluce!

"Radionuklidy rozeseté po naši zemi budou žít 50, 100 i 200 tisíc let, popřípadě ještě déle."

Alexijevič se ve své sérii knih obrací k člověku, k člověku sovětskému, ukrajinskému, běloruskému, ruskému... ke stavu jeho duše, k obyčejnému životu obyčejných lidí. Proto se zde čtenář nedozví, co přesně se 26. 4. 1986 v Černobylu stalo. Čtenář je však vtahován do světa post-černobylské války, nebo aspoň jak dobu po evakuací Pripiati a desítek dalších vesnic a městeček v okolí Černobylu s všudypřítomnými vojáky vnímali místní obyvatelé. Ti byli donuceni poté, co strávili dalších minimálně 48 hodin v nevědomí svým všedním, každodenním životem, opustit bez ničeho (vše bylo ozářené) své domy. Prý na dva dny. A ono to bylo na celý jejich zbývající život, někdy dlouhý jen pár týdnů. Člověk vnímá katastrofu samotnou, ale už mu většinou nedochází, co se asi tak mohlo dít v místě samotné události. A jak se k tomu sovětský občan stavěl či byl donucen postavit. Jaké hrůzy si musel prožít, jaké násilí, rabování a zabíjení celá ta tragická událost vyvolala. A přece jiní o válce nehovořili, protože tady přes veškerý vojenský výcvik nebylo s kým bojovat obvyklými zbraněmi, pouze proti vlastnímu lidu, ani proč se schovávat v protiatomových bunkrech, protože atom byl všude.

"Jsme velká země, milovaná, nejsilnější. Dřív nám říkali, že žijeme skromně a chudě, protože jsme prodělali těžko válku, lidé trpěli, zato teď máme mohutnou armádu a nikdo si na nás netroufne, neporazí nás. Ale my začali střílet jeden do druhýho."

V Modlitbě za Černobyl - přesněji za lid postižený jeho zkázou - více než v jiných Alexijevičové knihách vyplouvá na povrch ruská duše formována po staletí svými násilnými dějinami. Ruský člověk buď loví a zabíjí zvěř, nebo válčí, říká se v knize. Taky je tam ale plno lásky, soucitu a až nepochopitelného hrdinství. Právě to je ruskému člověku vštěpováno. Ne majetek a blahobyt, ale vlast, vlastenectví a hrdinství jsou to nejdůležitější. Ruský člověk tak osciluje mezi ušlechtilostí, sebevražedným hrdinstvím a bezbřehým násilím, protože spravedlnost neexistuje. V knize o důsledcích černobylské havárie autorka poprvé zpovídá i sama sebe a nevciťuje se toliko do duší druhých zpovídaných osob, protože ačkoliv je Černobyl ukrajinský, nejvíce bylo zasaženo Bělorusko. V Bělorusku bylo zamořeno celkem 23 procent území, na Ukrajině 4,8 a v Rusku 0,5 procent. A tak se Bělorusové stali černobylským lidem. Autorka poprvé knihu vydala 11 let po výbuchu, dále ji však doplňovala a celkem na ní pracovala 20 let. Autentické pocity přímých svědků katastrofy přináší dechberoucí obraz jednoho lidského neštěstí, k jehož hloubce přispěla nezměrná zaslepenost a demagogie sovětského vedení, která v reakci na volání po vědeckých vysvětleních, lécích nebo aspoň jódu vytáhla z rukávu staré známé nálepky jako agenti západních rozvědek, zakuklení nepřátelé socialismu, diverzantská akce... a dnes, v roce 2022, tomu není jinak.

"Celý život jsme bojovali nebo se připravovali na válku, tolik toho o ní víme, jenže teď z ničeho nic obraz nepřítele se proměnil. Máme nového nepřítele, či spíše nepřátele. Zabíjela pokosená tráva, ulovené ryby, zastřelená zvěř nebo třeba jablko."

62 20.10.2022